Knihovna a archiv

Jakmile vejdete do této místnosti, nos vás okamžitě upozorní, že tahle ta místnost se točí okolo jediného, knih! Knihovna je obrovská místnost, stěny jsou zdobené dřevěným obložením a strop tvoří obrovské lomené oblouky ze dřeva v kombinaci s majestátně vyhlížejícími skleněnými lustry. Levá strana knihovny je tvořena malinkými skříněmi, kaslíky a šuplíky, které obsahují svitky. Tyto svitky obsahují vše, co už se stalo, ať se jedná o minulost více či méně vzdálenou.
Pravou stranu ale tvoří několik desítek uliček tvořené skříněmi knih. Tyto skříně jsou vysoké asi 8 metrů a to je opravdu něco, co se nevidí každý den. Každá ulička je něčím charakterizována, ať je to písmeno či okruh, jehož se knihy týkají. V každé uličce jsou pojízdné schůdky, které pomáhají zvídavým duším vyšplhat se do vyšších míst pro knihu, kterou potřebuji. Ale dejte pozor! Nejednou se stalo, že někdo ze schůdků upadl.
A konečně srdce místnosti je tvořeno několika velkými stoly z dřevěného masivu, které jsou obdélníkového tvaru a u každého je 6 židliček spolu s několika maličkými lampami a šuplíčkem, který obsahuje papír a tužku pro rychlé poznámky.

Bežala som chodbami lode, až kým som zadýchane nevtrhla do knižnice.
Známa vôňa trocha upokojila moje rozrušenie, ktoré ma zastihlo na palube.
Očami som prešla po prekrásnych vysokých policiach plných kníh a nakoniec odhodlane zašla pomedzi ne. O svojej schopnosti už viem všetko, ale na to aby som si vedela dobre požičať schopnosti od zvierat ich musím poznať. Našla som si teda plno atlasov a encyklopédií o zvieratách a zahĺbila sa do nich. Cherryl si urobila pohodlie neďaleko mňa.

Konečne som sa odlepila od kníh. Uložila som ich späť na miesto, kde som ich našla a pretrela si oči. Riadne ma už štípali, je čas ísť spať.
Vyšla som z miestnosti nasledovaná Cherryl.

(presun)

Vošla som do knižnice a nadýchla som sa. Rumanček ... Pomyslela som si a usmiala som sa pre seba. Šla som hľadať svoju knihu. Hneď ako som ju našla, sadla som si za stôl a začítala som sa.

Pááni, vydechla jsem, když jsem konečně objevila knihovnu. Byla o mnoho honosnější než ta na Destiny, až jsem si začínala říkat, jestli tahle loď nebyla starší než ona. Rozhodně si na ní dali víc záležet se vším tím luxusním pozlátkem, člověk si tu připadal o mnoho méně útulně, ale zároveň to mělo mnohem větší úroveň. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli to bylo dobře nebo špatně, ale každopádně to člověku bralo dech.

Na vysoké stropy jsem skoro nedohlédla. Procházela jsem oddělení za oddělením a vlastně jsem ani nevěděla, co hledám. Tu a tam jsem se zastavila a četla si tituly na hřbetech knih.

Pak jsem před sebou uviděla Ellu, sedící u jednoho z masivních dřevěných stolů. Usmála jsem se. Přišoupala jsem si to až k ní, přičemž jsem se snažila vydávat dost zvuků na to, aby se mě nelekla. Ahoj, špitla jsem na pozdrav, když jsem kolem ní prošla. Ne, nenech se rušit, dodala jsem, když jsem viděla, jak zvedá hlavu od knihy. Já jenom procházím, mrkla jsem na ni a přitočila se k nejbližší polici, abych si našla taky něco vhodného na čtení. Vytrhovat někoho z četby jsem neměla v plánu.

Otočila som sa a usmiala som sa na eM. Potom som sa znova začítala. Mala by som si tu nájsť nejaký notes alebo niečo ... potrebujem si zaznamenať za čím voňajú ostatný ... napríklad eM vonia za škoricou a jablkami, Eserath vonia za javorom ... z Kaeho cítim oceán ... Premýšľala som a knihu som položila na stôl, potom som sa zdvihla a začala som hľadať z nádejou že niečo nájdem. Police boli ale nekonečné ale hľadanie som nevzdávala.

Otevřu dveře, vlastně ani nevím pořádně kam jdu. Rozhlédnu se po místnosti, police, skříně ale hlavně hromada knih. Ze všech místností, pokud správně tuším že jich tu je dost, jsem se dostal zrovna do knihovny. Nikdy jsem nabyl nijak vášnivý čtenář, také při mém koníčku na to vlastně ani nebyl čas, ale přeci jen jsem si pár knih oblíbil. Rozhlédnu se pořádně a všimnu si že tam je Ell a eM, obě jsem poznal teprve před dnem, ale i tak mi přišly sympatické. Pomalým krokem jsem se vydal k nim i když v první chvíli jsem uvažoval že půjdu jinam. Tedy pouze do té doby než jsem je tam uviděl. Dobré ráno...i když ráno už moc není co? trochu se ušklíbnu. Člověk aby to poznal, ve vesmíru...
Tak přeci jen jsem se vzbudil zde... dodám s úsměvem.

Hmm, meditace a vizualizace..., nahmátla jsem v zamyšlení knížku, jejíž název mě konečně zaujal. Nesla jsem si ji ke stolu, když jsem spatřila Káje. Á, dobré, usmála jsem se na něj. To máš recht, čert aby se v tom vyznal. Kdybych neměla na krbu hodiny, vůbec bych nevěděla, čí jsem. Ale našla jsem dnes pěknou místnost, kde je to trochu jasnější... přesněji park. Už jste ho někdo viděl? Je tam vážně krásně. Sedla jsem si s knížkou ke stolu a jen tak ze zvyku jí začala listovat, jestli mě v ní něco nezaujme.

Na jeho poslední větu mě napadla otázka. A jsi rád?

"Umm ... ja som tam mala ísť ale ... nejak som sa stratila ... " povzdychla som si, musím nájsť Momoniku a ospravedlniť sa. Povšimla som si knihu z červeným obalom, nebola hrubá a bola pri nej malinká ceruzka. Avšak nedotiahla som. Naťahovala som sa ako som najviac vládala ale nešlo to. Chytila som sa teda police a zaprela som sa no i tak som nedotiahla. "Umm ... ako sa tam dostať?" Poviem si, skôr pre seba, a ďalej premýšľam ako sa dostať k notesu.

Tak to se mi tady kupodivu nestává. Je to dost zvláštní, protože jsem vždycky oplývala totálním orientačním nesmyslem, ale jak na Destiny, tak tady, vždycky najdu cestu tam, kam chci. Nechápu..., pokrčila jsem nad tím rameny. Chceš pomoct?, zeptala jsem se, když jsem viděla, jak se Ella natahuje do vysokých poliček.

Kdybych neviděl hodiny tak bych to nejspíš nepoznal... řeknu se smíchem a dodám Jsem rád, i když jsem si ráno nebyl jistý, ale přeci jen, je tu krásně... řeknu eM když je mi zeptá na tuto záludnou otázku, i když jsem si o ní koledoval... A je tu park? Miluji přírodu... řeknu překvapeně když si uvědomím že o něm mluvila...Pak si však všimnu Ell jak se natahuje pro knihu. Přijdu pomalu k ní a pro knihu sáhnu a podám jí. Tady jí máš...vidím že věci co člověk potřebuje nejsou na dosah ruky co?

Knihu som z jeho rúk prijala a potom som sa nadýchla, hmm fakt ako oceán! "Ďakujem Kae!" Usmiala som sa a knihu som otvorila, rýchlo som do nej napísala pár vecí a pozrela som sa na eM. "Ja som nasledovala vôňu a tá ma zaviedla do kajuty ... celá táto loď má príjemnú vôňu! Aj všetci okolo majú príjemnú vôňu ... ale aj tak, som zvedavá kedy pôjdeme do prístavu doplniť zásoby ... loď bez nich dlho nevydrží že?" Poviem a prejdem si rukou vo vlasoch.

Jj, řekla bych něco mezi zahradou a parčíkem, brumlám a dívám se přitom do knihy, neustále hledajíc něco zajímavého. Je to nějak očarované, protože tam svítí normálně Slunce, celé odpoledne jsem se tam vyhřívala a je tam spousta kytek a dokonce i ptáci.... Zarazila jsem se v půli věty, když jsem si všimla, jak se Káj natáhl Elle pro knihu. Usmála jsem se. Je to jenom můj pocit nebo tu začínám být navíc?

Vůni?, opáčila jsem a přičichla ke své mikině. Byla cítit aviváží, ale jinak jsem si nevšimla, že bych nějak extra voněla. Ale kdoví, zvířata mají lepší čich...

S tím přístavem nevím, v brzké době bychom měli přistát na Zemi, kde má Eserath nějaké jednání se členy jakési pofidérní organizace - k níž patří i ten týpek, co se ukázal u nás na lodi. Nemám z toho nejlepší pocit, abych řekla pravdu. Ale mám plán, budeme tu akci sledovat a kdyby něco... no tak něco vymyslíme. Shrnula jsem to ledabyle. Popravdě jsem netušila, co z toho jednání může vzejít a jestli nám to nějak pomůže ohledně zásob. Zatím jsem nepociťovala žádné omezení, ale mohlo to přijít kdykoli. Co bychom pak dělali? Zemřeli bychom tu hladem? Nebo bychom se rozeběhli po Zemi a začali krást?

Není zač.. odvětím Ell trochu rozpačitě ale pak se otočím na eM. Tak to ten park budu muset navštívit...je to celkem zvláštní... i když včera jsem svůj pokoj jsem našel hned...myslel jsem že budu bloudit ale nějakým zvláštním způsobem jsem věděl kam jdu.... řeknu a pak se posadím a vezmu první knihu a prohlédnu si jí. Kniha o přírodě. Zajímavé, proto že jsme tu řešily park, i když bůh ví jestli je to náhoda. pomyslím si.
Pak se zaposlouchám o čem mluví eM. Nějak netuším o co jde i když to bude tím že jsem přišel teprve včera. O co se jedná? Omlouvám se ale nějak se v tom ztrácím, o tom chlapíkovy jste mluvily i včera na palubě že? zeptám se...a pak přijde má mysl na dar...zajímalo by mě čeho budu schopný já.

Počúvala som oboch a sadla som si k stolu, zapisovala som si všetko do notesa. Chlapík ... kto vie kto alebo čo to presne je ... a na Zem? EH!? Zdvihla som hlavu. "Na ... zem?" zopakovala som, zamyslela som sa. Asi by nebol dobrý nápad nejak sa dostať domov, kto vie čo by tam bolo ... kto vie čo sa stalo z mojim telom keď moja duša a myseľ tu snívajú.
Potom som si ceruzkou začala do notesa kresliť obraz svojho domu. Znova som stíchla.

Aha, pronesla jsem zaraženě, když jsem si uvědomila, že jsem vlastně narazila na téma, o němž tihle dva nevěděli téměř nic. Nafackovala bych si. Ale byla tu vůbec možnost volby? Už zítra nebo v brzké době jsme měli přistát na Zemi a mělo se tam odehrát něco, co pro nás všechny mělo mít zcela zásadní vliv. Skutečně jsem jim to mohla zatajovat?

Na druhou stranu, Ella, můj nevinný bojácný miláček, a Kaemon, kluk, co vypadal tak v pohodě a sotva zpracoval samotný fakt, že je tady... jak jsem na ně mohla vybalit něco takového? V tu ránu jsem si vzpomněla na Bereniku a začala jí v duchu blahořečit, jak to s námi zvládla.

Zároveň jsem se vztekla na Eseratha. Tohle měla být jeho povinnost a ne moje. Jak jim to mám vysvětlit. Odkud vůbec začít.

Totiž... hele vážně nejsem ráda, že to mám být právě já, kdo vám tyhle věci... no. Prostě... , otočila jsem se na Kaemona. Nic není tak úžasné, jak se to na první pohled zdá. Ani tenhle svět. To, že tu jsme, má svoje důvody. Důvody, které ještě sama tak docela nechápu, ale není to jen tak, tím jsem si jistá. To, že tu jsme, ale způsobuje určité... výkyvy v rovnováze tohohle světa. Nevím, jak to přesně funguje, ale všechno tu musí být vyrovnané. Když jsme tu my, snílci, lidé, musí tu taky zákonitě být nějaké naše protějšky. Tady se jim říká stíny. A jsou to pěkně nebezpečné a nepříjemné bestie. Už jsme se s nimi párkrát setkali a nebylo to nic moc, to ti povím. Ale máme zbraně, jimiž se proti nim můžeme bránit. Už jsem mluvila o schopnostech?, zarazila jsem se. Začínala jsem se ztrácet v tom, kdo co ví.

To s tou Zemí, otočila jsem se na Ellu, moc o tom nevím, ale ten chlápek patří k jakési organizaci, která má tenhle svět tak nějak na starosti. Jdou po stínech, ale to neznamená, že bychom se s nimi měli nějak zvlášť kamarádit. Myslím, že nás nemají v lásce a to je ještě hodně slabý výraz. Každopádně Berenika a Eserath s ním uzavřeli jakousi dohodu, podle níž jim máme pomoct ty stíny porazit. Víc toho nevím, Eserath je taky tajemný jak hrad v Karpatech..., povzdechla jsem si. Nicméně teď právě jsme na cestě na Zem, kde se s nimi má takový menší výsadek setkat. Nevím, co bych k tomu víc řekla, sama v tom mám zmatek a vůbec se mi to celé nelíbí. Ale nemůžeme asi dělat nic než čekat, jak to dopadne, a být připraveni na všechny eventuality.

Všetko čo povedala som spracovala. "Takže ... čo by sa stalo ak by sme videli seba ... na zemi? Čo sa vlastne deje s nami keďže naše telá spia ... ?" Spýtala som sa jej opatrne, bála som sa odpovede. Napadali ma len smutné, depresívne veci. Napríklad že v skutočnom svete sme upadli do bezvedomia, alebo že žijeme normálne ako doteraz. Bola som zarazená a prekvapená. Chcela by som vidieť toho človeka ktorý sa zjavil na lodi, možno by som ho potom podľa vône dokázala rozoznať ... Preglgla som a čakala som na jej reakciu.

Takže jsme v podstatě narušitelé rovnováhy? Zločinci? zamyslím se nahlas když uslyším vysvětlení celé této situace. A o schopnostech padlo myslím slovo na palubě ale nic konkrétního, vlastně nevím vůbec o co jde až na to že by se mi objeví jakási zvláštní schopnost... řeknu co vím, nebo vlastně nevím. Ale jedno nemůžu popřít, že se nemůžu dočkat co bude má schopnost obnášet.

Takhle jsem o tom nepřemýšlela... měla jsem zato, že moje tělo je tady se mnou... Zaraženě jsem se osahala. Přišlo mi, že jsem tady. Vůbec mě nenapadlo, že bych tu mohla být jen nějak... astrálně nebo co. Byl to každopádně zajímavý nápad. Nicméně ptala jsem se Eseratha, jestli by bylo možné navštívit třeba svou rodinu... a zjevně ne. Ale nevím proč. Na to se budeš muset zeptat jeho.

Pak jsem se otočila na Kaemona. Vypadá to tak, aspoň jsem to tak pochopila. Dost na hlavu, co?, ušklíbla jsem se. No, s těmi schopnostmi je to taky všelijaké. Zatím snad jediná Berenika umí něco, co na ně platí. Eserath se tedy taky nedá zapřít, ušklíbla jsem se znovu. A pokud jde o mě, mám v tom trochu zmatek. Ovládám trochu oheň, takže při prvním setkání se stíny jsem po nich začala pálit. Ale oni to nějak... absorbovali nebo co. Pak jsem si všimla, že se pohybují jen v určitých místech, kde světlo stíny vytvářelo. A tak jsem zhasla. Berenika to vyřešila dost opačně, ta jim zase namluvila, že je všude kolem nich světlo. Takže shrnutí - na stíny platí úplné světlo nebo úplná tma. Pak jsou tu ale i jiné potvory, vzpomněla jsem si na Isabel. Zdá se, že ty fungují úplně jinak, protože můj oheň jednu z nich popálil. Příště jí to rozhodně nedám zadarmo, načuřila jsem se. Pořád jsem si ještě nemohla odpustit své minulé váhání. Ale na druhou stranu - kdo to mohl vědět?

Otočila som sa na eM, dala som si notes bližšie a začala som kresliť. Usmievala som sa. "Je škoda že nemôžeme vidieť svoju rodinu ... ale možno to znamená že máme nejaké dôležité poslanie tu ... nie? Ako si povedala eM, myslím že je naša úloha ničiť tiene ... aj keď sa budú vytvárať nové a nové ... aby sa neporušila rovnováha ... " Hovorím pomaly a pokračujem v kreslení. "Myslím že nebudem veľmi k úžitku ale ... ale možno budem aspoň trochu môcť pomôcť že?" Zdvihnem hlavu a usmejem sa na oboch. "Umm ... možno to trochu preháňam ale ... posádku začínam brať ako ... rodinu ... "

Cítím to stejně, usmála jsem se na Ellu. Člověk potřebuje mít něco jako rodinu a blízké přátele... a když ta tvoje zůstala na Zemi, musíš si holt najít novou, dodala jsem s těžkým srdcem. Už zase se mi začalo stahovat hrdlo. Ale teď, když jsem zjistila, že to někdo cítí podobně, se mi dýchalo o něco líp. A neboj, myslím, že všetečná liška se nám bude taky hodit, zasmála jsem se, abych roznesla mraky chmur, co se nade mnou začínaly stahovat. O tom poslání, obávám se, že to tak bude. Nelíbí se mi to. Nesnáším, kdy mě někdo do něčeho nutí. Ten pocit nevyhnutelnosti. Že něco musíš a nemůžeš k tomu vůbec nic říct..., zase jsem začínala pěnit. Štvalo mě to, a to tak že hodně.

Sakra vypadá to děsně složitě...ale kdo mohl čekat že to bude jednoduché...je toho moc najednou...včera jsem byl vystudovaný student střední školy...a dnes? Jsem na vzducholodi, s lidmi které jsem poznal včera.... pomyslím si a pak si projedu vlasy rukou a nechám tyto myšlenky plavat...
Tak ty jsi liška? zeptám se zvědavě Ell...Zajímalo by mě co budu mít za schopnost já...doufám že to bude něco užitečného... dodám poté zamyšleně. Poté se zvednu a musím se trochu protáhnout. Potřeboval bych si zaběhat. Nejsem vůbec protažený. Doufám že tu najdu nějaké místo.

Já věřím, že všechny schopnosti mohou být užitečné. Záleží na jejich využití. , podotkla jsem. Neboj, schopnosti by se měly projevit velice rychle. Já si nějakých změn všímala už první den na lodi. , dodala jsem.

Otočila som sa na Kaeho. "Áno, som líška! Aj keď trochu nemotorná ... " Povzdychla som si. "Všetečná? Hmm ... to možno tiež ... trochu viac ... " zasmiala som sa potom. Už to bolo dávno čo som sa zasmiala od srdca. "Myslím že Kaeho schopnosť bude mať niečo spoločné z rýchlosťou ... rád beháš že? Voniaš ako oceán tak som si myslela že to s tým niečo spoločné mať bude ... " Usmejem sa. "A eM ty voniaš ako ... ako škorica a jablká!" Usmiala som sa na eM.

Skoříce? , zasmála jsem se. To je zvláštní, já mám skořici ráda, ale vůbec ji ze sebe necítím. Hmm, když o tom tak mluvíš, dostávám chuť na štrůdl. Taky mě napadlo, že by mohl být Káj... totiž Kaemon rychlý. To by se mu mohlo hodit, podotkla jsem.