Trénovací místnost

First topic message reminder :

Velmi strohá a prostá místnost. Celá tahle velká místnost se dělí na několik částí. První, hned u dveří je tzv. část pro rozcvičení. Jsou zde různé kožešiny pro cviky na zemi. Žebřiny a závaží, se kterými lze zapracovat na svalstvu. Další část je o něco dále a zde jsou podivné návleky na ruce a nohy. Navíc jsou zde i trénovací panáci, tedy spíše pytle vycpané slámou a pískem. Tahle část slouží k boji na blízko, učení sebeobrany a všeho, co nějak souvisí s bojem na blízku.
A konečně poslední část je více specializovaná na schopnosti a tužší boj. Jsou tu dřevění a oceloví panáci, kteří vydrží téměř vše. Tudíž na nich lze zkoušet i své schopnosti, protože hlavně to je třeba.
Jsou zde i provazy pro cvičení ve vzduchu. Zem je celá pokrytá kožešinami, pod kterými je ještě malá vrstvička slámy, aby zmírnila případné pády.

"Rozumiem," v hlase mi bolo cítiť nepatrné sklamanie, ale naozaj som to chápala. To čo povedal, bolo viac než logické. No i tak ma zasiahol menší smútok. Kedy znova uvidím Akihira a Willa? prebleslo my hlavou.
"Je to všetko, čo ste nám chcel povedať?" spýtala som sa, lebo som mala potrebu ísť sa prejsť a utriediť si tak myšlienky.

"Pokud víc nechcete vědět, pak mne omluvte. Musím se věnovat dalším členům posádky... Doporučuji navštívit skleníky, podle toho, co mi Insignia napověděla, musí být úchvatné."
Letmo jsem se usmál, oběma se letmo uklonil, sice mi spadly vlasy do obličeje, ale hned jsem se narovnal a odešel z místnosti. (Přesun)

"Ja sa nutne potrebujem nadýchať čerstvého vzduchu a utriediť si myšlienky," skonštatovala som, "Asi zájdem na palubu."
Vstala som a Cherryl bez vyzvania tiež.
Usmiala som sa ešte na Matta a vyšli sme z miestnosti.

(presun)

Počas cesty do parku som rýchlo zmenila názor. Nechcelo sa mi tam. Namiesto toho som skončila pred dverami Tréningovej miestnosti.
Vtrhla som dovnútra ako veľká voda, Cherryl cupitala za mnou. Vedela som, čo hľadám a aj som to ihneď zazrela.
Podišla som k boxovaciemu vrecu, napriahla sa a celou silou, akú som v sebe len našla, som doň udrela. Uľavilo sa mi.
"Auauuu," bolesť na seba nedala dlho čakať. Fúkala som si boľavú ruku a vtom som zbadala Matta, začervenala som sa.
"Ehm, a-ahoj," pozdravila som ho trocha neisto.

Pozrela som si na ruku, vyzerala v poriadku až na tú červeň, ale tá bolesť tomu veľmi nenasvedčovala.
"Uhm, som som," povedala som trochu priškrteným hlasom.
"Ako si sa vyspal?" zmenila som tému a posnažila som sa naňho usmiať.
Kedy to prestane bolieť? Asi nie nadarmo sa boxuje v rukaviciach.

Povzdychla som si.
"Ja viem, len mala som zrazu nehoráznu chuť do niečoho udrieť a hľadať rukavice mi neprišlo dôležité."
Pozrela som na rukavice, ktoré mi podával.
"Vďaka, ale radšej už nebudem boxovať, nechcem si ublížiť ešte viac s mojou šikovnosťou. Hoci, mala by som už začať trénovať... niečo," znova som si musela povzdychnúť. Ruka ma neprestávala bolieť.
"Asi dobre," pokrčila som ramenami, "Ale aj tak nemám veľmi dobrú náladu."
Znova som pozrela na rukavice. Možno by mi to zlepšilo náladu. Nie, radšej nebudem pokúšať svoje šťastie.

Prikývla som a nechala ho nech sa mi pozrie na ruku.
"Neviem, asi nemôžem mať stále dobrú náladu," odvetila som ticho. Bolo príjemné, že sa o mňa niekto staral.
"Um, snáď ma to nebude bolieť dlho." To by som nebola veľmi užitočná.

Pri jeho slovách som sa trocha zapýrila.
"V-vďaka," vydýchla som. Ešte chvíľu som nechala svoju ruku v jeho dlaniach, no potom som si ju zľahka oslobodila.
"Hm, asi sa predsa len ešte pôjdem prejsť do parku, ako som to najprv plánovala," povedala som do ticha. Pozrela som na Cherryl, ktorá len sedela a hľadela na nás, a potom na svoju ruku, ktorá už pomaly prestávala bolieť.

"Ďakujem," povedala som ešte raz a usmiala sa naňho.
"Tak zatiaľ," pozdravila som a privolala Cherryl k nohe. Posledný krát som sa obzrela a potom som vyšla z miestnosti.

(presun)

Cvičírna. Přesně to potřebuju, napadlo mě, když jsem vstoupila do další neznámé místnosti. Na zemi ležící kožešiny, koberce a žíněnky přímo lákaly k troše těch sklapovaček, tak jsem si protáhla nohy a ruce a pustila se do toho, pamětliva své poslední konverzace s Willem a Mattem, těsně před tím, než jsme byli tak nepříjemně přerušeni. Chce to vůli. Pravidelnost. Sílu., supěla jsem v myšlenkách, jak jsem se zvedala a znovu si lehala. Po sklapovačkách přišly na řadu kliky. Nevěděla jsem, kde se ve mně bere ta energie, ale snad to bylo tím neustálým nebezpečím, co nad námi viselo jako Damoklův meč. Vzpomínka na Isabel, jak tu stínovou potvoru nazývali, mi dodávala kuráž a dokázala mě správně rozvztekat. Nikdo mi nebude kazit můj sen. Nikdo.

Jak příhodné, že jsem tu narazila i na trénovací panáky. Nikdy jsem nebyla zrovna největší rváč, ale teď jsem najednou měla tisíc chutí někoho praštit a pořádně se vybít. A tak jsem popadla návleky na ruce a za malý moment jsem už bušila do nejbližší figuríny, a ta se pod mými údery lehce ohýbala. Samozřejmě, nebyla jsem žádný boxer, takže jsem tu potvoru spíš jen tak lechtala než že bych jí to doopravdy dávala sežrat, přesto mi to ale pro ten moment postačilo. Tu máš, mrcho, odsekla jsem a dala jí znovu pár pořádných ran do čumáku, kde jsem si představovala Isabel. Pak jsem celá uřícená návleky odhodila a na chvilku si sedla na zem, abych se vydýchala.

Při té příležitosti jsem si prohlížela místnost. Ze stropu visely provazy, lákající ke šplhu. To mi nikdy nešlo, odpověděla jsem v duchu na jejich výzvu. Pravdou bylo, že jsem se vždycky bála výšek a měla jsem slabé ruce. Pohled na ty provazy ve mně vzbuzoval nepříjemné vzpomínky na léta tělocviku na základní škole. Nikdy mi to nešlo. A teď to zkoušet taky nebudu.

Když jsem se dost vydýchala, zvedla jsem se ze země a dala si další set sklapovaček a kliků. Když už jsem v tom byla, střihla jsem si taky pár jogínských poloh, pozdravů slunce a podobných šíleností, pak jsem si zacvičila s lehčími činkami (páni, mě ale bude zítra všechno bolet!) a pak už jsem celá zpocená místnost opustila. Zítra je taky den.

(přesun)

Rozcvička byla klasická - dala jsem si set sedů lehů, něco dřepů a pár kliků navrch. Svaly to přivítaly s povděkem. Včerejší cvičení jim přece jenom udělalo dobře a teď se hlásily o další dávku. Běhací pás tu nebyl, a tak jsem si prostě dala pár koleček kolem místnosti. Napadlo mě, že perfektní na běhání bude parčík. Chodby by taky ušly, ale bůhvíproč jsem měla v hlavě zakódované školní nařízení, že po chodbách se neběhá. Měla jsem pocit, že kdybych to chtěla udělat, okamžitě by se z některé místnosti vynořil nějaký lodní školník a seřval by mě.

Po rozcvičce jsem se pustila do figuríny, kterou jsem příhodně pojmenovala Isa-bitch. Bušila jsem do ní hlava nehlava, i když mi to chvílemi připadalo směšné. Něco takového by skutečnou Isabel těžko zastavilo, ani bych se k ní přes ty její mečové ruce nedostala, ale jako způsob vybití se se mi to zdálo příhodné. Veškeré nadbytečné napětí a agresivita ze mě postupně odcházely, až jsem se nakonec cítila velice příjemně a malátně.

Popadla jsem nějaké ty činky a posilovala trochu na ruce. Jen s těmi lehčími, samozřejmě, přepínat se by nebylo dobré. Pak jsem si dala ještě pár koleček a pak mě zničehonic napadlo, že bych si ráda zatančila. Opřela jsem se tedy jednou rukou o stěnu a jen tak pro sebe, bez hudby, jsem začala vzpomínat na různé baletní cviky z mládí. Plijé, demiplijé, pordebrá, záklon, předlon, úklony na stranu, plijé, demiplijé...

Tanec mě bavil. Jestli mě mlácení do figurín zbavovalo přebytečné negativní energie, tanec mě naplňoval tou pozitivní. Uvědomila jsem si, že se usmívám. Snažila jsem se čím dál tím víc, až jsem si říkala, herdek, takhle svědomitě jsem to nikdy nedělala. Opřená dlaněmi o stěnu jsem si prošlapala achillovky a protáhla jsem si nohy. Pak jsem si sedla na zem a opřela se zády. Odechovala jsem a meditovala na přítomnost. Ticho, klid, jen já a ticho...

Po chvíli meditace jsem byla dokonale klidná a vyrovnaná a zatoužila jsem po sprše.

(přesun)

Namiesto do jedálne som sa dostala na cvičisko. Povzdychla som si, Insignia to sa so mnou hráš? Prezerala som si všetky veci čo tam boli ale najviac ma zaujali laná. Dala som si dolu mikinu a pomalým krokom som sa vybrala k nim. Milovala som výšky, cítila som sa slobodná. Vyliezla som úplne hore no potom sa mi zamotala hlava, spadla som. "Kyaaa!" stihla som zakričať než som dopadla na zem, nič sa mi našťastie nestalo. Povzdychla som si a sedela som na kožušine na zemi. Po chvíľke som si na ňu ľahla, pritisla som si nohy k sebe a objala som si ich. Hlavu som sklonila a premýšľala som.