Zrcadlová síň

First topic message reminder :

Velmi malinká a skromná síň, která je charakteristická jedním. Velkým elipsovitým zrcadlem v samotném středu síně. Co se týče výzdoby, na tu zde asi Insignia zapomněla, jelikož jsou zde jen holé zdi, sem tam nějaká ta pavučina a svíčka, která rozhání temnotu.
Ale nebyla by to Insignia, kdyby nevěděla, proč to takhle zařídila. Tohle zrcadlo totiž není obyčejné. Pokud k němu přistoupí snílek a s největší pokorou poprosí loď o pomoc, může se stát, že mu vyhoví. Cestovat na lodi, i když tak velké a krásné jako je Insignia, může někomu působit trápení a tohle zrcadlo je jakousi náplastí na trápení. Dokáže snílkovi ukázat toho, kdo mu nejvíce chybí a podle toho se přizpůsobí i celá místnost. Poprosíte-li tedy o to, aby se vám zjevil váš milovaný, objeví se v zrcadle a místnost se promění přesně v tu, ve které se váš milovaný nachází. Jediný problém je, že o tom sám neví a vše tady je jen jedna velká iluze, která dříve či později stejně zmizí.

Mysľou som sa dostala do značnej hĺbky, aspoň som si to myslela, keď som narazila na dostatočne komplikované vedomie, nie však veľmi, aby sa nemohlo proti mne vzbúriť.
Živočích mal veľa chápadiel, usudzovala som, že je veľký, veľmi veľký, podľa ich dĺžky. Viac som mu z mysle nevyčítala, sám seba nemôže vidieť.
Začala som mu nenásilne vkladať obrazy, pocity a následne slová do mysle, nechcela som ho vyplašiť, či naštvať, ešte by narobil viac šarapaty ako osohu. Snažila som sa ho poštvať proti kniežaťu, nahovoriť, že mu ubližuje, že sa musí brániť. Stačí, ak ho bude napádať a tým umožní ostatným uniknúť. Dúfala som, že nebude príliš deštruktívny, aby neublížil nakoniec aj ostatným.
Cítila som, ako slabnem. Opustila som živočíchovu myseľ a ihneď som odpadla od silnej bolesti hlavy a nedostatku energie.

Pomaly som otvorila oči. Cherryl ma oblizovala, zrejme ma tak prebrala.
Chvíľu som si dávala dokopy, kde som, nepoznávala som svoje okolie a bolesť hlavy mi v tom nepomáhala. Vtom mi všetko došlo. Chcela som sa posadiť, ale nešlo to. Stále som bola príliš vyčerpaná.
Miestnosť už bola v pôvodnom stave a v zrkadle bol vidieť iba môj bledý odraz ležiaci na zemi. Zavrela som oči a snažila sa pomaličky rozhýbať, namiesto toho aby som vstala, únava ma zmohla a zaspala som.

Keď som sa druhýkrát prebrala, bola som na tom trocha lepšie. Hlava mi trešťala stále, ale už som sa mohla ako tak hýbať.
Pomaly som sa posadila a následne aj vstala. Bol to takmer boj udržať sa na nohách. Prešla som malými krokmi k dverám a vyšla som zo siene. Potom som sa už pridŕžala steny a kráčala do ošetrovne. Cherryl cupkala vedľa mňa.

(presun)

Vběhla jsem do místnosti se zrcadlem. Třikát jsem přešla sem a tam a uklidňovala se, abych se dokázala lépe zkoncentrovat. Pak jsem si klekla k zrcadlu. Myslela jsem na Aetheru. Myslela jsem na Eseratha a na Petra. V zrcadle se zavlnil vzduch a můj odraz vystřídal výjev z místa, které jsem dobře znala a na něž jsem se doufala už nikdy nevracet. Netrvalo dlouho a spatřila jsem je. Eserath byl pořád v bezvědomí. A Petr... Petr si tam jen tak dřepěl a pokuřoval! Zatracenej pitomče, co si myslíš, že děláš!, vyjela jsem na ten obraz, jako by mě snad mohl slyšet. Vrtěla jsem hlavou. Vrať se... tohle nemá smysl, šeptala jsem. Byla jsem rozčarovaná. Toužila jsem vidět, jak se Eserath vrací k sobě, ale to se zřejmě nedělo. To mě velice znervózňovalo. Proč se nevracel? Co se dělo? Kde bylo jeho vědomí, proč nebylo na Aetheře?

Když jsem viděla, že na Aetheře se nic neděje, rozmrzele jsem zrcadlovou místnost opustila. Nebyla jsem tu nic platná a mohla jsem jen doufat, že se Petr brzy vrátí, pokud možno i s Eserathem, ale pokud to nepůjde, tak aspoň on sám.

(přesun)

Tedy představovala jsem si to víc, abych tak řekla impozantnější, dechberoucí. Ale místo velké, monumentální haly vyzdobené reliéfy, sochami a dalšími teletinkami jsem se ocitla v titěrném kumbálku s jediným zrcadlem uprostřed.
Po začátečním zklamání jsem přistoupila k zarámované skleněné ploše. Nechala jsem volně plynout myšlenky, dokud se mi na mysli nevytanula jediná jasná otázka: „Co dokážeš?“

Zrcadlo ukáže, co nebo koho chceš vidět.

Ať je to hlas lodi nebo projev mé domnělé schopnosti, musela jsem vyzkoušet, jestli hlas mluví pravdu. Když odezněla nepříjemná bolest hlavy, postoupila jsem o další krok blíže k zrcadlu a napůl váhavě jsem nařídila: „Ukaž mi kapitána Eseratha.“

He? Ze všech blbostí, co mě mohly napadnout je tohle ta největší. Vzdych, budiž, nakrátko budu špehovat kapitána. Mohla jsem stejně dobře chtít ukázat místnost nebo celou loď. Ale ne, má zvrácená mysl chce sledovat našeho pěkného dlouhovlasého kapitána...

Na ploše se objevuje osvětlená místnost připomínající lodní ošetřovnu. Jak se obraz zaostřuje, vidím, že mi zrcadlo skutečně ukazuje ošetřovnu a tělo kapitána na jednom z lůžek. Rychle si zakryju ústa, gesto je to trochu zbytečné, stejně bych nekřičela, ale dělám to v šoku často. Většina Eserathova těla byla obvázaná a někde prosakovala obvazy krev. Zato jsem si ke své úlevě všimla, že kapitán dýchá. Co ho mohlo tak zřídit?

(Pff, pomóc dneska už nemůžu psát. Omlouvám se, kdyby sem někdo přišel, dělejte, že jsem usnula. Děkuji. )