Paluba Destiny

First topic message reminder :

Paluba a boky lodi přesně v jejím středu.
Jakmile na ní vyjdete zjistíte, že kolem vás je tma. Země není vidět, neblíží-li se vzducholoď k některé z planet, na kterých plánuje zastavit. Celou loď obklopuje jakýsi neviditelný obal, který umožňuje všem na palubě dýchat. Kolem ní se rozprostírá širý vesmír. V dáli jsou vidět hvězdy. Obloha je jimi doslova posetá.

Pokud se loď nachází v atmosféře některé z planet, je to ještě hezčí.
Pak jsou totiž mraky, červánky všude kolem vás. Při dostatku kyslíku štít kolem lodi zmizí a propustí dovnitř většinu slunečního svitu. Ptáky prolétávající kolem a s křikem zdravící známou loď.

Nechala jsem loď, aby sama odnesla lehátko.
Z paluby jsem totiž zaslechla něco, co tu nemělo být. Vyběhla jsem schody po dvou než jsem na pár vteřin ztuhla při pohledu na neznámého. Jeho jméno se mi objevilo na mysli snad omylem, jak jsem toužila zjistit, jaké je.
"To je v pořádku," pomalu jsem přešla blíž.
Netušila jsem zatím, jaká bude jeho reakce, takže jsem se mu zatím nesnažila pomoct.
"Faito," oslovila jsem ho tiše. "Zcela jistě jsi teď trochu zmatený, ale mě se bát nemusíš. Jsem Avalon Tenra, pátá kapitánka první Snílkovské vzducholodi Destiny."
Zase jsem se odmlčela a čekala, co on na to. Chtěla jsem ho dovést pro jistotu na ošetřovnu, ale nejdříve jsem si musela získat jeho důvěru.

Faito

Podíval jsem se zmateně na slečnu, která znala moje jméno a rychle jsem sykl: Nepatříš k nim, že ne? Nech mě být, já nemám nic, co bych ti dal. Pomoz mi...
Ostatní informace jsem spíše podvědomě vstřebal. Odkryl jsem ruku z břicha, kde jsem měl rozšklebenou ránu. Potřebuju doktora...

"Opři se o mě," vyzvala jsem ho, abych ho mohla dovést do ošetřovny. "A neměj strach, Destiny tě vyléčí."
Možná mu to bylo divné. Destiny bylo jméno lodi a přitom jsem mu tvrdila, že ho vyléčí. Kdo řekl, že to není možné?
"Budeš v pořádku," pokusila jsem se o uklidňující úsměv. "Slibuji."

Faito

Díky... vyhrkl jsem a vyškrábal jsem se tak, abych se jí opřel o rameno. Náhle se mi rozšířily zornice a rozbolela mě hlava. V Avalonině hlavě se rozeznělo: Co se to děje? kde to jsem? Proč mě tak bolí hlava? Odpověz! Pak to zmizelo.

Zarazila jsem se.
"Ta bolest hlavy přejde," šeptla jsem.
Schopnost? Moje?
"Můžeš jít? Pokud ne, určitě se najdou nosítka."
Snažila jsem se o uklidňující tón.

Faito

To bude dobré. Pokud to nebude daleko. Ještě jednou vám děkuji. Ty postavy tam dole...vůbec nevím, co chtěly. hlesl jsem a vyšel s ní k "nemocnici".

Teď už jsem ho jen beze slov odepřela.
Ještě jsem se mu na chvíli zadívala do očí, jako kdybych v nich hledala něco, co by mi pomohlo určit průběh situace, do níž se zřejmě před pár minutami dostal. Musel být vyděšený. Raději jsem nechtěla spěchat, ale zvolit tempo, které by nebylo příliš rychlé a zároveň nezapříčinilo vykrvácení bylo pěkné dilema. Nakonec jsem se přece jen rozhodla a vydali jsme se k ošetřovně.


(Přesun, oba)