Ošetřovna

First topic message reminder :

Tato místnost se zdá být stejně prostorná jako společenská.
A není divu, leží hned vedle ní, ale nalevo, aby bylo dovnitř vidět i bez svíček.
Sluneční světlo ozařuje všechny možné přístroje. Mnohé z nich nikdo nezná.
Není-li na lodi doktor, sama loď ošetří většinu zranění.
Jak? Uvede pacienta do spánku na tepaném křesle, kterých je tu víc než dvacet.
Je jich plná místnost. Jen bůh ví, co se může stát. Někteří z křesel, která mají léčit, nikdy nevstali.
Pouze pravý Snílek se po spánku probudí. Pouze pravý Snílek bude vyléčen.

"To je v pořádku. Nemám nic jiného na práci," pousmála jsem se, ale když jsem vzpomínala na stíny, můj pohled se jevil jaksi nepřítomný.
"Stíny jsou legenda. Nikdy bych nevěřila, že se objeví. Prakticky jsou to normální stíny se slabinami i výhodou stínů, ale pro nás jsou nebezpečné. Neměli bychom se jich tedy dotýkat," ušklíbla jsem se. "Před úplnou tmou nebo úplným světlem musí utéct," dodala jsem ještě.

"Vlastně se říká, že to jsou Snílci ze snových lodí, kteří zapomněli snít a jejich vědomí i tělo se vypařilo a zbytek slil v jakousi zvláštní existenci. Živoucí stín. Ona dívka, kterou jsem téměř neporazila, je o něco lepší než stín. Silnější." pozorně jsem se na ni zadívala.
"Vždy jsem to brala jako legendy. Nevěřila jsem, že existují a i proto o nich vím jen velice málo. Jednou za desítky nebo stovky let se ukáží a pak zase zmizí."

"Bereniko", vydechla jsem a vrhla se ke kapitánce, která teď vypadala o poznání lépe než když jsem ji viděla naposledy. "Jak jsi na tom?", zeptala jsem se a sjížděla ji pohledem. Její ruce byly zahojené a vůbec vypadala o poznání líp. Kývla jsem hlavou na Momoniku, která tu byla s ní - už jsem si vzpomněla na jméno. Díky bohu, všichni jsou v pořádku

Nechápavě jsem se na ni podíval. Zdálo se, že svůj bývalý domov asi nemá moc v lásce a rozhodně se o něm asi moc ráda nebaví. Proto jsem se tedy raději k tomu už nevracel a nechal to být.
Pak se najednou ozvala Momo. Nejspíš asi zaspala a teĎ se probudila.
"Dobré ráno.." Odvětil jsem, ale dál už byl potichu. Ty dvě si chtěli popovídat a tak jsem je nechal, ale vše bedlivě poslouchal.
Když pak mluvili o schopnostech a stínech, zase jsem nahodil takový ten nechápavý obličej. Stále jsem moc nechápal, co se tady děje nebo o čem to vlastně mluví, ale asi toho bylo o hodně víc, než jsem mohl v tuto chvíli jen tak snadno pobrat.
Malinko jsem si tedy jen povzdechl a raději se na tím snažil nepřemýšlet. Byl jsem trochu unavený a typoval, že brzy asi zase na chvíli zaspím.
Měl jsem chuť si trochu protáhnout tělo, ale jaksi mě to stále to křeslo nedovolovalo. Nebylo tu moc volnosti, ale co se dalo dělat že?
Teď mě zase napadla myšlenka, že jsem se tak rozjel a stále si neuvědomoval, že jsem tu jediný kluk, stále připoutaný a neměl toho moc na sobě. Tedy až na tu deku, co blya určená k tomu, aby zakrývala to nejnutnější.
Jen jsem nabral zase mírnou červeň. Vlastně celou dobu, co jsem mluvil s kapitánkou, tak jsem takhle byl a nepřišlo mi to nijak divný. Ach... ta moje ukecanost... Ale co, když si to neřešil doteď... Znova jsem si povzdechl a nahodil takový úsměv. Pořádně jsem se opřel a zíral do stropu....
Poslouchal jsem však stále to, co říkali i to, co říkala kapitánka. Nebylo to zrovna špatné vysvětlení a podle toho, kde jsem byl, bylo to i docela... pravděpodobné. Některé věci mě však unikali a to dost podstatné. Já jsem však nebyl zrovna v takovém vnímání, že bych to mohl, až tak nějak extra pobírat. Stejně jsem se však snažil, aby mě nic neuniklo...
Pak se tam objevil ještě někdo. Podíval jsem se na ni, ale pak se zase hlavou opřel. Ach a další dívka... to jsou tu samé slečny? No... jen klid... všechno je v pohodě... všechno je v pohodě... jen tu před nimi ležíš nahý a od kolen po břicho zakrytý dekou!

Pomalu jsem otevřel dveře a začal rozpoznávat prostředí podobné tomu, které jsem znával ze své doby, jen vypadalo daleko čistěji a... Moderněji?
Asi by se to tak dalo popsat. Navíc jsem zde viděl už i přítomnou eM, kapitánku a další neznámé snílky... V poslední době jich tady bylo jako myší. Tiše jsem tedy zavřel a letmo se uklonil.
"Dobré ráno ve spolek..."
Pozdravil jsem především neznámé snílky a přešel ke kapitánce. Vypadala už lépe, ale nejlepší forma se to taky nazvat nedalo.

"Takže keď na ne niečím zasvietim, tak zdrhnú?" pokúsila som sa o vtip, ale v kútiku duše som dúfala, že povie áno a ja budem mať aspoň niečo, čím sa brániť. "Dúfam, že už sa neukážu," dodala som ešte.
Náš rozhovor prerušila Em, ktorá sa vrhla ku kapitánke.
odkývla som jej na pozdrav.
"Pôjdem ja skontrolovať Cherryl konečne," rozlúčila som sa, "A ďakujem za vysvetlenie." obrátila som sa ešte na kapitánku a odišla som z miestnosti.

"eM, jistěže jsem. Složila jsem se jako malé dítě a přitom jsem měla..." povzdechla jsem. "Nu teď už to asi nezměním."
"Spíš by mne zajímalo, jak jste dopadli vy? Spali jste alespoň dobře?" pokusila jsem se o menší úsměv.

Oči mi přelétly i k Akihirovi.
Zjevně byl nesvůj a ani jsem se nedivila. Já měla alespoň své oblečení, i když potrhané a jeden rukáv kabátu zcela zničený. Přemýšlela jsem, koho požádat alespoň o donesení menší deky. Přece jen tu nemohl být pořád nahý, to by zmrzl.
"Dobré, Eserathe," pousmála jsem se, když přerušil mé myšlenky.
"Zrovna jsem se ptala, jak se všem spalo?"

"Vlastně ne tak úplně," dodala jsem k Momonice.
"Musí to být opravdu ostré světlo, které nedovolí stín..."
Když odcházela, jen jsem kývla a dodala, aby byla opatrná.

Opět mě myšlenky zavedly k podivnému snu. S jakýmisi útržky.
"No, raději bych tu dnešní noc moc nerozmazával..."
Neubránil jsem se a spiklenecky jsem se kouknul po eM. Možná si toho ani nevšimla...
"Hlavní je, že vy už jste snad v pořádku, nebo ne? A máte tu i strážného?"
Podíval jsem se na Akihira a pokusil se o menší úsměv.
"Myslím, že jsme si toho včera zažili až moc..."

"Dobré ráno", kývla jsem na Eseratha. Usoudila jsem, že by nebylo dobré strhávat přílišnou pozornost na fakt, že jsem strávila noc v jeho kajutě, tím spíš po tom, co se tam událo. Vůbec se ze mě stával putovní nocležník, vždyť jen noc předtím jsem zase strávila ve společnosti jiného spolucestujícího! Zhrozila jsem se nad představou, jakou pověst by mi to mohlo zaručit, kdyby se toho ujal někdo s příliš bujnou fantazií. Ne že by mi zase tolik záleželo na tom, co si mysleli ostatní... ale měla jsem pocit, že kapitánku by to nepotěšilo.

"Spalo?", vytrhla jsem se z přemýšlení. "Jo, fajn...", zalhala jsem. Měla jsem pocit, že právě teď a tady by nebylo dobré rozebírat detaily. Eserathův výraz mou domněnku potvrzoval, zjevně to cítil stejně. Opět mě zaplavila vlna provinilosti ohledně jeho povlečení. Navíc jsme nebyli sami.

"Koukám, další nováček", pohodila jsem hlavou k chlapci, co ležel připoutaný na jednom z lehátek a mno, moc toho na sobě neměl.

"Dá se to tak říct," pousmála jsem se. "Ale popravdě už bych z toho křesla byla nejraději venku."
Fajn? Hmm? Že by to bylo tím šokem ze stínů...?
Rozhodla jsem se nad jejich nic neříkajícím popisem noci mávnout rukou - samozřejmě jen obrazně řečeno, protože jsem se nemohla hýbat - a ještě jednou jsem střelila pohledem směrem k Akihirovi.
"Mimochodem, pokud nechcete, aby nový člen posádky zmrzl, mohli byste mu podat jednu z dek."
Ty se nacházely úhledně složené na jednom z křesel v pravém rohu.

Objevil se tam další člověk... Ach... myslím, že na to bych si asi měl zvyknout... střídá se to tady jako na běžícím páse...
Nestačil jsem říct ani Momo ahoj, protože zmizela jako pára nad hrncem. Jen jsem si zase lehce povzdechl a zavřel oči. Bylo to pro tuto chvíli to nejlepší. Začínal jsem být opravdu ospalý...
Věděl jsem, že se baví o mě, ale nijak jsem na to nereagoval. Nějak jsem nechtěl, ale ta zmínka o dece mě fakt potěšila

"A kdy tě to pustí?", zajímala jsem se. Nešlo mi hlavně do hlavy, proč ji to vůbec drží. Nebyla tu přece vězněm, ale kapitánem.

Na poznámku o zmrznutí mě napadla hloupá připomínka, že bych ho mohla zahřát. Vzpomněla jsem si na svou plamennou noc. Ale raději jsem tu myšlenku rychle zahnala, bůhví co tyhle schopnosti dokážou, ještě bych mu mohla ublížit.

Přešla jsem místnost k dekám, které ležely na křesle, a nováčka jsem přikryla. Zdálo se, že brzy usne. Pokrčila jsem rameny. Představování dnes asi neproběhne.

(Psala bych lidi více, ale jaksi spěchám. Někam jedu, takže spinkat xD)

Jen jsem se ještě slabě usmál a jakoby vydrmolil něco vy smyslu poděkování. Moc jsem toho fakt nenaspal, i když jsem musel nějakou dobu být mimo sebe. Odpočinek se však docela dost hodil, takže opravdu trvalo jen pár chvil, než my hlava zase klesla a můj dech se změnil v pravidelné tiché oddechování. Usnul jsem a ani nevěděl jak a nejspíš to bylo asi tou lodí. Zkrátka chtěla, abych si odpočinul a to se také stalo....

Jemně jsem se pousmála jeho směrem a vděčně kývla k eM.
"Křeslo lidi pustí teprve ve chvíli, kdy jsou zdraví," mluvila jsem jen velmi tiše, spíš jsem šeptala. Nechtěla jsem Akihira vzbudit.
"Nemohu to ovládnout ani uspěchat, bohužel."

"Ale do pár dní budu určitě v pořádku," ujistila jsem ji.

"Zdá se, že se to tu hemží nejenom snílky..."
Narazil jsem na nepříjemné téma, ale bylo to třeba. Co kdyby se to stalo znova.
"Neví, jestli se cítíte až tak dobře, ale myslím, že je třeba to probrat..."
Podíval jsem se na Akiho a vypadalo to, že spal. Minimálně to dobře hrál.
"Myslíte, že bychom to tady mohli probrat? Vím, že je to nepříjemné téma, ale je potřeba to podchytit v zárodku, dokud s tím můžeme něco dělat..."
Možná jsem působil neodbytně, ale to jen podtrhovalo nebezpečnost situace.

Taková odpověď mě znervóznila. Co když se můry do té doby vrátí a ona tu bude jen bezvládně ležet s připotanýma rukama? Držela by ji loď i pak?

"Takže... co máme teď dělat? V jídelně to vypadá jako po výbuchu, ale nejsem řemeslník, nevím, co s tím. Máme ten rozbitý nábytek někam odnést nebo se o to Destiny postará?", snažila jsem se vyzískat nějaké rozkazy. Neměla jsem ráda tuhle bezradnost. Ať mi řeknou,co mám dělat, a já to udělám. Ale být pánem svého času? To mě vždycky svádělo k lenosti a nicnedělání. Ačkoli pro tuto chvíli jsem měla jasno, mé další kroky, jakmile to bude možné, budou směřovat do knihovny.

Eserath však byl odvážnější a pustil se do otázek celkem nekompromisně. Dobrá, nebudeme okolo toho tedy dlouho chodit. Tím vlastně líp.

"Destiny se o celou jídelnu postará. V tuto chvíli už by měla být téměř opravená," podotkla jsem. Odpověděla jsem tak na otázku, která se mi zdála nejlepší.
"Co se ostatního týká... Asi není ani co probírat. Nemám téměř žádné možnosti." odevzdaně jsem povzdechla.
"Jediné řešení je vypilovat schopnosti a být připraveni. A samozřejmě pořád snít."

"Hm", zahučela jsem. O snění se jí mluví, když se jí nezdá to, co mně. A pilování schopností? Jak mám pilovat něco, co vůbec neovládám. "Tak já se jdu mrknout do knihovny a "pilovat". Tady asi nejsem k ničemu", dodala jsem. Zdálo se, že Berenika je v pořádku, a to bylo jediné, co mě v tu chvíli muselo zajímat.

Kývla jsem pak hlavou na pozdrav a vydala se hledat nějaké odpovědi.

(přesun)

"Dobrá," přikývla jsem a pokusila jsem se povzbudivě usmát.
Pak už jsem jen sledovala, jak odchází a pootočila jsem se k Eserathovi v očekávání, jestli ještě něco řekne nebo také odejde.
Netušila jsem, co chtěl projednávat. Opravdu jsem neviděla žádné schůdné řešení.

Vyčkal jsem, až eM odejde a poté jsem se otočil na kapitána.
"Vy o těch stínech něco víte? Ta holčina nebo co to bylo, mluvila o nějakých knížatech... Co tím myslela? Oni mají nějakou hierarchii? A jak to, že jsem ji mohl zranit?"
Vychrlil jsem na ni a začal jsem chodit kolem její postele sem a tam. Pomáhalo mi to soustředit se, pokud bylo potřeba se pořádně připravit, tak bylo potřeba především pořádně pochopit nepřítele.
"A navíc... Ještě se chci zeptat, je možné, aby se nám snažili vetřít do snů a nějak nás skrze spánek vystrašit či nám snad ublížit? Ptám se, protože dnešní sen... Byl opravdu... zvláštní..."

"Kníže nového světa. Je to spíš... Legenda. Stejně jako stíny. Ta dívka není stín. Stín je vlastně nehmotná, nemyslící bytost. Naše grófka je něco víc než to." chvíli jsem přemýšlela, jak to vysvětlit.
"Vlastně nevím, co to znamená, ale jisté je, že má normální lidské tělo a není stín. Stíny nikdy nebudou tak silné."

"A u tvé poslední otázky si nejsem jistá," na chvíli jsem se zamyslela.
"Ale pravděpodobně to bude jen šokem. Pokud se to bude opakovat, něco s tím udělám."

Jakmile kapitánka řekla něco o tom, že naše malá kamarádka je něco víc než stín, opravdu jsem se zaradoval. Nic lepší ho přijít nemohlo.
Pak přišla legenda a všechno to bylo prostě super...
"Takže stíny jsou pouze využívány, pokud to dobře chápu... No dobrá, to abych se naučil žít ve tmě, jak to tak poslouchám..."
Chvíli jsem mlčel a uvažoval ještě nad tím snem.
"Ani nevím jak, ale... Jako by se můj sen prolínal se snem eM... Zdálo se mi něco o lodi, normálně jsem se procházel a mrknutím oka jsem byl v ohnivém pekle... V pekle, které mi eM ráno popsala... Opravdu... Zvláštní."

"Ano, stíny jsou využíváni." vlastně je to děsivé. Ta možnost, že by se někdo z nás mohl stát stínem jen kdyby zapomněl snít. Snad se to nestane.
"Tohle je zvláštní..." zareagovala jsem na druhou otázku. Zavrtěla jsem hlavou a zamyšleně ho sledovala.
"Myslím, že to mohli způsobit oni, ale mohlo to být i neúmyslně. Neměli by tu už být."

"Stejně se zase jednou objeví... Tak jako jsme se tu objevili my... Takže kdyby se něco dělo, nesnažte se to zajistit sama, jsme tu taky."
Usmál jsem se a letmo jsem ji poplácal po rameni.
"Není třeba krvácet pro druhé."
S těmito slovy jsem pomalu šel ke dveřím a letmo jsem hodil vlasy. Tiše jsem otevřel dveře, a jakmile jsem v nich začal mizet, ještě jednou jsem se přátelsky usmál na kapitánku a tiše zavřel. (Přesun)

"Pokusím se," pousmála jsem se. "A děkuji."
Pak jsem jen přejížděla pohledem po místnosti. Nebylo co dělat a myslet na něco děsivého se mi momentálně zrovna nechtělo. Rozhodně to tedy nebylo lákavé. S povzdechem jsem zavřela oči.
Netrvalo dlouho a pak jsem již spokojeně oddechovala.
Usnula jsem.

Tentokrát jsem zlé sny neměl... Jako kdyby je přímo sama loď potlačovala. Bylo to... bylo to dost zvláštní... Od té doby, co se událo to z mým otcem jsem neměl takhle klidný spánek... neměl. Bylo to jakoby vše odešlo a nechalo jen mě a moje snění. Bylo to opravdu příjemné....
V tom jsem se zase probudil. Světla v místnosti a světlo, které do ní vstupovalo, byli jakoby ztlumené, aby nerušili ve spánku.
Po celé rozlehlé místnosti byl nehorázný klid. Cítil jsem, že na sobě něco mám... Podíval jsem se a byla to nějaká deka. Vůbec jsem si nevzpomínal, kde se tam vzala...Ale hodí se... hned je to lepší... Pomyslel jsem si a usmál se...
Zkusil jsem se pohnout, ale stále jsem byl připoutaný. Loď mě ještě rozhodně neměla v plánu pustit. Řekl bych že to bylo poprvé, co jsem vydržel tak dlouho na jednom místě dobrovolně a nebyl v depresi...
Podíval jsem se směrem k Berenice. Také spala. Sledoval jsem, jak se jí hruď pravidelně zvedá a zase klesá. Její vlasy ji stále spadávali do tváře a v obličeji měla takový klidný výraz. Vypadala takhle nádherně uvolněně a pěkně... Aspoň, že tak...
Jen jsem si jemně povzdechl a hlavu si zase opřel. Můj zrak však stále směřoval k ní a k její tváři.... nespustil jsem z ní oči...