Ošetřovna

First topic message reminder :

Tato místnost se zdá být stejně prostorná jako společenská.
A není divu, leží hned vedle ní, ale nalevo, aby bylo dovnitř vidět i bez svíček.
Sluneční světlo ozařuje všechny možné přístroje. Mnohé z nich nikdo nezná.
Není-li na lodi doktor, sama loď ošetří většinu zranění.
Jak? Uvede pacienta do spánku na tepaném křesle, kterých je tu víc než dvacet.
Je jich plná místnost. Jen bůh ví, co se může stát. Někteří z křesel, která mají léčit, nikdy nevstali.
Pouze pravý Snílek se po spánku probudí. Pouze pravý Snílek bude vyléčen.

Nohy ma zaniesli k ošetrovni. Opatrne som otvorila dvere, Cherryl nedočkavo prešľapovala za mnou. Nechcela som ich zobudiť, ak by spali. Len som mala potrebu ich skontrolovať.
Zavrela som za sebou dvere a oprela sa o ne. Cherryl si sadla k mijim nohám.
Vidíš, povedala som jej v myšlienkach, kapitánka vyzerá o mnoho lepšie, než keď sme ju sem priniesli. A tamto je ten nový, Akihiro.
Bol tu zvláštny pokoj. Chvíľu som tu ostala rozmýšľať.

Znovu přišlo na řadu pootevření víček.
Zívla jsem jako unavené kotě a sledovala ty dva.
Ach... Je příjemné nebýt tu sama...
Momonika už zjevně přinesla svou malou kamarádku. Akihiro s největší pravděpodobností sledoval mě. U toho jsem se zarazila a překvapeně jsem se na něj zadívala. Na tváři se mi vykouzlil zářivý úsměv.
Upřímně ho lituji za to, že se na ten zjev musel dívat tak dlouho. Ale je to příjemné...
"Popřála bych dobré ráno, ale obávám se, že je večer," zavrněla jsem.

Vůbec jsem si neuvědomil, že někdo přišel, ale vůbec. Byl jsem tak zabraný. Byl tu takový klid a taková možnost se ponořit do svých myšlenek. Zkrátka... byl jsem trochu, až moc zabraný...
Prudce jsem sebou trhl, až když teprve promluvila. Vůbec jsem si neuvědomil, že se už pohnula nebo tak... Opravdu jsem se v tu chvíli dost lekl.
Uvědomil jsem si, že to muselo vypadat asi dost divně, když jsem jí takhle sledoval, takže zase se mi na tváři usadila červeň."Ehm... d-dobré... no... nevadí!" Pokusil jsem se o malý nejistý úsměv.
Potom jsem si teprve všiml Mono. Také jsem se na ni usmál a halvně na toho jejího pejska."Pěkný... opravdu pěkný... mám pejsky rád..." Znova jsem se usmál.
Po očku jsem se vracel ke kapitánce. To její zavrnění bylo fakt Kawaii! A ten psík! Jaj! K-A-W-A-I-IIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIII!!!!!!!!!!
Řvalo to ve mě jak o závod....

"Jé, ahoj, dúfam, že sme vás nezobudili. Prišla som sem len nakuknúť a zistiť ako sa máte a nakoniec som sa tu nejako pozabudla," usmievala som sa na obidvoch.
Cherryl zbystrila a pootočila hlavičkou. Potom pricupkala bližšie ku kapitánke a opatrne očuchala kreslo, bleskovo sa však stiahla, zamierila k Akihirovi a zopakovala to isté, čo pri kapitánkinom kresle, potom si mi znova sadla k nohám. Zohla som sa k nej a poškrabkala ju za uškom.

"Zajímalo by mě, kolik je. Ale bez hodin to asi nezjistíme a Destiny..." chvíli jsem nechala větu viset ve vzduchu a rozhlížela se. Tikot hodin mi dal najevo, že vzducholoď pro jednou splnila mé přání. Pootočila jsem hlavu tím směrem.
"Je téměř noc... Ale ještě mladá," šeptla jsem spíš pro sebe.
Než jsem se znovu otočila k Akihirovi. Všimla jsem si, že mírně zčervenal. Já bůh ví proč byla podivně bledá. Naštěstí. Znamenalo to totéž, co červenání. Ale málokdo to poznal. Já byla bledá obvykle.
"Tobě se tu opravdu líbí, to mě těší," jeho společnost byla jaksi osvěžující. Ten optimismus mi vháněl krev do žil a to se mi líbilo.
"U mě je už načase, abych se probudila," pyšně jsem zhoupla nohama, kolem kterých jsem již neměla pouta.
"Alespoň trochu se už můžu pohnout."

"ahoj..." Řekl jsem směrem k Momo. Znovu jsem se jen usmál.
Když nás ten psík pak začal očuchávat, bylo to takový... fakt roztomilý. Nevěděl jsem, jak jinak to popsat."Ne... to je v pořádku..." Dodal jsem ještě k ní....
Potom jsem se zase otočil na Kapitánku. Zdálo se, že ta loď je opravdu živá, protože s těma hodinama... bylo to fakt podivné, ale toto asi nemělo cenu te´d řešit."No... jo... jo líbí..." Zazubil jsem se a zase se tím uvolnil...
Bylo mě s nimi tady příjemně a hlavně s Berenikou. Byla taková... no... měl jsem stále nad čím přemýšlet. Hlavně... nikdy mě nenechávala moc dlouho chladného... vždy to nějak... rozjela... dá se říct. Ať už vědomě nebo ne...
Pak jsem si uvědomil, že má volný nohy. Neměla tam už pásy. Když jsem to však zkusil já, tak se nic nestalo...Sakra.. stále je mám...
Vzpomínal jsem si v jakém jsem byl stavu, ale... byl bych rád, kdyby mě pustila..."Ach..." Povzdechl jsem si. Alespoň už sem měl tu deku...

"Líbí, líbí, tebe mít na palubě je vážně zážitek," rozesmála jsem se.
"Máš doslova nakažlivou náladu. To je příjemné, moc příjemné."
I já si všimla Cherryl, která si nás i křesla zjevně musela prohlédnout a byla jsem ráda, že je na palubě. Hned tu bylo krásně živo.
"Mimochodem, Akihiro, jaké psi máš rád ty?" ani jsem netušila, jak mě ta otázka napadla. Nicméně byla tu Cherryl a mě to přišlo příhodné.

"Jej.. mě mít na palubě? Zážitek? Noooo... tak... možná tak traumatický... hehe... jinak nevím..." Zasmál jsem se a jenom jako vždy pohodil hlavou abych dostal vlasy pryč z obličeje... beznadějně...
"Nakažlivou... ehm... to.. no... tak když si to myslíš... jsem jen rád..." Znovu jsem se zazubil a pak zazářil jako sluníčko...
Pak jsem si znova prohlé trochu toho psíka, takže na její dalšé otázku jsem zareagoval se zpožděním..."Co? Já?... Noooo... Sibiřský Husky... ty mám nejraději... mají nádherný oči..." Usmál jsem se a na psíka jen jakoby mrkl....

Stále ma neprestávalo fascinovať, ako Destiny reaguje na želania a myšlienky. Ktovie či to niekedy budem brať ako samozrejmosť.
"To je dobre," usmiala som sa, úprimne potešená kapitánkinou správou.
"Budem sa tešiť na rozkazy," zasmiala som sa, "Vlastne, ak by si niečo potrebovala, môžem pre to zájsť." Rada pre ňu čokoľvek spravím. Získala si moju dôveru a normálne som hrdá na to, že je moja... naša kapitánka.
Cherryl znova podišla k Akihirovi a tlmene zaštekala, akoby chcela, aby ju pohladkal.

"Husky... Také je mám ráda, ale nejraději saluky. Jinak řečeno čím větší, tím lepší. Vždy jsem měla Německé ovčáky." zavrněla jsem jako odpověď Akihirovi.
"Traumatický rozhodně ne," rozesmál mě. "Prostě a jednoduše milý a příjemný."
"Děkuji, ale to je v pořádku.. Já už musím... Pryč..." odvětila jsem směrem k Momonice.
Pokusila jsem se uvolnit i ruce.
A nejde to a nejde.. Já se z toho zblázním...
A v té chvíli pouta praskla, já doslova vylétla dopředu, jak jsem se předtím snažila hnout a skončila na všech čtyřech na zemi.
"He?" nechápavě jsem zírala před sebe a vzápětí jsem se rychle otočila na záda, protože ruce nevydržely tu tíhu mého těla a roztřásly se. Křeslo dobře vědělo, že ještě nejsem zcela fit, ale zjevně Destiny nebyla s něčím spokojená a...
"Kurz!" vyhrkla jsem. "Měla jsem Destiny nastavit ruční kurz a úplně jsem na to zapomněla."
Destiny i já jsme to sice myslely dobře, ale vypadalo to, že pokusy o vstávání jsou zbytečné. Prostě jsem se nemohl opřít o ruce.
Zůstala jsem ležet na podlaze.
"Já to vzdávám. Ještě chvíli se vyspím a pak už vstanu..."
Musela jsem celou dobu vypadat víc než komicky.

Keď som zbadala, čo sa stalo, okamžite som Berenike pribehla na pomoc. Podoprela som ju do sedu. "Pomôžem ti späť do kresla alebo radšej do kajuty? Cherryl, kušuj!" okríkla som psíča, lebo sa nadšene vrhlo na kapitánkinu tvár. Keď som ju napomenula, poslušne sa stiahla.

"Ne, ne, v pohodě. Já to musím zvládnout sama. Případně tu zůstanu ležet, ale musím to zvládnout."
Velmi hloupé, Ber. A teď, co to zkusit znovu než mě ten strop začne nudit?
"Děkuji, Momo, ale vážně to musím zvládnout. To bych nebyla kapitánka, kdyby se mi to nepodařilo."

"A mám tu pěkný výhled," dodala jsem a rozhlédla se po stropě.
Zrak se mi zastavil na Akihirově křesle.
Hmm... Takhle zezdola, kde není ani deka.. Pěkný výhled.
(Já si to nemohla odpustit xDDD )

Zdravím vesp... hej, co se tu děje?, hekla jsem, když jsem viděla Bereniku bezmocně klečet na zemi a Momoniku, jak se jí snaží pomoct vstát. Nemá mít pacient náhodou klid na lůžku?, rýpla jsem si. Rozhlédla jsem se po ošetřovně. Ten mladík na vedlejším lůžku ještě stále ležel a deka, kterou jsem přes něj tuhle přehodila, se zdála svážet ke straně. Rychle jsem se podívala jinam, abych se rozptýlila od pošetilých myšlenek.

((Ber, je vidět, že jsme úplně stejně zkažené, mě to napadlo už jak jsem sem vlezla prvně XD))

Když ke mě Cherryl přišla a zaštěkala, věděl jsem asi, co che. Chtěla pohladit...
"Destiny? Prosím... alespoň jednu ruku... prosím... jmenuješ se tak ne?" Promluvil jsem do vzduchu.
Chvíli se nic nedělo, ale pak se mi levá ruka uvolnila, ale okamžitě mě to připoutalo kolem břicha."No super... tohle je mnohem, mnohem lepší..." Řekl jsem ironicky a s mírným povzdechnutím... To je horší, než mamka... Najednou jsem dostal takový kopanec a pouta se více utáhla..."Au... co to... To ty? Destiny? Hej... jako neměla by si mě pomáhat? To my čteš myšlenky nebo co?" Vrhl jsem takový vražedný pohled do stropu. Nakonec jsem si však jenom tedy povzdechl a podíval se na toho pejska.
Ukázal jsem rukou, aby si vyskočil a když to udělal, volnou rukou jsem ho začal škrabkat..."Hodný pejsek, hodný... ty si ale mazel..." Usmál jsem se jako sluníčko...

I když jsme si hrál s psíkem, Kapitánku jsem stále vnímal.No... také jsou to pěkní pejsci, Rozhodně proti nim nic nemám..." Odvětil jsem, ale stále sledoval Cherryl před sebou."No... tak díky teda... nápodobně..." Odpověděl jsem na její další větu a tentokrát se na ni i podíval a usmál...
Pak najednou jsem uslyšel nějaký prasknutí a Berenika se sesypala na všechny 4. Nevěděl jsem, co se absolutně stalo, ale když se pokusila postavit, akorát se nějak převalila.
Zároveň jsem se vylekal, ale vypadalo to i dost komicky..."Ach.. .co... to... to ona? Ta loď? Vy jste zapomněla na kurz? Ehm... no... nevím, ale spát na zemi.. nechcete si ještě odpočinout? Pomůžu vám... " Zase jsem vzhlédl ke stropu."Slečno Destiny? Můžete mě pustit? Prosíííím... chci pomoci... prosííííím!" Řekl jsem dost prosebně a zoufale. Nahodil jsem psí pohled, Loď však stále nic..."Ach... a tohle jsem myslel, že zabere..." Znova jsme si povzdechl a zakroutil hlavou. Psí pohled zabral vždy!
Pak už se tam objevila zase ta dívka, co včera. Tedy... alespoň jsem myslel...Není to ta, co mě zakrývala?... "Hm... ahoj..." Prohodil jsem směrem k ní a dlouze se usmál..."Ty si my dala tu deku?" Zeptal jsem se. Cherryl my mezitím zdrhla za kapitánkou (xD)

(To teda vidím xD Ach... tak ještě jeden doplněk xD Chtělo by to pořadí xD)

Potom jsem zase pohlédl na Kapitánku. Teď se na mě tak zvláštně dívala a já nechápal proč. Pak jsem teprve pochopil, když jsem si všiml, kam její pohled směřuje. Deka nebyl všude...
Zrudl jsem jako rajče, ale nic jiného jsem dělat nemohl. Destiny mě už zase připoutali i ruku, když teď Cherryl byla pryč...
Nevěděl jsem, co říct... jen jsem chtěl v tuto chvíli se někam propadnout a nevylézt. Kdyby tu nebylo alespoň tolik holek...

(No holky xD Vy jste ale čísla xD "Dělá jako, že je jiný" xDDD)

Ahoj, odpověděla jsem trochu vykuleně na netradiční pozdrav, který mi věnoval polonahý nováček. Jo, to budu já... vypadalo to, žes ji potřeboval, usmála jsem se na něj. Já jsem eM., podala jsem mu ruku, což bylo trochu náročné, jelikož byl celý pevně připoutaný. Tohle místo se mi zamlouvalo čím dál míň. Doufala jsem, že tu nikdy nebudu muset být, protože jestli jsem něco opravdu špatně psychicky zvládala, bylo to být připoutaná. A ty jsi...?, optala jsem se po jeho jméně a snažila se dívat jinam, jak si upravoval nedostatečně roztaženou deku.

"No, ako myslíš," trocha začudovane som prehlásila. Aký výhľad... Sledovala som jej pohľad a hneď mi bolo jasné o čom hovorí. Pridusene som sa zachichotala: "Chápem."

Potom vošla eM. "Ahoj," pozdravila som ju, "No, to by mal mať." Súhlasila som, ale vysvetlenie som jej neposkytla, lebo som ani sama poriadne netušila, čo sa vlastne stalo.

"No... Má...." Nějak se i podařilo dobelhat se zpět ke křeslu. Po všech čtyřech a s co nejmenší zátěží pro ruce.
"Už to zkoušet nebudu!" dodala jsem, i když jsem tušila, že to nebude pravda. Právě jsem ale dokonale zrudla. Jak si všimla i eM, když odvrátila pohled, deka se svezla ke straně. A navíc já se dívala zespoda. Asi jsem měla uhnout pohledem, ale nějak mi to nedalo. Rudá jako rak jsem se vyšplhala zpátky na křeslo. Tentokrát mě nespoutalo, ale cítila jsem, že brzy zase usnu.

(A já jim říkala, že mě zkazili xD A Akihiro obzvlášť, může si za to sám xDDD )

((tahle místnost mě baví... XD))

No to bychom prosili, podotkla jsem tónem nazlobené zdravotní sestřičky. Loď potřebuje svého kapitána. Zdravého, zdůraznila jsem. Velice jasně jsem si uvědomovala, že bez ní jsme znatelně ochromeni, a to vědomí se mi vůbec nelíbilo.

Byl jsem opravdu rudý a jen nevěděl, co teď. Nemohl jsem se pohnout a říct někomu z holek, aby mě to upravili, bylo dost... trapný! A jsem v tom, až po uši... Musel jsem však nějak alespoň reagovat..."Ehm... já jsem Akihiro... těší mě..." Stiskl jsem její ruku, kterou musela natáhnout, až ke mě. Ani by člověk nevěřil, co bych teď dal za přítomnost i nějaké jiné osoby, než dívky. Ale.. vlastně jsem si neměl na co stěžovat. Alespoň si ze mě nikdo nedělal srandu. To bylo obvyklé u kluků...
Na reakci Momo jsem zrudl ještě více, jestli to šlo..."Nooo... ehm... holky... nemohla by jedna z vás... ehm... trochu... trochu mi pomoct..." Zeptal jsem se sekavě a v tu ránu bych byl všude jinde raději, než tady...
Když jsem se však podíval na Kapitánku věděl jsem, že alespoň nejsem jediný, který by se červenal...

(Jááá?? Nidkýýýýý!! xDDD No... ale možná si fakt za to můžu xDDD Ale to je přesila! xD)

(((muhaha )))

Ráda, chápavě jsem pozvedla koutky a upravila Akihirovi deku, přičemž jsem měla docela dobrou příležitost si ho blíž prohlédnout. Kdyby nebyl zraněný, připadalo by mi docela sexy mít navrch nad polonahým upoutaným klukem. Nemluvě o tom, že vypadal zatraceně dobře.

Co se ti stalo, že jsi tady?, pokusila jsem se odvést pozornost od toho, jak jsem se samovolně začala culit.

Em ma predbehla v dobročinnej činnosti. Fakt škoda, pomyslela som si. Musela som sa stále usmievať a mala som čo robiť, aby som sa nesmiala. Naozaj vtipná situácia, z môjho pohľadu. Na akihirovom mieste by som teda nechcela byť...

Cherryl teraz nenápadne oňuchávala Em, z dosť veľkej vzdialenosti, aby mohla hneď zdrhnúť, keby ju odohnala.

Už jsem víc rudý být nemohl.. .Byl jsem rád, že my to opravila, ale... jaksi se nevěnovala jen té činnosti. Měl jsem pocit, že Destiny mě to dělala naschvál a kdybych byl paranoidní, tak bych řekl, že se musel i smát... Samý holky... samý holky... ach.... help me kluci!
Byl jsme alespoň, ale rád, že to teda udělala a převedla téma jinam..."Ehm.... np... Malá nehoda po škole. Kluci mě nemají moc v oblibě a řešili to po svém. Tak jsem se vlastně dostal i na loď..." Nejistě jsme se usmál, ale stále byl rudý jako rak...
Někdy jsem pohlédl i na ostatní. Zdálo se, že Momo umí být asi hodně moc škodolibá...Zkrátka jsem v háji.. v loji!

(Žádný muhahaha! To je mine! xD)

(Ta dobročinná činnost mě dostala! xDDDDD)

Neměli rádi ve škole?, opáčila jsem. To je na nic....

Otočila jsem se k podlaze, protože jsem měla pocit, že mi něco oňuchává nohy. A skutečně, na čtyřech tlapkách tam na mě s vrtícím ocáskem valila kukadla Momoničina fenka a klaněla hlavu na stranu, jak čekala, co se mnou bude. No ahoj, usmála jsem se na ni a velice pomalu, aby mi neutekla, jsem k ní sehnula ruku. Nejprve jsem ji nechala jen tak viset dlaní dolů a dovolila jí, aby mě očuchala a poznala. Pak jsem ji opatrně pohladila po hlavě.

Napadlo mě, otočila jsem se na Bereniku,jaký efekt mají vlastně ty stíny na zvířata? Mohou jim udělat to samé co nám?

(Beru už má večerku jistě jako vždy Mohli by ji nechat jeden den vydechnout xD Aspoň o tom víkendu xD)

Jen jsem slabě přikývl."To jo... je to na nic. Ale... trochu to více přehnali no... Zkrátka... nemyslel jsem, že to přežiji, ale tahle loď mi zachránila život..." Usmál jsem se a sjel očima obě dvě. Rudost pomalu ustupovala. To odvádění řeči byl dobrý způsob, ale také jsem něco musel dodat."Navíc je tu spousta bezva lidí a... pěkných dívek. To se u nás jen tak nevidí..." Mrkl jsem na ně a jen se zazubil a pak zazářil jako vždy jako sluníčko...