Trénovací místnost

First topic message reminder :

Velmi strohá a prostá místnost. Celá tahle velká místnost se dělí na několik částí. První, hned u dveří je tzv. část pro rozcvičení. Jsou zde různé kožešiny pro cviky na zemi. Žebřiny a závaží, se kterými lze zapracovat na svalstvu. Další část je o něco dále a zde jsou podivné návleky na ruce a nohy. Navíc jsou zde i trénovací panáci, tedy spíše pytle vycpané slámou a pískem. Tahle část slouží k boji na blízko, učení sebeobrany a všeho, co nějak souvisí s bojem na blízku.
A konečně poslední část je více specializovaná na schopnosti a tužší boj. Jsou tu dřevění a oceloví panáci, kteří vydrží téměř vše. Tudíž na nich lze zkoušet i své schopnosti, protože hlavně to je třeba.
Jsou zde i provazy pro cvičení ve vzduchu. Zem je celá pokrytá kožešinami, pod kterými je ještě malá vrstvička slámy, aby zmírnila případné pády.

Zabehol som to, čo som si naplánoval, a zvoľnil som tempo na trenažéry. Vypol som mp3 prehrávač, vybral slúchadlá z uší a z trenažéru napokon aj zišiel.
Keď už som na ňom nebol, vypol som ho úplne a vzal uterák. Tým som sa poutieral, aspoň čo šlo, a prehodil som si ho cez krk. Vzal som tričko, košeľu aj katanu a pomaly sa vybral preč z haly.
(presun)

Tak co bych..., popřemýšlela jsem nahlas, když jsem vstoupila do tréninkové místnosti. Byla jsem nervózní, od onoho "seznámení" s Isabel na Destiny uběhla spousta času a během celé té doby jsem trénovala jen o samotě a nikdo mě přitom neviděl. Nebyla jsem si jistá, jestli mi to půjde s divákem, a navíc se budu muset kontrolovat, abych mu neublížila, ale připadalo mi, že je nejvyšší čas právě něco takového zkusit. Uvidíme, jak mě to bude motivovat. Třeba mi blízkost přítele dodá víc energie. Třeba se ve mně sama spustí nějaká pojistka proti ubližování lidí, na nichž mi záleží. No jeslti ne, tak to pěkně schytá..., pomyslela jsem si a rychle se pořádně nadechla, abych tu představu zaplašila.

Shodila jsem mikinu, abych zas zbytečně nepropocovala oblečení, a obalila ruce firebally. To už bylo jaksi samozřejmé. Ani jsem už nenosila rukavičky, oheň mě z nějakého důvodu přestal pálit, asi jak jsme se víc sžili. Trochu jsem ty firebally rozdmýchala a pak jsem dala ruce podél těla a zkusmo je spouštěla nahoru a dolů, jako bych driblovala. Jen tak na rozehřátí.

Po lehčím začátku jsem je začala točit kolem sebe ve výši pasu, dokud nevytvořily jakousi obruč kolem mého těla. Pak jsem je spojila do jednoho a tím jsem vypálila proti figurínám na druhé straně místnosti. Netrefila jsem sice přesně tu, kterou jsem chtěla, ale jedna to stejně schytala. Spokojeně jsem si odfrkla, ale chtěla jsem víc. Napříhla jsem ruce před sebe a ze spojených dlaní vypouštěla jednu ohnivou kouli za druhou. Střílela jsem tak proti figurínám i proti zdi, bylo celkem jedno, co zasáhnu, hlavní bylo vytvořit dostatečné množství ohně a pálit vším, co mám. Pořádně jsem se přitom zahřála a dost jsem supěla. Začalo mě už zase polévat horko a něco ve mně jako by chtělo vzplát. Snažila jsem se to kontrolovat, kdyby mi to moc ujelo, mohlo se stát něco nepěkného.

Uf... no, to jen tak na předváděčku, zasmála jsem se a otřela si orosené čelo. Dají se s tím dělat i zajímavější věci, třeba tohle... říkám tomu firewall, začala jsem opět ohnivou koulí, kterou jsem pak zplošťovala a roztahovala, až z ní byla ohnivá stěna, tak dva na dva metry. Chvilku jsem ji jen tak držela, pak jsem jí začala ohýbat kolem sebe, až z ní byl jakýsi válec kolem mě. Paráda... tohle se mi zatím ještě nikdy nepodařilo, hekala jsem a snažila se stěnu udržet a ohnout i zeshora, aby mě úplně zastřešila. V tom se mi ale zase zhroutila na hlavu a pořádně mě ošlehla. Pak blafla a bylo po ní. Tybrďo... to by bylo, zasmála jsem se vyčerpaně a pak jsem si dřepla na zem, protože se mi motala hlava. Srdce mi zběsile bušilo, ale bylo mi dobře, i když horko. Tělo mi už zase zaplavoval adrenalin.

V pohodě, přikývla jsem hlavou. Jen mě to unavuje a je mi přitom... příšerné horko, oddechovala jsem ztěžka a chytla se za tílko, abych si ho mohla odlepit od těla a trochu se odvětrat. Hele... radši nechoď moc blízko, já si nejsem jistá, jak to s tou teplotou je. Jednou jsem si propálila povlečení, já se obávám, že se trochu přehřívám, když to přeženu, snažila jsem se vysvětlit, jak jsem Matta zarazila zvednutou rukou. Pravda byla, že jsem netušila, jak moc mi teplota stoupá. Mohla jsem být jen o něco teplejší, když jsem trénovala. Nebo jsem mohla být i dost horká. Nehodlala jsem to každopádně zkoušet na nikom z posádky.

Možná, zasmála jsem se té představě, i když mě přitom trochu zamrazilo. Nebyla jsem si jistá, co by mráz udělal s mými schopnostmi. A navíc jsem prostě neměla zimu ráda.

Tyjo, o bazénu mi povídej. Zrovna dneska mě to napadlo, že bych si strašně ráda zaplavala. Možná tu někde nějaká taková mistnost bude, zamyslela jsem se. Ty lodi dokážou zázraky. A obvykle se zřizují podle toho, co jejich obyvatelé potřebují... tak třeba, třeba bychom tu něco takového taky mohli najít..., přemýšlela jsem a vtom jsem si všimla něčeho hodně divného na nejvzdálenější stěně trénovací místnosti. Vidíš to taky?, zeptala jsem se trochu nedůvěřivě. Tam vzadu, úplně v rohu, mi připadalo, že vidím dveře.

No ty dveře tam. Co tady mají co dělat?, ptala jsem se spíš tak k sobě. Zvedla jsem se, abych to prozkoumala. Jak jsem šla blíž, zdálo se mi, že dveře jsou na stěně zřetelnější a zřetelnější. Srdce mi poskakovalo. Ostatně proč by ne, tohle je tréninková místnost a plavání je nejlepší trénink, rozmýšlela jsem. Ostýchavě jsem vzala za kliku a nakoukla. Vzápětí jsem trhla hlavou zpět a otočila se na Matta. Oči mi svítily. Je tam! , vyhrkla jsem rozčileně. Je to tam!, zavřískla jsem a vtrhla do nevelké kamenním obložené místnosti, kde před námi Insignia schovávala jedno ze svých sladkých tajemství - báječný, sice ne velký, ale tréninku dostačující bazén.

Nemám tušení, klekla jsem si k jeho okraji a ozkoušela prsty vodu. Ale není to poprvé, co lodi přesně odpovídají tomu, co potřebuješ. Tak buď dopředu předvídaly, co budeme potřebovat, a nebo prostě tvoří místnosti a věci v nich za pochodu, podle našich přání. Vzadu v místnosti jsem zmerčila dvoje dveře. Jedny nalevo a jedny napravo. Obešla jsem tedy bazén a zmizela v těch nalevo, na nichž visel symbol holčičky. Héj, tady jsou šatny!, houkla jsem na Matta. A jsou opatřené jmenovkami. Héééj, tady jsou plavky! No tak to moment..., odmlčela jsem se a za malou chvilku jsem se vynořila oděna v slušivý dvoudílný koupací oděv, totiž v černo-modré plavky. Tradááá, poklonila jsem se Mattovi se smíchem. Teda nevím, jak ty, ale já neodolám, sedla jsem si na okraj bazénu a strčila do něj nejdřív jednu a pak i druhou nohu. Voda byla báječná, tak jsem se brzy osmělila a hupla do něj celá. No to je nášvih! Pojď taky, je skvělá, lákala jsem Matta se smíchem.

Tohle-je-paráda, supěla jsem, když jsem dělala tempo za tempem. Pamětliva faktu, že se jedná o součást tréninkové místnosti, jsem se rozhodla tu šanci nemarnit - kdoví, jestli tu ten bazén bude napořád - a jala jsem se dát si pár bazénů. Řekněme deset, pro začátek. A šla jsem na to.

Uf, to jsem to zase trochu přecenila, supěla jsem už po čtyřech bazénech a připlavala k okraji, abych si trochu oddechla. Už to bylo přece jenom dlouho, co jsem plavala. Ale je to výborná věc na plíce a na klouby a vůbec, pokývala jsem hlavou a jala se aspoň protahovat nohy, což se mi vždycky dělalo nejlíp právě ve vodě. Říkala jsem tomu balet pod vodou. Dala jsem si třeba nohu do žlábku, druhou jsem stála na dně bazénu a střídavě jsem se k položené noze přitahovala nebo odkláněla na druhou stranu. Pak výměna nohou. Nebo jsem si obě chodidla opřela o žlábek, přičemž rukama jsem se držela na stejném místě. Pak jsem střídavě pokrčovala a natahovala nohy. Perfektní na protažení lýtek a achillovek.

No vůbec, zachmuřila jsem se. Dřív jsem si uměla dát nohu pomalu za hlavu, teď mám všechny svaly ztuhlé. Jako ohnu se k té noze, o to nic, ale jde to ztuha a dost to bolí. Kdybych se měla nějak prudčeji hýbat, nejspíš bych si ty svaly natáhla. Ale jestli tu ten bazén bude už na pořád, tak na tom zkusím pracovat, usmála jsem se odhodlaně. Ostatně už jsem se docela naučila trénovat. Není to sice úplně nejpravidelnější trénink, ale cítím pokroky s každou další hodinkou. Je to lepší než sedět na zadku, uznala jsem. A byla to pravda, co jsem začala chodit do tréninkové místnosti a běhat, cítila jsem se mnohem svěžeji, mnohem víc fit. O tom, jaké pokroky jsem díky tomu dělala se schopností, ani nemluvě.

Já bych řekla, že budu, zasmála jsem se. To už by musela být vrcholná lenost, abych nešla aspoň plavat. Rozhlížela jsem se po místnosti. Možná tu někde bude i sauna nebo vířivka. Potřebovala bych trochu prohřát kosti. Myslím nějakým jiným teplem než horečkou, zasmála jsem se. Hele, když tě napadne nějaký způsob, jak zkombinovat naše schopnosti, dej vědět. Jsem jedno ucho. Fakt ráda bych se na ty stíny co nejlíp připravila, jen si občas připadám trochu bezradně a nemám nápady. Kdybys nechtěl trénovat sám, jsem tady, usmála jsem se a znovu se rozplavala. Dalších pár bazénů?

Tak relax musí být součástí tréninku, ne? Člověk nemůže pořád jenom makat, makat. Svaly si taky musí odpočinout, uvažovala jsem. Místnost měla kromě dveří do šaten ještě několik dalších, ty ale byly zamčené a visely na nich těžké zámky. Kdoví co bylo za nimi. Každopádně Insignia zřejmě nechtěla, abychom to zjišťovali. Alespoň ne zatím. No co, tohle je víc než dost, pomyslela jsem si a převalila se na záda, abych mohla chvilku v klidu splývat. Zavřela jsem oči a nechala se nadnášet. Božíí...

To máš pravdu, přitakala jsem. Přesto jsem si ponechala naději, že jednou tu možná najdu i saunu. Ovšem to už bych pak asi vůbec nevylezla...

Uf..., oddychovala jsem unaveně, když jsem se vysápala na schůdky a tam si na chvilku sedla. Ždímala jsem si vlasy a přemýšlela, co dál. Na plavání už mi docházely síly, o tréninku nemluvě. Hlad jsem neměla. Při meditování bych asi usnula. Že bych šla spát?, dumala jsem.