Ošetřovna

Tato místnost se zdá být stejně prostorná jako společenská.
A není divu, leží hned vedle ní, ale nalevo, aby bylo dovnitř vidět i bez svíček.
Sluneční světlo ozařuje všechny možné přístroje. Mnohé z nich nikdo nezná.
Není-li na lodi doktor, sama loď ošetří většinu zranění.
Jak? Uvede pacienta do spánku na tepaném křesle, kterých je tu víc než dvacet.
Je jich plná místnost. Jen bůh ví, co se může stát. Někteří z křesel, která mají léčit, nikdy nevstali.
Pouze pravý Snílek se po spánku probudí. Pouze pravý Snílek bude vyléčen.

Došly jsme k ošetřovně.
Křesla, na jejichž opěradlech byla kovová pouta, vypadala děsivě. I přesto jsem v jasném gestu ukázala na jedno z nich. Měl se posadit. Kov by se mu pak stočil kolem rukou, nohou, hrudi a čela. Znemožněný pohyb, ale zároveň okamžitý spánek.
Očekávala jsem bouřlivou reakci, ale doufala jsem v klidnou.

Faito

Už jsem neměl moc sil, takže jsem se celkem dobovolně složil na jedno z křesel a usnul jsem.

Po několika hodinách, co ho křeslo pevně svíralo, se měl probudit.
Stále spoutaný, ale i to mělo časem pominout. Za tu dobu jsem jen párkrát přešla po místnosti tam a zpátky. Čekala jsem, až se probudí. Jeho jméno už jsem znala, ale nechtěla jsem mu hrabat v myšlenkách, abych se toho dozvěděla víc. Mohl mi to přece říct sám.
"Faito?" zkusila jsem ho oslovit, když mi přišlo, že už by se mohl probouzet.

Faito

CO? Kde? trhl jsem sebou, ale vzápětí mnou projela bolest po přeležených končetinách. Au...kde to...jo...děkuju...Vypadá to, že jsem zdráv.

Kov okolo jeho končetin se uvolnil.
"Ale vstávej opatrně, mohla by se ti ještě točit hlava," pousmála jsem se. "Nepohnul jsi se několik hodin."
Přejela jsem pohledem po místnosti.
"Ošetřovna není nejlepší místo pro začátek prohlídky lodi, to je mi líto. Mohu ti tu ukázat i pěkné místnosti, aby se mi povedlo napravit ten strohý dojem, pokud máš tedy zájem."

Faito

Ven se stejně nemůžu vrátit... pomyslel jsem si a ještě ednou jsem si prohlédl kapitánku. Pěkná...ale nijak výrazná...zatím. posoudil jsem zevnějšek a vydal jsem se pomalu za ní. Cítil jsem, jak mě bolí svaly, ale rána v břiše byla zacelená a všechny věci jsem měl u sebe.

Zamířila jsem do nitra lodi.
Dbala jsem na to, abych šla stále jen kousek před ním a nemohla se mu ztratit. Přece jen to tu bylo prostorné. Jako kdyby chodby neměly konce...

(Přesun)