Opuštěný přístav

First topic message reminder :

Toto místo je jen zlomkem toho, čím bývalo kdysi. Z neznámých důvodů začali obyvatelé toto místo opouštět a toho místo postupem času pozřel stín. Není zde nic jiného než trosky, kusy železa a staré zničené lodi. Zub času je někdy opravdu mocný...

Keď som si povšimla injekciu, zakňučala som a zo slzami v očiach som sa mu pozrela do očí. Roztriasla som sa a bála som sa uhnúť pohľadom. Bolo mi lepšie to áno ale zľakla som sa. Nenávidím injekcie, bolelo to, mám strach. Kusla som si do pery a triasla som sa. Teraz som si pripadala ako taká malá líška... bála som sa všetkého.

"Zachvíľu to zaberie. Postaraj sa o ňu.." poviem smerom na Kaeho. Zodvihnem sa a pomaly odídem od nich preč. Postavil som sa a mal som krásny výhľad na všetko. Zovrel ruku v päsť a začala meniť farbu.

Kleknu si vedle Ell a pohladím jí po vlasech. Neboj se...za chvíli budeme doma...Insignie už na nás čeká....na všechny... řeknu jí v klidu.
Za chvíli budeme doma...a já začnu trénovat...zesílím...musím... pomyslím si.

Pozrela som sa na Kaemona. Už ma nič nebolelo ale cítila som že to nie je správne. Nebolo to správne...
Pozrela som sa na svoje krvavé ruky a nevedela som ako mám reagovať, ani som poriadne nemohla. Svet sa so mnou točil, bolo to akoby som mala anestéziu ale... nebolo to príjemné. Z kňučaním som sa prisunula ku Kaemu a jednou rukou som sa ho chytila. Triasla som sa.

Seděl jsem vedle Ell a čekal až se odtud budeme moci dostat. Zadíval jsem se na oblohu a už se těšil na tu naší hvězdnou na Insginii. Začínal jsem se cítit divně. Stejně jako když jsme byly s eM na Destiny. V tom se ke mě Ell přisunula a chytila se mě. Usmál jsem se na ní. Snad se alespoň trochu zahřeje.

((Děcka, když tu nejsem, tak na mě s takovou blbinou nečekejte a řekněte, že zadávám, ať se tu nezdržujete ))

Nemohla jsem mluvit. Nemohla jsem se pořádně hýbat. Bylo mi zle. A moje mysl byla daleko od břehu, na ztroskotané Aetheře. Co se stane s kapitánem, pokud projdeme bránou nazpět? Dokáže se jeho mysl vrátit k tělu na takovou dálku? Nebo ho tu ztratíme? A pokud kníže ovládá psychické schopnosti, dokáže se mu Eserath na psychické úrovni ubránit? A když ne, jak dopadne? A jak dopadneme my bez kapitána?

Mozek mi jel na plné obrátky, když nic jiného nemohlo. Opustit Eseratha bylo to poslední, co jsem chtěla udělat. Raději bych sama skočila do té hnusné krvavé vody a doplavala stovku metrů k lodi, i teď, i takhle vysílená, a tam bych z posledních sil nechala všechno kolem shořet, i kdyby to nemělo mít smysl a mělo by mě to zabít, protože by to bylo lepší než sedět tu jako troska, zničená, v těch šílených bolestech a neschopná udělat cokoli pro jeho záchranu.

Něco ve mně ale už dávno propadlo kouzlu všeho toho šílenství, pokud šlo o jedno - loajalitu lodi a její posádce. Pokud kapitán pravil, mým jediným úkolem bylo dostat všechny do bezpečí a to jsem hodlala udělat. Pak, až budu vůbec schopná uvažovat nad něčím dalším, bude čas řešit, co s dalším dobrým přítelem. Na to, že bychom ho ztratili, jsem nedokázala ani pomyslet. Bylo to příliš bolestivé.

Roztřeseně jsem se doplazila k bráně a kousek od ní našla zadávací panel. Podle Eserathových instrukcí jsem ji otevřela, s pomocí jeho vlastní bezvládné ruky. Pohled na to tělo bez duše byl tím nejhorším, co jsem kdy viděla. Kam se hrabal pohled do očí stínových knížat nebo na rozsekaná lidská těla. Tohle, to bylo prostě příliš šílené.

V bráně se zavlnil vzduch a rázem se aktivovala. Vemte ho. A jděte., pronesla jsem tichým hlasem a velice stručně. Na víc jsem se nezmohla. Až budou všichni na druhé straně, pak mohu přemýšlet, zda půjdu i já nebo zda tu počkám na Eserathovu duši, pokud to bylo to, co mi našeptalo, co mám dělat. Tak jako tak projdu bránou poslední.

(přesun)

Zrazu som sa otočil. Uvidel som bránu a pomaly došiel ku Mattovi a Eserathovi. Prehodil som ich cez plecia. Čakal som, kým všetci sa nachystajú a môžeme vyraziť.

Otočila som sa na bránu. Zdvihla som sa a zatackala som sa na mieste. Cítila som ako slabnem každým krokom no veľmi som to do úvahy nebrala. Olízla som si suché pery a z ťarbavým krokom som prešla bránou.
(Presun)

"Tak poďme!" zavelil som, ruka zmizla. Uvidel som ako eM stále stojí pred bránou. Kae tiež nebol duchom prítomným. Podišiel som ku Kaemu, zatlačil ho a postupne sme išli. Potom som nabral aj eM a všetci sme prešli cez bránu.

/presun/