Knihovna

Hned po příchodu vás doslova praští do nosu vůně starých knih.
Velice příjemně praští. Tedy nemáte-li alergii na prach, který mnoho z knih pokrývá.
Ty jsou tu naskládány i v několika řadách a regály se pod nimi doslova prohýbají. Najít něco za méně než dvě hodiny se zdá zcela nemožné.

Pokud si však knihovnu projdete lépe, zjistíte, že jsou knihy jako beletrie, poezie a další jsou v pravém rohu, mapy v levém a uprostřed se nalézá Archiv všech schopností.

Loď ráda šprýmuje a často, když už už vidíte název toho, co chcete na hřbetu jedné z knih... Stačí mrknout a je pryč. Můžete vidět, jak se pak přesouvá. Putuje vzduchem někam jinam. Loď tak sice zabraňuje usazování prachu na používaných knihách, ale zároveň nikdy nenajdete jednu věc na tom samém místě.

Byly to jedny z prvních dveří, které jsem na vzducholodi otevřela. Jedna z prvních místností, do kterých jsem vstoupila. Ale úplně první místnost, do které jsem se okamžitě zamilovala. Zhluboka jsem vdechovala tu úžasnou vůni knih a jako ve snu dlaní přjížděla po hřbetech svazků; některé měly zaručeně přes tisíc stránek, zatímco jiné jich měly sotva pár desítek. Zdálo se, že jsou uspořádané zcela náhodně, ale já věděla, že tak jako v každé knihovně, i tady se pod zdánlivou neorganizovaností skrývá dokonalý systém.
Namátkou jsem jednu z těch méně objemných knih vytáhla a podívala se na název. Petr Pan.
Jedna z mých nejoblíbenějších, pomyslela jsem si. Když jsem se rozhlédla a uviděla v koutě křeslo a malý stolek s lampičkou, neváhala jsem ani vteřinu. Pohodlně jsem se usadila, otevřela Petra Pana a přestala vnímat okolní svět.

Knihovna, napadlo mě jako první věc, když jsem vstoupila do těch velkých dveří. Nebylo pochyb, hned jak jsem jimi prošla, ocitla jsem se uprostřed neuvěřitelně vysokých regálů, přímo přecpaných velkými i menšími, tlustými i tenoučkými knihami. Má ta místnost vůbec strop?

Procházela jsem řadu za řadou a byla čím dál tím víc okouzlená. Co je tohle za zvláštní místo? Co to má všechno za smysl?

Mé myšlenky byly ukončeny vcelku záhy, když mi roztěkaný pohed padl na malou, nenápadnou, kudrnatou postavičku, sedící v křesle v koutě místnosti. Nos měla zabořený do jakési tlusté bichle a zdálo se, že vůbec nevnímá svět kolem sebe. Tentokrát už jsem nebyla tolik v šoku, začala jsem si docela zvykat, že nás tu je víc. Chvilku jsem si ji prohlížela a odhadovala ji. Zdála se mi celkem normální, nic nebezpečného na ní nebylo. Teď jen ji nevylekat.

"Ehm, ehm..." odkašlala jsem si trochu. Kudrlinka zvedla hlavu, zcela zjevně zaskočená přítomností někoho dalšího ve stejné místnosti. "Promiň, nechtěla jsem tě polekat. Já jen... totiž... vlastně nevím, co říct", uchechtla jsem se. "Prostě - jsem tu nová, dnes jsem se "nalodila" a zdá se, že je nás tu víc. Tak to tu trochu zkoumáme. Ty jsi tu už dýl nebo...?" Odmlčela jsem se a čekala na nějakou odpověď.

Sledovala jsem Em a následovala ji krok za krokem. je pravda, že mi teď trochu utekla, protože já se ještě musela rozloučit s tím krásným sálem, ale dveře, do kterých vešla, jsem nemohla přehlédnout.
"Počkej na mne přece!" zavolala jsem tiše za ní. A pak jsem vešla. Nestačila jsem si ani pořádně prohlídnout tu místnost, protože jsem hned zjistila, že Em s někým mluví. Někdo další. Ví snad on něco víc?
Tiše jsem se postavila vedle Em a čekala, jestli neznámá odpoví na její otázky.

"Ech..." Překvapeně jsem zvedla oči od knihy a dívala se na dívku, která mě vyrušila. Vlastně tam stály dvě. Trochu mě vylekaly, vůbec jsem neslyšela, že by někdo vešel. "No.. já... Totiž..."
Jasně, to jsem celá já, prostě umím udělat první dojem. Zhluboka jsem se nadechla.

"Já jsem taky nová. Objevila jsem tuhle místnost," máchla jsem rukou okolo, jako kdybych mohla pojmout ty nekonečné sloupce knih, "a nějak jsem se tu zasekla. Miluju knížky." Pokusila jsem se o úsměv. Pak jsem si vzpomněla na slušné vychování. Petra Pana jsem odložila na stolek a zvedla se z křesla. Nohy jsem měla trochu zdřevěnělé.

Jak dlouho už tu asi sedím? Hodinu, dvě? Myšlenky se mi zase zatoulaly, kam neměly. Sakra, slušné vychování, uvědomila jsem si, když jsem viděla tázavý pohled obou dívek přede mnou.

"Já jsem Fantaghira," oznámila jsem a nabídla jim svou pravou ruku.

Takže také nic... trochu jsem posmutněla a zhluboka se nadechla. A tehdy jsem ucítila tu krásnou vůni. Vůni knih zde uložených. Byly jich mraky. Prvně jsem se tedy porozhlédla kolem. Sál to sice nebyl, ale i tak mi tu bylo příjemně. Jsou snad všechny místnosti takové? Zauvažovala jsem. Možná.
Pak jsem se vrátila z rozjímání zpět. Zjistila jsem, že dívka napřahuje svoji pravačku k pozdravu.
"já jsem Ash," pravila jsem a uchopila její ruku. Zřejmě jsem nepostřehla dívčino jméno, ale ptát se znovu mi bylo hloupé. Snad ho ještě jednou řekne.
"Koukám, že jsme na tom téměř všichni stejně, že? Nikdo nic neví... Alespoň tedy z těch, které jsme zatím potkaly." zavrtěla jsem nevěřícně hlavou.

Hm, tak zase nic. Chtěla jsem být pro tentokrát akčnější, ale Ash mě zase předběhla. Co to s tebou je? Napřáhla jsem ruku na pozdrav. "Ahoj, to je zvláštní jméno. Já jsem eM. Prostě jenom eM. Hm, tak to vítej v klubu, zdá se, že loď měla v poslední době napilno" Ušklíbla jsem se. Všimla jsem si knihy ležící na stolku. Peter Pan. Jak příhodné.

"Koukám, že máme podobný vkus na četbu" Fantaghira se ohlédla, kam tím mířím. Pochopila. Tak to máme první fajfku, Peter Pan. Mohlo být v tuhle chvíli něco příhodnějšího než právě tahle kniha?

"Mám pocit, že my všichni jsme tu tak trochu Panové, nezdá se vám?"

Ale ne! Zase. Jsem prostě hr a basta. Příště se musím krotit. Postoupila jsem o krok vzad a podívala se po knihovně. Bylo tu krásně. Vážně, krásně. A vůbec se mi celá vzducholoď začínala čím dál tím více líbit.
"Ano. Dalo by se to tak říci," souhlasila jsem s Eminým tvrzením o Panech. Už to tak zkrátka je.
"Ale to tu opravdu není nikdo, kdo by nám pomohl odpovědět na naše otázky?" zauvažovala jsem na hlas.

"Mno. Každá loď by měla mít kapitána, ne?", zauvažovala jsem nahlas. I když tady jsem si tím nebyla jistá. Ta loď jako by byla živá, dost možná se i sama řídila a obstarávala. Na druhou stranu jestli ne, tak by nám mělo stačit porozhlédnout se po lodi a najít můstek nebo strojovnu nebo tak něco.

"Ten kapitán tu musí někde být a musí vědět o tom, že nás nabral. Nebo by měl..." Teď, když jsem to vyslovila, jsem si tím přestala být jistá. Vlastně nemusel vědět vůbec nic. Jestli tu vůbec byl. Celé to bylo čím dál tím podezřelejší. Proč nás ta loď všechny nabrala? Proč právě teď? A jaké s námi má úmysly?

Rozčarovaně jsem se posadila na zem. Nějak mě opustila rozhodnost. Sáhla jsem po knize. Třeba tam najdeme nějaké odpovědi.

"Jedna z mých nejoblíbenějších knih," přiznala jsem, když si eM všimla, co jsem četla. "Já myslím..." zarazila jsem se. "Možná je to hloupost, ale myslím, že loď chce, abychom samy přišly na to, co dělat."

Teď si myslí, že jsem úplný blázen.

Abych to zamluvila, otočila jsem se k Ash, která se rozhlížela po knihovně. "Říkala jsi, že jste potkaly další? Koho? Kolik? Kolik nás tu vlastně je?"

Em vypadal dosti zklamaně a rozrušeně. Na jejích slovech něco 100% bylo, stejně jako na těch, co řekla ta dívka "Co když loď chce, abychom na vše přišly sami". Rozhodně to není od věci. Ale stejně... Kapitán by tu podle všeho měl být. Nebyla jsem o tom přesvědčená, ale připadalo mi podivné, aby tomu tak nebylo. Velmi podivné.
Položila jsem Em ruku na rameno.
"Klid. Na to všechno najdeme odpověď, neboj." řekla jsem rozhodně, ale pak jsem se zeptala sama sebe: "opravdu najdeme?"
Pak jsem věnovala pozornost té kudrnaté dívce.
"Kolik? To nevíme... my viděly jen jednu další dívku. Zatím. A jak jsi se tem dostala ty? Vím, že u všech, se kterými jsem mluvila, to bylo spojeno s určitou sílou. Něco je sem táhlo... bylo to tak i u tebe?" zajímala jsem se.

Možná, že tu není žádný důvod, napadlo mě. Možná tu vážně jsme jen proto, že jsme to chtěly. Není to snad pravda, že jsem celý dosavadní život měla pocit, že to všechno je k ničemu? Že jen spím v jakési podivné "realitě", která je zlejší a nepříjemnější než všechny noční můry a která vlastně vůbec není "tou pravou" realitou? Vždycky jsem snila o tom, že jednou někam odletím a tam začnu nanovo. Potkám tam lidi stejné jako jsem já, ten svět tam bude dávat smysl, ne jako tadyto... A teď? Teď jsem tady a tihle lidé skutečně vypadají, že na tom jsou stejně jako já. Možná jsme všichni vyšli z jiného prostředí, možná za sebou máme rozdílné věci, ale všichni jsme měli stejný sen. Sen, který se stal skutečností. Co s tím teď ovšem uděláme? Otočila jsem stránku a povzdechla si.

"Já se nebojím", řekla jsem nahlas, ale byla to taková pololež. "Jen nemám ráda, když nevím, na čem jsem. A tohle je prostě divné. Teda ne že bych o tom nesnila celý život. Ale prostě - ono se to vážně stalo! To jako že všechno, o čem jsem kdy snila, co jsem si představovala, se může opravdu stát?

Možná, že to nemá žádný smysl. Možná jsme tu prostě jen proto, že jsme to chtěly. Je otázkou, co s tím uděláme. Ale stejně, co je tohle za loď? Kam letí? Co dělá? K čemu jsme jí dobré?"

"Ano, bylo to, jako kdyby mě sem něco táhlo."

Jak bych to jenom vysvětlila.

"V momentě, kdy se přede mnou vzducholoď objevila, bylo to jako... Jako kdyby tam byla celou dobu, jen jsem jí nikdy neviděla. Jako když periferním zrakem zahlédnete nějaký záblesk, ale když se otočíte, tak tam není. Tak nějak to bylo. Ale jednou jsem se otočila a ona nezmizela. Věděla jsem, že musím nastoupit."

Podívala jsem se na Ash i očividně dost zmatenou eM sedící na zemi. "Doufám, že to dává aspoň trochu smysl. Občas nedávám smysl. A co vy? Jak jste se sem dostaly vy? Třeba když dáme dohromady naše příběhy, tak nás něco napadne."

Možná za to mohla naše situace, nebo to způsobila vzducholoď, protože normálně bych tohle na potkání zrovna nevykládala, ale snad poprvé v životě jsem k někomu cítila okamžitou důvěru.

"Nedávám smysl... to mě baví", zasmála jsem se. "Neboj, to nejsi jediná, taky někdy plácám..." Vrátila se mi dobrá nálada. Čeho se bojím? Co řeším? Tyhle holky jsou na tom stejně jako já a vůbec si z toho hlavu nedělají, tak co. Nejsem na to sama a to je hlavní.

"Mně se to stalo tak nějak v polospánku. Nemohla jsem usnout, pořád jsem se převalovala, a pak jsem měla pocit, že už do toho světa nějak nepatřím, že tak nějak usínám a letím někam pryč. Bylo to jako sen, že letím někam do nebe, a pak tam byla ta vzducholoď a já se probudila a byla jsem na ní. Jako když se ti něco zdá, vzbudíš se, puf a ono je to fakt tam! Docela šok"

Trochu se mi ulevilo, když se eM zasmála. Nikdy si totiž nejsem jistá, jak se chovat k rozrušeným, vyděšeným nebo smutným lidem. Já si nejsem jistá ani jak se chovat k veselým, spokojeným a klidným lidem, ale pořád je tam menší šance, že něco pokazím.

"Já jsem se nejdřív pořád štípala do ruky, protože mi tohle celé přišlo jako sen. Pořád mi to přijde jako sen. Ale zároveň je to skutečnější než cokoliv, co jsem doposud zažila," přiznala jsem.

"Cítím to stejně. Je to zvláštní, dostala jsem se sem tím, že jsem usínala... a je to místo, o jakém jako by se mi už tisíckrát zdálo. A přesto teprve teď mám pocit, že jsem se opravdu probudila. Nedokážu to líp popsat..."

Přitáhla jsem si nohy blíž k tělu, bylo mi trochu chladno. Tím, jak jsem se tu cítila bezpečně, jsem se dobře uvolnila, možná až trochu moc. Zívla jsem, až se mi zalily oči. Kdoví jak dlouho už jsem vzhůru. Zatřepala jsem hlavou, abych to ze sebe shodila. Chtělo se mi spát, ale vzrušení bylo příliš velké. Prahla jsem po dalších informacích a navíc mi v mysli hlodala otázka, kterou jsem nevěděla, jak zformulovat. Já i Amestea jsme měly nadpřirozené schopnosti. To jsou dvě ze čtyř. Jak je na tom asi Fantaghira?

"Ty, hele, tohle bude asi znít dost divně, ale neměla jsi někdy pocit, že dokážeš něco divného? Totiž... já i ta další holka, Amestea, máme trochu zvláštní schopnosti. Napadlo mě, jestli to nějak nesouvisí s tím, že jsme tady. I když teda tady Ash taky o ničem neví."

"Noo..." Zamyslela jsem se. Už dřív, ještě než jsem se dostala na palubu, jsem měla pocit... Ne, to nebyl pocit. Dokázala jsem se dotknout svojí myslí mysli někoho dalšího, vidět svět na chviličku jeho očima. Ráda jsem to zkoušela na svém psovi. Jak to ale říct, abych je nevyděsila? A jestli to souvisí se vzducholodí, je možné, že se tu moje schopnost rozvine? Že z toho budou víc než kratičké záblesky a útržky myšlenek?

"Nevím, jak bych to řekla. A co jsem tady, tak jsem to nezkoušela, je to dost vyčerpávající. Ale... tak nějak umím vstoupit do cizího těla a vidět svět jeho očima a slyšet jeho myšlenky. Vždycky ale jenom chvilku, maximálně pár vteřin."

Všimla jsem si, jak se eM snaží potlačit zívnutí. Sama jsem byla taky utahaná jako malé kotě.

"Co kdybychom si to dopověděly zítra," navrhla jsem. "Já jsem zralá na postel a předpokládám, že bude ještě chvilku trvat, než se nám podaří najít naše kajuty."

"Páni!", vyletělo ze mě dřív, než jsem se dokázala ovládnout. Jestli mě Amesteina empatie znervózňovala, tohle mělo docela slušný potenciál mě vysloveně vyděsit. A já si vždycky myslela, bůhví jak nejsem s tím svým pitomým ohněm úžasná. Tyhle holky tady, ony dokázaly vstupovat do myslí druhých, to bylo něco neskutečného, ani v těch nejdivočejších snech by mě nenapadlo, že se setkám s někým, kdo má takovou schopnost, a to dokonce hned se dvěma takovými lidmi!

"To musí být strašně zvláštní pocit, vidět svět očima někoho jiného. Napadá mě k tomu spousta otázek. Ale máš pravdu, i já mám dost. Mám pocit, že jsem nespala už sto let. Jen se trochu bojím, že až usnu, tak se vlastně probudím a tohle všechno bude pryč... já vím, je to na palici", dodala jsem, když jsem viděla Fantaghiřin pohled, "ale už nevím, co je skutečné a co je sen. Mám v tom všem zmatek. Tak snad bude ráno opravdu moudřejší večera... Mimochodem, ještě než jsem potkala Ash, mám pocit, že jsem viděla něco jako obytné prostory. Nejspíš tam byly i kajuty, kde bychom se mohly vyspat a zítra můžeme pokračovat v hledání odpovědí, hm? Tak pojďte, ukážu vám to... ", pokynula jsem oběma a zvedla se z podlahy.

Ve dveřích jsem se na chvilku zastavila a ohlédla se za místností. Tolik knih.... určitě je musím co nejdřív prozkoumat. Ale - uááááách - to až zítra.

(přesun)

"Super. Já totiž nemám nejmenší tušení, kde co je," usmála jsem se a úmyslně ignorovala poznámku o mé schopnosti. Bylo by to všechno na dlouhé povídání a já měla co dělat, abych udržela obě oči otevřené. Popovídáme si zítra.

Naposledy jsem nasála vůni knih a společně s Ash jsem následovala eM ze dveří knihovny.

(přesun)

Dveře knihovny upozornily na můj příchod tichým zavrzáním.
"Aloha," prohodila jsem a pokusila jsem se o vstřícný úsměv. Nemít povinnost říct, kde jsme a co nás čeká, asi bych se teď schovávala v koutě. Vždycky se mi podezřele třásly ruce, když jsem mluvila před větším počtem lidí. Naštěstí tu byla jen jedna dívka. Nervozitu jsem nechtěla dát znát.
Má první cesta jako kapitána... Ach...

Odznak na rameni v podobě velkého "K" a pěticípé hvězdy hlásal, že jsem kapitán lodi. Tedy ve zdejších poměrech. Na zemi by tomu sotva někdo rozuměl. Nadechla jsem se k dalším slovům. Především bylo na řadě se představit.
"Mé jméno je Berenika. A toto je Destiny..." druhou větu jsem nechala jaksi nedokončenou, ale při vyslovení jména lodi jsem láskyplně přejela dlaní po rámu dveří. Zase zavrzali, ale tentokrát jemně. Jako kdyby Destiny byla kočka vrnící pod dotykem a toužící po pohlazení.

Mé kroky mě hned po jídle vedly rovnou zpátky do knihovny. Snad proto, že to bylo poslední místo, kde jsem byla včera, chtěla jsem navázat a dostát svému předsevzetí, že se sem co nejdřív vrátím.

Okamžitě po vstupu jsem zapadla mezi regály a pohltilo mě kouzlo vší té vznešenosti kolem mě. Opatrně, abych je nepoškodila, brala jsem do ruky jednu knihu za druhou a láskyplně v nich listovala. Když mě nějaká zaujala víc, vždy se nablízku našlo pohodlné křeslo nebo polštář, kterým jsem se mohla vypodložit, když jsem si chtěla - jak jsem to ostatně měla nejraději - sednout na zem. Ta poslední, kterou jsem našla, se jmenovala Cesta ke hvězdám, což mi připadalo poměrně příhodné, a tak jsem se svezla na podlahu a ve světle několika petrolejových lamp se pustila do četby.

Ve světle lamp se mi na saku zapnutém jen na tři knoflíky lesklo kapitánské "K" a hvězda. I letecké brýle v tmavě hnědých vlasech s růžovo-červenými proužky házely na všechny strany zlatavé odlesky. Dbala jsem na to, aby vždy byly pečlivě vyleštěné.

Mírně jsem pozvedla obočí, když kolem mě někdo prošel.
Vypadala jsem na desetinu sekundy pobaveně.
Zjevně si už zvykly na společnost...
"Aloha," zopakovala jsem i k nově příchozí a znovu jsem se pousmála.
Nezapomněla jsem zopakovat své jméno i jméno své lodi.

Lekla jsem se, až jsem upustila Zracené světy, které jsem právě nesla zpátky do regálu. Jestli jsem tady, uprostřed zaprášené knihovny plné papíru, něco nečekala, byl to havajský pozdrav.

"Aloha", řekla ta neznámá pobaveným tónem a pak se představila, načež pronesla něco o nějaké Destiny. Roztřeseně jsem zvedla knížku ze země a jak jsem se zvedala, měla jsem čas si tu neznámou osobu prohlédnout. Ta slečna měla delší tmavé vlasy a v jejím pohledu bylo něco přísného, něco komisního. Na první pohled nebyla jednou z nás, neboť narozdíl od nás nepůsobila ani trochu nejistě a vystrašeně. Na jejím saku se leskla znatelná insignie kapitána.

"Destiny? To jako ta loď?", vyhrkla jsem trochu neomaleně. Kapitánka. Páni. Nečekala jsem to setkání tak brzy a vlastně jsem vůbec nevěděla, jak se mám ke kapitánovi lodi chovat. Cítila jsem potřebu svůj neslavný začátek napravit, a tak jsem si trochu odkašlala, napříhla k ní ruku a představila se. "Já jsem M. A tohle je tedy asi vaše loď...?", dodala jsem zbytečně. Koho jiného by asi byla?

"Těší mě," profesionální výraz se změnil na čistě vstřícný.
"A ano, Destiny je tato loď, ale nepatří mě. Já mám jen za úkol ji i její posádku opatrovat. Loď sama patří jen sama sobě a čistotě vesmíru kolem nás."

Přelétla jsem ji pohledem, ale podrobnější zkoumání jsem nechala na později. Teď jsem ji nechtěla znervózňovat.
"Už jsem zmínila podobné klišé jako..." zamyslela jsem se a nakonec nadhodila veselý úsměv. "Vítejte na palubě!"