Knihovna

First topic message reminder :

Hned po příchodu vás doslova praští do nosu vůně starých knih.
Velice příjemně praští. Tedy nemáte-li alergii na prach, který mnoho z knih pokrývá.
Ty jsou tu naskládány i v několika řadách a regály se pod nimi doslova prohýbají. Najít něco za méně než dvě hodiny se zdá zcela nemožné.

Pokud si však knihovnu projdete lépe, zjistíte, že jsou knihy jako beletrie, poezie a další jsou v pravém rohu, mapy v levém a uprostřed se nalézá Archiv všech schopností.

Loď ráda šprýmuje a často, když už už vidíte název toho, co chcete na hřbetu jedné z knih... Stačí mrknout a je pryč. Můžete vidět, jak se pak přesouvá. Putuje vzduchem někam jinam. Loď tak sice zabraňuje usazování prachu na používaných knihách, ale zároveň nikdy nenajdete jednu věc na tom samém místě.

"Páni", vydechla jsem. "Díky za přivítání", usmála jsem se a najednou mi to přišlo hrozně k smíchu. Co mám vlastně říkat?

"Je to divné, ještě včera jsem na vás měla tisíc a jednu otázku a teď prostě nevím... co tu děláme?", plácla jsem první věc, která mi v tu chvíli přistála na jazyku a kterou jsem opravdu chtěla vědět. Už to pro mě sice nebylo tak zásadní jako včera, už jsem věděla, že mi tu je dobře i bez nějakého vysvětlení, ale přesto - byla jsem zvědavá. "Totiž, neberte si to špatně", zasmála jsem se, "ale nevím o tom, že bych si kupovala lístek na cestu vzducholodí, a přesto - jsem se nějak octla tady a nevím jak a proč... proč tu jsme? Proč právě my? Kolik nás tu je? A kam letíme?" Najednou se mi všechny ty včerejší otázky vrátily a já přesně věděla, na co se chci zeptat.

Stejné jako vždy...
"Tak tedy od začátku," prohodila jsem. "Destiny je nová loď a vy jste první posádka. Určitě jsi již někoho viděla. Přesný počet ti nepovím, stále se mění. Jste tu proto, že jste si vybrali tuto cestu. Vy samy, ne já. To vy jste přišli a nastoupili na vzducholoď."

Sledovala jsem její reakci.
"Není se tu čeho bát."
Dobře Ber, teď lžeš...
"Loď se teoreticky vzato ubrání sama."
Miluji teorie... Vždy jsou tak neskutečné!
"Nicméně budeme v situacích o jakých se nikomu nemohlo ani snít. Já nebojuji. Nebudu vás zachraňovat. Jsem součást lodi, nic víc. Destiny je ve vesmíru jen díky vám. Kdyby lidé na ní přestali celým srdcem věřit ve sny. Kdyby přestali snít..." Tohle jsem si ale mohla nechat na později...
"Ehmm... To probereme jindy. Jisté je, že jste tu a nás čeká výlet na první planetu. Musíme sehnat zásoby. Loď vám sice jídlo udělá, ale suroviny jen tak ze vzduchu nezíská."

Cože? Boj? O čem to mluví? Tak moment.

"Počkej, říkáš ubránit, boj, zachraňovat... my tu máme proti něčemu bojovat?" Nervózně jsem se uchechtla. "My přece nejsme žádní bojovníci, jsme docela normální lidi" No dobře, tohle asi nebyla tak úplně pravda, ale bojovat? Na mysl mi přišla nepříliš příjemná vzpomínka z mládí, kdy jsem se pustila do bitky s nějakou drzou nagelovanou frflenou na jednom koncertě. Uznávám, docela si to ode mě odnesla, ale já taky nezůstala bez šrámů a navíc to byla jenom jedna pitomá holka, kdežto kapitánka se tvářila jako že nás čeká nějaký boj s vesmírnými obludami. Tak tohle se po nás chce? Abychom bojovali? Ale c'mon, k tomu jsme se přeci nemohli dobrovolně upsat. Nebo ano?

Ani jsem si v rozrušení nevšimla, že jsem kapitánce začala automaticky tykat. No co, zdála být určitě mladší než já, tak třeba nebude zase tak komisní... no, jestli ano, tak to pěkně začínáš, eM.

Tykání jako kdybych nevnímala. Zřejmě jsem ho brala jako samozřejmost.
"Nepředstavuješ si nějaké vesmírné obludy, že ne?" rozesmála jsem se.
"Tohle je realita, ne nepovedené sci-fi," šibalsky jsem na ni mrkla.
"Čeká nás jen to, co by nás mohlo čekat na zemi. A k tomu pár věcí, které bys nezažila ani v nejdivočejších snech, ale všechny budou takové, jako je Destiny. Tohle je nová loď, nezamíří s vámi nikam, kde by vám někdo mohl ublížit."
Doufám...

Dobře, trochu mě pobavila. To s těmi vesmírnými obludami... četla mi snad myšlenky?

"Tak fajn, to už zní trochu líp", zašklebila jsem se vesele. Přesto jsem nebyla tak docela uklidněná. Něco ve mně hlodalo a měla jsem pocit, že mi něco tají.

"Realita...", odmlčela jsem se. "To slovo už nějak ztratilo svůj původní význam" Pohlédla jsem na ni, nebyla jsem si jistá, zda mi rozumí. Události posledních dnů byly prostě příliš šílené než abych si dokázala být stoprocentně jistá tím, co je a co není reálné. Je-li tohle realita, pak všechno ostatní byl sen. Všichni mí přátelé a rodina, všechno, co jsem znala... rodina...

"Takže teď? Máme nějaký úkol? Nějaký denní program? Něco, co bych teď měla jít dělat?", zkusila jsem to na závěr odlehčit a rozptýlit se od nepříjemných myšlenek. Ty ale, jakmile se jednou vynořily, vůbec nechtěly odejít.

"Vlastně..." prohrábla jsem si vlasy. "Ne."
"Tato loď nás zavede tam, kam bude chtít. Náš program započne až se dostaneme k první planetě. Zásoby či jen průzkum... Do té doby není třeba nic dělat."

Zamyslela jsem se nad jejími slovy.
"Realita je pouze iluzí poskládanou z menších střípků iluzí všech přítomných bytostí," pronesla jsem svou oblíbenou větu.

"Hmm...", protáhla jsem. Neznělo mi to příliš povzbudivě. Něco ve mně si nechtělo přiznat tu známou "pravdu", že nic není, nic neexistuje a nikdy neexistovalo. Na to jsem ještě nebyla připravená.

"V tom případě si asi půjdu hledat něco, čím zatím zabít čas", pokusila jsem se znít nenuceně a ruce se mi samy rozhoupaly podél těla jako když se rozcvičujete, aby má slova podpořily. Spíš jsem se potřebovala někam uklidit, trochu přemýšlet o tom, co jsem se dozvěděla. Kde jsou k čertu všichni? Musím najít Ash!

"Předpokládám, že kdyby něco, kapitánku najdu na můstku...?", nakousla jsem spíš jako prohlášení o mém odchodu než jako skutečnou otázku, usmála se ve smyslu "tak zatím" a aniž bych čekala na odpověď, zasunula jsem své Ztracené světy do nejbližší police a prošla kolem Bereniky ven z knihovny.

Vzduch, potřebuju na vzduch...

(přesun)

"Na můstku nebo v mé pracovně," dodala jsem ještě, ale měla jsem pocit, že mě ani neslyšela. To jsou věci... A disciplína žádná.
Znovu jsem letecké brýle posunula trochu výš a kývla směrem do knihovny na znamení odchodu. Zdálo se mi, že už mne tu nikdo nepotřebuje.
S myšlenkou na nutnost spánku a chuť si před ním napsat pár veršů jsem se vydala daleko od knihovny na opačnou stranu lodi.

(Přesun)

Vstoupí do místnosti a porozhlédne se. Knihovna! To mám ale štěstí. Jsem první den na lodi, vejdu do prvních dveří a hned narazím na knihovnu! Tiše se zasměje a projde k prvnímu regálu. Provede rukou po hřbetech knih, náhodně jednu vytáhne, otevře na náhodné stránce a čuchne si k ní. Zajímavé, pomyslí si, i přesto, že kniha vypadá staře, voní novinkou... Vloží jí zpátky na poličku a prohlíží si knihy okolo. Spousta autorů.. Světových, hodně i méně známých.

Vytáhne si knihu od Philipa Reeveho. Knihu, kterou četla už jako malá... Knihu, kterou zná skoro nazpaměť.. Knihu s názvem Smrtelné stroje. Knihu, jejíž děj jí připadal tak neskutečný, tak snový! Ale teď je tady, na vzducholodi. Proč teda i ten zbytek nemůže být zkutečný?

"Zdravíčko", špitla jsem vesele, když jsem s několika bichlemi v podpaždí vstoupila do knihovny a spatřila mezi regály novou, pro mě dosud neznámou osůbku. Tahle slečna vypadala o dost neobyčejněji než mé první místní známosti, především svými dlouhými ryšavými vlasy a celkově dobrodružným vzhledem. Nedokázala jsem skrýt radost z toho, že se setkávám s dalším členem posádky. Jak se Destiny zaplňovala, dýchaly na mě její zdi čím dál živější atmosférou a ačkoli jsem předpokládala, že odteď bude čím dál tím těžší nalézt trochu soukromí, byla jsem ráda, že v tom nejsem sama.

"Ahoj," usmála jsem se na nově příchozí a šla si sednou do křesla. Když se tam pohodlně umístila, ztočila pohled zpátky na dívku "Já jsem Lirael Nemo," pousmála se, "pro známé Lira. A ty jseš...?" odmlčí se a vyčkává, co jí na to odpoví.

"Mně říkají známí i neznámí M. nebo eM. - to je celkem jedno", usmála jsem se. "Lira, to je pěkné jméno", pokývala jsem uznale. Vůbec mi přišlo, že celé tohle společenství se skládalo ze samých úžasně pojmenovaných lidí. Kam na to chodí?

"Koukám, že jsi tu celkem doma", potřásla jsem hlavou. Lira se během našeho představování naprosto nenuceně uvelebila v křesle a teď si v něm pěkně hověla, jako by tu bydlela odjakživa. Možná, že bydlí, co já vím. Třeba je to nějaká kapitánčina pravá ruka - kdo řekl, že Berenika je tu jediná "od fochu"?

"Jak dlouho jsi tu?", zajímalo mě.

Usnula jsem? Nevnímala? Byl to sen? Ano, shledala jsem, že sedím na podlaze, opřena o jednu z těch vysokých knihoven. Ale, jako bych slyšela, co se stalo... slyšela jsem hlasy a rozmluvu. Byla to Em a ještě někdo. kapitánka, jestli jsem dobře rozuměla. Kapitánka, konečně někdo, kdo "ví" a já ho takhle prošvihnu! Možná jsem toho pár odchytla ale: "Asi jsem o hodně přišla, že?" řekla jsem na hlas. Podívala jsem se zmateně na Em. Alespoň, že ta tu skutečně ještě byla Ale.. co ta dívka v křesle?
Pokusila jsem se postavit. Musím vypadat dosti divně. Svůj baloňák jsem si pěkně pomačkala, jak jsem na něm seděla. Blázen. Ano. Jsem čistokrevný blázen. Vzdechla jsem.
"Moc se omlouvám, nějak jsem se..." ano? Co že jsem se? "Zamyslela," Ah, chabá výmluva! Podívala jsem se střídavě na obě dívky. Co si teď o mně asi pomyslí. Možná si mě ani nevšimly, když jsem tu... spala...

"Eh?", zasekla jsem se, když mě známý hlas vytrhl z rozhovoru. "Ash?", vypravila jsem ze sebe naprosto nechápavě a pak jsem se rozesmála nad jejím divokým vzezřením. Kabát měla celý pomačkaný, vlasy rozjívené a vůbec celá vypadala jako po hodně náročné noci. "Co tu děláš? Snad jsi tu nespala?"

Usměje se na M. "Já jsem doma všude, kde jsou knihy a pohodlí," začne se smát. Eeem - zajímavé "jméno"... Úkol do budoucna: Zjistit, co to má znamenat.

"Ne, nejsem... Ale to je pouze sen, ne? Je to můj sen! Takže jsem tu vlastně od začátku večera... Usnula jsem po namáhavém dnu a konečně jsem tu!" zase se zasměje. Proboha! Moje řeč se rýmuje! Musím pusobit jak idiot, i když jde o můj sen... V realitě jsem se nikdy s lidmi tolik nebavila... Rozkazovala jsem, to ano, ale přátele jsem nikdy neměla! A teď najednou taková spousta řečí a šklebu. Malinko zavrtí hlavou. Uklidní své myšlenky a pak si všimne pohybu u jedné z knihoven. Dívka! Udiveně se na ní podívá. Jak jsem se jí mohla nevšimnout? Musím ale říct, že vypadá rozhodně zajímavě! Já jsem ale dokonalý člověk! Vysnít si v jednom snu dva tak pěkné lidí!

"Ahoj," usměje se na dívku na podlaze, "jsem Lirael Nemo. Pokud by ti to přišlo divné, dlouhé, nehezké, přehnané, moc vznešené, nebo z jakýchkoli jiných důvodů nepoužitelné, můžeš mi říkat Lira"

Ksakru! Proč používám ve svém snu své skutečné jméno? Vždyť je to můj sen! Můžu si vymyslet co chci! Ale asi to bude tím, že si strašně ráda představuji, že jde o realitu...

Škubla jsem hlavou zpátky k Liře. Bože, ta holka to má taky pěkně pomotané. I když... Její vyjadřování mě pobavilo, bylo prostě... zvláštní. Svérázné, poetické, poněkud výstřední - prostě takové, jak celá sama vypadala.

"No, jestli je tohle sen, tak ho sníme všichni společně", prohlásila jsem a znovu se zasmála "Protože já si rozhodně jako něčí sen nepřipadám"

Tak takhle to tedy už dál nepůjde! Copak se můžu v tomto vzezření vypravit do společnosti? Eh? Trochu jsem si rukou poupravila vlasy i když jsou tak neposlušné, že dokud nenajdu vodu, a neuhladím si je pak to bude hodně zlé...
A co ten kabát? To snad ne... sundala jsem si ho a prozatím jen přehodila přes ruku.
"Omlouvám se," a teď to vysvětluj, no? "Možná jsem opravdu... usnula?" To mělo být vysvětlení, nebo otázka? Ach, jak já se umím skvěle vyjadřovat, když potřebuji něco vysvětlit. "No, asi už to tak bude. Poslední dobou jsem nějaká unavená. Čím dál víc... Je mi to líto. Opravdu nevypadám nejlíp, ale.. snad prominete," usmála jsem se trochu nejistě a podívala jsem se na eM. Snad mi odpustí. Teď jsem určitě klesla v jejím mínění o mně hodně hluboko...
Pak jsem se ale vrátila k té druhé dívce.
"My se ještě neznáme, že? Já jsem Ash,"
První, co mne na té dívce zaujalo, byly její vlasy. Takovou barvu jsem si vždy přála. Krásná ryšavá... Jen jsem povzdechla.

"Šmankote, za to se přece neomlouvej", usmála jsem se nad Ashiným provinilým vysvětlováním. "Ale docela o dost si přišla", vzpomněla jsem si na své setkání s kapitánkou.

Uf. Tak alespoň tak... "To jsem ráda. A o co jsem přišla? Zdálo se mi, že jsi s někým mluvila... s nějakou," nemohla jsem si najednou vzpomenout na jméno. Vůbec. "S nějakou," zopakovala jsem nervózně. "Dobře jinak. Mluvila jsi s někým? Nebo to byl opravdu jen sen?!"

"Kdepak sen, fakt jsem s někým mluvila. Přesněji řečeno, přímo s kapitánkou lodi", zdůraznila jsem a pozvedla obočí. Tohle by je mohlo obě zajímat.

Rozhodla jsem se znovu podívat do knihovny. Měla jsem pocit, že jestli se někde dají najít odpovědi na všechny otázky, především ty ohledně téhle lodi, bude to v knihovně.

Když jsem ale otevřela dveře a znovu vdechla tu dokonalou vůni starého papíru, uslyšela jsem něčí hlasy.

Ha! Lidi! Jak dlouho jsem tu vlastně nenarazila na živou duši?

Vydala jsem se mezi policemi, až jsem je konečně uviděla. Dvě ze tří dívek jsem znala - byla tam eM. a ta v tom červeném pomačkaném? baloňáku byla... Ash. Aspoň jsem doufala, že jsem si ta jména nepopletla.

Zatím si mě nevšimly, tak jsem, trochu nesměle, pozdravila, "Ahoj."

"Ahoj", rozzářila jsem se, když nás ode dveří pozdravila Kurdlinka. Damn it, musím jí tak přestat říkat nebo se toho už nezbavím. Fantaghira. Fan-ta-ghi-ra!

Jen tak dál, jen víc lidí. Bylo milé po dlouhé době vidět tolik tváří. "Jak to jde? Jak se zabydluješ?"

Vykulila jsem oči a udělala ten nejudivenější výraz, jaký jsem mohla. "S kapitánkou?" Ano! To bylo ono. A já si na to celou dobu nemohla vzpomenout. No, jaká jsem? Úžasná..!
Z mého údivu mne však vytrhla nově příchozí. Škubla jsem sebou a utlumila výkřik, který jsem málem vypustila z úst. Ukazováček a prostředníček jsem si přiložila na rty.
"Zdravím tě," Fantaghiara, nebo se mýlím? Ne.... to musí být ona. Ty kudrlinky jsou nezaměnitelné!

"Jo, super," usmála jsem se. Em vypadala, že mě ráda vidí.

"Můj pokoj, teda kajuta je perfektní. Jinak tak spíš zatím bloudím okolo, můj orientační smysl není úplně nejlepší..." přiznala jsem.

"A co ty? Co vy všichni? Mimochodem, já jsem Fantaghira," otočila jsem se ke třetí dívce, kterou jsem tu zatím nikdy neviděla.

"Říkaly jste něco o kapitánce?"

Hlavně když neplácám páté přes deváté...

"Tak to znám. Naštěstí tady mívám pocit, jako když mě ta loď sama navádí, jinak bych stěží našla vlastní nos", chlácholila jsem Fantaghiru. "Mimochodem, jmenuje se Destiny. Jako ta loď", dodala jsem, když jsem viděla, že mě nechápou. "Docela sedí, nemyslíte? Kapitánka se jmenuje Berenika a je taková, no, nevím. Měla jsem z ní trochu divný pocit, jako když mi neříká všechno. Zase tolik jsme si ale nepokecaly, tak možná si za to můžu sama"