Ošetřovna

First topic message reminder :

Tato místnost se zdá být stejně prostorná jako společenská.
A není divu, leží hned vedle ní, ale nalevo, aby bylo dovnitř vidět i bez svíček.
Sluneční světlo ozařuje všechny možné přístroje. Mnohé z nich nikdo nezná.
Není-li na lodi doktor, sama loď ošetří většinu zranění.
Jak? Uvede pacienta do spánku na tepaném křesle, kterých je tu víc než dvacet.
Je jich plná místnost. Jen bůh ví, co se může stát. Někteří z křesel, která mají léčit, nikdy nevstali.
Pouze pravý Snílek se po spánku probudí. Pouze pravý Snílek bude vyléčen.

Pravda, lidem jako já se nedá věřit. To mi věř, odpověděla jsem Akihirovi.

Pak jsem jen nevěřícně sledovala, jak se přímo před námi oblékal. Vyprskla jsem smíchy, když na nás vystrčil holý zadek, a zakryla jsem si rychle oči. Měl kuráž, to se muselo nechat. V tu chvíli jsem věděla, že s ním na palubě se už nikdy nebudeme nudit.

"Heemmm...." zatvářila jsem se v té chvíli mírně úchylně.
"Vážně si na to nesmím zvykat?" zavrněla jsem.
"Kravata, rifle a košile. Náhodou jsem vybrala dobře. Ale jestli chceš ty žluto-modré kalhoty s medvídky na kapsách, můžu je znovu najít."
Celou dobu jsem z něj nespustila oči.

Rychle jsem zamrkala, ale měla jsem pocit, že obrázek Akihirova (libového) zadku už z hlavy nedostanu. Ne že by mi to vadilo.

Jé, medvídky. My-chceme-medvídky! My-chceme-medvídky!, začala jsem skandovat.

((sorry, jdu k babi na oběd, be back asap;) ))

Teda, že bych si myslela, že se takhle může ženská populace spiknout proti jednomu klukovi jsem ještě neviděla, ale rozhodně mi to nevadilo, já bych se klidně přidala. Usmívala jsem se, co se na téhle palubě nedá zažít.
"Těší i mě Akihiro, jsem Lea" Představila jsem se i já.
"A mohu konstatovat, že po tom, co jsem slyšela, se s tebou snažím soucítit! Ale náhodou, takovou zadarmo pečovatelskou službu se servisem, no kdo by si to nepřál?" Tak nevinně jsem se zaculila, nechtěla jsem rýpat, nee, já bych přece něco takového nedělala. Kecám!
Pak jsem jen souhlasně přikývla. "Jo, přikláním se k názoru, že medvídci jsou ultra roztomilí!"

"Dobrá," nasadila jsem profesionální výraz.
"Už na něj budeme hodné, ne? Alespoň na chvíli."
Pokusila jsem se o menší úsměv. Stejně jako eM se jistých obrazů už nezbavím.
Hmm... Ještě kdyby se předtím otočil...
Přešla jsem blíž, abych si pohrála s tou kravatou.
"Hmm...." zavrněla jsem. "To je lepší. Co rozpustit ty vlasy? Přinesla jsem i hřeben."

(Sprchoval jsem se xD)

"To teda nedá!" Odvětil jsem a jen si doupravil košili.
Vrchní 2 knoflíky jsem nechal rozepnutý a límeček jen tak roztáhl, abych měl volno. Kravatu jsem tam taky jen tak pověsil a neutahoval ji. Povolená byla lepší...Není nad pohodlí....
Následně jsem si od Bereniky vzal hřebínek a rozdělal si tu palmičku, kterou jsem nakonec zase pěkně rozčesal, i když z velkou námahou! Ne a ne se stále narovnat!
Nakonec jsem jí jen hřeben vrátil a dal si palce do kapes u riflí a takhle si ruce jakoby zavěsil."Tak co? Spokojené?" Řekl jsem tak ironicky, ale usmál se na ně...

Na Kapitánčinu poznámku jsem se znova jen ušklíbl."Nooo... nee! Nezvykat!" Zasmál jsem se. Ta chvilka napětí byla naschvál!
"Ale pokud vás budu mít stále jako garde, tak bych si asi měl zvykat já..." Znova jsem se zasmál a hned tak nevině zamrkal...
Na její další zmínku o těch medvídcích jsem je jakoby hluboce zamyslel, ale hned neodpovídal...
Momo hned samozřejmě začala skandovat medvídky a ta nová se k ní souhlasně přidala."Ach... já s vámi mám trápení, ale.. pravda, že by to nebylo špatný... Nemám, co na spaní, takžéééé..." Dělal jsem jako, že mi to nevadí a docela mě to bavilo. Navíc to mohlo být dost komické a samozřejmě, že takovému komediantovi jako já ěnco takového nesmělo utéct!

Musel jsem se nad tím znovu ušklíbnou a tentokrát už jsem, ale svůj pohled přesunul k Lee.."Nooo... služba, jak pro koho, ale když si to tak vezmu. Mít kolem sebe tolik pěkných dívek, na který není vůbec špatný pohled... hmm... je pravda, že zas tak špatné to není..." Musel jsem je trochu popíchnout, aby se neřeklo...
Zdálo se, že má ale taky v praxi nevinných facech, takže jsem musel přiostřit. Udělal jsem takové psí očička a jakoby tvářičku malého klučiny, který nikdy za nic nemůže a jen si rád hraje!"Medívdky Akiček ráááád!" Vyšlo ze mě takovým jemňoučkým hláskem.
Musel jsem se znova nad tím zasmát... Ach... je tu sranda...

(Snad to sedí xD A za půl hodiny jedu Fňuk... se mi bude stýskat xD)

Na dlaních se mi objevili kalhoty.
Proužkované, žluto - modré. Na kapsách vzadu i vepředu byli medvídci. Z plyše, takže se kapsy jaksi vzdouvaly.
"Myslím, že Destiny má smysl pro humor." odvětila jsem jako by mimochodem.
"Aki rád medvídky, jo?"

"Ale no ták," přistoupila jsem blíž, protože na tu kravatu jsem se takhle opravdu nemohla dívat.
"Já to nebudu utahovat," slíbila jsem a pustila jsem se do zavazování. Byl o něco vyšší než já, takže jsem musela na špičky. Soustředěně jsem ho sledovala a snažila se to zavázat co nejlépe.

Jen jsem se ušklíbl a na chvíli se podíval do stropu."No to určitě. Zdá se mi, že se proti mě s vámi spikla..." Přimhouřil jsem oči a jen zakroutil hlavou... Počkej! Až budeš potřebovat pomoct ty, tak ji také nedostaneš! Bléééé! V duchu jsem na ni vyplázl jazyk a dělal, že jsme uražený a nemluvím s ní...
"Náhodou.. medvídci nejsou špatní, ale... heh... no... tak tohle asi nikdy nezapomenu, jestli si to na sebe obleču... A myslím, že ostatní také..." Řekl jsem při pohledu na to, co držela v ruce...Jaj... velká huba, holé neštěstí...

Pak mě začala Berenika upravovat tu kravatu. Jen jsem si povzdechl a trochu se zavrtěl..."Ale... mě se to takhle líbilo..." Udělal jsem smutný očička a doufal, že to zabere.

Grrr.....
Nasadila jsem zcela nevinný úsměv, naklonila hlavu mírně na stranu, sepjala ruce jako kdybych chtěla prosit a v očích mi smutně blýsklo. Jestli chtěl psí očka, teď je měl před sebou.
"Ale takhle to bude vypadat tak dobře..." nechala jsem větu viset ve vzduchu a čekala, co on na to.

Pohlédl jsem na ni a jen si povzdechl. Věděl jsem, že mi to dělá naschvál, moc dobře, ale... nechtěl jsem ji teda už to kazit..."No tak tedy dobře no..." Znovu jsem si povzdechl a pousmál se. Už jsem ji nechal, ať dělá, to co má...

(Budu muset valit, tak ahoj )

"Sugoii," vítězně mi blesklo v očích.
Cítila jsem se opravdu spokojeně. Kravatu jsem nakonec neutáhla. Nechala jsem ji tak, jak chtěl. Princip byl získat povolení dělat si co chci. Pak už mě to přestalo bavit.
"Nu, nechám tě ve společnosti těchto dvou a půjdu se podívat po lodi," prohodila jsem.
"Užijte si odpoledne," mávla jsem na znamení rozloučení a zmizela z ošetřovny.

(Přesun)

Nějak jsem si všimla, že jsou všichni dá se říct, myšlenkami mimo a že mě se to stávalo hodněkrát. Kapitánka už taky odešla a já jsem ještě chtěla za dnešek spoustu věcí udělat.
"A já vás tady taky nechám, doufám, že se s vámi ještě někde někdy potkám, tak zatím!" Pousmála jsem se a nechala je na ošetřovně s jejich myšlenkami, proože původě jsem měla v plánu ráno něco jiného, než zajít na ošetřovnu a to jít si pořádně zaběhat!
(Přesun.)

No, procitla jsem jako ze sna, když jsem se dosmála. Já tě nebudu zdržovat od čehokoli, co máš teď v plánu. Raději jsem se zdekovala, než abych čekala na jeho pomstu. Možná by užil někoho, kdo by ho tu trochu provedl, ale co. Však on si poradí.

(přesun)

Jen jsem sledoval, jak všechny postupně odcházeli pryč. Jedna za druhou.
"Ach..." Malinko jsem si povzdechl a jen tak znuděně se opřel o zeď."Ty holky mě jednou přivedou asi do hrobu. A to tu s nimi budu trávit teď většinu svého času...pfff. Neumím si představit, jak budou vypadat další dny, že Destiny?" Zase jsem zvedl hlavu vzhůru a tak malinko se usmál. Samozřejmě se mi však nedostalo žádné odpovědi...
"Ale zase musím uznat, že jejich společnost je příjemná. Nevypadají špatně a navíc, když si to tak vezmu, jsou milé a přívětivé. No, i když trochu hravé... hehe. Ale nemůžu říct, že já taky nejsem. Když chci, umím být i horší, než jakákoliv holka..." Uchechtl jsem se a jen tak pro sebe si nevěřícně zakroutil hlavou."Ach, co já všechno nevymyslím. Nejprve jsem připoutaný skoro nahý u křesla. Pak mě zdější dívky dostávají do takových prekérných situací, že to ani není možné. A na závěr si tu povídám s lodí.... Ještě k tomu s lodí, která pluje vesmírem. Tohle je už opravdu na hlavu. Kdybych nebyl takový snílek a neustále nebyl zavalený svou fantazií, asi bych se z toho všeho zbláznil..." Znovu jsem se pousmál a jen tak lehce mrkl do stropu."Des? Mohla by si mi prosím tady ty tepláky nebo co to je, přesunout do mé kajuty? Nějakou mi vyber, jestli budeš, tak hodná. Popravdě je mi to docela jedno, hlavně, že tam jde spát. Ale, jestli tedy doopravdy čteš moje myšlenky, ty už budeš vědět, kde by se mi nejvíce líbilo ne? Prosím..." Udělal jsem takový prosebný výraz a zamrkal psíma očičkama.
V tu chvíli mi "tepláky" z ruky zmizeli a já se zase jen malinko pousmál.
"Díky..." Odvětil jsem a konečně se přestal opírat...
Podíval jsem se směrem ke dveřím a jako vždy si jen lehce povzdechl...
Tak nakonec, abych se lodí provedl sám... ach... no nic... nějak to snad zvládnu ne?... Pomyslel jsem si a vyrazil směrem ven ze dveří, někam do těch neznámých chodeb, tohoto zvláštního plavidla...

Tady jsem se také tentokrát zastavila jen na krátkou chvilku.
Destiny dnes ráno zjevně neměla náladu cokoli mi ulehčovat a tak jsem si musela mast najít sama. Nicméně i tak jsem ji našla v jednom z regálů. Natočila jsem ji ke světlu, abych si přečetla obsah. Jistě. Bude vhodná jak na spáleniny, tak na prevenci, takže ji můžu mít na dlaních i při oné masáži. Docela jsem se na to těšila. Ráda jsem se o někoho starala a tohle byla skvělá příležitost si zase zopakovat své malé dovednosti. Vyrazila jsem s jemným úsměvem pryč.

(Přesun)

Dorazil som sem. Nejakou náhodou ma Destiny zaviedla sem a ja som jej za to veľmi ďakoval. Pozeral som sa dookola a hľadal nejaké lieky, injekcie alebo niečo iné. Prechádzal som a hľadal, hľadal až som našiel nejakú skrinku s červeným krížom. Otvoril som a hľadal sedatíva. Našiel som niekoľko druhov. Tabletky, injekcie, pastilky, vzdychovacie prístroje. Zobral som všetky tabletky a injekcie. Bolesť bola ukrutná, preto som si vyhrnul rukáv na ľavej ruke. S dvomi prstami som ťukal v presnom strede medzi ramenom a dlaňou. Zahryzol som sa do uteráka a pichol si to do ruky. Stlačil striekačku a obsah injekcie sa mi vlial do žily. Po chvíli ma to upokojovalo. Pustil som uterák, prehodil som ho naspäť, kde bol a pomaly odchádzal preč. Bolesť ustopovala a ja som spokojne odišiel s plnými vreckami sedatív, liekov od bolesti.
/Presun/

Dorazil som sem. Vošiel som do miestnosti."Destiny?! To si zo mňa robíš srandu? Ja som unavený....ách. Ešte aj vzducholoď mi nedá spať. Chceš aby som začal robiť? Tak tu to máš." povedal som nahlas pre seba. Priskočil som ku laboratórnom stolíku. Bolo tam veľa chemikálií, rozpúšťadiel, hydroxidov, skrátka všetko, čo potrebujete na vyrobenie liekov atď. Otvoril som notes, pretočil páru strán a položil ho na stôl. Začal som kombinovať rôzne chemikálie. No najprv som si dal biely plášť, rukavice a ochranné okuliare. Potom som pokračoval ďalej s výrobou nového sedatíva, ktoré by mi dosť pomohlo, no nielen mne.

Po dlhej a náročnej práci som to konečne dorobil. Mal som to v skúmavke a dal to do vzduchu. Jemne som s tým triasol a pozeral sa na obsah."Bude to "hop alebo trop". Buď zomriem alebo nebudem mať bolesti aspoň na dve dny..." povedal som a začal som obsah skúmavky dávať do piatich injekcií. Po chvíli som sedel na stoličke a na stole predomnou boli päť injekcií s mojím podomácky vyrobeným sedatívom. Robil som to presne podľa návodu. Takto to robili starý indiáni a nezomreli. Tak by som nemal zomrieť ani ja. Dosť sa toho bojím. Ách.... pomyslel som si a injekcie si dal do kovového puzdra, ktoré som si dal do vrecka. Všetky ostatné lieky som odložil naspäť. Rukavice a ochranné okuliare dal dole. Tak na chvíľu si môžem pospať, dúfam, že ma tu nikto neobjaví. pomyslím si a skočím na posteľ. Dám si dole plášť a prikryjem sa s ním. Po chvíli spokojne zaspím.

Pietrovičová myseľ:
Akonáhle som zaspal objavil som sa vo svojom svete. Všade bola biela farba. Čierny Peter stál predomnou a usmieval sa.
Ucho, ucho. Niečo z teba bude. Máš na to trochu talent. povie Čierny Peter. Ja sa len usmejem a poviem: Myslíš? Ja-a...ďakujem, no. Čo si myslíš o tom sedatívu. Položí ma na lopatky alebo prestane bolesť? zasmejem sa.
Verím, že ti to výjde. Ak nie....tak už sa nikdy neuvidíme. Ale ja verím, že to bude ono. Nemohlo by to byť v knihe ak by to bolo zlé. Robil si to presne podľa knihy. povie pravdivo. Znova sa usmejem a rozprávame sa ďalej.

Po chvíli som sa zobudil. Spokojne som sa vyrozprával s Čiernym Petrom. Sadol som si na posteľ a natiahol sa. Chvíľu mi trvalo, kým som sa rozbehol. Ešte som sa naťahoval. Každý sval a šľachu. Potom som sa pomaly postavil. Plášť som zavesil na vešiak, kde bol aj pred tým. Potom som si naspäť sadol na posteľ. Z vrecka vytiahol svoje kovové puzdro. Otvoril som ho a pozeral na injekcie. Bol som veľmi nedočkavý, no nechcel som sa zabiť. Tak som len pozeral a pozeral. Potom som zaklapol puzdro a dal ho naspäť do vrecka. Znovu som sa postavil z postele a podišiel k pracovnému stolíku. Zobral si svoj notes do ruky. Potom som pomaly vychádzal, čerstvo vyspatý. Pokračoval som ďalej a nechal sa viesť Destiny.

Dorazil som sem. Mal som v úmysle pracovať, no nevedel som nič a bohužial som nemal pri sebe ani svoj notes. Tak som si ľahol na jednu z postelí a založil ruky. Pozeral som na strop a premýšľal. Bol som v celku unavený a do páru minút som zaspal.

Potichu jsem se vplížila do ošetřovny.
Zahlédla jsem tu někoho spát a když jsem se přiblížila, došlo mi i koho. Jemně jsem se pousmála.
Takže loď má opravdu medika... Skvělé...
Po špičkách jsem procházela mezi křesly k jedné ze skříňek a nakonec se mi podařilo ji bez přílišného skřípění otevřít. Vzala jsem si jen jeden prášek a znovu jsem se plížila pryč, přičemž jsem doufala, že jsem ho nevzbudila.

(Přesun)

Po chvíli som sa prebudil. Niečo mi hovorilo, že tu niekto bol. Každopádne bolo mi to jedno a bola to len ituícia. Ponaťahoval sa a vyskočil z postele, potom som si všimol, že tu naozaj niekto bol pretože nezatvoril dvierka. Len som sa usmial a zatvoril som ich. Postupne, pomalým krokom som sa dostal ku pracovnému stolu a začal experimentovať.

Ako vždy som usilovne pracoval a po chvíli som sa do toho vložil na plno. Po dlhej práci som vytvoril novšie lieky, aby nahradili staré. No ešte som z ďaleka neskončil. Postavil som sa a podišiel ku všetkým kyselinám, žeravinám, ktoré boli vystavené v jednej veľkej skrinke. Chcel som vybrať jednu z nich, no zrazu sa na mňa sypala celá skriňa žeravín. Nepochybne by ma zabila a to som si aj myslel. Len som nastavil ruku a zatvoril oči. Bolo obrovské ticho. Bol som stále živý. Otvoril som pomaly oči. Moja ruka bola "iná". Bola čierna a pripomínala štít. Nepochopiteľne som na ňu pozeral. Bola skutočne taká nezvyčajná. Mal som v nej svaly, kosti. Bola oveľa tvrdšia než ľudská koža. Ba priam ako titán. Či možno viac. Zovrel som ruku v päsť. Usmial sa a všetko poupratoval nesmiernou rýchlosťou. Chcel som zistiť štruktúru ruky, no bol tu priveľký neporiadok, takže som upratal. Keď bolo všetko upratané, sadol som si k mikroskopu a študoval ruku. Molekuly v ruke sa zoskupili a stvrdli. Po priehľadom preštudovaní som chcel aby ruka zmizla. A tak sa aj stalo, no bolesť sa vrátila. Len som hlasito vzdychol a chytil si ruku. Bola to obrovská bolesť. Zodvihol som sa a odišiel preč.
/presun/


Pietrovičová myseľ:
Pritom ako som upratoval som sa objavil znovu v mysli. Čierny Peter tam stál, trochu sa pousmieval ako vždy. No čo? Prekvapený? zasmial sa. Tiež som sa pousmial a povedal: To je jasné. Ďakujem. Čo to vlastne je? nakloním hlavu a pozerám na neho. Je to technika. "Ruka ochráncu". Je to tvoja schopnosť. Si to v celku ty. pousmial sa znovu. A teraz upratuj. Všetko máš vysvetlené, nemám chuť s tebou rozprávať. zasmial sa diabolsky a zmizol vo svetle. Starý, dobrý. Nikdy sa nezmeníš. Tak zatiaľ. povedal som.