Paluba Destiny

First topic message reminder :

Paluba a boky lodi přesně v jejím středu.
Jakmile na ní vyjdete zjistíte, že kolem vás je tma. Země není vidět, neblíží-li se vzducholoď k některé z planet, na kterých plánuje zastavit. Celou loď obklopuje jakýsi neviditelný obal, který umožňuje všem na palubě dýchat. Kolem ní se rozprostírá širý vesmír. V dáli jsou vidět hvězdy. Obloha je jimi doslova posetá.

Pokud se loď nachází v atmosféře některé z planet, je to ještě hezčí.
Pak jsou totiž mraky, červánky všude kolem vás. Při dostatku kyslíku štít kolem lodi zmizí a propustí dovnitř většinu slunečního svitu. Ptáky prolétávající kolem a s křikem zdravící známou loď.

"Haai, v tom máš pravdu.." Přikývla jsem, tyhle dedukce mě ne unavovali, jen to nebyl můj šálek kafe, nic, co bych ráda řešila. Jak řekl Bushido, on by si to nějak zařídil. Stejně, to, co se mu stalo, ačkoliv jasně omylem, sloužilo taky jako pro mě skvělé odreagování od těch věčných úvah, nemohla bych být fyzikem, ne s mým stávajícím charakterem teda rozhodně ne.
Tak nějak jsem se pousmívala, než jsem se protáhla a zívla. Celé tohle bylo sice zajímavé, ale docela vyčeprávající a já netoužila po ničem jiném než dlouhé sprše a sladkém spánku.
"Noo, pánové těšilo mě, že jsem vás tady všechny potkala a určitě se ještě potkáme, ale já mizím, jinak to na místě zalomím. Tak zatím.." Usmála jsme se a krátce se tím se všemi na palubě rozloučila, načež jsem palubu opustila, mířila jsem jinam.
(Přesun.)

Phate

Víte... řekl jsem ještě než odešli ...kapitánka umí promlouvat hlasem ke všem na lodi. Mě takhle zavolala, než jsme šli do toho přístavu. Možná to zkusit přes ní. projevil jsem se.

Jop, kapitánka tu je. Ale naposledy sem ji viděl, když byla na ošetřovně v nějakým křesle. Ani sem s ní nemluvil. Nevim jestli je furt na ošetřovně, ale jestli jo, tak asi nebude schopná nějaký akce...
Řekl sem a dál se koukal na hvězdy.

Phate

Áha...no...tak já s tím něco udělám. Věřte mi. mrkl jsem na ně šibalským pohledem. Kam je mám poslat a proč s nimi chete mluvit? optal jsem se.

Phate

Počkal jsem, až odejde, a podíval jsem se na Steama. Fajn. Tak ať si je sháněj sami a po jednom. Já jen, že mám pár vlivných přátel, kteří ví, jak sehnat lidi. řekl jsem velmi nenuceně a pak jsem se zašklebil. Ale očividně tu nikdo s Phatem- to jsem já- nechce mluvit.
Při těchto slovech jsem mu podal ruku. Pak jsem se opřel o stěžeň a podíval se na nebe. Je to divné, vznášet se mezi nebem a zemí. Jako bych nikam nepatřil...
Podíval jsem se zpět na Steama a přivřel oči, jako bych si ho měřil pohledem. Věříš v Boha? zeptal jsem se s úsměvem.

Těší mě Phate. Mě říkaj SteamTiger. Řekl sem, otočil sem se k němu a podal sem mu ruku. Pak sem se zase otočil zpátky čelem k hvězdám.
Jo, věřim. Ale nechci s nim mít. Můj život není jedním z těch nejhorších, ale některý lidi se prostě tak dobře jako já nemaj... Když je někdo jedinej, kdo může něco udělat, někomu pomoct, tak to udělat musí. Ale on zatim furt na něco čeká. Je to jeho věc, nezajímá mě to...
Vesmír je nekonečnej, je to celkem složitý pochopit, možná to ani nejde, ale prostě to znamená, že je možný úplně všechno a neexistuje nic, jako nějaká absolutní moc.
...Proč tě to zajímá?

Phate

Podíval jsem se na postavu s kozíma rohama, která stála za Steamem a vrtěla hlavou. No...stalo se toho hodně, nikdy bych nevěřil, že existuje vzducholoď, na kterou můžeš nastoupit ve svých snech a všechno je přitom tak...skutečné. Tak mě napadlo, jestli to taky řídí on nebo jestli je to en naše iluze. pokrčil jsem rameny a postava se usmála a pokývala hlavou. Pak se rozplynula. Ještě není čas, abyhc jim to sdělil.pomyslel jsem si a usmál se. Ale kdo ví, třeba jednou změníme názor...Nebo si ho utvrdíme.

Nazdárek, kluci, prohodila jsem laškovně, když jsem ještě rozesmátá vstoupila na palubu, kde jsem se plánovala nadechnout trochy čerstvého vzduchu, než půjdu spát. Jak to jde? Pokud by se někdo ptal mě, tak přímo výbordelně. Nečekala jsem ovšem na odpověď, jen jsem prošla okolo a vydala se na okružní jízdu po palubě. Pak jsem si to zamířila pěkně do své kajuty.

(přesun)

Phate

Dobré, děkuji. usmál jsem se na eM a pak se otočil na Steama. No, já půjdu konečně po čtyřech dnech spát do SVÉ kajuty.
Pak jsem se otočil, popřál jsem mu dobrého dne a šel se prospat.

Prošla jsem palubou, přítomným kývla s úsměvem na pozdrav a mířila rovnou dál. I tak jsem ale na chvíli neodolala a zaměřila pozornost na hvězdy kolem.
Ah, tento pohled nikdy nepřestane být vyjímečný...
V dálce se třpytil modrý, plynný obr. Destiny zjevně opravdu změnila kurz ve svém "záchvatu šílenství" a já ho musela vrátit do normálu.
Jen jsem se pousmála a zamířila na můstek.

(Přesun)

Probudil jsem se Asi jsem usnul a všichni mezím odešli pokrčím rameny,urovnám na sobě uniformu.

Jak to říkal Bushido,myslet na něco a budeš doveden přemýšlím si a zkusím to.
Opravdu mám pocit,že vím kam jít následuji předtuchu či vnitřní navigaci lodi,která mi snad přidělí pokoj či kajutu.

(přesun)

Pomalu sem otevřel oči a přede mnou se rýsovala podlaha lodi. Protřepal sem si hlavu a pomalu sem vstal. Musel sem usnout na palubě...
Řekl sem si pro sebe a když už sem stál, začal sem si protahovat záda a kompletně celé tělo a přitom sem se díval na hvězdy.
Jak dlouho sem asi tak spal?... Je pořád večer? Tady to člověk nepozná.
Po protažení sem se celej rozlámanej vydal do kajuty pro kartáček a pastu a pak hned do koupelny.(přesun)

Procházela jsem se po palubě.
Sem tam jsem se podívala nahoru na lodní koš, jindy jsem se zase na chvíli zastavila, opřela o zábradlí a studovala šedýma očima hvězdy.
Tohle mne mnohdy dokázalo zabavit i na několik hodin. A dnešní den rozhodně nebyl vyjímkou. I přesto jsem doufala, že se tu možná časem někdo objeví. Ale zatím... Zatím jsem si užívala pohled do vesmíru.

Po koupeli sem se vydal na palubu, abych se podíval na hvězdy a taky sem měl v plánu cvičit Tai-chi.
Když sem ale na palubu dorazil, uviděl sem tam ženskou postavu.
Hmm... takže Tai-chi padá. Co teď?... Koukat se na hvězdy je sice moc hezký, ale radši bych se u toho hejbal...
Pomyslel sem si a potichu sem si odkašlal. Zdravím.
Řekl sem osobě(předpokládám, že je ke mě zády) a šel sem si stoupnout k zábradlí, kousek od ní, abych nerušil a koukal sem na hvězdy. Když sem se ale otočil, abych viděl ženu alespoň z profilu, tak sem už jen podle očí poznal, že je to kapitánka lodi.
Promiňte, nejdřív sem vás nepoznal... Takže vy stojíte za celou toudle vzducholodí ano? Můžu mít jednu otázku? Proč tu vlastně všichni sme?

"Ahoj..." pomalu jsem přesunula zrak k němu. Jen těžko jsem se odtrhávala od hvězd.
"A a vy jste tu momentálně proto, abyste odešli. Tedy ty." povzdechla jsem.
"Insgnia, druhá vzducholoď, tě očekává."

"Všechno vysvětlím cestou. Co kdybys mě doprovodil do jídelny? Mám pocit, že tam najdeme většinu obyvatel Destiny." mírně jsem se pousmála a zamířila pryč. Ještě chvíli jsem počkala až vyrazí za mnou a pak už jsem zamířila ke zmíněné místnosti.

Já? Řekl sem trochu překvapeně. Potom sem se ale odlepil od zábradlí.
Jo, tak jdem. Mam i trochu hlad, jídelna bude fajn.
Řekl sem a vydal sem se spolu s kapitánkou k jídelně.

Trvalo to snad věčnost, než jsem se všemi těmi dlouhými a zatáčejícími chodbami propletl, až ven. Bylo, až nemožné, jak to tady bylo velký a rozlehlý. Myslel jsem si, že to skoro nikdy, ale opravdu nikdy neprojdu...
Všechno, ale o rozladění však zmizelo, když jsem konečně vyšel na palubu Destiny.
V tu chvíli jsem se zastavil na místě a jen hleděl všude kolem sebe. Bylo to... bylo to neuvěřitelný. Ty hvězdy, ta mrazivý vesmír, který se kolem nás rozprostíral a mi přesto mohli dýchat jakoby kolem nás byla nějaká ochranná bublina, která bránila před tím, abychom těm hrozným podmínkám vesmíru čelili na vlastní kůži. Opravdu jsme byli v něm! Opravdu! Nikdo z nich si nevymýšlel a já teď mohl spatřit svět nebo spíše to nekonečno, které se rozprostíralo za naší planou, neboli všude kolem nás!
Ohromeně jsem na to vše zíral jako bych najednou přišel o všechnu svou řeč, pohyb, všechno!
Nemohl jsem však zůstat takhle věčně. Bylo mi jedno, kdo kolem mě je nebo, jestli mě náhodou někdo sleduje. Chtěl jsem si to, co nejvíce užít.
Rozběhl jsem se k nejbližší stěžni a začal po ní lézt.
Nebyla to ta největší, to určitě ne, ale to mi bylo jedno. Nezastavilo mě, ani to ne nejlepší oblečení na tuto činnost, které jsem měl teď na sobě. V é chvíli by mě asi nezastavil nikdo!
Byl jsem jako pavouk a postupoval dál a dál, až na druhý ráhno, které drželo plachtu. Na to jsem právě vylezl a stoupl si.
"Jooooo!!" Zakřičel jsem do té mrazivé temnoty z plných plic a jednu ruku natáhl nad sebe a jakoby vítězně vyskočil.
Druhou jsem se samozřejmě držel stěžně.
Bylo to to nejúžasnější, co jsem v životě zažil a i když toho nebylo moct z tohoto odvětví, i tak by to asi nic nepřekonalo. Byla to nádhera....

Phate

Vyšel jsem po ránu ven na palubu, abych se nadýchal čerstvého, avšak poněkud studeného vzduchu. Protáhl jsem se, když v tom jsem uviděl nějakého klučinu sedět nahoře na ráhnu. Haj! ty tam! Slez! zakřičel jsem. Nebo to tu rozbiješ a půjdeme k zemi. A to by byla škoda!

Jen jsem se otočil a podíval na toho, co na mě volal. Aj.. asi jsem tam neměl lézt. No co... to už je jedno hehe... Jen jsem se tak zhoupl a začal takovým skluzy a skoky, lézt dolů."No jo no... už lezu!... furt..." To poslední jsem si řekl spíše pro sebe, takže nebyla možnost, aby to slyšel...
Nevím, čím bych to asi mohl rozbít... pfff.... Pomyslel jsem si, ale jen jsem si nad tím povzdechl a nahodil takový svůj obvyklí úsměv...
Po chvíli jsem doskočil zpátky na palubu Destiny a jenom se o tu stěžeň opřel zády a znovu se jen tak usmál. Tentokrát na toho, co na mě křičel...
"Ehm... zdravím... jen jsem se chtěl trochu rozhlédnou z vyššího bodu..." Dodal jsem jako svou obhajobu, proč jsem tam vylezl. Druhá by byla asi, že jsem z toho všeho byl fakt happy!

Phate

Jo jasně, vyšší bod. Neuvidíš nic než hvězdy, sem tam nějakou planetu. Ale pánu bohu do oken se fakt podíváš, i kdybys vylezl až na špičku. řekl jsem nevzrušeně. Hele, o kolika lidech víš, že tu zůstalo po rozdělení? Já mám dva a sebe a tebe, takže čtyři.

Měl jsem velké nutkání protočit oči a něco nepěkného mu na to odvětit, ale když jsem si to tak vzal, nic hrozného zase neřekl, takže... A navíc měl pravdu, takže jsem to raději už nechtěl řešit. Proč taky...
Slabě jsem přikývl a znovu se pousmál, abych mu ukázal, že rozumím a příště se tedy podle toho zařídím...
Když pak začal mluvit o nějakém rozdělení, nechápal jsem, co tím myslel.
Bylo to teď poprvé, co jsem vyšel z ošetřovny a popravdě, znal jsem jen ty, co tam byli se mnou a nebo, co jsem tak náhodou potkal, ale stále... stále jsem byl nový a lépe řečeno, o některých věcech neměl ani páru. Tedy o většině, takže zmínka o nějakém rozdělení mě dost překvapila.
"Co prosím? Ehm... mohl... mohl bych se zeptat, co jste tím rozdělením myslel? Jsem tu nový a... a vlastně je to teď poprvé, co jsem vyšel ven z ošetřovny, takže... ani se tu nevyznám. Ostatní mi jaksi zdrhli, ale co... se jim ani nedivím... hehe... Ale... opravdu nevím, co tím rozdělením myslíte nebo o co tady jde..." Řekl jsem upřímně a stále se opíral. Nechtělo se mě přecházet nikam jinam...

Phate

Těch nových pořád přibývá... pomyslel jsem si a usmál se. No...v tom případě se tě to asi netýká a -dobře pro tebe- nemusíš to řešit. Prostě...kolik lidí tu znáš? A co vlastně umíš? zeptal jsem se.

Znova jsem tedy jen jemně přikývl a pousmál se."No tak tedy dobře... ehm..." Odpověděl jsem a na chvíli pohlédl zase někam do dáli, do toho nekonečného vesmíru...
Zároveň jsem však přemýšlel nad jeho další otázkou..."No... znám Kapitánku, znám Em, Momo, Lea a... hm... ještě myslím jsem potkal dva muže, kteří... nebo, že by 3.. no to je jedno... kteří zkrátka předtím došli za Berenikou, když byla na ošetřovně, ale já byl unavený, tkaže jsme se ani nepředstavili, tedy neseznámili... Myslím, ale že jeden své jméno říkal... W...Will, tak nějak... jo... určitě Will. Možná se mi představil ještě někdo, aléééé... to si myslím, že asi už ne..." Lehce jsem se zase pousmál, ale na to další nedokázal odpovědět.
To byla už druhá zmínka o nějakých schopnostech a já stále nevěděl, o co jde."Schopnosti? Nooo... já nevím... co tím vlastně myslíte? Totiž... nezmiňujete se o tom jako první člověk, ale... já vlastně nechápu, co... co jako berete za ty schopnosti nebo co..." Řekl jsem tak ostýchavě a nejistě se poškrábal na temeni hlavy...

Phate

Áha...a hádám, že ten druhý ti to nestihl vysvětlit, co? zeptal jsem se a pokynul mu, aby si se mnou sedl na zábradlí směrem vena díval se na hvězdy. Víš, to, kde teď jsme, je snoý svět- plní se tu ty nejvznešenější myšlenky každého z nás. Nepřipadalo ti někdy něco opravdu úžasného? Nefascinovalo tě někdy něco? Může to být cokoli. Ani ne tak to, co děláš, ale spíš to, co obdivuješ...
Zeptej se ho, proč šel tam nahoru. pošeptala mi Athéna a já přikývl. Tam nahoře jsi něco hledal. Uník před světem? Svoboda? Síla? Proč jsi tam šel? můj hlas zněl velmi přesvědčivě a doslova ho nabádal k tomu, aby mi vše pravdivě řekl. Víš, jsou tu lidé různorodí, ale vcelku nikdo není zlý. Stejně tak nikdo neovládá naplno své schopnosti. Někteří je neovládají vůbec. Zatím. Ale loď nenechá nikoho se trápit. s tím jsem domluvil a dal mu prostor, aby se vyjádřil.