Knihovna

First topic message reminder :

Hned po příchodu vás doslova praští do nosu vůně starých knih.
Velice příjemně praští. Tedy nemáte-li alergii na prach, který mnoho z knih pokrývá.
Ty jsou tu naskládány i v několika řadách a regály se pod nimi doslova prohýbají. Najít něco za méně než dvě hodiny se zdá zcela nemožné.

Pokud si však knihovnu projdete lépe, zjistíte, že jsou knihy jako beletrie, poezie a další jsou v pravém rohu, mapy v levém a uprostřed se nalézá Archiv všech schopností.

Loď ráda šprýmuje a často, když už už vidíte název toho, co chcete na hřbetu jedné z knih... Stačí mrknout a je pryč. Můžete vidět, jak se pak přesouvá. Putuje vzduchem někam jinam. Loď tak sice zabraňuje usazování prachu na používaných knihách, ale zároveň nikdy nenajdete jednu věc na tom samém místě.

Tak kapitánka tu je. Že já si to myslela... jistě! To je příjemné. Alespoň, že se opravdu máme na koho obrátit. Ale to jméno!
"Destiny? Ano, to tedy sedí... krásné jméno. Nemyslíte?" podívala jsem se na ostatní. Nevím proč, ale zkrátka se mi to jméno nesmírně líbilo.
"No, a eM, co ti ještě řekla? Dozvěděla ses ještě něco? Nebo opravdu byla kapitánka tak málo sdílná, jak to vypadá...?" A pokud ano, pak s ní musím ještě mluvit!

"Destiny. No rozhodně to sedí." Z nějakého důvodu mi to jméno nepřišlo veselé ani trochu.

"No... Povídej dál." Mávla jsem rukou, Ash už se vlastně zeptala na to, na co jsem se chtěla zeptat i já.

Cože? O čem to ksakru mluví?? Já nesním? Já jsem opravdu tady? Na vzducholodi? A vzdaluji se své nudné standartní minulosti?! Že by? Ani se mi nechce věřit!
Takže Ash. Ash a eM. A ještě ta, co teď zrovna pozdravila. O čem to ksakru mluví?? O bože! Už i v myšlenách si začínám opakovat.... Jde to se mnou z kopce..

"Jsem Lirael Nemo, zkráceně Lira," otočí se na Fantaghiru. Na obličeji úpřimný úsměv, ale v hlavě těžké myšlenky.

Bože, to je ale divné jméno! "Jak jste tu všichni proboha dlouho?! Já měla za to, že se mi to sdá, ale mám takový divný pocit..... Pocit, že je to.... skutečný?!" Mama Mia! Odkdy moje odpověď zní tak tázace???

"No, nebylo toho moc, ale v podstatě mi řekla, že ona nás sem nepřinesla. Prý my sami jsme si to zvolili. Nevím teda o tom, že bych si něco takového volila, ale...", nedokončila jsem myšlenku. Bylo pravdou, že jsem si celý život přála nějak tomu všemu nesmyslu utéct. Odletět někam, kde moje jméno bude něco znamenat. Kde nebudu jen smítkem prachu na obrovském pískovišti plném lidí, kde nebudu jen jedno mizerné anonymní nic. Možná to byl splněný sen, že jsem se tu ocitla. A možná to tak měli i ostatní.

"Mluvila taky o tom, že brzy přistaneme na nějaké planetě, abychom nabrali zásoby. A něco o nějakém boji, ale nic víc" Nechtělo se mi přiznávat, že jsem od další konverzace zbaběle utekla.

"Pokud jde o to, jak dlouho tu jsme, tak já třeba pár dní. A zatím dobrý", , usmála jsem se na Liru.

"Je to tady velký? Asi to půjdu prozkoumat. Knihovna je totiž první místnost, do které jsem vešla. Takové příjemné překpávko!" usměje se "Ráda bych se tu trochu zorientovala, takže zatím: Letu zdar!" vesele se zasměje a rychlou chůzi vyjde z místnosti. Knížku nese v ruce.

(přesun)

"Zatím," zamávala jsem Liře.

"Přistaneme na planetě? Fíha..." Moje myšlenky do sebe zmateně narážely a já se nezmohla na nic víc.

Na planetě? Jako na jiné než na Zemi? Wow! Ale jak... Co... Kde... Kdy? Páni! A budou tam mimozemšťani? A... Něco o nějakém boji? Počkat, počkat...

"Něco o nějakém boji?" řekla jsem tentokrát nahlas. "To přece nemohla myslet, že bychom my skutečně bojovaly, že ne?"

"To jsou mi věci... opravdu" uznale jsem kývla hlavou, "Jednu chvíli jsem si myslela, že se nemůže stát nic nenormálního, hmm.... ale teď?" bez kabátu jsem se cítila nesvá. Musela jsem si ho, i přesto, že byl dostatečně zmačkaný, nasadit. Nešlo to jinak. Opřela jsem se o knihovnu a zamyslela se.
"Ne, s tím bojem to nemohla myslet vážně," pronesla jsem pak. Spíše ale pro sebe. Tohle mne ale přivedlo na velmi zajímavou otázku: "Co všechno se nám tu asi ještě může přihodit?" řekla jsem nahlas a prohrábla si své krátké vlasy.

"No já nevím, tvářila se docela vážně, ale nechápu, co by tím myslela. Ačkoli... začínám mít pocit, že bych na něco lehčího možná i stačila", ušklíbla jsem se. S ohněm jsem si od svého příchodu na Destiny rozuměla čím dál tím lépe. Možná by mi v tomhle pomohl.

"Nevím, to se asi brzo dozvíme. No nic, asi půjdu trochu cvičit a pak spát, dneska to byl nějak dlouhý den", zakončila jsem to a zasunula do polic knihy, které jsem přišla vrátit. Nové jsem si zatím nebrala, ještě jsem jich pořád měla zásobu napůjčovanou. "Tak dobrou", popřála jsem a šla se trochu vyvětrat.

(přesun)

Nu, asi bych měla udělat to samé. Takhle unavená jsem ještě nikdy nebyla. Ne.
"Asi také půjdu," zývla jsem. "Omluvíte mne? Mějte se krásně a přeji vám co nejkrásnější zbytek dne. A v rámci možností samozřejmě co nejklidnější..." Usmála jsem se.
Musím se hlavně upravit. Vždyť vypadá strašně. To jsem opravdu strávila noc tady? U knih? No, nedá se nic dělat. Najdu svou kajutu a bude.
"Tak jo, mějte se!" zamávala jsem na rozloučenou.

(přesun)

"Dobrou." Jako kdyby to slovo působilo jako nějaké zaklínadlo, najednou jsem cítila, jak se mi zavírají oči. Zívla jsem.

Sice jsem ještě chtěla projít pár knih, zjistit, co dokážu zjistit, ale jako kdyby mi všechny ty nové informace - o kapitánce a přistání na planetě - vzaly všechnu energii. Občas jsem měla pocit, že doslova cítím, jak se mi v hlavě všechny ty informace přesouvají a zařazují. Ale zároveň jsem měla pocit, že se s tím vším něco uvnitř mě vypořádává velice špatně. Zatřásla jsem hlavou. Číst můžu i zítra, teď je důležitější spánek.

(přesun)

Nějakou dobu jsem se jen tak potulovala po lodi a snažila se trošku pochopit, co se to tady stalo. Lidé kolem mě procházeli a vůbec si mě nevšímali, což mi celkem vyhovovalo. Během své cesty jsem zabloudila k malému, kulatému oknu. Opatrně jsem do něj nakoukla a nestačila se divit. Kolem ní nebylo nic než pár hvězd roztroušených v nekonečném, prázdném vesmíru. Doslova mi to vyrazilo dech a trvalo mi asi půl minuty, než jsem to rozdýchala.
Rychle jsem se obrátila pryč od okna a pozorovala lidi, kteří se procházeli kolem mě. Všimla jsem si jedné zvláštnosti, kterou měli všichni společnou. Všichni se smáli. Když jsem žila na Zemi, taky jsem občas pozorovala lidi. Byli unavení, uspěchaní, vystresovaní. Jejich oči bývaly ozdobeny fialovými kruhy, které neúčinně zakrývali make-upem. Nějakým způsobem jsem cítila, že život tady bude o něčem jiném. Žádný spěch, žádné zbytečné starosti.
Je to jako sen... napadlo mě.
Vzpamatovala jsem se a vydala se na další prohlídku. Zapůsobila na mě nálada lidí kolem mě a začala jsem se taky usmívat. Nevěděla jsem kam mám jít, ale měla jsem pocit, že to ani vědět nepotřebuji. Prostě jsem se jen tak procházela, když jsem narazila na velké, dřevěné dveře. Vypadaly tak nějak starodávně. Ornamenty, kterými byly zdobeny jako mě tahaly k sobě dovnitř. Podlehla jsem a vstoupila do místnosti plné všelijakých regálů. Hned při vstupu mě do nosu praštila silná vůně papíru. Rozhlédla jsem se kolem.
Ahá, knihovna! V té jsem už hezky dlouho nebyla...
Popošla jsem blíž a začala si prohlížet jeden z regálů, který byl zrovna nejblíž. Pročítala jsem si názvy knih a snažila se najít něco ne příliš složitého. Nakonec jsem sáhla po nejtenčím titulu, který tu byl. Otevřela jsme ho a... a zjistila jsem, že je to soubor map nějaké zapadlé země v Asii. Vrátila jsem ho zase zpátky a prohlížela dál. Dostala jsem se k regálu, který byl plný úzkých knížek. Jednu jsem vytáhla a na titulní straně mě vyděsila polonahá slečna, která vášnivě objímala nějakého muže. Znechuceně jsem to vrátila zpět. Takovéhle věci nejsou pro mě.
Po hodině hledání jsem se konečně dostala k něčemu, co mě neodpuzovalo ani nenudilo. Pokusila jsem se to vytáhnout, ale kniha se náhle vznesla a plachtila si k jinému regálu. Jistě že mě napadlo, že je to trošku divné a marně jsem vzpomínala, jestli jsem už někdy viděla létající knihu, důležitější ale bylo chytit jí. Běžela jsem za ní, dokud nebyla moc vysoko. Odrazila jsem se od země, vyskočila a chytila roh knihy. S vítězoslavným úsměvem jsem dopadla zpátky na zem a podívala se po něčem, na čem by se dalo sedět. Poblíž mě ležel polštář, tak jsem toho využila a sedla si na něj. Konečně jsem měla možnost otevřít knihu s názvem Barva kouzel a spokojeně se do ní začetla.

Už nějaký čas jsem naprosto nadšeně pobíhala po celé lodi. Zastavovala jsem se jen ve chvílích, kdy mě něco velmi zaujalo, nebo jsem si to potřebovala důkladněji prohlédnout. Nejradši bych celou loď do posledního šroubku rozebrala, abych zjistila, jak to přesně funguje. O to víc mě to fascinovalo, když jsem náhodou vyhlédla z jednoho okénka a zjistila, že za okny už není moje rodné město, ale vesmír s milióny hvězd. Připadala jsem si jako ve snu, ale komu záleželo na tom, zda je to skutečné? Rozebrat vzducholoď snů, panečku, to by bylo, kdo může říct, že něco takového dokázal? A hlavou se mi rojili další a další otázky, zatím co jsem přebíhala všude, kam se dalo. Nikde jsem se ale moc dlouho nezastavovala, protože na to nebyl čas. Uvažte, co kdybych se za chvíli probudila? A já toho potřebovala poznat co nejvíc. Okolo mě prošlo v jednu chvíli celkem dost lidí, směřující jedním směrem, ale nevšímala jsem si jich. Lidé byli v tuto chvíli nezajímaví - ty jsem přece dobře znala, byli stejní, jako na Zemi. Nebo jsem si to aspoň myslela. Právě jsem rozrazila další dveře, abych zjistila, co za nimi je, když mě v rozletu trochu přibrzdil práh. Přelétla jsem přes něj přímo do místnosti, udělala ne zrovna ladný kotoul a skončila na zádech zírajíc do stropu. Moc dlouho mi tahle poloha ale nevydržela, neboť jsem si uvědomila, že můj výhled na strop lemují police s knihami. Vyletěla jsem zpět na nohy jako čertík z krabičky.
"Tolik knih?!" vykřikla jsem nadšeně na celou knihovnu, zatím si neuvědomujíc problém s přečtením takového kvanta knížek během jednoho snu. Nadšeně jsem si začala prohlížet všechny tituli, které tu byli a přelétávala očima police. V tu chvíli mě napadla právě ona depresivní myšlenka, která mi měla dojít hned na začátku.
Tohle nemůžu stihnout přečíst!
Chvíli jsem se smutně dívala po všech těch knihách, ale nakonec jsem jen potřásla hlavou a vyrazila jako střela zase dál. Bylo tady přece ještě tolik věcí k objevování!
(přesun)

Jakmile jsem začal prozkoumávat loď, první místnost, kde jsem vstoupil, byla tato. Hned jak jsem zavřel dveře a nasál již známý pach, chvíli jsem uvažoval, jestli je to opravdu možné. Knihy a tady?
Otočil jsem se a nestačil jsem žasnout, bylo tu snad víc knih, než na celém širém Světě dohromady. Knihy byly tak různě barevné, jejich tloušťky byly různé a vypadalo to tady jako bludiště složené ze skříní, ve kterých byly uložené knihy a navíc, zde byly i mapy. Nemohl jsem nadále skrývat svou radost a usmíval jsem se od ucha k uchu, pomaloučku jsem se dal do pohybu. Jako bych tomu nevěřil a věřil tomu, že když se ke knihám přiblížím, rozplynou se a už se nikdy nevrátí. To se ale nestalo, pravou dlaní jsem přejel po hřbetech knih a byl jsem z toho na měkko. Knihy byly jedním z mých koníčků a tohle byl opravdový Jackpot. Procházel jsem se tam a sem a všiml si jedné osůbky, která byla pravděpodobně začtená do jedné z knih, a tudíž jsem začal našlapovat opatrněji, aby zvuk mých podpatků nerušil čtenáře při studiu. Jediné, co mi tady chybělo, byl knihovník či knihovnice. Ale je dost možné, že zde byl někde schován v labyrintu skříní a poliček, které se zdály být nekonečné. Procházel jsem se kolem knih a četl si jejich názvy. Bylo tu od všeho trochu a zdálo se, že hledat něco určitého v tomto oceánu knih může zabrat snad roky života.
Byly zde knihy s názvy jako Démonové starých zemí, Umění mysli, Galerie duše, Cesta tam a zase zpět, Mocné bytosti vesmíru a mnohé další...
Postupně jsem si začal uvědomovat, že jestli se v tomto pro mě novém světě začne opravdu něco dít, tak to bude pořádný zážitek...
Každopádně jsem z celého dnešního putování byl trochu vyslábly a vynervovaný, takže jsem se potichu přesunul ke dveřím, rozhodnut si najít vlastní pokoj... Opatrně jsem pootevřel dveře, vyšel ven a opět je zavřel. (Přesun)

Vošla som na miesto kde som sa chcela dostať už prvý deň, utrela som si oči. Knižnica bola pre mňa vždy príjemné miesto. Sadla som si do mäkkého kresla a vyložila som si nohy k sebe. Hlavu som si položila na kolená a jemne som vzlykla. V tom sa predo mnou objavila kniha ktorú som už dávno nečítala. Malý princ hmm ... ? Vezmem knihu k sebe a rozplačem sa. "Nechcem byť sama ... nechcem byť sama ..." Hovorím do ticha. Potom si ale oči utriem znova a otvorím knihu. Začnem ju čítať a snažím sa neplakať. Položila som si hlavu na stôl a zavrela som oči, zaspala som.

Nedočkavo som vošla do miestnosti. Áno, je to to, knižnica! Ďakujem, Cherryl. Tvoj čuch je naozaj vynikajúci, poďakovala som sa svojmu psíkovi, že ma sem zaviedol, vďaka nemu som nemusela vôbec blúdiť po celej Destiny.
Nemáš za čo. Pre teba urobím rada všetko. V jej hlase... vlastne myšlienke akoby som videla úsmev... teda... to je jedno... proste som vedela, že keby bola človeka, tak má úsmev na tvári.

Nasala som do seba vôňu kníh a rozhliadla sa vôkol seba. Srdce mi zaplesalo nad väňou a pohľadom, ktorých sa mi dostalo. Milujem knižnice! A teba tiež Destiny! Usmiala som sa a začala študovať jednotlivé tituly. Hľadala som niečo o rozprávaní sa so zvieratami, mala som pocit, že tu niečo také určite bude.

Pri hľadaní som natrafila na spiace dievča. Myslím, že to bolo to dievča s rozbitým kolenom... Ella, ak si dobre pamätám...
Potichu som pokračovala v hľadaní.

Hľadanie mi zabrala dosť dlhú dobu. Ale našla som, čo som hľadala a tak som sa usadila do pohodlného kresla, ďalej od Elly, aby som ju nezobudila a pustila sa do čítania.

Čítala som určite niekoľko hodín. Vstala som a popreťahovala sa. Knižky, z ktorých som sa dozvedela veľké množstvo užitočných informácií som odložila na kôpku do kresla, aby som sa k nim zajtra mohla vrátiť. Snáď nezmiznú, alebo niečo také, aby som ich znova nemusela hľadať.

Cherryl, ideme...
Cherryl sa zdvihla zo zeme, na ktorej ležela a zavrtela chvostíkom. Usmiala som sa na ňu a vykročila von z miestnosti.

(presun)

Došla jsem do knihovny a začala se rozhlížet kolem.
Kde by to tu mohlo být? zamyslela jsem se a vůbec jsem si nepřipouštěla fakt, že by to tu nebylo. Taková obří knihovna přeci nemůže postrádat tak životně důležitý prvek! Začala jsem procházet okolo polic s knihami a očima jsem přelétávala názvy. Častokrát byli velmi podivné, ale jindy na nich zase nebylo nic podezřelého. V jednu chvíli mi dokonce pohled padl na známou kuchařku, jakou by jste našli u nás doma v kuchyni.
Hmm? Sandnerka? Tady?! Proboha na co?
Že by to s tím jídlem nebylo přece jen tak úplně jasné, jak se na první pohled zdálo. Nakonec jsem ale kuchařku pustila z hlavy, byla jsem tu přece kvůli něčemu jinému. Zahnula jsem za roh. Pak následoval další a další... najednou jsem něco zahlédla. Zarazila jsem se.
Támhle jsou! nadšeně jsem se rozzářila. Pak mě ale něco zarazilo.
Počkat, počkat, nebylo támhle to... obrátila jsem se na druhou stranu uličky. Titul o kterém jsem si myslela, že tam je tam nebyl.
Hm. Asi se mi něco zdálo.
Obrátila jsem hlavu zpět a ... deníky Leonarda da Vinciho, které jsem tak hořečně hledala tam také nebyli. Koutkem oka jsem zahlédla obal jednoho z nich mizet za rohem.
Prosím?!
Rychle jsem se za ním rozběhla a zahnula za roh. Moje překvapení ve chvíli, kdy jsem zjistila, že se všechny deníky nejspíš právě rozhodli vznášeje přestěhovat do jiné police, bylo nemalé.
Sakra, další divná věc! zafrkala jsem a vycházkovým tempem pokračovala za deníky čekajíc, až se usadí, neboť se prozíravě vznášeli mimo můj došah. Nutno říct, že jim to trvalo asi čtvrt hodiny, ale nakonec trpělivost zvítezila. Sotva klesly na jednu z volných polic - a vůbec jsem si nebyla jistá, jestli to náhodou nebyla ta, z které před tím vzlétly - jsem po nich skočila. Ve chvíli, kdy jsem je všechny se spokojeným úsměvem na rtech vynášela z knihovny jsem se cítila jako vítěz, kterého pravda ovšem trochu více tíží výhra.
(přesun)

Spokojeně jsem vstoupila do knihovny. Konečně. Konečně se mi podařilo sem dojít, aniž bych cestou potkala něco, co by mě mohlo vyrušit. Rychle jsem přikročila ke svému oblíbenému regálu s poněkud "netradiční" četbou a zalovila v poličkách. Legendy Severu - příliš obecné, nezáživné. Síla kouzel - bleh, nuda.. Stébla trávy - co to dělá v téhle polici? Bájní tvorové z legend - bingo!

Popadla jsem tlustou bichli, sotva jsem ji unesla, a přesunula se i s ní k nejbližšímu stolku. Horečnatě jsem v ní začala listovat a hledat něco, co by mi pomohlo objasnit, co se se mnou děje.

Jednorožci, sfingy, mantichory, víly, draci, fénixové... fénixové!

Nalistovala jsem příslušnou kapitolu a počala ji číst. Hltala jsem slovo od slova a děsilo a zároveň fascinovalo mě, jak moc to do sebe zapadá. Vzrušeně jsem obracela stránky, ani jsem si nevšimla, že svícen, stojící přímo přede mnou, se sám od sebe vznítil.

Když jsem se dost nabažila fantazírování o tom, co by ze mě jednou mohlo být (Bájný ohnivý pták... as if...), bichli jsem zaklapla, až se z ní zaprášilo, a odnesla ji zpět na její místo. To se mi ovšem těžko hledalo, přísahala bych, že Obludy k Madagaskaru a Obři a giganti, které měly označovat její původní polohu, se mezitím přesunuly. Nakonec jsem hledání vzdala a knihu zasunula prostě tam, kde bylo místo. Snad to nebude vadit.

Jak jsem se dál probírala hřbety neznámých děl, připadli mi pod ruku opět mí oblíbení Zvlášť obdaření lidé. Ta kniha jako by pojednávala z velké části o nás, myslím tím přesně o nás, kdo jsme byli na lodi. Některé příklady v ní uvedené jako bych viděla všude kolem sebe. Zajímalo by mě...

Listovala jsem opatrně křehkými pergamenovými stránkami, když v tom mě jako blesk uhodilo něco, co jsem si doteď vůbec neuvědomila, ale najednou to zapadlo na to správné místo. Knihu jsem nešetrně odhodila a vrhla se znovu po Bájných tvorech. Jako ve snách jsem přeletěla obsah a skočila rovnou na draky, které jsem si původně prošla jen velmi zběžně. Z horní poloviny strany na mě shlížela kresba dračího oka, která mě propodávala svým divokým pohledem. Byl to pohled, jaký už jsem někde viděla. Uhrančivý pohled zářivě modrého oka s velice úzkými zorničkami.

"Páni", vydechla jsem nahlas. Tohle musí vidět Eserath.

Bájné tvory jsem zaklapla, složila je do podpaždí a vydala se hledat si jinou zábavu. Když jsem odcházela z místnosti, svíčku na stole jako by sfoukl vítr...

(přesun)

Opatrně jsem pootevřel dveře a zjistil, že s největší pravděpodobností zde nikdo není. To mi vyhovovalo, potichu jsem se vkradl dovnitř a přešel po knihovně. Chodil jsem sem a tam.
"Tak, kdepak to budeme hledat?"
Díval jsem se po moři regálů a snažil se najít něco, co by se týkalo těchto schopností a všeho okolo. Chodil jsem pořád sem a tam, jako kolem horké kaše. Nakonec jsem se rozhodl projít poličku po poličce a netrvalo mi to ani 10 minut, našel jsem jakousi knihu, která obsahovala popis těchto schopností a všeho okolo.
Opatrně jsem starou knihu vzal do rukou, byla na ní menší vrstvička prachu, takže jsem na ni lehce fouknul a tím ji i očistil. Přešel jsem k prvnímu stolečku a okamžitě se usadil. Otevřel jsem knihu a začal jsem číst od první stránky.
Četl jsem písmenko po písmenku, řádek po řádku odstavec po odstavci a dovídal jsem se čím dál tím více.
Takže se to dá trénovat...
Pokračoval jsem v četbě, v knize toho stálo opravdu hodně.
Schopnosti mohou nabývat nejrůznějších forem, jedním z mnoha dělení jsou schopnosti fyzické a mentální... Příkladem mohou být různé proměny, transformace či pyrokyneze, levitace a mnohé další...
Najednou se ozval starý známy přítel... Žaludek!
Trochu jsem se zamračil, vzal knihu do rukou a rozhodl jsem se s knihou přestěhovat do knihovny. (Přesun)

Plna nadšení jsem doskákala ke známým dveřím a prudce je otevřela. Pak jsem si uvědomila, jak je to neslušné a rychle jsem se zklidnila. Atmosféra knihovny na mě zapůsobila. Vydala jsem se k prostřednímu regálu a začala se v něm přehrabovat. Zaregistrovala jsem pár knih, které uletěly na jiné místo, ale nevěnovala jsem jim pozornost. Samotnou mě překvapilo, jak normální mi to přijde. Po hodně dlouhé době hledání jsem konečně našla co jsem hledala- seznam všech schopností a jejich popis. V duchu jsem se zaradovala a vyběhla i s knihou směrem ke kajutě.
(přesun)

Opět jsem se zde zjevil jako duch, tiše jsme se vplížil a zjistil, že zde nikdo pravděpodobně není. Podíval jsem se na knihu, kterou jsem svíral v ruce a uvažoval jsem, kde jsem ji předtím sebral.
Muselo to být někde na opuštěném regále, protože byla celá zaprášená, to jsem si ještě pamatoval. Takže jsem se vydal po regálech a hledal jsem nějakou skulinku, kde by tahle knížka mohla zapadnout.
A najednou jsem ji našel, tahle knížka patřila do zvláštního oddělení, byly tu knihy s názvy jako Plamenná magie, lukostřelba, ovládání času a podobné.
Mohly to být knihy o různých schopnostech? Sám jsem to netušil, uložil jsem knihu zpět na její místo a zadíval jsem se kolem, dokonce jsem se i zaposlouchal. Nebylo tu ani živáčka, noc, coby naznačovalo přítomnost knihovníka, ale zkusit jsem to musel.
"Halo?! Pane knihovníku, jste tady?"
Zeptal jsem se hlasitým hlasem, který se chvíli v obrovské knihovně rozléhal a v době čekání na nějakou odpověď jsem si prohlížel regály s již výše popsanými knihami.

Knihovník se procházel svým královstvím.
Jako kdyby splýval s regály. Při zaslechnutí svého titulu se pomalu vydal směrem, odkud vycházel zvuk. Za jedním z regálů nalezl chlapce, kterého tu už párkrát viděl. Pravda, málokdo si ho všiml. Dlouho pátral po jeho jméně, ale nakonec si jen odkašlal a čekal až si ho Snílek všimne.

Probíral jsem se dál knihami a došel jsem až ke knize s názvem Síla rostlin.
Pane jo, ovládat rostliny, to musel být sakra nějaký dar... I když tady ve vesmíru... No mělo by to pár much. Najednou jsem zaznamenal nějaké moc zlověstné ticho, připadal jsem si, jako by mě někdo sledoval.
Zvedl jsem hlavu a najednou jsem uviděl zajímavě vypadajícího starce, s rozbitým sklíčkem u brýlí a fajfkou v puse.
"UA! Vy... Vy jste knihovník? Asi ano, jinak byste nepřišel.."
Trochu jsem se zakoktal, protože jsem ho opravdu nečekal.
Jen jsem se na něj zadíval svými smaragdově zelenými očima a něco jsem špitl.
Mé oči se najednou změnily na jasně modré a panenka se opět protáhla, najednou jsem viděl každou jeho vrásku do každičkého detailu, i prasklinu na brýlích jsem viděl jako obrovského pavouka, který se rozebíhal po skleněné čočce.
"Copak byste mi na tohle řekl?"
Optal jsem se zvědavě.

"Mnoho a nic, mladíku," popostrčil jsem si brýle na nose.
"Ta kniha, kterou jste četl, není pro vás to pravé, nezdá se vám?"
Fajfku jsem si vzal do druhé ruky a zamířil k jednomu z regálů. Vytáhl jsem pak jinou. Vzal jsem ji do dlaní, chvíli prohlížel. Zjevně jsem však nenašel to, co jsem hledal, protože kniha následně skončila zpět na svém místě.
"Kde jen může být..." vypadalo to, že knihovna knížku zase někde přemístila. Jako naschvál zrovna teď.
"Tady to je..." podal jsem mu starou, zaprášenou knížku.
"Na straně tři. Teorie o dracích. Dočtete se tam výhod jejich vidění. Zjevně se na vás totiž projeví brzy. To už jsme tu dlouho neměli, tuto schopnost.."

Jakmile mi podal knihu, okamžitě jsem přestal svou schopnost používat a oči se opět měnily na zelené.
"Takže je to opravdu dračí moc?"
Vzal jsem si do ruky knihu a prohlížel si ji.
"Jak to myslíte? Brzy projeví? A jak neměli, to už tady někdo takový byl?!
Jestli jo, řekněte mi, kdo to byl a co dělal. Pomáhal jste mu s tím?
Omlouvám se... Ale tahle moc... Jde z ní trochu strach... Je ojedinělá? Když jste řekl, že jste ji tu dlouho neměli..."
Vychrlil jsem po knihovníkovi salvu otázek, ale bohužel jsem si nemohl pomoct. Bylo to pro mě důležité.
"A co draci samotní, existují ještě někde vůbec?"