Paluba Destiny

First topic message reminder :

Paluba a boky lodi přesně v jejím středu.
Jakmile na ní vyjdete zjistíte, že kolem vás je tma. Země není vidět, neblíží-li se vzducholoď k některé z planet, na kterých plánuje zastavit. Celou loď obklopuje jakýsi neviditelný obal, který umožňuje všem na palubě dýchat. Kolem ní se rozprostírá širý vesmír. V dáli jsou vidět hvězdy. Obloha je jimi doslova posetá.

Pokud se loď nachází v atmosféře některé z planet, je to ještě hezčí.
Pak jsou totiž mraky, červánky všude kolem vás. Při dostatku kyslíku štít kolem lodi zmizí a propustí dovnitř většinu slunečního svitu. Ptáky prolétávající kolem a s křikem zdravící známou loď.

Will se pousmál, že s ním souhlasila "myslím, že leze krkem celé posádce" usmál se a pak se vrátili k jeho otázce "ano právě jsem odpočíval ve své kajutě, hrál jsem na harmoniku a zjistil, že dokážu hýbat s věcmi, je to velmi zajímavé, řekni nedočetla jsi se o tom také něco?" zeptal se se zájmem a když Ryuuji zase promluvil jen se provokativně uchechtl "zajímalo by mě jakých kvalit dosahuje mocipán vašeho kalibru, vaše nevznešenosti" řekl a usmál se na Momo "nic si z toho nedělejte, on za to nemůže je jen obětí svých rodičů, kteří ho vychovali v domnění, že je nedotknutelný a navíc jde vidět jak velký je to šlechtic, ti moji aspoň považovali za své lože postel z dubového dřeva, ale on se tu válí jak nějaký vandrák" řekl normálně aby to Ryuuji slyšel a pak se podíval na Alfia a lehce se uklonil "doufám, že vás mé chování nepobuřuje pane" řekl, ale nebylo v tom myšleno nic špatného, jeho bral jako opravdového šlechtice, co si onu úctu zaslouží.

Vyprskla som smiechom. "Aha... Keď budeš teda študovať ten návod, daj vedieť, komédiu naživo si nesmiem nechať ujsť." sledovala som pobavene, ako sa vrátil na zábradlie. "Zaujímvé lóže," podotkla som, "Určite hodné tvojich kvalít."

Obrátila som sa k Willovi: "Nie, vyhľadala som totižto len tú svoju. Už pôjdem spať. Želám dobrú noc." Usmiala som sa a odišla aj so Cherryl do svojej kajuty.
(presun)

((Ech, nevšimla som si Willovu reakciu... Už som to nejak obstojne upravila ))

(Prominte dneska musím končit.)
Podíval jsem se na Willa."Pokud to bude možné přijďte zítra do mé kajuty a promluvíme si."usmál jsme se jak na něj tak na Momo."Teď už půjdu spát takže vám přeji dobrou noc."řekl jsem všem a Ryuujiho jsem si nevšímal.(Přesun)

Will se lehce uklonil "dobrou noc Momo" řekl a když mu Alfio řekl ať se za ním zítra zastaví, tak opětoval lehkou úklonu "jak si přejete pane" řekl a pak se opřel o dřevěné zábradlí a nasadil obličej hraničáře, jeho zjev, vám toho moc neřekl, byl na vás upřený a propaloval do vás díru svýma pronikavýma očima "o tvých rodičích jsem nic neřekl, ale pokud jsi aspoň z části jako oni, tak o nich vím dost, ale pokud se mýlím a má představa je mylná, tak děláš ostudu celé své rodině. Dělat povýšeného umí každý, ale za člověka musí hovořit jeho činy a ty tvé zrovna nic moc dobrého neříkají" řekl a čekal co on na to, zrovna byl v takové své ráži, nedělal to schválně prostě byl takový a když se zrovna bavil s takovým člověkem ještě více si ho užíval.

Will se v duši musel usmívat jako hyena a když přestal vyvádět jako malý, tak se jen zasmál "jo přesně jak říkám, jak by měl člověk jako ty chtít nějakou úctu když se chová jako malé dítě a nedokáže se problému postavit jako chlap, zajímalo by mě v čem je tvá vznešenost, než jen ve skutcích tvých předků" řekl a čekal jestli se zase zachová jako dítě a nebo se konečně začne chovat jako muž hodný svého postavení. Možná, že si to Ryuuji neuvědomoval, ale tímhle mu chtěl Will trochu pomoci nesnášel nabubřele, ale aspoň se jim snažil hodit záchranné lano, pokud ho nepřijal, tak ho více vyválel v tom co je.

Will se musel trochu pousmát "přece jen není tak zkažený, ale nesežeru mu to hned ze začátku" řekl a nyní už trochu klidnější hlasem dodal "krev jednoho dne vyschne a jméno se zapomene, to je starý a neodvratitelný fakt, snažíte si přivlastnit zásluhy svých předků ,ale není to správné to jsou jejich skutky, prohlašujte co udělali, ale nepřivlastňujte si je, protože za ty si slávu a úctu nezískáte, na to potřebujete vlastní činy" na chvíli se odmlčel a rychle se rozhodl jestli se s ním o tom bavit a nebo ne, ale pokud tenhle kluk byl schopen pochopit, tak se toho Wil chopil "moje matka i otec byli rolníci, ale oba zemřeli dřív, než jsem je stihl dostatečně potkat, ale přece jen mi dali něco na co budu vždy hrdý, matka život, který je ze všeho na světě nejdražší a nedá se ničím koupit a otec inspiraci ze svého hrdinského činu, kdy skolil 5 vycvičených vojáků, aniž by sám prošel nějakým výcvikem, jejich skutky mě hřejí u srdce, ale nikdy si je nepřivlastňuji nejsou mé, proto jsem si vybral svou cestu, kdy se moje jméno možná zapíše do dějin" řekl a doufal, že to s ním nějak hnulo.

(chjo furt se rozhoduji, jestli brát životopis té postavy z celé knihy nebo ne )

Willovi zabylo toho kluka trochu líto, přesně takoví rodiče co svým dětem nic nedají vychovají přesně takové děti "tak máte nyní možnost se stát kýmkoli se vám zachce, ale ne něčím vymyšleným, ale něčím na co opravdu máte. Pokud vám rodiče nic do života nedali, tak musíte tu skulinu něčím vyplnit a co je lepší než dobrými skutky, kdy vás budou poddaní brát jako svého milovaného pána, pak svým rodičů ukážete, jaky doopravdy jste a co jste si od života vzal, ale nikdy se nedejte na špatnou cestu. I když se zdá, že má snadnou cestu, tak netrvá dlouho a zlo, které jste napáchal se lidem v štípne do paměti natolik, že na vás nikdy nevzpomenou jako na dobrodince, avšak jako na pýchou přeplněného tyrana, který svůj život prožil sám" řekl a pak se odrazil a zívl "no je na čase jít na kutě a vy tady neležte jako hromádka neštěstí myslete na kajuty a pokoje a loď vás zavede tak kam chcete, přeji příjemnou dobrou noc" řekl a ztratil se v útrobách lodi.

(přesun)
(tak konečně jsem si ho podal, snad jsem ho nezměnil až moc a vyspí se z toho a bude pořád stejný neměl bych pak na kom uplatňovat svůj hraničářský humor )

obrátil jsem se na záda
z části má pravdu, ale z části o mě neví vše takže mi nemůže plně hovořit do duše a do srdce
ušklíbl jsem se
tak chovat se lépe k lidem říkáš jářku ?.... uvidíme podle toho jak se na zítřek vyspím a jakou vstanu nohou, pche
posadil jsem se a seskočil jsem na dřevěnou podlahu, ruce jsem zastrčil do kapes a mžouravým krokem jsem se vydal ke vstupním dveřím do vnitřku lodi
jedno mu musím nechat, na to že pochází zřejmě z dob kdy této zemi vládli opice je úctyhodný psycholog... ten se mi bude hodit jako pravá ruka rádce až budu jednou velet této lodi
jen co mé myšlenky dokončily zmizel jsem kde si uvnitř dřevěné lodi hledajíce mou kajutu, kdo ví zda jsem ji našel.... možná vypravěč tohoto příběhu, který se na dnešní zkoušku nedostavil ^^
- přesun
(Ryuuji má tvrdý oříšek xD tákže neboj)

Phate

Hmm, kde jsou na téhle lodi kajuty? mrmlal jsem si pro sebe a hledal jsem na palubě. Náhle mě zaujal objekt v dálce. Podíval jsem se na zářící kouli na severu a usmál jsem se. Vždyť ani není taková zima. Naáhnu se tady. pomyslel jsem si, přikryl se nějakým starým pytlem a usnul jsem.

Phate

Ještě stále mě fascinoval pohled na hvězdy. Netušil jsem, zda je ráno nebo večer. Prostě jsem se probudil, vyhrabal se ze starých hadrů a lan, do kterých jsem večer hlavu složil, a díval jsem se na hvězdy. Nádhera. Idylka...to se určitě něco zvrtne. Proč jsem vlastně tady? Co je mým úkolem? Zdá se, že všichni vědí, co mají dělat, všichni tu jsou jako doma. A já jsem si nedokázal ani objednat džus. Pomalu jsem vstal tak po několika hodinách relaxace, a vyrazil jsem do jídelny. Měl bych to zkusit znovu, a pak zajít za kapitánkou a zeptat se, co je vlastně naším cílem. (přesun do jídelny)

Opět jsem vyšel dřevěné schůdky, které se pro mě staly jednou z charakteristik paluby. Přivítal mě příjemný chládek a mlžný opar, kterým loď právě proplouvala.
Dokonalé. Pomyslel jsem si a zadíval se na příď. Hledal jsem něco, co bych mohl hledat pomocí svého zraku, ale nenašel jsem nic zvláštního. Jen samé provazy, sudy a sem tam nějaké nářadí. To nebylo to, co jsem potřeboval...
Najednou jsem si na něco vzpomněl, zašmátral jsem do kapsy a mé prsty narazily na chladný kov. V kapse jsem měl náhrdelník, který jsem pořídil v přístavu lebek. Byl dokonalý, byl nápadný a navíc měl červený kamínek, takže jsem měl na co se zaměřit. Přešel jsem téměř na začátek lodě a položil náhrdelník na jeden ze sudů, které tady byly.
Jakmile jsem tak udělal, šel jsem potichu a rychle k zádi lodě. Byl jsem skoro tam, kde jsem si včera s eM povídal. Mlha byla sice velmi řídká, ale v takové vzdálenosti mi bránila vidět už jen samotné sudy, natož vidět něco tak malého jako byl náhrdelník. Ale pokud to vyjde, mělo by to být možné.
Chytl jsem do ruky stříbrnou lžíci pro případ, že bych zase najednou začal lépe vidět. Chtěl jsem vidět, jak mé oči vypadají, když se to děje.
Sám jsem se přikrčil za jeden ze sudů, ať nepůsobím moc nápadně, kdyby někdo šel náhodou okolo. Přiložil jsem bradu k sudu a zadíval se dopředu.
Dobře, soustřeď se... Včera se ti zdálo, že tam někdo je a nakonec se to spustilo! Hele?! Já eM neřekl, že tam někdo byl... Ne! Tohle ne, soustřeď se teď na podstatu věci. Soustřeď se na to, kde to má být!
Snažil jsem se zaostřit, mžoural jsem očima jako snad nikdy, dokonce jsem se částečně i mračil ale nic.
Hlavně klid! Ono to přijde, klid...
Nespěchal jsem, mé oči se snažily vidět skrze mlhu, ale na takovou vzdálenost to bylo nemožné. Tedy pro většinu. Ne pro mě. Tedy alespoň jsem si to myslel...
Když mi to ani po pěti minutách nešlo, jen jsem si povzdychl a protočil jsem oči v sloup. Díval jsem se všude možně, jen ne na ten náhrdelník a dokonce jsem se i naštval. A pak najednou, jako bych v očích ucítil jakési pálení, ale nebylo to nepříjemné, popsal bych to jako jakousi zvláštní sílu, kterou jsem pocítil. Okamžitě jsem pozvedl lžíci a zadíval jsem se na sebe.
eM měla pravdu. Mé panenky se protáhly a duhovka zmodrala do tak prazvláštní a intenzivní modré barvy. Trochu jsem pohnul se lžící, ale to jsem neměl dělat. Odlesk něčeho mi zasvítil do očí a já myslel, že mi to snad vypálí zrak. Rychle jsem zavřel oči a protřel jsem si je. Ale jakmile jsem je zase otevřel, najednou jsem se pohledem blížil k sudům, kde měl onen náhrdelník být. Viděl jsem lana, poté sudy a najednou... Byl tam!
Viděl jsem ho před sebou jako na dlani. Ležel tam přesně tak, jak jsem ho tam postavil a červený kamínek odrážel mdlý paprsek měsíčního svitu, pocházejícího z nejbližší planety, pravděpodobně to byl měsíc. Vyšlo to!
Ale jakmile jsem pohledem sjel k nějakému předmětu blíž, viděl jsem zase vše do strašného detailu, to jsem ale přece nechtěl!
Možná to bylo způsobeno tím, že jsem se soustředil na dálku a to jen na dálku maximální. Pomalu jsem si v hlavě začal říkat, že potřebuji, aby ten pohled nebyl zaměřen na takovou dálku a stalo se to. Jako byste od sebe odtahovali lupu, můj zrak se nyní začal měnit a já neviděl již takové detaily ale spíše předmět samotný... Bylo to zvláštní...

Phate

Stál jsem na zádi, rukou jsem se přidržoval lana a balancoval jsem na zábradlí. Díval jsem se dolů zamyšleným výrazem. Pokud vaše schopnosti dosáhnou vysoké úrovně, budete schopni postavit se nočním múrám... vrtalo mi hlavou. Sakra já jsem šermíř, jeden z prvních v Evropě. To jim nestačí? Zadíval jsem se na hvězdy před sebou. Kde to vlastně jsem? Co mám dělat? CO se tu chce? Má se mnou osud nějaké speciální záměry? hlavou mi běhala jedna zmatená myšlenka za druhou.
Proč o sobě tolik pochybuješ? Opravdu si myslíš, že s tebou nemá nikdo žádné plány? Byl sjem tak zamyšlený, že jsem sebou ani netrhl. Volně jsem se otočil. Přede mnou stál...já sám? Tedy nebyl jsem to já úplně. Vypadal stejně jako já- obličej, oči, prostě úplně přesně. Jen na hlavě měl kozlí rohy a na sobě potrhanou prošívanou zbroj. A ty jsi?
zeptal jsem se nevěřícně.
To bys nikdy nepochopil. No...možná za pár měsíců strávených na téhle lodi. Jsem ten, koho budeš vídat nejčastěji, a kdo ti je blíž, než myslíš. Dal jsem ti dar výřečnosti a díky němu k tobě promlouvají ostatní. NIkdy jsi nevěděl, proč mluvíš s lidmi, které vidíš jen ty? osoba se zasmála a zablýsklo se jí v očích.
Pomalu jsem v něm rozeznával jednoho z bytostí, které byly v knihách, ale nebl jsem si jistý.
Takže...ty chceš, abych žil a zkusil najít svůj dar výřečnosti? zeptal jsem se trochu zmateně.
Ne. Ty ten dar už máš. Stačí ho začít používat- půjčuj si, obchoduj, smlouvej, vymlouvej se, hádej se. Tvůj jazyk tě může potopit i zachránit. Toť vše... osoba se rozplynula a já za ní uviděl chlapíka, jak vejrá na příď lodi. On osobu vidět nemohl.
Seskočil jsem tedy ze zábradlí a hned jsem byl veselejší.

Nakonec jsem se nějak dostala až na palubu lodi. Rozhlédla jsem se kolem. Dnes tu byl kupodivu docela klid, což mi naprosto vyhovovalo. Sedla jsem si do jednoho z rohů paluby a začala se věnovat přístroji. Pořád to v něm tak divně chrastilo. Roztáhla jsem před sebe nákresy.
V čem by to sakra... upřela jsem do nich pohled, ale za chvíli jsem ho zase zvedla k miniatuře létajícího stroje. Náhle jakoby mě osvítilo. Věděla jsem přesně, v čem je problém a to jsem se ani nemusela nijak příliš soustředit.
"Jasně! Nic co by nespravil jede šroubovák a pár šroubků," sehla jsem se ke kapse, abych vytáhla zmiňované věci a zarazila se. Na okamžik jsem měla pocit silného deja-vu, které nahradil čistý zmatek. Opatrně jsem se postavila.
Co tady dělám?! Kdyť... kdyť jsem se teď bavila s těmi dívkami v jídelně!
Připadalo mi, jakoby na celé té situaci nebylo něco v pořádku. Nejen, že jsem tady neměla co dělat, ale ještě jsem měla zvláštní pocit, jakési tušené věci v mé hlavě, na kterou nemůžu dosáhnout. Vždy když jsem se o to pokusila jakoby prchla a skryla se jinam. Pak mi pohled padnul na létající stroj.
Jak to, že neletí? Natahovala jsem ho nejmíň na dvě hodiny! Co se to tu sakra děje! začala jsem očima zmateně a tak trochu zděšeně "skenovat" celou palubu.

Will došel na palubu, když tam uviděl lidi, tak jim pokynul hlavou, ale pak se rozešel po palubě, prošel si jí jendou dokola a pak když začínal obcházet další kolo, tak už začínal trochu upravovat postavení beden, barelů a lan. Člověk si mohl říci co to dělá, ale nakonec z toho vyšla taková překážková dráha. Když bylo vše na svém místě, tak Will šel na příď lodě, sundal si toulec a zakryl vyčnívající šípy látkou, která k tomu byla na toulci našita, takže šípy při převrácení nevypadly. Pak si přehodil zpět toulec přes rameno a to samé udělal s lukem, pak si trochu poskákal na místě a najednou vyrazil vstříc k překážkám, ale zajímavé na tom bylo, že při běhu nevydával skoro žádný hluk, to bylo způsobeno, jak tichým našlapováním, které se musí dlouho trénovat, ale také měl na nohách kožené boty, které byly přesně k tomuhle tichému běhu uzpůsobeny. tak Will probíhal překážky, skákal přes ně, obíhal, nebo přeskakoval a skočil do kotoulu a hned běžel dál a takhle rychle a tiše po palubě probíhal, pokud ho nikdo nesledoval a proběhl kolem něj, tak se zdálo jako by to byl nějaký duch.

Najednou se na palubě objevil ten zvláštní kluk v oblečení, které vypadalo že je již pár století z módy. Roztahal si lana, bedny a všeobecně všechny věci, co se na palubě nacházeli podle nějakého systému a začal přes ně běhat a přeskakovat. Nejvíc ale bylo udivující, jak byl při tom tichý.
Hmm? Začíná to být čím dál tím divnější, chytila jsem se za hlavu a posadila na zem. Musela jsem na to přijít, prostě musela!
Jak jsem se jen dostala na palubu? Jak jsem se jen...
Začínala jsem víceméně upadat do deprese z toho, že to nevím. Měla jsem pocit, že si se mnou někdo hraje a to jsem neměla ráda.

Najednou se na palubě začaly objevovat další postavy. Sice jsem je zatím neviděl, něco málo jsem slyšel. Najednou jsem zpanikařil a můj zrak se najednou rozostřil. Nevěděl jsem kde přesně se soustředit. Začal jsem projíždět celou palubu zrakem a najednou, zrak poslouchal na slovo. Tam, kde jsem potřeboval, tam jsem přiblížil a zaostřil, jako by to byl nějaký automatický dalekohled, který se řídil mou vůlí. Uviděl jsem jakéhosi chlapce, který byl poblíž zábradlí. Ale bylo tu i několik dalších, opět jsem začal prohledávat další část paluby a uviděl jsem dalšího snílka. Slečnu sedící na palubě, párkrát jsem ji tu už viděl a navíc. Najednou jsem uviděl i Willa, muže, který včera mluvil s eM a tolik ji rozhodil. Prozkoumal jsem i další části paluby, ale nikoho už jsem nenašel. Byl jsem nadmíru spokojen, ale najednou se oči vrátily do své původní podoby a já viděl tak, jak by měl vidět každý normální snílek. Vítězoslavně jsem se pousmál a pomalu jsem přešel po palubě až k místu, kde jsem uložil náhrdelník, trochu jsem si s ním hodil a poté jsem ho schoval do kapsy. Tiše jsem se poté proplížil až ke schůdkům a zmizel v podpalubí. (Přesun)

Phate

Během krátké chvíle mého přemýšlení nad tím, co mi řekl můj dvojník, se na palubě nashromáždil větší počet lidí. Ti se ale lekli jeden druhého a ejhle. Zase jsem tam byl jen já a Neige. Došlo mi, že vlastně ještě neznám její jméno a tak jsem přištoupil blíž. Ahoj, to jsem zase já. Promiň, musí to vypadat, jako kdybych tě sledoval. zasmál jsem se. Ale došlo mi, že jsme se ještě neseznámili. Jsem Phate, jsem tu jen pár dní a zajímám se o duchovno. A ty? natáhl jsem s úsměvem ruku.

(hele Will tam je pořád ;-) )

Will doběhal poslední z jeho koleček "to by mohlo stačit, není to nic moc, ale co se dá dělat" řekl si a pak se na chvíli opřel a díval se do neznáma. Když si oddechl, tak uklidil vše na své původní místo a odešel z paluby.

(přesun)

(pardón, včera jsem měla menší technické problémy a dnes se už kodrcavě blíží k Florenci autobus z Budapeště, který veze mimo jiné i důvod, proč tu týden víceméně nebudu Takže se teď uklidím do kajuty a možná se tu jednou za čas objevím )
Když ke mě došel ten kluk, zmateně jsem vzhlédla. Opravdu jsme se ještě neseznámili, ale to rozhodně nebyla věc, co by mě momentálně trápila. Moje ruka se ale natáhla téměř automaticky.
"Já... jsem Neige Levi. A jsem tu asi tak dva dny..." zamumlala jsem nepřítomně.
To rozhodně není normální! Co se to tu děje!
"... a zajímám se o... svět..." pokračovala moje pusa sama od sebe. Znovu jsem se zmateně rozhlédla a pak pomalu vstala.
"Ale teď bych měla jít. Pryč odsud," zdálo se, že mi tahle paluba nenosí štěstí.
Neusnula jsem? Že by ta jídelna byla jen sen? Ale co létající stroj na klíček? nedávalo mi to smysl.
Opatrně jsem se sehnula a vzala ho do rukou podobným způsobem, jako někteří ochránci přírody berou ptáčata vypadlá z hnízda. O něco později jsem zvednula i nákresy. Cítila jsem se hrozně zmatená.
"Pryč odsud," mumlala jsem si pro sebe, zatím co jsem za chvíli zmizela někam pryč.
(přesun)

Phate

Ohlédl jsem se za ní s úsměvem. Dobře, tak to vezmeme z jiného pohledu. Nebyl jsem v žádném sanatoriu. Tak co tady sakra dělám?