Ošetřovna

First topic message reminder :

Tato místnost se zdá být stejně prostorná jako společenská.
A není divu, leží hned vedle ní, ale nalevo, aby bylo dovnitř vidět i bez svíček.
Sluneční světlo ozařuje všechny možné přístroje. Mnohé z nich nikdo nezná.
Není-li na lodi doktor, sama loď ošetří většinu zranění.
Jak? Uvede pacienta do spánku na tepaném křesle, kterých je tu víc než dvacet.
Je jich plná místnost. Jen bůh ví, co se může stát. Někteří z křesel, která mají léčit, nikdy nevstali.
Pouze pravý Snílek se po spánku probudí. Pouze pravý Snílek bude vyléčen.

Jen jsem tedy jemně přikývl a povzdechl si...To jsem se toho moc nedozvěděla, ale... jak loď může myslet? To je jako... ach... připadám si jako ve snu...
Chvíli jsem zůstal z halvou položenou a zavřenými oči. Až po chvíli jsem pohlédl zase na tu dívku, ale halvu jsem už nezvedal."Já... klidně můžeš jít. Myslím, že budeme v pohodě. Neřekl bych, že to dělá něco špatného, ale... taky moc nevím, o co tu jde. Jen... nechci, aby si tu musela celou dobu stát..." Malinko jsme se pousmál a znova si ji tak prohlédl.
Teprve teď jsem si začal uvědomovat, že jsem vlastně jen částečně zakrytý... tedy spíše od kolen po břicho, abych nebyl úplně nahý. Musel jsem se torchu začervenat, protože jsem si tu jen tak vybavoval s někým a přitom skoro na sobě nic neměl.
Zajímalo mě, kde mám věci, ale.. když jsem si vzpomněl, v jakém stavu jsem asi byl, nebylo divu, že tu nejsou... byli akorát tak na vyhození. Ach... to je jedno... jako v normální nemocnici...

Všimla som si, ako sa začervenal a ihneď mi došlo prečo. Prikrývka mu halila len to najnutnejšie. Okamžite som stočila pohľad k zemi.
"Ehm... no myslím, že by som teda šla pozrieť Cherryl, či je v poriadku... to je môj pes... ale... ak máš nejaké otázky, alebo tak... môžem ti niektoré zodpovedať... viem, aké je to nepríjemné byť v nevedomosti...A mimochodom, ja som Momo." Zdvihla som pohľad, pozrela mu do očí a usmiala sa.

Všiml jsem si její reakce a nabral jsem červeně ještě víc... Dej sakra pokoj... klid... vždyť si jako by v nemocnici... nic nového...
Dlouze jsem vydýchl a znovu se usmál..."No, jestli chceš, tak můžeš... nechám to na tobě. Nechtěl bych tě nějak zdržovat víš... tvůj pejsek je přednější. Já si tu můžu počkat..." Znova jsem se usmál jako sluníčko. Bylo divné nemoc se hýbat a přitom z někým mluvit a vlastně se ani nijak, jako by, jak to říci.... třeba i jen poškrábat, oddělat si vlasy z obličeje. Nebo prostě si třeba jít najít věci, i když to teď tak potřebný nebylo. Zatím ne...
"Těší mě Momo... já jsem Akihiro, jak asi už víš no... hehe, ale... otázky by byli, ale vážně bych tě nechtěl zdržovat..." Úsměv mi stále zůstával a teď jsem se jí také díval přímo do očí...

"Hm, tak ja by som skočila pre Cherryl a vrátila sa sem. Čo ty na to?" navrhla som mu. Bolo zvláštne rozprávať sa s niekým, keď sa nemohol hýbať. Pohľadom som prešla po putách, ktoré mu znemožňovali pohyb, potom som si uvedomila, že môže vyzerať divne, keď si ho tak prezerám a rýchlo som začal študovať svoje ruky.

Pootevřela jsem jedno očko a sledovala situaci.
Obecenstvo se nám zase pozměnilo, Akihiro vypadal zapojený do hovoru. Hruď se mi již zvedala pravidelně. Žádné zatížení ani námaha. Naopak jsem se cítila dobře. Až moc dobře na to, jak mi bylo před několika desítkami minut. Chvíli jsem ještě poslouchala jejich krátký rozhovor, ale nevydrželo mi to dlouho.
"Kapitánka lodi, Berenika," dodala jsem a potlačila tendenci zívnou. "A mimochodem, vzducholoď se jmenuje Destiny."
Když už jsme u představování...
Pak už jsem zcela spokojená zase zavřela oči a znovu se propadla do říše snů.

Jemně jsem přikývl a znovu se usmál. Potom jsem si všiml, že si mě trochu prohlíží, i když myslím sledovala jenom pouta. Nebyl jsem si však jistý a tak jsem se znovu trochu začervenal, ale nějak moc znát to nebylo...
Najednou jsem uslyšel něčí hlas. Zase jsem se trochu lekl, protože to bylo dost nečekané.
Byla to ta dívka, co předtím donesli a zdálo se, že každý k ní choval patřičnou úctu. Už jsem věděl i proč. Byla to kapitánka....
Představila mi potom ještě vzducholoď a hned na to zase upadla do spánku...To bylo co?? Nechápal jsem a jen chvíli hleděl na spící kapitánku.
Hned na to jsem se otočil na Momo.Ehm... takže jsme na vodě?" Zeptal jsem se udiveně. Necítil jsem totiž žádné houpání nebo tak a ani drkotání, takže to spíše vypadalo jako bychom letěli...

Poľakane som nadskočila, nečakala som, že sa kapitánka zobudí. No potom ako sa predstavila, znova zaspala. Zvláštne.
Znova som pozrela na akihira.
"No... Nie, letíme vesmírom. Viem, asi ťažko uveriteľné čo?" zasmiala som sa, "Destiny je akási loď snov, doslova."

"Přesně tak, loď Snílků," překvapilo mě, že tam pořád jsou, ale svým způsobem mě těšilo, že tu nejsem sama.
Trochu jsem se zavrtěla, ale pouta mě nepustila.
Nu nevadí... Opravdu tu budu muset zůstat pár dní.
A jelikož byla Destiny klidná, nevadilo mi to.
"Hmm... Kdybych zničehonic usnula, bude to vina křesla. Momentálně si s mým tělem dělá co chce," jemně jsem se pousmála.

"Vesmírem??" Vyvalil jsem na Momo oči a chvíli čekal, jestli náhodou neřekne, že to byl jen vtip. Stále však nic neříkala, takže po chvíli jsem usoudil, že to asi myslí vážně.Loď snů? Letí vesmírem? To je vůbec možné?
Pak se najednou zase probudila kapitánka. Ani jsem si to neuvědomoval, ale čas tady plynul úplně jinak a zdá se, že i velmi rychle. To křeslo vážně bylo zvláštní. Opravdu jsem cítil jako by mělo vlastní rozum a ani za nic mě nechtělo pustit, dokud nebude vše v pořádku. Přitom jsem však necítil, že bych měl hlad nebo žízeň. Zkrátka, dávalo mi jako by vše, co jsem potřeboval...
"To je super!" Vykřikl jsem najednou a můj výraz teď vypadal úplně jinak. Byl strašně nadšený a rozjařený. Jednoduše jsem opravdu zářil štěstím a usmíval se od ucha k uchu...
"Jasný! To nevadí! Zdá se, že tady ta věc mě taky ještě nějakou dobu nepustí..." Zazubil jsem se na ni a zkusil se zase nějak pohnout ještě. Pouta mě však držela pevně a ani za boha jsem se z nich nemohl dostat...Pfů... tak to tady fakt budu muset zůstat, ale... tohle je fakt super! Musí se mi to jistě zdát! Nebo... když je to loď snílků... tka jistě, že se mi to zdá! Ale... nevím, že bych spal... no... je to... ach... zeptám se na to později, ale toto... to je super! V hlavě to teď bylo jako na překážkové dráze. Měl jsem nějaké otázky, ale nechtěl jsem Kapitánku otravovat, hned po probuzení. Stejně jsem si to musel ještě pořádně prozkoumat....
Zase jsem začal projíždět očima celou místnost, křesla, strop, všechno! Zblízka jsem prohlížel i to křeslo, na kterém jsem byl já. Bylo to opravdu fascinující! "To je opravdu skvělý! Nikdy v životě jsem nic takového neviděl!" Řekl jsem zase nadšeně, když jsem ho už po několikáte sjížděl očima a znovu zase celou místnost.... Cítil jsem se tu fakt úžasně. Tak, jako nikdy...

Rozesmála jsem se.
Uvolněně, zvonivě, spokojeně.
"Popravdě jsem ještě od nikoho neslyšela, že by se mu líbilo zrovna zde na ošetřovně. Až uvidíte ostatní kajuty, bude to příjemnější prostředí, to mohu slíbit," pootočila jsem hlavu směrem k němu, pár pramenů tmavých vlasů s bílými a rudými proužky mi spadlo do světlounce šedých, namodralých očí.
"A ta věc vás jednou určitě pustí. Jen si musíte zvyknout, kde jste a přijmout to. Jsem si tím jistá. Tohle totiž není sen..."
Ne, není. Ale i snová realita může být pěkná.

Vypadalo to, že ta kapitánka je už docela v pořádku, Když už se i tak pěkně zasmála...."Ehm... nooooo.... možná to je jen ošetřovna, alééé... nic takového jsem opravdu ještě neviděl, takže je taky super! Toto je super! Prostě je to super!" Zahlásil jsem znova tak nadšeně a kdybych mohl, tak roztáhnu ruce do prostoru. Jako bych se konečně už uvolnil a mě se vrátil ten můj každodenní elán a nehorázná ukecanost. "Tak na ty se také těším!" Znova jsem se na ni zazubil a trochu si ji prohlédl.
Když ji ty některé různě barevné pramínky spadli částečně do očí, vypadalo to docela Kawaii. To se muselo nechat. Proto jsem jí také věnoval takový dětský úsměv....
"Aháááá... no.... jasný teda, ale... když to není sen, tak.... no to je jedno. Prostě je to to nejlepší, co se mi v životě stalo!" Znovu jsem vykřikl a rozzářil se na celý kolo...
Ty její vlasy mě připomněli ty mé, které mě teď neustále spadali do tváře a přes oči. Když takhle jsem měl ty černé pramínky různě přes obličej a z nich vykukovali takové tmavější sytě hnědé oči, vypadalo to dost... tajemně. Jako bych je měl i černé...
Samozřejmě jsem si to hned musel pokazit, protože mě nehorázně štvalo, že si je nemůžu odhrnout. Začal jsem do nich jako by foukat... Teda... spíše se o to pokusil, ale nějak se mi to nevedlo.
Někdy se jen malinko pozvedli a nic. Zavrtěl jsem tedy hlavou a samozřejmě jich tam napadalo ještě více...
V té chvíli jsem asi víc komicky nemohl vypadat, ale opravdu. Zápasil jsem s vlastními vlasy! "Hrrrrff..." Zamručel jsem tak jakoby hraně tragicky, protože se mi to vůbec nedařilo a bylo to akorát ještě horší...

Mírně jsem pozvedla obočí.
"Těšte se dál a když křeslo odtud pustí i mě, možná vás po lodi sama provedu," nabídla jsem. Měla jsem opravdu skvělou náladu.
Nepřátelé mi z lodi zmizeli, se členy posádky nic nebylo a navíc jeho optimismus byl tolik nakažlivý...
Zaměřila jsem pozornost na vlasy, které mu podobně jako mě spadávaly do očí. Jen ty mé byly delší a neviděla jsem přes ně vůbec. Ale nevadilo mi to. Důležité bylo, že jsem na jedno oko viděla. Měla jsem svou nepravidelnou ofinku ráda.
Nicméně teď jsem sjela kousek níž k očím. Podle těch jsem většinou odhadovala lidi okolo sebe a nepříliš dlouho poté jsem usoudila, že on bude dobrý společník na cestě Destiny. Koneckonců všichni tu byli úžasní. Nikdo, kdo nebyl Snílek by se sem ani nedostal.
Všimla jsem si, jak se snaží "odfouknout" si vlasy z očí. A v těch mých v té chvíli zářily šibalské jiskřičky. Nakonec mi to nedalo a rozesmála jsem se.
"To je roztomilé," neodpustila jsem si.

Uvědomil jsem si, že mě Kapitánka také neustále vyká. Poslední dobou to bylo, až moc časté a na to jsem rozhodně nebyl zvyklý.To by byl fakt rád! A když tady ta slečna bude, tak hodná, tak bych to mile rád přijal! Na tváři jsem jako vždy vyloudil úsměv a pak se ještě párkrát pokusil ty vlasy odfouknout."A nemusíte mi vykat... prosím. Byl bych rád, kdyby jste mě tykala. Nejsem na to moc zvyklý...hehe..."Zase ten zářivý úsměv, který jsem vždy udělal, když mě něco bavilo nebo se mi líbilo...
Pak jsem se jen na ni nechápavě podíval, když se rozesmála. NEvěděl sjem proč, ale pak mi to hend došlo po jejich dalších slovech.
Na tváři se mi usadila červeň a já jen jakoby otočil uraženě hlavou pryč. Pokrčil jsem horní ret a dělal, že mě to hluboce urazilo...Nee! To teda neníííí!" Šlo však vidět, že tím jsem jen maskoval, jak jsem se začervenal. Stejně mě to nakonec nedalo a zase jem si musel fouknout a samozřejmě nic.
Kapitulačně jsem si povzdechl a sklonil hlavu, takže se mi tam teď nahrnulo všechno a už jsem se rovnou na to mohl vykváknout...."Pfff..." Vyšlo ze mě.... Zkrátka komediant na entou a to jsem si ani nemusel uvědomovat...

"V tom případě mi ale budete muset tykat také," vyplázla bych na něj jazyk, ale alespoň nějakou autoritu jsem si udržet chtěla.
"Jednoduše mi říkejte buď kapitánko nebo Bereniko," tentokrát bych zase pokrčila rameny, ale je pravda, že křeslo mi ve většině plánovaných pohybů mi pouta bránila dokonale.

Na chvíli mě napadlo, že jsem ho opravdu urazila, ale popravdě červenání se nedalo přehlédnout. Mírně jsem přimhouřila oči.
"Nebylo to myšleno jako urážka," dodala jsem i přesto pro jistotu.

Otočil jsem se tedy zpátky na ni se stále takovým tragickým výrazem a vlasy napadaným v tváři. Musel jsem se však tomu nakonec jen usmát...
"Tak dobře tedy... Kapitánko..." Usmál jsem se a jen se pokusil jí zaměřit oči, přes ty prameny černých vlasů, které mě ve výhledu dost bránili...
Na její další větu jsem jen zase trochu zčervenal, ale dělal jakoby nic. Trochu mě zaskočila. Nevěděl jsem teď jak odpovědět..."No... ehm... já... já to jako urážku nebral..." Vyšlo ze mě nakonec potichu a měl jsem v plánu dělat, jako že tady nejsem.... tadytadytadydáááá....pfííííí.....

Pousmála jsem se a jen ho chvíli sledovala.
Nevěděla jsem, co dál říct. Tolik času jsem "volno" neměla a většinou s posádkou mluvila jen o záležitostech lodi.
"Emm... A..." zarazila jsem se.
Ber, nezačínej větu, když nevíš, co říct.
"Nadhodila bych něco o počasí... Ale... Uprostřed vesmíru by to nebylo příliš zajímavé téma."

Jen jsem se zasmál a hodil hlavou zase trochu do strany, abych aspoň trochu oddělal ty obtížné vlasy."No... heh... to je asi pravda... Ale co ty víš... třeba..."Zítra nás čeká obvykle mrazivý a mrtvý vesmír. Doporučuje se nevystupovat z paluby. Teplota bude kolem -500 stupňů celsia. Jako vždy bude nedýchatelno a odpoledne přijde menší meteorická srážka - Roj bude padat asi ze 2 hodiny, Nedoporučuje se vystupovat na palubu, vážně by vás zasáhnutí meteoritem moc neosvěžilo. Děkuji, že jste sledovali naše ranní zpravodajství a uvidíme se zase zítra, kdy vám povíme něco o tom, jak se zachovat, když vás zastihne střet dvou planet - Osobně si myslím, že to nemá cenu, protože jste okamžitě Death, ale to je detail - Pěkný zbytek dne... tádáááádááádáááááá...." Zahrál jsem si na moderátorku, která hrávala na jednom z programů a někdy jsem ji chytil. Vždycky měla totiž nějaké připomínky k hlášení, proto mě vždy pobavila. Jen jsem si to předělal do vlastní vesmírné formy.
Hned jsem se tomu musel zasmát, protože ty blbosti, co já vymýšlel, to nebylo ani možný...

Prvně jsem na něj hleděla zcela nechápavě.
O vteřinu později už jsem se neovladatelně rozesmála a šedomodré oči mi doslova zářily.
"Víš, že jsi první, kdo mě po dvou letech dokázal takto rozesmát?" jen jsem zavrtěla hlavou a s veselými tóny v očích ho dál sledovala.
"Velice milé, velice. Nu, snad se ti pobyt na palubě bude dál líbit." dodala jsem. "A to i přes mrazivost vesmíru a sluneční erupce."
Původně už jsem chtěla být zticha, ale nedalo mi to a pořád jsem se alespoň usmívala.
"Odkud jsi?" zeptala jsem se tiše.

Byl jsem rád, že jsem ji rozesmál, protože se mi zdálo, že byla trochu, jak to říct... zaražená nebo spíše smutná. Asi toho měla hodně, takže byla nejspíše z toho všeho, dosti vyřízená. Byla jsem však opravdu rád, že se tady atmosféra takhle uvolnila..."Vážně? Jej... tak to budu brát jako velmi pěkný kompliment. Jsem rád, že tě to potěšilo..." Usmál jsem se a sledoval ty její rozzářené oči, jež se mi také rozzářili, když jsem ji takhle viděl...
"To určitě ano a navíc, myslím si, že to není o nic nebezpečnější, než cesta autem nebo autobusem ze školy. Také tě každou chvíli může smést nějaký neurvalý řidič a skončíš pod kytičkami, dřív, než řekneš "pozor!" Ale díky... vážím si toho, že to můžu být..." Znovu jsem se usmál a jen tak jako vždy pohodil mírně hlavou...

(Tím si mě překvapila xD - Ale, když je to podle mě xD)
Chvilinku jsem se jakoby zasekl, když se zeptala odkud jsem, ale... nakonec jsem s dalším úsměvem odpověděl."No... ehm... jsem ze Střední Evropy, z malé země přímo uprostřed a ještě z menší vesničky Strachotín. Opravdu není moc velká, ale líbí se mi tam. Navíc je to kousek od vápencových vrchů jménem Pálava, kde je také chráněná oblast. Jsou tam nádherné lesy a také zříceniny. Jsme vinařská oblast, takže všude se rozkládají velké lány vinné révy. Z vrchu je na to opravdu krásný pohled. Dříve zde bili také velké lužní lesy, které patřili mezi největší v naší zemi. Jsou to vzácné stromy, moc se nevyskytují. Najdou se spíše jen u nás a trochu i ve vedlejších státech, ale zde byli největší. Bohužel každé jaro přicházeli záplavy a celá oblast vždy byla pod vodou. Nebylo to však zase tak špatné, podle toho, co říkala mamka, ale... zkrátka to nakonec všechno vykáceli a postavili tam novomlýnské nádrže. Také to není špatný, ale myslím, že to není ono. Škoda, že jsem to nikdy nezažil..." Povzdechl jsem si, ale pak se zase zářivě usmál. I tak se mi tam velice líbilo a rozhodně bych nechtěl bydlet někde jinde..."A odkud ty?" Zeptal jsem se také zvědavě...

"Ano, to je pravda, ale řidič ti pravděpodobně nenažene strach a v autobusu nemáš zodpovědnost za celou posádku," povzdechla jsem.
Zodpovědnost... A skončila jsem takhle...

"Já?" zarazila jsem se. "Já jsem ..."
Na chvíli se v mé tváři objevil zcela nepřítomný pohled. Pak jsem polkla a rozhodla se promluvit.
"Stejná země, jiný kraj. Nenáviděné město a pak město, ve kterém jsem dokázala přežívat. Ne, můj domov je tahle loď. Jsem z Destiny." znělo to tak, že minulost chci brát jen jako nepříjemný sen nebo spíš noční můru.

Prebrala som sa z driemot, ktoré na mňa nečakane padli. Dosť silných driemot. Tá loď na mňa nejako divne pôsobí.
"Dobré... ráno," pozdravila som, keď som zbdala, že Akihiro aj kapitánka sú hore a zhovárajú sa.
Potom som si spomenula, že Cherryl je ešte stále v kajute. Sakra.

"Dobré," odvětila jsem pořád s menším úsměvem.
"Jak jsi se vyspala? Ošetřovna na to asi není nejlepší místo..."
Potřebovala jsem se protáhnout, ale zjevně jsem to ještě musela vydržet. Křeslo zabraňovalo tomu, aby zcela ztuhly svaly, ale i tak to nebylo úplně příjemné. Vlasy v očích mi nevadily. Pořád jsem "tak nějak" viděla a to stačilo.

"To asi nie. Mala som síce v pláne ísť do kajuty, ale akosi som zaspala skôr než som sa o to pokúsila," odvetila som trocha zamyslene, "Mám taký pocit, že spánok tu na mňa prichádza, kedy sa mu zachce a na ako dlho sa mu zachce."
Potom som si znova spomenula na Cherryl. Ale ešte skôr než sa s kapitánkou rozlúčim...
"A čo ty? Kedy myslíš, že ťa kreslo pustí?"

"Může to trvat i pár dní," znovu jsem potlačila tendenci pokrčit rameny, protože v křesle by se mi to stejně už kvůli poutům nepovedlo.
"Jsem si ale jistá, že to bude dřív než později. Destiny si uvědomuje, že potřebujeme cvičit schopnosti, než se vrátí stíny."

"Tedy pokud se vrátí," dodala jsem rychle. "Je možné, že zcela zmizeli. V minulosti se to stávalo. Pak by se vrátili až za pár desetiletí. I když spoléhat na to by bylo opravdu zoufalé.

Trénovať schopnosti... tiene... Ech, ako mám bojovať proti tieňom, keď sa viem len rozprávať so zvieratami? Teda, podľa toho, čo som čítala, s vyššími úrovňami mojej schopnosti by som aj možno niečo zmohla... Takže trénovať... Myšlienky ma zaviedli kamsi ďaleko. Keď som si to uvedomila, vrátila som sa rýchlo k nášmu rozhovoru.
"Tie tiene... Čo sú vlastne zač?" spýtala som sa, "Teda... nemusíš odpovedať, ak ťa to otravuje, alebo tak... Aj tak by som mala ísť skontrolovať Cherryl." Dodala som rýchlo.