Ošetřovna

Tato místnost se zdá být stejně prostorná jako společenská.
A není divu, leží hned vedle ní, ale nalevo, aby bylo dovnitř vidět i bez svíček.
Sluneční světlo ozařuje všechny možné přístroje. Mnohé z nich nikdo nezná.
Není-li na lodi doktor, sama loď ošetří většinu zranění.
Jak? Uvede pacienta do spánku na tepaném křesle, kterých je tu víc než dvacet.
Je jich plná místnost. Jen bůh ví, co se může stát. Někteří z křesel, která mají léčit, nikdy nevstali.
Pouze pravý Snílek se po spánku probudí. Pouze pravý Snílek bude vyléčen.

Z místností, na které jsem dneska narazila, byla tahle asi nejzvláštnější. S údivem jsem si prohlížela všechny možné i nemožné přístroje a přemýšlela, k čemu asi jsou. Vzhledem k tomu, že jsem poznala fonendoskop a tonometr a našla jsem zásobu injekčních stříkaček, usoudila jsem, že tohle je ošetřovna.

Při pohledu na řadu křesel jsem se otřásla hrůzou.

Tak tam bych teda nechtěla skončit.

Podivnou nemocniční atmosféru celé místnosti narušovalo jen velké okno, za nímž byly vidět oblaka hvězd. Přešla jsem k němu a vykoukla ven.
Hvězdy byly všude. Některé blízko, jiné daleko, ale pokrývaly celé - dá se to ještě nazvat nebem? - celé moje zorné pole. Bylo to neuvěřitelné.

S úsměvem na rtech jsem se otočila a znovu uviděla ošetřovnu. Úsměv zamrzl.

Ta místnost mi nahání husí kůži.

Rozhodla jsem se co nejrychleji odejít.

Doufám, že se tam nebudu muset nikdy vrátit...

(přesun)

Trápili mě strašlivé noční můry.... Ze začátku to bylo jen bezesný spánek, ale teď... teď to bylo úplně něco jiného. V hlavě se mi promítali zase ty oné strašlivé situace.
...Viděl jsem obrazy své matky, jak leží na zemi a otec do ní kope. Křičí na ni nějaké nadávky a chce po ní něco, ale ona si jen rukami kryje hlavu a snaží se ho uklidnit, abych se na to nemusel dívat.... brečím....
...Obraz mizí a zjevuje se další... Teď ležím já... z nosu mi teče krev... všechno mě bolí... nade mnou stojí nějaká osoba... tentokrát kope mě... jenom přitom hekám... Uvidím ženu.. moji matku... chce ho zastavit... udeří ji... padá vedle mě.... usměje se na mě a chytí mě za ruku... otec kope dál...
...Padám temnem... padám a vše se znovu objevuje a zase mizí... propast nemá konce... chci už být dole.. pocítit ten klid... třeba i umřít, ale já letím dál a vše znova a znova prožívám....
Prudce jsem se probudil a hlasitě vykřikl, až se to rozneslo po celé místnosti.
Zmateně jsem se začal rozhlížet. Byl jsme v nějaké veliké místnosti, která byla značně osvětlená. Bylo tu spoustu křesel a opravdu podivného zařízení, která mě děsila. V jednom jsem také seděl.
Nebylo to zase tak špatný. Zdálo se mi, že mě to uzdravuje, ale nechápal jsem jak a ani, co se stalo nebo, kde to jsem.
Byl jsem něčím přikrytý. Nejspíš asi nějaká deka, protože pod tím jsem byl nahý. Cítil jsem to. Zranění jsem měl skoro po celém těle, takže nebylo divu, ale... ještě více mě překvapilo, když jsem zjistil, že jsem spoutaný.
Pokusil jsem se z toho dostat, ale nešlo to. Asi jsem se nějak zmítal, když jsem měl noční můry a pro mou vlastní bezpečnost mě připoutali, ale... byl jsem moc rozrušený, abych to mohl teď pochopit.
Nevěděl jsem, kde jsem, co to je a jak to, že mě to křeslo nebo, co to bylo pomáhá. Stále jsem se necítil zase tak dobře, ale bylo to lepší a lepší.
Já chtěl však pryč... chtěl jsem se někam schovat... byl jsem zoufalí a dá se říct i vyděšený...
Znova jsem zakřičel, ale jen zase ta ozvěna... Chtěl jsem zkrátka odsud a ty pásy mě v tom bránili...

Will přišel před dveře, na kterých bylo napsáno ošetřovna, loktem si otevřel a vletěl do místnosti, postavy která byla upoutaná si zatím moc nevšiml, ale když uviděl křeslo, tak k němu okamžitě přišel a opatrně Bereniku položil "počkejte už to bude dobré, jen co mám dělat" řekl Will a tvářil se opravdu zoufale nebyl lékař a tohle bylo hodně vážné zranění a on nevěděl co dělat.

"Ustup," šeptla jsem ještě a zavřela oči.
Křeslo se nejprve zčásti položilo a pak se kolem mého těla objevila pouta. Jednu chvíli tam byla, druhou ne. Pak už se kolem mého těla objevila modrá záře. Kdokoli by se přiblížil, jakýsi štít by ho nepustil blíž ke mě. Na mě už nebylo nic vidět. Žádná známka života ani zranění. I tak mě ale křeslo nepustí dříve než za den. Možná dva. Možná týden. Se zavřenýma očima jsem vypadala, jako kdybych spala.

Lekl jsem se, když se rozrazili dveře. Vůbec jsem to nečekal, takže jsem z toho byl trochu mimo a jen sledoval, co se děje. Zůstal jsem potichu jako myška, jako bych se bál, co by se mohlo stát, když promluvím.
Připomínalo mi to tady místnost, když jsem býval na psychiatrii. Byli to dost nepříjemné vzpomínky a děsila mě představa, že bych se tam měl vrátit.
Teď to vypadlo podle těch pásů a všeho, že je to tak a já jsem zase zpátky tam, kde jsem byl...
Kdyby to šlo, tak zalezu, co nejvíce to jde, ale... musel jsem zůstat, tak jak jsem byl.
Zatím jsem si jen prohlížel ty 2 osoby. Zdálo se, že jedna je těžce zraněná a tak ji nesou sem, aby jí to podivné křeslo vyléčilo, i když jsem o ničem takovém neslyšel.
Ten druhý naopak byl takový starší muž a vypadal tak jakoby... no... nebyl ani přátelský a ani nepřátelský, zkrátka všelijaký...
Neměl jsem rád, když jsem nevěděl, na čem vlastně jsem...

Vošla som za Willom.
Horúčkovito som rozmýšľala, ako pomôcť kapitánke. Úvahy som prerušila, keď som zbadala, že kreslo kapitánku spútalo, okolo nej sa vytvoril akýsi modrý štít a zranenia jej zmizli. Čo to...

Objevila se tam další osoba.... Nelíbilo se mi to. Zdálo se, že oni ví, o co tady jde, ale... já to nevěděl...
Nechtěl jsem se nijak ptát ani nic jiného. Jen jsem chtěl odsud pryč. Stále jsem mlče a snažil se dělat, jako že tam nejsem. Pro jistotu jsem zavřel i oči...

Will sledoval jak se najednou křeslo začalo pohybovat upravilo se do vodorovné polohy a pak najednou Bereniku spoutalo "co se to děje" řekl a když viděl, jak se kolem ní cosi zmodralo, tak byl ještě více vyděšen, chtěl jí od tama dostat, ale přes tu modrou záři se nemohl dostat bušil do ni a byl celý mimo "co to je to ne, co jsme to udělal" řekl a pořád mlátil do kopule, protože ani Berenika nevypadala, že by pořád žila "co jsem to udělal" řekl, protože sám netušil, že jí to křeslo vlastně pomáhá.

Modrá záře zmizela a já jsem otevřela oči.
Wil, který do ní v tu chvíli bušil zřejmě neudržel rovnováhu, ale já jsem teď potřebovala zůstat v křesle. Pouta mě pořád držela a byla jsem si jistá, že tak mě budou držet ještě pár dní. Přejela jsem očima po místnosti.
"Hmm... Copak?" otázala jsem se všech, kteří se tvářili tak zmučeně.
Buňky se uzdravily rychle, ale několik dní se budou stabilizovat. Nicméně mě to nebránilo v menším úsměvu. Konečně se Destiny uklidnila a nevpouštěla mi do hlavy tu tisícovku hlasů, které mě děsily a dávaly najevo její hrůzu.

Will se najednou sesypal na kolena a neudržel se a z očí mu vyřinuly slzy ale slzy štěstí "já myslel, že jsem vás zabil, vypadala jste....." nemohl to říci, ale pak se překonal "mrtvá, co to mělo znamenat" řekl Will a snažil se tomu porozumět i když neúspěšně :první byla zraněná a pak byla mrtvá a teď žije, kdo si to nyní pohrává s jeho myslí, nebo je to vše skutečné?

"S-si v poriadku?" ustarane som sa jej spýtala, "Vyzerala si ako mŕtva."

Pohľad mi potom padol na niekoho, koho som si až do teraz nevšimla. Bol prikrytý a mal zavreté oči. "Kto to je?" , spýtala som sa nahlas, ukazujúc na ďalšie kreslo so spútanýjm človekom.

Po celou dobu sem následoval Willa, protože mi připadal jako člověk, kterého se můžu držet. Událo se toho ale strašně moc a chvilku mi potrvalo, než sem si to všechno v hlavě utřídil.
Když pak koule zmizela, Will se tak trochu sesypal. Nečině sem tomu přihlížel, možná ta žena před ním byla jeho dívka, nebo tak něco, každopádně sem nikoho pořádně neznal a ani sem vlastně nevěděl, co si myslet. Připadal sem si jako na návštěvě u kamarádových kamarádů, které neznám.

"Ne, ale dá se říct..." zamyslela jsem se.
"Křeslo oddělilo duši od těla a odstranilo fyzické problémy. Jen dodatečně. Dokonalé úpravy teprve probíhají. Nebyla jsem mrtvá, ale při potřeba rychlosti uzdravení moje tělo křeslo jednoduše... zamyslela jsem se nad vhodným slovem.
"Restartovalo!" dodala jsem po chvíli a jemně jsem se pousmála. Ten úsměv patřil jemu i Momonice.
"A co vy? Jste v pořádku?"
Jakmile dívka poznamenala cosi o někom spoutaném, pootočila jsem se.
Ah... Tenhle...
"Akihiro?" konečně jsem si vzpomněla na jeho jméno. Jeden z posledních příchozích.
"Jeden z posledních příchozích," dodala jsem znovu směrem k Momonice a Wilovi.

Will se zadíval na Bereniku a musel si oddechnout, pak si uvědomil, co tam dělal, tak se postavil a otřel si oči "promiňte, ale já měl dojem, že jsem vás uložením do té věci zabil" řekl a když jim to vysvětlila, tak Will jen nechápavě zíra "promiňte, ale nešlo by to nějak zjednodušit, po tom co jste mi řekla, jsem vám nerozuměl ani jedno slovo co je to to Restertorat, to znamená ve vaší době uzdravit" zeptal se Will, protože z toho byl docela zmatený, ale pak si uvědomil přítomnost ještě jedne postavy "kdo je to" zeptal se také a díval se na toho chlapa "a proč je upoutaný, je snad nebezpečný" zeptal se Will.

"Aha," vydýchla som a snažila som sa to nejako pochopiť, "ja som v poriadku, prišla som, až keď už bolo po všetkom. Čo sa vlastne stalo? Všetci ste vyzerali ako po boji." Vzápätí som si vynadala, že som sa jej toľko vypytovala, radšej som ju mala nechať odpočívať. "Vlastne, nemusíš mi odpovedať, radšej odpočívaj!"
Akihiro?
"Myslíte, že je v poriadku?

"Ne, křeslo poutá ty, o kterých si myslí, že ještě nejsou zdraví," odpověděla jsem nejdříve na poslední otázku.
"Nicméně odpověď na tvoji první otázku... Znamená to, že tento přístroj zastavil činnost mého těla. Úplně ji ukončil. A pak ji znovu zapnul s tím, že ho opravil. Ale aby se opravilo dokonale a na původní úroveň, budu tu muset chvíli zůstat. A křeslo mne bude poutat dokud neuzná, že jsem psychicky i fyzicky v pořádku."
Pak jsem se otočila k Momonice.
"Jednoduše na nás zaútočilo stvoření, které jsme potkaly v přístavu. Společnými silami jsme ho dokázali zranit a ono uteklo."

"A mimochodem, děkuji za starost a..." Cítila jsem ale, jak se mi zavírají oči a během chvíle se zavřely úplně. Křeslo si zřejmě myslelo, že teď budu muset spát, aby provádělo další "opravy." Propadla jsem se do říše snů a spokojeně oddechovala. Nedalo se říct, kdy se vzbudím.

(Promiňte, musím jít...)

Hmm... todle křeslo je rozhodně moc užitečná věc. Teď bych se ale měl podívat do toho archívu, jestli už je po všem...
Omlouvám se, že rušim váš rozhovor, ale kdy přibližně se ty... stíny vrátěj?
Zeptal sem se. Stál sem u dveří, dál od celé skupiny, takže mě i s mojí výškou mohli klidně přehlédnout.
Musim se na jejich další příchod připravit, dost mě zaujali. Je to nová výzva... ale musim se o nich něco dozvědět. Pomyslel sem si.

(Rodiče!!! xDDDD)

Celou dobu jsem je poslouchal, ale dělal jako, že spím, i když... nějak my to nešlo. Někdy jsem musel pootevřít oči, abych se podíval, co se děje.
Zase tam někdo přibil. Byl jsem stále dost zmatený. Nechtěl jsem dělat nic zbrkle raději. Všechno bylo tak... podivné...
Pak jsem zaslechl svoje jméno a něco o nově příchozím. Překvapivě jsem zvedl hlavu a všechny je projel pohledem."J-jak to, že víte, jak se jmenuji?" Zeptal jsem se dost... udiveně. Úplně jsem zapomněl, že bych měl být potichu.
Hned jak jsem si to uvědomil, tak jsem zase hlavu položil a zavřel oči jakoby nic.
No... popravdě tahle reakce byla dost komická... Ty si fakt mimo.. nejprve se jich na něco zeptáš a pak děláš, že spíš... ach... mouglí....
Stejně jsem, ale dál poslouchal a už nepřerušoval...

Will se konečně pořádně uklidnil, trochu se i v hloubi duše styděl, ale věděl, že za svou nevědomost nemůže, přece jen říci někomu z jeho doby, že křeslo ho uzdraví, tak by se mu vysmáli, nebo prohlásili za čaroděje. Pak když Berenika usnula, tak se podíval na ostatní a lehce se usmál "už to bude dobré lidi, ale jak nad tím přemýšlím, ale měli by jsme svolat asi celou posádku a říci jim co se stalo" navrhl Will a na Steamovu otázku jen pokrčil rameny "ani jsme neviděli, že jsou zde, ale nejspíš se dostali na loď, takže pokud jsou stále zde, tak mohou zaútočit kdykoli, ale Kapitánka vypadala klidně, podle mě nám už nic nehrozí" řekl Will a podíval se na Akihira "cítíte se nějak zraněn, nebo nemocen, že vás křeslo ještě nepustilo" zeptal se a čekal co se dozví.

"Tiež si myslím... A niektorých by sme možno mali zaviesť aj sem. Em napríklad nevyzerala dobre," navrhla som ešte.
Tiene... ešte som ich vôbec nevidela... nie že by som po tom túžila... ale neviem, čo mám čakať...

Tiež sa obrátila na Akihira, ktorý predstieral, že spí a čakala, čo odpovie.

To, co říkali, bylo podivnější a podivnější. Začínala mě z toho fakt už bolet hlava. Bylo toho trochu víc, než jsem dokázal v tu chvíli pojmout. Alespoň jsem, ale byl stále jaksi... léčen?
Pak jsem najednou uslyšel nějakou otázku. Zdálo se, že je asi směřovaná ke mě, ale... je to poprvé, co mě někdo vykal, takže jsem chvíli navěděl, jestli to doopravdy patří mě nebo někomu jinému. Nikdo se však neozýval, a tak jsem znovu otevřel oči a podíval se na toho muže. Až teď jsem si ho teprve mohl pořádně prohlédnout.
Vypadal, že je starší, ale vlastně mohl mít jen o něco víc, než já. To však nešlo takhle moc dobře hodnotit. Zkrátka proti němu jsem vypadal dost dětsky.
"No... já nevím... ehm... spíše... ani nevím, co to dělá, ale... cítím se docela dobře dá se říct, ale... nevím. Ani nevím, jak dlouho tady jsem nebo kde to jsem, takže... moc vám toho nemůžu povědět..." Už jsem si zase trochu rozvázal jazyk, jak u mě bylo obvyklé, ale stále jsem byl spíše zaražený, než nějak moct... výřečný...

Díky. Je něco, na co se chci podívat, takže určitě nikomu nevadí, když se nenápadně vytratím. Tak zatím.
Řeknu s úsměvem, mávnu jim a vydám se ven z místnosti. V chodbě přemýšlím nad nejkratší cestou kterou bych se dostal do archívu. Chci sehnat nějaké informace... asi sem členem týdle posádky, takže bych se měl taky trochu činit...
(přesun)

Will se podíval na Akihira "asi byl zraněn chvilku na to co tu přišel, proto toho ví tak málo" řekl si Will a podíval se na Akihira "no jak řekla kapitánka, až loď pozná, že jste duševně a fyzicky zdráv, takže vám asi nedokážeme pomoci" řekl Will, ale pak si uvědomil, že by měli ostatním dát vědět co se děje "Momo, mohla by jsi tady zůstat? Já bych šel ostatním říci jaká je naše situace, ale pokud nechceš můžeš jít ty, já bych tu zůstal" řekl Will a čekal co ona na to.

"Kľudne bež ty. Počkám tu a dám na nich pozor," odvetila som mu.
Porozhliadla som sa po miestnosti, kam by som si mohla sadnúť, do tých liečiacich kresiel som nemala odvahu. Kto vie, čo robia so zdravými. Nenašla som nič vhodné, tak som zostala stáť.
Myšlienky mi zabehli k môjmu psíkovi, dúfam, že v mojej kajute sa jej nič nestalo.