Zrcadlová síň

First topic message reminder :

Velmi malinká a skromná síň, která je charakteristická jedním. Velkým elipsovitým zrcadlem v samotném středu síně. Co se týče výzdoby, na tu zde asi Insignia zapomněla, jelikož jsou zde jen holé zdi, sem tam nějaká ta pavučina a svíčka, která rozhání temnotu.
Ale nebyla by to Insignia, kdyby nevěděla, proč to takhle zařídila. Tohle zrcadlo totiž není obyčejné. Pokud k němu přistoupí snílek a s největší pokorou poprosí loď o pomoc, může se stát, že mu vyhoví. Cestovat na lodi, i když tak velké a krásné jako je Insignia, může někomu působit trápení a tohle zrcadlo je jakousi náplastí na trápení. Dokáže snílkovi ukázat toho, kdo mu nejvíce chybí a podle toho se přizpůsobí i celá místnost. Poprosíte-li tedy o to, aby se vám zjevil váš milovaný, objeví se v zrcadle a místnost se promění přesně v tu, ve které se váš milovaný nachází. Jediný problém je, že o tom sám neví a vše tady je jen jedna velká iluze, která dříve či později stejně zmizí.

Možná bysis měla jít lehnout. Jsi nějaká bledá, řekla jsem Elle. Obraz v zrcadle beztak slábl a já měla pocit, že víc z něj nevytřískáme. Každopádně situace se podle všeho vyvíjela dobře. Neviděla jsem už důvod, proč by to tak nemělo i dopadnout. Krom toho jsem sama začala pociťovat značnou únavu.

Usmiala som sa na eM, pociťovala som bolesť snáď všetkých svalov v tele no nechcela som aby to vedela. Nechcela som aby mala strach, myslela som teda na to že hneď ako príde Berenika pochválim sa jej že som si tu našla priateľov. Z námahou som sa zdvihla a zatla som zuby. Vzala som si svoj notes a naškrabala som naň: "Dobrú noc a krásne sny eM!" potom som pomalým krokom kráčala preč. Pri dverách som sa usmiala na Kaeho a zamávala som mu. (Presun)

No, taky asi půjdu, otočila jsem se na Káje. Kdyby něco..., nakousla jsem, abych naznačila, že jsem na příjmu. Dalo-li se to tak brát, nejspíš jsem právě byla náhradním kapitánem, takže v případě nouze bych musela... dělat co, pako? Pro tohle ses nenarodila... ne tak jak oni.

Prostě budu ve své kajutě, dodala jsem s povzdechem, což mělo ve skutečnosti vyznít jako "kdyby něco, vzbuďte mě, ptejte se mě, chtějte po mně ochranu a informujte mě". Vyjadřování myšlenek ve chvílích, kdy jsem byla unavená, holt nebylo moje.

Dobrou, zívla jsem a šla si lehnout.

(přesun)

I já vyrazím dobrou noc... mávnu na Ell i na eM které obě odešly...s hlavou plnou zmatků jsem se vydal k sobě do kajuty. Ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Půjdu se ještě provětrat před spaním... (přesun)

Kristapána..., vydechla jsem, když jsem dorazila do zrcadlové síně a spatřila, co se na Zemi děje. Mítink byl zjevně přerušen vpádem stínů. Viděla jsem Eseratha, jak se mění (páni, nevšimla jsem si, že se svou schopností tak pokročil, budu muset chodit víc mezi lidi) a seká stíny na kusy. Tak přece mají fyzické slabiny!, zajásala jsem. Do toho mi horečnatě jel mozek. Co dělat, co dělat, co dělat... kdybych se tak mohla dostat za nimi a pomoct... jenže co bych dělala? S tou svojí nestabilní rádoby schopností? Se svou naprosto neschopností organizovaného boje? A dalo by se vůbec projít bránou? Jak mohu vědět, jestli je správně zadaná adresa a průchod otevřený? Co když bych skončila někde mezi světy? Nebo by mě to okamžitě zabilo? A pak, dostala jsem tuhle loď na starost. Tím to bylo dáno. Musela jsem tu být, ať by se dělo cokoli. Kdyby oni selhali, byla bych já ta, na kom by to stálo. Udělalo se mi špatně.

Jak jsem sledovala průběh boje, moje vzrušení narůstalo. Cítila jsem, jak mnou zmítá jedna vlna horka za druhou. Zaskřípala jsem zuby a zařvala. Moje ruce jako by přitom vzplály, kolem dlaní se mi obtočily plameny ohně, které se mi sice převážně vyhýbaly, přesto mi však taková blízkost plamenů nebyla moc příjemná. Přesněji řečeno, bylo mi dobře, až zuřivě dobře z toho, co dělám, ale zároveň to pálilo a štípalo. Strhla jsem oči z "obrazovky" a sledovala, co se to se mnou děje. Ohnivé koule, obalující mé ruce, se začaly jaksi uklidňovat a stahovat. Fascinovalo mě to na nejvyšší možnou míru. Do té doby jsem dokázala manipulovat jen s ohněm, který byl uchycený někde u svíčky. Dokázala jsem ho tak možná nadzvednout do vzduchu, ale tohle? Tenhle oheň pocházel přímo ze mě a byl žhavější než cokoli, co jsem do té doby poznala. Však mi to taky dával znát.

Přišlo mi, že je nejvhodnější moment na to, zjistit, co všechno se s tím dá dělat. Myšlenkami jsem se tedy ze všech sil soustředila na ty šlehající firebally a snažila se je nějak zpracovat. Šlo to ztuha, ale šlo to . Firebally měnily tvar, smrskávaly se a zase rostly podle toho, jak jsem si přála. Reakce nebyly okamžité a dost jsem se u toho zapotila, ale připadalo mi nesmírně úžasné, že je to vůbec možné. Zaskřípala jsem zuby, jak jsem se snažila posunout své limity dál. Zkoušela jsem vyslat je dál od svých rukou. Dopadlo to tak, že se mi podařilo opatrně je vyslat asi půl metru před sebe, kde jsem je spojila a chvilku je tvarovala, dokud z nich nebyly placky. Zvedla jsem je horizontálně vzhůru a vytvořila z nich jakousi stěnu o velikosti cca metr na metr. Zírala jsem do té stěny, naprosto neschopná slova. Pak se ta stěna najednou zhroutila, blaflo to a bylo po ohni. Hučelo mi v hlavě. Uvědomila jsem si, jaké je tu ticho, když jsem uslyšela ten hukot a své hlasité oddechování. Opřela jsem se o ruce. Byly horké, jako bych si je hodinu nahřívala přímo u topení, a jakoby opálené, až doruda. Ztěžka jsem oddychovala. Vůbec jsem si neuvědomila, jak jsem unavená. Uf... tohle bylo děsně hustý..., vydechla jsem zhmožděně. Hustý a náročný, dodal hlásek v mojí hlavě. Nicméně jsem začínala mít pocit, že bych jim tam nakonec možná přece jenom k něčemu byla. Sledovala jsem Eserathovo počínání a sykala pokaždé, když se některý ze stínů přiblížil moc blízko. Fandila jsem mu jako při sledování fotbalu v televizi, ale až moc dobře jsem si uvědomovala, že tohle je něco docela jiného. Stačila milisekunda a vše mohlo být ztraceno. Ale no tak, ty malověrná... on to zvládne. Kdybych mu tak mohla podat pomocnou ruku... aspoň mu něco vzkázat, k něčemu mu být... Zatla jsem ruce v pěsti. Pálily mě. Ten pocit bezmoci byl ubíjející.

Pořád jsem musela přemýšlet, co podniknout. Měla jsem běžet pro ostatní a zvát je na tu šílenou "podívanou" nebo to sledovat a čekat, co bude? Pálilo mě v krku a hořelo mi čelo. Ještě abych tak onemocněla, to bychom vážně potřebovali, přejela jsem si čelo dlaní. Pak jsem se na ni zadívala. Vypadala totiž nesmírně zvláštně. Zdálo se mi, jako by kůže na jejím povrchu byla skutečně spálená, ale jaksi zahojená. Nevěděla jsem, jak to popsat, ani co si s tím počít, a tak jsem nad tím pokrčila rameny. Scenérie na ploše zrcadla mě upoutávala. Kde jsou všichni? Proč tady nesedí? Proč to nesledují? To je to vůbec nezajímá?, vztekala jsem se. Teplota mi přitom pořád stoupala. Co to sakra je?, vybouchla jsem a z mých dlaní se vyvalily další firebally. Tohle je nějak moc snadné, kroutila jsem hlavou. Bylo to jako bych se prostě vyspala do dalšího dne, v němž někdo stisknul tlačítko a to spustilo mé schopnosti v jedné divoké jízdě, která nikdy neměla skončit. Začínala jsem se vážně obávat, že to nezvládnu. Že se z toho zblázním. Pokoušela jsem se ty koule uhasit, ale utíkaly mi. No jasně, na tohle tak mám čas, sykla jsem a zaměřila se na ten bližší z nich. Zhasni, povídám!, křikla jsem ve své hlavě a v tu ráno bylo po něm. Pak jsem udělala totéž s tím druhým. To by bylo...

Prešla som dverami a sadla som si k eM. "Ako to prebieha?" spýtala som sa jej keďže pre mňa bolo zrkadlo ešte zhasnuté.

Dorazil jsem chvíli po Ell...Ahoj eM dělej se něco? zeptám se vypadala rozrušená. Něco nebude v pořádku.

Matt se přidává k boji, hrklo mnou. Cloumal mnou vztek a chuť vtrhnout tam za nimi. Nebylo to fér, jen tak se tady dívat a nemoct vůbec nic udělat. Škubalo mi to rukama a ty co chvíly vybuchovaly drobnými plamínky nebo i většími firebally, přičemž mě pokaždé popálily. A dost, vztekla jsem se a chtěla vyběhnout z místnosti, abych s tím něco udělala. Někdo mi v tom ale zabránil.


Á... ahoj, není to dobré. Hele já teď musím na chvilku pryč, ale hned budu zpátky, omluvně jsem vysvětlovala a vyběhla z místnosti, přitisknutá ke zdi tak, abych byla co nejdál od všech lidí. Neustále vybuchující a hořící ruce jsem držela za zády, aby je nebylo vidět a aby nemohly nikomu ublížit.

(přesun)

Zdvihla som sa ale švihlo som mnou o zem. "Ah!" Zastonala som od bolesti. "To prejde ... prejde .... " Upokojovala som sa. "Kae ... nájdi eM, prosím ... nech sa jej nič nestane ..." Otočila som sa prosebne na Kaemona a potom som sa doplazila k zrkadlu. Vytiahla som notes a čakala som či budú niečo hovoriť. Triasla som sa bolesťou ale už ustávala.

Vtrhla jsem zpátky do zrcadlové místnosti a ve dveřích jsem vrazila do Káje. Nikam nechoď, tu som, nic mi není, zahlásila jsem, když jsem zaslechla, že jde pro mě. Pak jsem si sedla na zem kousek od Elly. Bílé rukavičky jsem si upravovala na prstech. Přišla jsem o něco?, zeptala jsem se, už o dost uvolněnější a klidnější.

Ok...to jsem rád... řeknu s úsměvem a vrátím se zpět. Ell...je tam něco vidět? zeptám se a postavím se za Ell.

Kusla som si do pery. "Nikam už nechoď ... dobre? J-ja mám strach keď ti nie si ... " Hovorím jej trasúcim sa hlasom, zľakla som sa čo sa, myslela som si že sa jej niečo stalo. Posadím sa a zahľadím sa do zrkadla, začínam pomaly vidieť obrysy. Všetko ma bolí a natiahnu sa mi tesáky. O dlhých pazúroch už ani nehovorím. "Zatiaľ nič nevidím ... o chvíľku sa to zmení ... " poviem potom.

Trochu vykuleně jsem se podívala na Ellu. Prosímtě proč. Neboj, já nikam nejdu, usmála jsem se a chtěla ji přátelsky obejmout nebo aspoň poplácat po zádech, protože vypadala, že by to užila. Moje schopnosti ale nebyly stabilní. Rozhodla jsem se to neriskovat a jen jsem se na ni povzbudivě usmívala. Fakt, že se v tu chvíli dost viditelně měnila, mě už nezaskočil. Čoveče ty se taky pěkně rozjíždíš, poznamenala jsem. Zvládáš to?, zeptala jsem se ustaraně. Začínala jsem mít pocit, že tenhle svět nám toho nakládá až příliš.

"Je tam ... je tam ... " Roztriasla som sa, tesáky mi narástli také dlhé že som ich pomaly mala ako šablozubý tiger. "Je tam tieň ... Eserath kričí niečo o tom aká je mrcha ... a že zle chutí ... " Poviem potom, vrčím. Snažím sa premenu zastaviť no namiesto toho dostávam ďalšie a ďalšie kŕče.

Zadívám se na zrcadlo ale nic nevidím...no uvidíme třeba se mi tam za chvíli něco objeví...Poškrábu se na hlavě a znovu se zamyslím na svými schopnostmi...Možná bych to mohl říct eM ale teď na to není dobrá doba...ale zase kdy na takovou věc bude dobrá doba... pomyslím si.
Pak se otočím na eM...nevěděl jsem jak začít tuto informaci tak jsem zvolil časté slovo...ale když Ell poví že ostatní bojují rozhodnu se to odložit...

To zní jako on, ušklíbla jsem se, ale pak už jsem se vrhla k Elle, která opravdu nevypadala, jako že to zvládá. Otočila jsem se na Káje Poslyš, neměli bychom ji vzít na ošetřovnu?, a napřahovala jsem k ní ruce, abych ji do nich chytila, kdyby něco.

Možná to bude lepší...vypadá to že má křeče čím dál tím více... přitakám eM...Mám jí vzít?

Prudko pokrútim hlavou. "Som v poriadku ... prejde to ... prejde to..." Opakovala som v jednom kuse. "Ten tieň ... ona tvrdí že na ňu nemajú... hovorí o ružiach a že ich eliminuje ... chce všetkých ... zabiť ... všetkých ..." Nádych, výdych Ella... nádych a výdych. Keď si všimnem jej útok tak skameniem, ako by som sa tomu ubránila ja?

Jo, jasně, bla bla bla, skočila jsem Elle do řeči. Usoudila jsem, že jelikož pro situaci na Zemi jsme v tuto chvíli nemohli udělat vůbec nic, bude dobré postarat se alespoň o situaci tady na lodi. Kývla jsem na Káje Asi to bude lepší. A pak jsem se zase obrátila na Ellu a zvedala jsem ji ze země A ty pojď a opovaž se kousat, nebo tě usmažím.

"Nejdem eM. Nemôžem teraz len tak odísť..." Pozriem sa na ňu prosebným pohľadom, zuby znovu o kúsok podrastú a pazúry tiež. Naježia sa mi vlasy a otočím sa k zrkadlu. "Ten ... ten veliteľ vie ovládať tlak ... " Poviem zaskočene. "Tamtá vec ... je Isabel ... ?" Otočím sa na eM.

eM má pravdu bude to lepší...oni si poradí...jsou tam oba kapitáni a Matt a Momo...zvládnou to.... uvidíš...řeknu Ell...Opravdu bude lepší když se na tebe loď podívá... a pak přijde řeč na Isabel...už jsem to jméno slyšel...

Ano, to je Isabel a já vím, že chceš pomoct, ale tady nejsme nijak užiteční, odsud pro ně stejně nic neuděláme. A jestli to celé dopadne špatně, tahle loď bude potřebovat svou posádku v pohotovosti, tak mě sakra neštvi a pojď na ošetřovnu. Kývla jsem na Káje, což mělo být znamením, aby se Elly zmocnil třeba násilím, když nepůjde. Byla jsem pevně rozhodnutá dovléct ji tam třeba i sama. Posádka padající k zemi sama od sebe, to bylo to poslední, co jsem teď potřebovali, stačilo, že mě samotnou zalévala každou chvilku nepříjemná horečka. Když se daří..., napadlo mě a otřela jsem si orosené čelo. Ruce mě svědily, zřejmě zase chtěly vybuchovat. Naštěstí jim v tom bránily mé kouzelné rukavice.

"CHCE ZABIŤ ESERATHA!? CHCE MU PREBODNÚŤ SRDCE ZOZADU!? Môj zdravotný stav nie je dôležitý!?" Poviem a vytrhnem sa jej z náručia. Spadnem na kolená a premena zmizne. Naďalej sledujem zrkadlo z nádejou že sa jej ubránia.