Kajuta Opti-Mystique

Po několika dnech bloumání po lodi jsem se dostala do úzké chodby, po jejíž stranách je plno dveří. Procházím se po ní a prohlížím si jmenovky na dveřích. Jakmile dojdu k téměř posledním na pravé straně chodby, spadne mi čelist a já jenom nevěřícně zírám na jmenovku na dveřích. To jako fakt? zamumlám si pro sebe. Na malé zaprášené cedulce čtu své jméno. Několikrát po ni přejedu rukávem, abych ji očistila, ale nápis se nemění. Jestlipak můžu vejít? Moc nad tím nepřemýšlím a otevřu dveře. Nejsou zamčené, klika pod mou rukou bez problému povolí a já vejdu dovnitř. Zavřu za sebou dveře a rozhlížím se kolem.

Kajutu představuje místnost menších rozměrů ve tvaru L, nic okázalého, ale přesto tak akorát pro dlouhodobé bydlení. Stěny, strop i podlaha jsou obloženy tmavým dřevem, naproti dveří je velké okno s bílými závěsy, které nepropouští světlo. Za rohem se nachází jednolůžková postel s měkkou matrací a velkým polštářem. U postele stojí malý noční stolek, na kterém je zapálená petrolejová lampa a otevřený sešit bez jediné popsané stránky. Na zdi nad postelí je upevněna polička se spoustou knížek, většinu jsem nejspíš nikdy neviděla. Na levé straně od dveří se táhne stěna vestavěných skříní, které působí nenápadně díky tomu, že jsou vyrobeny ze stejného dřeva jako je obložení. Pod oknem je stůl s velkým množstvím šuplíku a na něm skleněná konvice s právě uvařeným bylinkovým čajem a vedle ní velký keramický hrníček. Světlo v pokoji zajišťuje několik dalších lampiček připevněných ke stěnám pokoje.

Po prohlédnutí celé místnosti se posadím na postel a stále si vše nevěřícně prohlížím. Je to vážně moje? Při pohledu na konvici s čajem na něj dostanu strašnou chuť. Jenže jsem tak unavená, že nejsem schopna se zvednout z postele. Kdybych tak mohla jenom natáhnout ruku a podat si z druhé strany pokoje tu konvici, nalít si do hrníčku a podat si hrníček sem... přemýšlím nad tím tak usilovně, že mezitím se nad stolem objevil jakýsi stín ruky a opravdu dělal to, nad čím jsem přemýšlela. Až když se hrníček pomalu pohyboval ke mně, jsem si uvědomila, že je to opravdu skutečné. Co to je? Vykřiknu nahlas a okamžitě se přestanu soustředit. Stín ruky zmizí a hrníček se s obrovským rámusem rozbije o podlahu. Já najednou přijdou u spoustu energie, padnu ještě větším vysílením na polštář a usnu tvrdým spánkem.

Jistým záhadným způsobem se do chodby ke kajutám a následně do mého pokoje dostanu mnohem rychleji než předtím.
Že by měla Berenika pravdu? Vážně mě sem dovedla loď? Teda, Destiny?
Myšlenky se mi v hlavě kroutí a trochu pochybovačně se posadím na postel. Až teď si uvědomím, že hrneček, který jsem včera tak neuváženě rozbila znovu leží neporušený na stole. A v konvici je znovu uvařený čaj.
Jak je tohle jenom možné?
To Destiny. Nepřemýšlej nad tím.
Prudce s sebou trhnu. Takže to není nemoc. Ty jsi skutečný?
Hlase? Hlase? Žádnou odpověď ani po zavolání nahlas neslyším.
Takže to není žádná schopnost. Jenom jsem blázen.
Odfrknu si a posadím se ke stolu. Naliju si čaj a napiju se.
Destiny? Ten se ti vážně povedl.
Jasně. A teď si tu začnu vykládat i s lodí...
Zakroutím nad sebou hlavou a vrátím se zpátky na postel. Zabořím hlavu do polštáře a po chvíli usnu. Přikrývku nepotřebuji.