Paluba Destiny

First topic message reminder :

Paluba a boky lodi přesně v jejím středu.
Jakmile na ní vyjdete zjistíte, že kolem vás je tma. Země není vidět, neblíží-li se vzducholoď k některé z planet, na kterých plánuje zastavit. Celou loď obklopuje jakýsi neviditelný obal, který umožňuje všem na palubě dýchat. Kolem ní se rozprostírá širý vesmír. V dáli jsou vidět hvězdy. Obloha je jimi doslova posetá.

Pokud se loď nachází v atmosféře některé z planet, je to ještě hezčí.
Pak jsou totiž mraky, červánky všude kolem vás. Při dostatku kyslíku štít kolem lodi zmizí a propustí dovnitř většinu slunečního svitu. Ptáky prolétávající kolem a s křikem zdravící známou loď.

"Destiny tě k nim zavede," odvětila jsem tentokrát bez zamyšlení a bez váhání.
"V podpalubí si stačí přát najít svůj pokoj a uprostřed prázdných chodeb se na jedněch dveřích objeví tvé jméno. Pokud nemáš chuť hledat, číslo pokoje bude už teď ve společenské místnosti na nástěnce hned vedle tvého jména," pousmála jsem se.
"Pokoj se sám zařídí podle toho, jaká je tvá duše. Můžeš tam něco chtít a ono to tam bude, ale přednost dá Destiny tomu, co by tam chtělo to podstatné uvnitř tebe. Říkejme tomu třeba podvědomí."

"To je zajímavé, až mi to nahání husí kůži. a kam Destiny vůbec pluje?" zeptala jsem se

"Kam chce," odvětila jsem. "Doplnit zásoby do Přístavu lebek a pak zase k Zemi. To vše nad množstvím různorodých planet, mlhovin i hvězd."
Povzbudivě jsem se pousmála.
"Naštěstí od sebe dokáže odehnat jejich žár, takže je možné sledovat slunce vcelku zblízka, aniž by nám ublížilo."

"A kdy pojedeme do přístavu lebek? Zní to hrůzostrašně ale přijde mi to vzrušující." objevili se mi hvězdičky v očích

"Jsme na cestě tam," podotkla jsem.
"Destiny ale nikdy nezakotví," dodala jsem po chvíli. "Ven procházíme bránou. Tu uvidíš a pochopíš až půjdeme."

"Ehm a můžu mít dvě otázky jednu nepodstatnou? Jsou tu nějací kluci? A jak mám začít trénvoat nechci tyrkysový vlasy."

Rozesmála jsem se.
"Členů posádky je mnoho," prohodila jsem se šibalským úsměvem. "A víc než mnoho."
Nad další otázkou už jsem se víc zamyslela.
"Pro trénink je tu speciální místnost. Se základy ti ale nepomůže, většinou se projevují jen v krizových situacích a naprosto neočekávaně. Můžeš ale zkusit začít meditací nebo jógou, pomáhají s výdrží. Jen si nemysli, že to půjde rychle. Meditaci se musíš učit dlouho a jógu ještě déle. Až to zvládneš, během několika hodin bys mohla změnit něco, co jsi provedla v krizové situaci. Vrátit to do původní formy. Třeba si změnit barvu vlasů."

Přikyvovala jsem a dál poslouchala, dokud se mi na mysl nedostala další dotěrná otázka.
Přístav lebek, zvláštní místo na doplnění zásob, alespoň podle názvu. Spíš bych to typovala na nějaké hororové místo s lebkami napíchnutými na kůlech jako uvítání, i když, kdo ví, třeba se mé představy vyplní! Jako piráti z Karibiku!
Ušklíbla jsem se, no pak jsem se vrátila zpátky k přemýšlení jak zformulovat svou otázku.
"Říkala jste, že schopnost se může projevit i později, že? Asi se nijak rychleji.. probudit nedá, co?" Konečně jsem našla správné slovo, ne, že by mě to nějak extra tížilo na srdci, ale potřebovala jsem mít jistotu, že se nestanu outsiderem lodi.

"Většinou jsou to krizové situace. Po dnech nebo po týdnech," pokrčila jsem rameny. "Nedá se to uspěchat a čím víc se o objev schopnosti snažíš, tím méně toho dokážeš. Nech tomu prostě volný průběh, ono to přijde. A všichni, kteří objeví svou schopnost déle, ji nakonec ovládají rychleji než ti, kteří ji objevili hned. Závisí i na síle vůle, ale u většiny to platí. Jakmile si zvykneš na palubě, jde všechno lépe než kdyby sis zvykala zároveň na schopnost i nové prostředí.

Přikyvovala jsem a naslouchala.
"No, víte o tom nejvíc, tak to mu nechám volný průběh" Ušklíbla jsem se a pokrčila rameny. Pak pokývala hlavou, no na to se ozvalo nepříjemné kručení žaludku.
A sakra, v tu nejnevhodnější chvíli.
Pousmála jsem se, abych zakryla trapas.
"Ehm, je tu bufet, kuchyň nebo něco podobného?" Zeptala jsem se.
Snad tu nebude strava jakou mají kosmonauti! Maso v pastě bych nechtěla!

"Ano a znovu, Destiny tě tam zavede, stačí si to přát a věřit tomu," pousmála jsem se. "Menu je na stěně jídelny. Nejhorší, co tě může potkat, je zlomyslnost mé lodi, občas nechá posádku mýt nádobí."
Ta myšlenka byla vážně zvláštní.
"Nebudu tě trápit, půjdu s tebou," dodala jsem po chvíli. Přece jen i já už měla hlad. "Reino, přidáš se?"

"No samozřejmě takové nabídky se neodmítají." usmála jsem se a celá se rozzářila

"V tom případě jdeme," nadhodila jsem jemný úsměv, abych se vzápětí vydala na cestu Destiny.
Jako vždy jsem se předtím jemně dotkla zábradlí. Cítila jsem strukturu dřeva. Dalo by se říct celou strukturu bytosti, kterou Destiny byla.
"Na co máte chuť?" stačila jsem se ještě zeptat než jsme zmizeli v podpalubí.

(Přesun)

Steve Davis

Vylezl jsem na palubu, přikrčený, zmateně sem se rozhlížel. Kam jsem se to dostal? Nikde ani živáčka... je tu celkem chladno... a tma.
Pomyslel sem si, moje oči si ještě nezvykli na zdejší "osvětlení" a pocházel sem z teplejších krajů. To vše podporovalo můj pocit nervozity a stresu.
Ehm... Zdravím, je tu někdo?
Řekl sem víc potichu, než sem zamýšlel a znovu jsem se rozhlédl po lodi. Prošel jsem palubu několikrát tam a sem, prohlížel jsem si podivné sestavení plachet, úplně jiné než u lodí co dříve pluli na našich mořích. Taky sem nikde neviděl vodu, zdálo se, že se to plavidlo vznášelo.
Potom jsem váhavě přešel k dveřím do podpalubí a vstoupil jsem dovnitř. (přesun)

Steve Davis

Iiiiiiiiiiiik!!!.... Au... ou... ah... grrr.... Ozvalo se z mého hrdla bolestné kňučení, doprovázené tupými ranami, když jsem padal dolů ze schodů.
Snažil jsem se totiž vylést na palubu, ale najednou se mi smekli nohy po mokrých schodech a letěl jsem dolů.
Mnul jsem si potlučená ramena a záda, hlava to neodnesla, protože padat jsem uměl poměrně bezpečně.
To mi někdo musel udělat schválně... Zabručel sem si pro sebe a hned jsem se začal drápat na nohy. Podezřelý číslo jedna byla samozřejmě okamžitě tadle zlomyslná kouzelná loď, která měla asi nejlepší job na světě a to bylo "vytáčení Steva".
Vyšel jsem po schodech na palubu, tentorkát opatrně, abych si nenabil kokos podruhý a tam jsem uviděl Thaleiu a začal jsem se nekontrolovatelně smát.
Nebylo by lepší místo pastí dát na schody cedulku "nevstupovat, reservé"?
Řekl jsem a přestal jsem se držet za záda, abych nevypadal jako nějakej stařec co uklouzl na ledu... mokrý kalhoty a tričko ze zadu se mi snad podařilo nějak maskovat...

Steve Davis

Zasmál jsem se poznámce narážce na mé mokré triko, ale když na mě namířila mop, zvedl jsem ruce a bradu. A to mě jako korunovala miss uklízečka?
Rýpnul jsem si ještě a očekával, že mi mop přistane na obličeji.
Potom jsem ale radši udělal několik krychlích kroků dozadu a měl jsem se na pozoru před kýblem.
Z toho jde hrůůza a zní to nebezpečně... Řekl jsem a když jsem si všiml jejího pohledu, skoro bych řekl že to byla pravda...
Potom jsem z bezpečné vzdálenosti sledoval, jak utírá podlahu.
Mno jde ti to nááááramně. Ale zkus ten mop chytit víc na hoře... pokrč si víc kolena, ať se nemusíš tolik ohejbat... a támhle si vynechala... no taaaak, děláš tam čmouhy...
Řekl jsem provokativně a teď jsem se opravdu připravil na ústup před letící vodou... Vše to bylo totiž v tom vynervovat jí... pak to totiž bude muset utřít znova. Ďábleský plán...

Steve

Ale já už sem se sprchoval... Řekl jsem a přičichl jsem si k ruce, ale ucítil jsem akorát zpocené tričko. Aha... fialky to zrovna taky nejsou... Zamračil jsem se a zabědoval, že jsem si to neuvědomil, než jsem ho na sebe navlíkl.
Oooo, jak poroučíte, královno. Řekl jsem když mi podala mop a vysmekl jsem jí úklonu. Když si začala utírat ruce do mého trička, jen jsem s úsměvem vrtěl hlavou. Stejnak jsem ho musel vyprat, tak už to bylo jedno.
Když jí padal šátek, hbitě jsem zvedl nohu a šátek místo na kýblu přistál na mé noze. Vyhodil jsem ho do vzduchu, chytil a pak jsem si ho uvázal kolem hlavy já.
Na její pohledy a ironii jsem jí jen odvětil: Jistě královno "kyselý čumáku".
Řekl jsem a pak jsem se s vervou pustil do vytírání. Několik rychlých pohybů mopem, potom vyždímání a pak zase pár rychlých pohybů. Pokud se Thaleie opět nepovedla nějaká "nehoda", za chvilku byla podlaha suchá.
Myslím že bych zasloužil odměnu aspoň v podobě vypranýho trička... Ale to bych si moc fandil... Co aspoň informace kde ho vyperu?
Řekl jsem s úsměvem.

Steve Davis

Destiny se ptát nebudu, je to "bachař" a moc dobře ví, co si o ní myslim.
Řekl jsem a zamračil jsem se na loď.
V momentě když si Thaleia brala šátek, jsem si setřel trochu špíny z tváří a otřel jí to na špičku nosu.
Tůdle, tobě bych to zrovna tak vykecal že? Navíc... podle toho co říkáš, když budeš chtít kajutu najít, tak jí najdeš ne?... Ale myslím že moje kajuta se bez tvojí maličkosti obejde... nerad bych to tam měl samou čmouhu. A víš co? Seš uklízečka naruby hmmm.
Řekl jsem se smíchem a potom jsem si dal ruku před pusu a dlouze zývnul.
Je pozdě, takže tě tady nechám a uteču ti... Kuli tobě se budu muset ještě jednou umejt... fakt moc děkuju, dobrá vílo. Měj se, dobrou.
Mávnul jsem jí a radši jsem rychle vyklidil prostor, ale OPATRNĚ! Abych se na schodech nezabil. (přesun)

Faito

Aaaargh....pomozte mi někdo, prosím! procedil jsem mezi zuby a plazil jsem se po palubě. Opřel jsem se o jakýsi sloup a zandal jsem tesák do kapsy. Podíval jsem se na ránu. Tohle je zlý, to je moc zlý!