Rezidence vůdce Země moří

Dominanta města nacházející se v samotném jeho středu. Výšková budova, která slouží mimo jiné jako orientační bod.
Najdete v ní pokoj vůdce stejně tak jako jeho kancelář nebo pokoje pro hosty. Běžně se v sídle nachází menší či větší počet dětí, které zde žijí.

Seděla jsem za stolem ve své kanceláři a už nějakou dobu koukala do papírů, které bylo potřeba vyřídit. To byl jeden z hlaních záporů technické vymoženosti, který na mě dopadal s největší razancí. Na různá rozhodnutí tady byli pochopitelně různí lidé, v konečné fázi to šlo ale stejně přese mě. Podškrábla jsem rozhodnutí o způsobilosti jakéhosi člena univerzity pobývat na jedné z výzkumných stanic v roviníkových oblastech. V životě jsem ho neviděla, ale posudek vypadal pozitivně.
Následně jsem si promnula oči a zvedla se ze židle. Nevěděla jsem,jak dlouho jsem na ní seděla, ale můj zadek si byl jistý, že víc, než dost. Přešla jsem oknu a zadívala se na část města pod sebou. Chvíli jsem přemýšlela o všech těch lidech, kteří tam žijí a o jejich problémech, než mě ze zamyšlení vytrhl zvuk odbíjení hodin. Když jsem se obrátila, abych zjistila, kolik je, hluboce jsem si povzdechla. Už zase jsem nespala víc, jak třicet šest hodin. V místech, kde je pořád světlo bylo pro člověka mé nátury ještě těžší, přesvědčit se jít spát. Člověk si musel vytvářet umělý rytmus, aby tělu aspoň trochu pomohl se ukotvit. Časem si na to zvyknul, ale stejně to nikdy nebylo tak úplně stejné.
A právě teď byl čas na každodenní procházku po celé budově. Každý den, ve stejnou hodinu, bylo v tom něco až podivně uklidňujícího. Vyrazila jsem z kanceláře a zamířila nejdřív do spodních pater, stejně tak jako vždycky. A mezitím, jsem se rozhodovala, co budu dělat potom.

Okruh byl velký, konec konců, budova taky nebyla žádný drobeček, ale rytmus byl potřebný, bez něho by se tu člověk mohl časem klidně dost dobře zbláznit. Zvláště pak člověk, který má ve zvyku něco takového jako zapomínat na své živočišné potřeby. Jako kupříkladu na spánek.
Kdybych byla hlodavec, asi bych se musela vážně zamyslet nad tím, jestli někdy mezi mými předky nebyl lumík. Na druhou stranu, kdybych byla chytrý hlodavec, nikdy by mě tahle otázka netrápila, protože bych věděla, že celá ta věc s lumíky je jen jedna velká městská legenda. Která jen tak mimochodem již přerostla dosah jedné planety. Ale tak to bylo se spoustou věcí.
Na druhou stranu dostatečná délka trasy zajišťovala dostatečně dlouhou dobu na rozmyšlení si, co budu dělat potom, až jí ujdu. A dnešní den dobu zcela zbytečně dlouhou, protože už po prvních patnácti krocích mi bylo jasné, že potřebuji zase jednou vypadnout z téhle budovy, která byla ve skutečnosti šikovně zamaskovaným strojem na výrobu únavy, práce a ošklivě vydýchaného vzduchu, torchu se projít po městě a nachytat do plic nějaký ten "čerství" vzduch.
A tak, když jsem se konečně ocitla zpátky ve své kanceláři, jsem se v ní opravdu moc dlouho nezdržela. Podívat se na hodiny, přemístit pár věcí na správná místa, zamknout a pak adieu kanceláři, deseti poschoďová cesto dolů, vítej.
(přesun)

Potloukala jsem se před rezidencí, když jsem se jen tak tak vyhnula staršímu muži s náručí plnou papírů.
Vyrušilo mě to ze zamyšlení a chvíli mi trvalo než jsem se začala omlouvat a snažila jsem se nedat na sobě takové vykolejení znát. Nestávalo se mi to často. Ze slušnosti jsem se zeptala, zda mohu pomoct. A pak už mne čekaly jen shody a těžké papíry.

Do prvního patra jsem vyšla v pořádku.
Ve druhém se někdo rozhodl otevřít dveře. Ano, i dveře mohly představovat problém. Průvan proběhl z okna přes dveře až ke mě a několik papírů se ladně sneslo prázdným prostorem až dolů.
Zbledla jsem. Nezbývalo mi než se vrátit.

Už jsem se poučila.
Krabice na papíry, kterou jsem našla v jakési místnůstce plné čistících prostředků, košťat a jiných pomůcek k uklízení, se mi hodila. Naskládala jsem do ní, co šlo a vydala jsem se nahoru.
Teď už jsem papíry donesla bez problémů. Ke své smůle až nahoru, takže jsem téměř necítila ruce.

Odměnu jsem ani nečekala, ale za těch deset zlaťáků, které mi starší pán věnoval, jsem byla ráda. Seděl na lavičce dole, dýmku v koutku úst. Díky mě si zřejmě nějakou dobu odpočinul.
Pokud to bude stále tak dobře placené, klidně do něj budu "málem vrážet" častěji.
Té myšlence jsem se musela zasmát.

(+10 zlaťáků)

Nezůstávala jsem tam dlouho.
Stačilo pár vteřin, abych se rozloučila a pár minut, abych zmizela staršímu muži z dohledu.

(Přesun)

Po kratší a hlavně přímější procházce, co se cesty týkalo jsem dorazila zpátky do sídla. Podívala jsem se nakupu schodů, které se nacházeli přede mnou začala jsem přemýšlet o tom, jak to bude krásné, až se nám povede vynalézt něco na způsob pozemského výtahu. Rychle jsem ale ty myšlenky zahnala, knec konců, pohyb po těhlech schodech byl kolikrát jediný pohyb, který jsem za den vykonávala.
Místo přemýšlení o blbostech jsem se tedy dala do stoupání.
Pietrovič, Pietrovič... hmm. Zní to rusky.
Kdybych slyšela svoje momentální myšlenky v normálním stavu, asi by jsem si vrazila facku. Udělala jsem si do zápisníku poznámku, že si mám o něm něco najít a stoupala dál. Přemýšlela jsem, jestli jsem si ten povedený recept nakonec neměla nechat.
Konečně se přede mnou objevilo správné podlaží a po chvíli i správné dveře do kanceláře. Vedle ní se nacházel pěkný štůsek papírů. Moje ruka zamířila ke klice. Na chvíli jsem zaváhala a pak jsem jí zase stáhla. Počmárala jsem jednu stranu zápisníku svým rukopisem a poté, co jsem ho vytrhla jsem ho pověsila na dveře.

Vzkaz:

Pousmála jsem se. Až si tohle někdo přečte, bude mu jasné, že mám dneska dobrou náladu. Ale bůh chraň toho, kdo by mě probudil.

Otočila jsem se ke dveřím zády a zamířila o patro výš. Tam už jsem spolehlivě našla dveře do svého ložnice. Byla to nevelká, bíle omítnutá mísnost s postelí, nočním stolkem a těžkými závěsy k odpuzení všudy přítomného světla, propojená s ostatními místnostmi obytných částí a to především s koupelnou. Co chtít víc?
Rozhodla jsem se, že sprchu si dám "ráno" a zamířila přímo k závěsům, které jsem bez milosti zatáhla. Pak jsem na sebe už jen hodila výbavu na spaní, sestávající z noční košile, zabořila se do peřiny a přes hlavu si přehodila polštář. A k mému vlastnímu údivu, který by jistě nastal byla-li bych ho byla ve spánku schopna, jsem do čtvrt hodiny usnula.

Když jsem se probudila, polštář jsem už rozhodně neměla přehozený přes hlavu, stejně jako peřina nebyla zdaleka tam, kde by měla být, za předpokladu, že nevlastníte prapodivné touhy týkající se nocování. Kromě toho, že moje postel tedy postrádala téměř všechny věci, které jí činili obyvatelnou s vyjímkou prostěradla, se na mém těle vyskytovala věc, která tam byla poněkud navíc a kterou bych pro změnu ze svého procesu spaní klidně vyškrtla - studený pot. Ten také zapříčinil, že jsem hned poté, co jsem dala postel do přibližně přirozeného stavu, zamířila do sprchy. A pak k opravdu velkému hrnku stimulantu ne nepodobného kávě, který byl na programu naplánován tak jako tak po každém probuzení.
Převléknout se do něčeho vhodnějšího.
Ještě jednou si opláchnout obličej.
Sejít dolů po schodech.
Strhnout cedulku ze dveří.
Sednout si za stůl.
Podívat se do zápisníku.
Není nad to, když si můžete ráno dovolit fungovat na autopilota. Dále následovalo zývnutí a zaostření.
Pietrovič... zní to rusky.
Razantně jsem zatřepala hlavou. Mozek konečně nastartoval.
Musel přijít ze Země. Nebo nějaký jeho předek. Muž. Nejspíš.
Promnula jsem si oči a odložila zápisník stranou. Trhlý doktůrek mohl počkat, teď byli na řadě papíry. Byla pravda, že ty sice nepobíhaly kolem a nedělaly si legraci z nejvýše postaveného člověka na planetě, za to ale měly nepříjemný zvyk vracet se k němu obloukem v případě, že je nečetl a zákeřně ho ze zadu napadnout, ať už v podobě nespokojených lidí, nebo nedej bože nespokojených planet.
Otevřela jsem dveře a donesla jsem těžký štos na stůl. Pak jsem se posadila za něj a dala se do vyřizování.
Chvíli jsem ještě koketovala s pomyšlením, že si nechám pro Pietrovičův spis poslat, ale nakonec jsem se rozhodla, že si pro něj do archivů knihovny dojdu sama. Malá procházka mi po vyřízení té hory, která se na mém stole aktuálně nacházela rozhodně nemohla uškodit.

Papíry, papíry, papíry.
Podepsat, orazítkovat, potvrdit, ověřit, rozhodnout, odložit na později, nezapomenout, zálohovat, vyřídit, zaplatit, podepsat...
Tak nudná a tak jednotvárná práce. Člověk při ní mohl snadno ztratit pozornost. Ale ne člověk mého typu, soustředění jsem potřebovala k ovládání své schopnosti. Koncentrace. To bylo jedním slovem to, na čem závisel úspěch, nebo neúspěch. Zaostření. A já teď byla zaosřená na papíry. Podepsala jsem ten, který zrovna ležel přede mnou a automaticky šáhla nalevo od sebe pro další. Chvíli jsem rukou tápala po stole a hledala zmíněný objekt, nežli mě napadlo zvednout zrak a podívat se, kam se ty papíry zatraceně přesunuly, abych následně zjistila, že bez vyjímky na hromádku "vyřízené". Opřela jsem se zády o svojí židli a s úlevou si oddechla.
Fajn...
Sama pro sebe jsem se pousmála.
A pak si to celé zkazila tím, že jsem se podívala na hodiny.

---
"To mi tady sakra není nikdo schopný říct kolik je?!" rozčilovala jsem se na všechny, kdo se mi zrovna připletli do cesty, když jsem pádila ze schodů dolů.
"Ale, ale, mladá dámo, kdyť máte v kanceláři přece odbíjecí hodiny," podivoval se nad mým rozhořčením, stařík, který měl na starosti moje papíry, dost starý na to, aby se něčím takovým nenechal rozhodit. S mým otcem to bylo dost podobné.
"Jako by mi to bylo něco platné, třikrát jsem zmeškala obchůzku a nikdo ani neotevřel pusu!" durdila jsem se dál, ikdyž mě jeho konejšivý úsměv a stařecká vlídnost, u které věk dávno smazal odstup, který by mezi námi mělo správně tvořit moje postavení, přece jen trochu ukonejšily.
Relaxujte... no jasně... pff... nad moje síly. Potřebuju prášky a tentokrát je taky dostanu.
Prolétlo mi hlavou, když jsem vybíhala z budovy s kabátem, který za mnou vlál navlečený sotva na jednu ruku. Pak jsem se ale přinutila zpomalit.
Klid, Neige, nejzažší lidská hranice je 16 dnů bez spánku, máš ještě spoustu času.
Zpomalila jsem a začala se rozhlížet kolem.
No jasně, tohle si budu říkat další týden a nakonec umřu na přepracování, děkuju pěkně.
Proběhlo mi hlavou ani ne o minutu později a já se znovu rozeběhla.
Aspoň jsem si stihla nandat ten kabát.
(přesun)

Sean


Procházel jsem se po chodbách paláce a letmo jsem se pozastavil u okna. Shlížel jsem na město, které pro mě mělo cenu života. Viděl jsme lidi jak chodí sem a tam, hlouček dětí jak hrají nějákou hru, dvě dívky co vyšly z obchodu s obuví. Ten pohled mě naplňoval pocitem, že jsem pro ně udělal vše co bylo v mých silách. Měl bych zase začít trochu myslet i sám na sebe. Tady to zeje prázdnotou, chybí tu nějáké oživení. Připadám si tu jako v hrobce.

Před rezidencí jsem potkala stejně jako minule staršího člověka.
A znovu s těžkou krabicí papíru. Upravila jsem tašku, abych se neuškrtila, až mu krabici vezmu. Přece jen sotva ji unesl.
"To je v pořádku," nadhodila jsem menší úsměv a pokusila jsem se nespadnout ze schodů.
Znala jsem ho už lépe. Od doby, kdy jsem tu do něj omylem vrazila a vysypala tak papíry, jsem mu chodila pomáhat. Deset zlatých nebylo na místní poměry tolik, ale i tak to byly peníze a v tomto případě zasloužené.
"Odměnu ti nechám u matky," zavolal za mnou stařík.
Bývala bych se ohlédla, ale takhle jsem jen zamumlala slova díků a pomalu jsem se snažila i s krabicí vyškrábat po schodech.
Jedno patro, druhé...
Napadlo mě, že by konečně mohli zařídit výtah, ale ne, ono se zrovna v rezidenci musí chodit pěšky. Nechápala jsem, jak to mohl starší muž denně zvládat. Možná za to mohla praxe. I já už si na to začínala zvykat. Teď se prý změnil vůdce, možná s ním zavedou i výtahy.

Zastavila jsem se až před kanceláří.
Chvíli mi trvalo než jsem přišla na to, jak s krabicí v náručí zaklepat. Povedlo se, ale nikdo neotvíral. Trochu jsem se zamračila, ale nakonec jsem se posadila na jednu ze židlí. Nezbývalo než počkat.

Sean


Vyšel jsem zpoza rohu do chodby ke své kanceláři, kde jsem viděl na lavičce sedět nějákou dívku. Dojdu pomalu k ní a nahodím lehký úsměv. Můžu vám něják pomoci slečno?

Nový vůdce?
Chvíli jsem si ho roztržitě prohlížela než mi došlo, že bych měla pozdravit. Hbitě jsem vyskočila na nohy a při své šikovnosti jen tak tak zadržela hrozící pád krabice s papíry. Pak už se mi povedla ladná, mírná úklona.
"Dobrý večer, pane," začala jsem a v duchu krátila pečlivě promýšlený monolog na dvě věty. "Přinesla jsem vám jen další papíry na vyřízení."
Zamyšleně jsem se zadívala na tu hromadu.
Už chápu, proč je celá rezidence plná sekretářek...

Sean


No to je mi tedy ale důležité poslání. Pojďte dál, udělám vám aspoň trochu čaje, když už jste vážila cestu tak vysoko. Převezmu od dívky krabici, kterou vezmu do podpaží pod levou ruku. Příjdu ke dveřím a jakoby ze vzduchu vytáhnu klíč, kterým odemknu dveře, pak projdu dovnitř a krabice žuchne na stůl. Jaký máte ráda čaj?

Překvapeně jsem naklonila hlavu na stranu, když tu krabici vzal klidně jednou rukou a donesl dovnitř. Ani jsem se přitom nezmohla na odpor a poslušně vešla za ním.
Tu krabici? Vážně? Tu, kterou jsem pomalu nemohla donést nahoru?
Do pohledu se mi na chvíli vkradl obdiv než jsem si všimla otázky.
"Popravdě nejraději mám kávu, pane," odvětila jsem nesměle.
Fakt byl, že jsem čaj příliš nepila.
"Čaj tedy asi černý," dodala jsem spěšně.
Jsi vybíravá, Nyx!

Sean


Kávu? Tak tedy kávu. Dojdu k místu, kde do mé kanceláře ústí parovodní potrubí a připojím k tomu svojí parovarnou konvici. Po chvilce se voda v konvici dovařila a před slečnu přistál hrnek kávy. Sám si sednu za stůl s šálkem čaje. Tak copak to tu máme?

"Děkuji," kývla jsem, ale ještě jsem šálek nevzala do rukou. Čekala jsem až tekutina trochu vychladne, abych se nespálila.
Když se posadila, nesměle jsem obsadila křeslo naproti.
Jeho otázku jsem sice slyšela, ale odpovídat na ni nemělo smysl. Netušila jsem, co se mezi papíry nachází a tak jsem pouze pokrčila rameny, přičemž jsem zvědavě zkoumala, jak to tu vypadá. Naposledy jsem tu byla, když to byla kancelář bývalého vůdce a teď jsem si všímala každé sebemenší změny.

Sean

Vytáhnu papíry z krabice a začnu je řešit. Jak se jmenujete? optám se aniž bych vzhlédl od práce.

Kancelář je celkem vkusně vybavená, nábytek je ze dřeva tmavého odstínu. Na zdi visí několik zbraní, z čehož nejvíc asi může zaujmout stará puška. A všimla sis i několika obrazů, jedná se o krajiny zobrazující lesy, louky a hory. Na stěně proti dveřím visí portrét mladé ženy s krásnými zlatými vlasy a milým úsměvem.

Z celé místnosti mě nejvíce zaujal portrét mladé ženy.
Měla vskutku nádherné zlaté vlasy. Chvíli jsem se od obrazu nemohla odtrhnout. Zajímalo mě, kdo to je. Odkud je. A jestli vůbec ještě žije. Každopádně její tvář vévodila okolí.
"Nyx Thélia, pane," odvětila jsem již klidně, když jsem zaregistrovala otázku.
I když možná mé příjmení někde zaslechl. Ne všem se stávalo, že oba jejich rodiče pocházeli ze Snílkovské lodi. Dokonce i oba prarodiče. Navíc byli známí a důvěryhodnými průvodci po Zemi Moří. To zaměstnání lákalo proto i mě.

"Ano, to je," kývla jsem. "Řecká bohyně ze Země, odkud původně pochází mí rodiče i prarodiče."
Překvapilo mě, že to věděl. Ale koneckonců byl vůdcem země.
"Dobře, pane," dodala jsem, jak jsem byla zvyklá.
Ani jsem si nevšimla, že jsem znovu ve větě nepoužila jeho jméno.

"Po aktivním životu v terénu a hlavně přechodu třemi světy matka musela skončit s využíváním své schopnosti. I přesto nakonec ochrnula," jemně jsem skousla spodní ret. "Ale dokud má své prášky, je vše v pořádku a otec stále vypomáhá při zacvičování nových průvodců."
Vlastně jsem se stále usmívala.
"Ale ano, jsem tu šťastná. Jen mi zatím chybí to... Dobrodružství? Které nabízí život průvodců. Až se naučím ovládat svou schopnost, ráda bych také provázela lidi po naší zemi.

Sean


Zajímavé. A je něco co by vaše rodina potřebovala? Omlouvám se za špatný rozhled, ale před pár dny jsem se sem vrátil a jsem trošku mimo obraz. Potřebuji vědět čeho se ve městě nedostává, abych to zajistil. A z těhle papírů... projedu rukou papíry... se dovim leda kulový.

Zavrtěla jsem hlavou.
"Systém je výborný, alespoň co jsem viděla," pokrčila jsem rameny a po dokončení studia místnosti jsem přejela znovu k němu. Pohledem jsem se soustředila obzvláště na oči, ty mě na lidech vždy zajímaly nejvíc.
"Pravděpodobně nejsem nejlepší volba pro vyprávění o aktuálním dění, příliš nevycházím z universitní knihovny a domu."

"Často tam pomáhám," pokrčila jsem rameny. "A také často nosím papíry sem."
Když není, co jiného na práci...