Ošetřovna

First topic message reminder :

Tato místnost se zdá být stejně prostorná jako společenská.
A není divu, leží hned vedle ní, ale nalevo, aby bylo dovnitř vidět i bez svíček.
Sluneční světlo ozařuje všechny možné přístroje. Mnohé z nich nikdo nezná.
Není-li na lodi doktor, sama loď ošetří většinu zranění.
Jak? Uvede pacienta do spánku na tepaném křesle, kterých je tu víc než dvacet.
Je jich plná místnost. Jen bůh ví, co se může stát. Někteří z křesel, která mají léčit, nikdy nevstali.
Pouze pravý Snílek se po spánku probudí. Pouze pravý Snílek bude vyléčen.

Nebuď zlá, nadávala som si, a keď budeš pokračovať, za chvíľu sa nebudeš môcť v tom korzete poriadne nadýchnuť.
Presne tak, pritakala mi Cherryl, ktorá si pôžitkársky užívala pozornosť Em.
Zhlboka som sa nadýchla (teda tak zhlboka, ako to v tom korzete šlo) a snažila sa myslieť na niečo iné. Preblesla mi hlavou myšlienka na ňu. ozvala sa stará známa bolesť a po chrbte mi prešiel mráz. Zas až tak drastické skľudnenie to nemuselo byť..., vynadala som si. Zamerala som sa radšej na otázku Em, tiež by ma to zaujímalo, hoci som ju minule držala pre istotu mimo diania.
Usmiala sa som sa na Akihirovu poznámku o pekných dievčatách. Radšej som prehltla provokatívnu poznámku o pekných zviazaných chlapcoch.

Jestli se mi doteď dařilo nemyslet na nepravosti, tak po jeho poznámce o pěkných dívkách to bylo zpátky. Zčervenala jsem a marně se snažila tvářit jako by nic. Eh... dík. Kluci tu taky nejsou k zahození... což samozřejmě tebe nemusí zajímat, dodala jsem, když mi došlo, že moje lichotka vyzněla trochu jako že si myslím, že je gay. Vzápětí jsem se vzteky kousla do jazyka. Facepalm, magore, zavři už radši klapačku!

No a co jinak?, sedla jsem si do křesla u zdi, abych nad ním pořád tak hloupě nestála a aby neviděl, jak se červenám. Odkud jsi k nám přišel?, zeptala jsem se schválně teatrálně a vzápětí se tomu zasmála. Hodila jsem si nohu přes nohu, ale připadalo mi to nucené, tak jsem ji zase vrátila a složila nervózní ruce do klína. Proč se mi tohle musí pořád stávat? Kdokoli jiný by se s ním normálně bavil, jen já musím pořád přemýšlet nad tím, jaká je škoda, že v místnosti nejsme sami a že je při vědomí. Jsem snad narušená?

((zjevně XD))

Nad její odpovědí jsem se trochu zarazil, protože jsem nechápal, co to znamená. Když jsem si však všiml té červeně, na tváři se mi usadil takový malinký úsměv a v očích mi zajiskřilo... Zdá se, že tu nejsem jediný v trochu ošemetné situaci... hehe... tak... nebudu pozadu...
Dál jsme sledoval její reakce a usmíval se čím dál tím více a více. Ty její reakce byl však vtipné. No a zdálo se, že ta druhá je na tom podobně...
Byla pravda, že jsem stále byl v takové... no... pro mě nevýhodné situaci a bylo to i dá se říct trapné, ale... měl jsem v plánu jim to vrátit...
"No... jinak... Zdá se, že Destiny mě nechce stále pustit, protože asi nejsem zdravý. A nebo to dělá schválně, protože se spikla s vámi proti mě a náramně si to užívá..." Zasmál jsem se. Tuhle první poznámku jsem si neodpustil, ale pokračoval jsem dál."Jak už jsem říkal Kapitánce. Pocházím ze střední Evropy z malého státu a ještě z menšího vesničky Strachotín, která leží na jihu vinařského kraje... Je tam opravdu krásně a líbí se mi tam. Dokonce tam máme i Vápencové vršky Pálava, které jsou i chráněnou oblastí, takže si nemám na co stěžovat. Až tedy na nějaký věci... ehm... co se tam děli, ale to je jedno..." Usmál jsem se a raději tu druhou myšlenku rychle vyhnal z hlavy."No a z kama pocházíte vy dvě? Určitě někde, kde se takovým jako vy musí dařit..." Jakoby zkoumavě a hodnotivě jsem je jednotlivě sjel pohledem. To bylo samozřejmě také naschvál...
"Jo a červená ti sluší..." Prohodil jsem ještě k Em a zasmál se. Věděl jsem, že to může být použito proti mě, ale když se moje pusa rozjela, tak byla k nezastavení...

Nadvihla som obočie a usmiala sa. Ale, ale, niekto sa nám nepríjemnú situáciu snaží oplatiť. Snažila som sa nenechať vyviesť z miery, ale ten jeho pohľad mi to moc nezľahčoval.
"Mám taký pocit, že naše štáty susedia," odvetila som, "a že do toho tvojho som chodila na výšku. A čo tie pohľady, to si trúfaš hneď na dve?" Neodpustila som si podpichnutie.

Že by se Destiny dokázala takhle bavit? Nad tou myšlenkou jsem se pousmála. Bylo příjemné představovat si, že má loď smysl pro humor, tím spíš, byl-li tak blízký tomu mému.

Pálava... Strachotín... Evropa.... to zní konečně jako někdo ze stejné planety, usmála jsem se a zasvítily mi oči. Po dlouhé době nováček, pocházející ze stejného světa. V podstatě jsme byli oba rodáci. To potěší.

Při poznámce o červené jsem začala znovu rudnout. Přesvědčovala jsem sebe sama, že mluví o mých červeno-zrzavých vlasech, ale i tak to pořád byl kompliment, a z těch se mi vždycky dokázala rozklepat kolena, zvlášť když pocházely od tak pěkných kluků.

Dík... No, já bych řekla, že jsme byli sousedi. Pocházím z Prahy, takže taky Češka, zazubila jsem se na něj. O tom, že by se mi tam nějak zvlášť dařilo, nic nevím, ale ono to tady není o moc lepší. Někdy mám pocit, že je to to nejlepší místo, kde může člověk být, ale jindy... no, dějí se tu děsivé věci. Až moc špatné. Tak by to nemělo být..., zavrtěla jsem zamračeně hlavou. Skutečně se mi nelíbilo, že mi ty zatracené můry kazily představu snového ráje, kde se všechna přání měnila ve skutečnost. Tedy... skoro všechna. Akihiro byl pod dekou.

Nejprve jsme se otočil na Momo."Hmmm... tak ty budeš jistě slovenka. Mě ten přízvuk něco připomínal..." Usmál jsem se a nad její poznámkou se na chvíli zarazil. Byla pravda, že mě to vracela dost tvrdě...
Neubránil jsem se menšímu zrudnutí... zase... To nebude tak jednoduché..."Já, že bych si troufal? Néééé... to nikdy... já nic... já muzikant!" Zasmál jsem se a podíval se jí do očí."Nevím, když se z někým mluví, tak se mu myslím dívá do tváře ne?" Taky jsem rýpl a přitom mě začali cukat koutky. Bylo očividné, že jsem přistoupil jen na její hru...

"Jop... taky jsem rád, že je tu někdo, kdo pochází z té krajiny, co já..." Usmál jsem se na Em a znova si ji pořádně prohlédl...
Zdálo se, že ty moje poznámka ji moc klidnou nenechala a to se mě zalíbilo. Měl jsem v plánu jí také nahradit to, co ona před tím mě, takže jsem už jen loudil, co bych zkusil teď. Nějak jsem si v tom, až moc začal libovat...
Někdo by řekl, že bych potřeboval přistřihnou kohoutek, ale to bylo tak vždycky, když jsem se chytil...
"No... to víš... to tak bývá, ale... myslím, že vše zlé je i k něčemu dobré. A... tady se ještě moc nevyznám a ani přesně nevím, o čem to před tím Kapitánka mluvila, takže to posuzovat nemohu. Já se tu zatím cítím velmi dobře, protože... no... mám klid a... s takovou příjemnou a pěknou společností... proč ne že?" Zazubil jsem se. A další střela, kterou jsem si opravdu nemohl odpustit. Ale ještě něco jsem musel dodat."Jo a ty tvoje červeno-zrzavé vlasy se mi také líbí. Všeobecně ti asi ta červená sluší...." Tím jsem ji samozřejmě naznačil, že předtím jsem myslel úplně něco jiného. Dokázal jsem si taky hrát, když jsem chtěl...

Téda..., začínala mi s ním docházet trpělivost. Já si myslela, bůhvíjak jsem tu zkažená, a zatím jsem byla jen ubohá myška, se kterou si pan zlobivý zjevně chtěl hrát. No, rozhodla jsem se, že mu to nedám zadarmo.

Hele ty, oslovila jsem ho škádlivě a zvedla se ze židle. Nohy už se mi z něj neklepaly, tak jsem se odvážila přijít zase blíž, nějak moc si troufáš na někoho, kdo je přivázaný k lehátku a totálně bezmocný proti tomu, co si s ním kdo bude chtít dělat.... Pozvedla jsem vyzývavě obočí a s téměř zlověstným úšklebkem jsem vzala mezi dva prsty cíp jeho pokrývky. Stačilo škubnout a přesvědčili bychom se, jaké nosí pan svůdce spodky. Jestli ovšem vůbec nějaké.

Začínalo to být pro mě dost nebezpečné. Asi jsem se nějak moc rozjel, protože se zdálo, že najednou začínám prohrávat.
Když ke mě došla a chytla za cíp deky, jen jsem suše polknul. Moc dobře jsem věděl, že jsem zakrytý dekou a pod ní mám jen ještě jednu, která od kolen pro břicho zakrývá to nejdůležitější. Byl jsem teď v dost ošemetné situaci. Musel jsem z ní nějak vybruslit..."Ehm... já nic. To se ti jenom určitě zdá. Jen jsem říkal, že ti sluší červená... to vadí?" Zeptal jsem se tak zvídavě a snažil se jen na sobě ne dát znát, že mě tohle postavení přivádí... no... zpátky do rozpaků.
Mírné začervenání mě však při její poznámce neuniklo...

Oči sa mi zaleskli, keď pristúpil na moju hru.
"Pekne zvrhlý muzikant," zasmiala som sa, "Presne tak, do tváre, občas síce pohľad kamsi utečiee..., ale hľadieť na nás tak očividne zhodnocujúco a trúfalo... A to si vyzeral tak nevinne..." hrane som si povzdychla a snažila som sa nerozosmiať, keď som zbadala, čím mu hrozí Em. Je nahraný, hehe.

"Ale no tak, dámy," rozesmály mě. "Vždyť by nás do smrti nenáviděl... Tím ale neříkám, že to není dobrý nápad..."
Slečna kapitánka se konečně hrdinsky vyšplhala na křeslo a přehodila nohu přes nohu. Na obličeji mi zářil vítězný pohled s příměsí sarkasmu.
Skvěle. Už jsem zvládla pár metrů. Za měsíc bych to možná zvládla i k wc.
Nedokázala jsem se ubránit ironickým myšlenkám. Naštěstí tohle křeslo tento malý problém řešilo.

Viď, mrkla jsem na Bereniku, která doposud mlčela.

To rozhodně nevadí, zasmála jsem se na něj, když jsem viděla poplašený výraz v jeho tváři. Tohle kolo jsem, zdá se, vyhrála. Spokojeně jsem mu deku upravila a uhladila a dala jsem si přitom záležet, abych se nedotýkala jeho nahé kůže. Přece jenom se mi hlavou honily všelijaké myšlenky a nebyla jsem si jistá, že bych je pak dokázala tak snadno zaplašit. Nejedna z těch myšlenek mi zrychlovala tep tak, že jsem doufala, že tu nikdo nemá schopnost zvýšeně citlivého sluchu. Kdoví, co by si pomyslel. Srdce mi bušilo o poznání rychleji. Vtom jsem ucítila kouř. Ježiši!, vyhrkla jsem, když mi kapsa od kalhot vzplála jako splašená. Okamžitě jsem se to jala hasit holou rukou, což nebyl úplně nejmoudřejší nápad, ale prosímvás, kdo má čas na nápady, když mu hoří kapsa. Už nikdy sebou nebudu nosit tu pitomou svíčku, zavrčela jsem jen tak pro sebe. Paráda, vztekala jsem se, když byl oheň uhašen. Půlka kapsy byla pryč, natavená svíčka vypadla ven a já měla celý bok olepený voskem, nemluvě o tom, že mě ten zatracený oheň popálil a kus mého stehna zůstal ničím nechráněný. Zakryla jsem to místo rukou, abych nepobuřovala. To se mi fakt hodí, vopravdu..., zlobila jsem se na svou pitomou schopnosti.

"eM!" splašeně jsem se postavila dřív než jsem si uvědomila, že sotva sedím.
Hele... Já stojím...
Překvapení muselo počkat. Zamračeně jsem shlédla její zranění.
"Do křesla prosím. Než tě to začne víc bolet," jen jsem zavrtěla hlavou.
"My si tu tedy užijeme."
Nic mě nebolí!
Zamyšleně jsem ji sledovala.
Kuš Ber, máš důležitější starosti než přemýšlet nad tím, že jsi v pořádku!

Otočil jsem se na Momo a jen se tak nejistě pousmál."Nooooo.... já to nemyslel špatně... ehm.. to vážně ne holky... jen... jen jste to špatně pochopili. To bych si nedovolil...." Znova ten nejistý úsměv, ale ta zmínka o nevinnosti mě zase přivedla menší začervenání...Jaj... pustil jsem se asi se špatnýma hráčkami do hry... tohle asi nevyhraji... ehm... Nechceš mě pustit Destiny? Tak prosebně jsem si v duchu k ní a pokusil se pohnout, ale... pouta se ještě víc stáhla...To mi děláš naschvál! Tak tohle byla zoufalá situace...
Pak se probudila kapitánka. Myslel jsem, že to bude moje záchrana, ale když pak dodala tu druhou větu, jen jsem po ní střelil pohledem a nahodil takový nevinný kukuč jakože to já ne, já nic a za to můžou ony. Byl docela přesvědčivý, pokud tedy vše nesledovala nebo nevnímala...

Zdálo se však, že Em si chtěla jen hrát a dost se jí to dařilo. Začala jen deku upravovat, ale dávala si pozor, aby se nedotýkala holé kůže. Měl jsem chuť si zase rýpnout, ale před Kapitánkou jsem chtěl dělat, že jsem v tom nevině...
Pak jí najendou zaplála kapsa. Vyvalil jsem na to oči. Nechápal jsem, co se stalo. Začala to rychle hasit holýma rukama. Než to však dokázala, půlka kapsy byla fuč a z ní vypadal nějaká svíčka. Teď jsem nádherně mohl vidět její stehno, než se ho pokusila zakrýt..."Hm... pěkný..." Ujelo mi přeci nakonec, ale hned jsem dělal jako nic. Ale tato situace byla dosti komická... hlavně s tím zapláním...

"Mám nadrženou posádku," promnula jsem si spánky.
"Pokud se takhle budete chovat před stíny, pomyslí si, že patříme do Bohnic a vyhnou se nám obloukem," poznamenala jsem.

Kapitánka se však o ni naštěstí hned postarala....A další v křesle... super!.... Poznamenal jsem v duchu ironicky....

Nad jejími dalšími slovy jsem se jen začal bránit..."Já nejsem. Já... ehm... no... tak... jen... pochvala?" Optal jsem se zase tak nevinně, že by mě to snad sežral každý. Pochvala to byl docela dobrý pokus...

To nic není, zahučela jsem na Bereniku vztekleji, než bylo nutné. Skutečně mě to zase tolik nebolelo, jen jsem se tou pitomou svíčkou trochu ožehla. Promiň, já... asi je něco špatně s mými schopnostmi, tohle se mi teď stává pořád, omlouvala jsem se Berenice a měla chuť jít skočit přes palubu. Tohle se nám teď vážně hodí, abych přestala ovládat i tu trochu schopností, co mám, kdykoli kolem mě projde pěknej černovlasej kluk.

A ty lehni, štěkla jsem po strůjci mého neštěstí. Vlastně počkej, ty už ležíš, dodala jsem uštěpačně a pořád se držela za uhořelou kapsu, zatímco mě Berenika vecpala do křesla a to mě sevřelo jako by na mě čekalo celou tu dobu. Paráda. Čím dál tím lepší

Tak rýchlo ako ma prešiel smiech, keď Em začala horieť, tak rýchlo sa aj vrátil, keď som sledovala, ako sa Akihiro snaží tváriť nevinne. Fakt číslo. A potom kapitánkina poznámka o nadržanej posádke...
Asi je už neskoro, mala by som ísť spať alebo čo, začínami mi mierne hrabať, teda už asi začalo, hehe...

Zase tu byla zmínka o té schopnosti a já samozřejmě byl úplně mimo dění...Ach... ptát se zrovna teď asi není nejvhodnější co? Zeptal jsem se sám sebe a jemně si povzdechl...

Když pak po mě štekla Em, jen jsem se na ni tak překvapeně podíval. Hned svou větu také opravila. Vyjela na mě, jak na nějakého psa."Já? Co jsem zase udělal?" Vykouzlil jsem psí smutná očka a div jakoby neudělal jako, že fňukám.... Zkrátka rozený komediant... fakt!!

Zasmála jsem se na Akihira. Ten kluk mě vážně bavil. Takový... jak to říct. Komediant.

Ty? Ty jsi udělal všechno!, vyjela jsem po něm žertovně a vzápětí jsem se kousla do jazyka. To poslední, co jsem potřebovala, bylo aby věděl, že tu teď ležím spoutaná kvůli němu a svým neposedným hormonům.

"Akihiro, myslíš, že by som si ťa mohla najať ako dvorného šaša? Lebo tie tvoje grimasy sú teda niečo!" smiala som sa. Za dnešok som sa nasmiala, ako za posledné dni nie.

Teď jsem se zaměřil na Em.
Jen tak na mě ze srandy znovu vyjela, ale dost by mě zajímalo, čím jsem to tak mohl duělat. I když... něco v hlavě se mi začalo rýsovat...
"Aháááá...hmm... a čímž jsem se tedy tak provinil mylady?" Zeptal jsem se také žertovně a jen se na ni zářivě usmál. Byl jsem zvědavý, co odpoví...

Mezitím jsem však se ještě otočil na Momo, protože ta její poznámka mě rozesmála."Ehm.. nooooo... álééééé.... kdybych měl dost bonbónů a nějaký ty autíčka, tak by to šlo. Bych se jinak hroooooozně nudil...." Prohodil jsem žertem a znovu se zasmál, ale hned nahodil takový souhlasný smutný výraz, jakože bych se fakt nudil a přitom ohrnul tak ret do vrchu. Zkrátka jsem si to neodpustil...

Ále... to nestojí za řeč, prohodila jsem ledabyle, ale pohled mi nechtěně sklouzl k popálené noze. Ta se už začínala léčit. Křeslo dělalo svou práci dobře.

To je stejně srandista, zavrtěla jsem hlavou a sjížděla ho pohledem, jak se škádlil s Momonikou. Toho až pustí z okovů, to bude něco.

Zasmiala som sa. "No to vieš, že áno, maličkýýý. Mal by si tooľko sladkostí a autíčok, že by ti trvalo dosť dlho, kým by si to všetko zjedol a zahral sa s nimi." Usmievala som sa. Tomu osloveniu som sa nemohla ubrániť... malý chlapec, hehe...

"Ňuf..." Nahodil jsem takový andělský výraz jako, že jsem úplně happy! "Aki rád hrát... hihi..." Udělal jsem face takového sluníčka a pak se hned zasmál.

Potom jsem se zase otočil na Em."To nevadíííí... já bych to rád slyšel. To by si Akíčkovi neudělala, že by si mu tu nepověděla ne? Fňuk..." Zase jsme pokrčil ret a udělal takový fňukací výraz a zase ty psí očka. Stačilo jedno mrknutí a i jakoby navlhly, div z nich neukápla slza. Na svůj herecký um jsem byl velice pyšný (xD)...

Bože, ty jsi komediant, vyprskla jsem smíchy, když jsem viděla ten jeho "štěněcí" obličej. Vzápětí mě napadlo, že je to pro posádku lodi velice dobrá věc. Potřebovali jsme se smát a uvolnit se.

To by tě nezajímalo, prohodila jsem a zase se vpila pohledem do místa, kde mi loď léčila popáleninu. Prostě... mě trochu vytrháváš z koncentrace, stačí?, pokusila jsem se to shrnout co nejobecněji. Jsi-tak-sexy-až-mi-z-tebe-hoří-ehm-kapsa mi nepřipadalo jako něco, co bych měla vyslovovat nahlas.