Hostinec

First topic message reminder :

Jídlo v místním hostinci beze jména se nedá jíst.
Postele jsou tvrdé a sotva se na nich dobře vyspíte. Jsou po dvou, pohlaví se nerozlišuje, takže nikdo neví, s kým může skončit v jedné místnosti.
Přes všechna úskalí je však toto nejbezpečnější budova v celém přístavu lebek s výhledem přímo do propasti jako kdyby do ní budova měla za chvíli sklouznout. Jen málokterý zloděj si troufne k oknům.
A ten, kdo si troufne, spadne do propasti. Vyklánění se z oken se zkrátka nedoporučuje.

Dobře jsem chápala, že tohle není loď.
Obzvláště někomu, kdo neví, kde je, bych měla věnovat větší pozornost než obvykle.
"Ne, tohle není sen," dodala jsem, abych se v myšlenkách neztratila na příliš dlouhou dobu.
K masti, kterou mi mezitím přinesl hostinský jsem přičichl a vdechla vůni podobnou mátě.
Máta.. Zvládne všechno, když se spojí se správnou bylinkou...
"Bude to trochu štípat, ale zítra ráno už nebude po ráně ani stopy," prohodila jsem a snažila jsem se o veselý tón, přičemž jsem jí nezapomněla krabičku s mastí podat.
Fialkový, podivný krém nevypadal zrovna lákavě, ale účinky byly správné.

Do dvojice zbývá s Ryuujim... Ale ne, to jí nemohu udělat...
Odevzdaně jsem povzdechla.
Nechám si je na starosti oba. Nic jiného mi nezbývá.

"Ale, nikdy som o tomto mieste nepočula. Kde to sme? Je to prístav že?" Spýtala som sa jej a vzala som si krabičku, trošičku som si vzala na prsty z masti a natrela som si koleno. Kusla som si do pery, auu, mala pravdu. Zapozerala som sa okolo. "A dá sa odtiaľto nejako dostať?"
Sklonila som hlavu. Mám strach ... nie všetci vyzerajú priateľsky hlavne nie ten vzadu...

"V pořádku. Projdeme zpět bránou, kterou jsi přišla," pousmála jsem se.
Jen ne hned, ale to zatím nemusí vědět...
"Loď je většinou bezpečné místo, kde se ti jistě bude líbit. Neslyšela jsi o něm.. Ale možná jsi někdy měla podobný sen. Tady jsi tím, kým máš být. Ztělesněním své duše."
Dobře.. Možná loď není vždy tak idylická, ale to si necháme na později...

"Nicméně není čeho se bát. Jen se snaž nedávat najevo strach. Někteří z lidí okolo tebe by toho byli schopní nepěkně využít..." dodala jsem pro jistotu, i když jsem si nebyla jistá, jestli je tato poznámka na místě.

Rýchlo som prikývla a prezrela som si ju. "Áno, sníval sa mi sen ... nastúpila som na veľkú vzducholoď no potom ... bolo zrazu prázdno a ja som bola pri nejakej veľkej bráne a ... ach." Prestala som rozprávať. "Môžem ... ísť s Vami?" Spýtam sa jej ešte. Nemám rada keď som sama ...
Poobzerala som sa ale okolo. "Vy ste kapitánka ... prečo tamten človek chcel nahradiť Vaše miesto?" Spýtala som sa potom.

"Na vzducholoď jsi opravdu nastoupila a bránou jsi prošla na přístaviště, odkud bereme zásoby. Teď čekáme jen na to, až je přenosí na loď a hned poté se vydáme zase na Destiny," vysvětlovala jsem a pak jsem se zase rozesmála.
"Je trochu blázen, ale zvykneš si na něj. Neublížil by ti."
Další věc, ve kterou doufám...

Prikývnem. "Takže som vlastne už ... členom posádky?" Spýtam sa potom. "A on no ... umm, mám trochu strach ... " Priznám sa a kusnem si do pery. Pootočím hlavu a pozriem sa na M. Nevyzerá strašidelne a zastala sa Bereniky, musí byť milá ... Otočila som pohľad na Bereniku. "A ... ako Vás mám oslovovať? Umm, Pani Berenika?" Spýtala som sa jej.

"Většina lidí mi říká jednoduše Kapitánko" nadhodila jsem oslovení.
"Ale u toho mi samozřejmě můžeš tykat. Už proto, že ano, jsi člen posádky."
Zajímalo by mě, co teď... Za den nebo dva se vrátíme na Destiny, ale do té doby? Napjatou atmosféru naštěstí přerušil příchod Ell.

Zamyšlená jsem vytáhla z kapsy pytlík s několika dýkami a tabákem. Bylo v něm i pár kamínků.
"Zdejší lidé za to dají cokoli. To kdybys měla chuť zkusit obchodovat. Dá se získat spousta zajímavých věcí," zkusila jsem pozměnit téma.

"Zaujímavých vecí? Akých?" Spýtala som sa jej a prezerala som si veci ktoré vytiahla z vrecka. Možno by som si na toto zvykla, možno ... čo ak je toto môj nový život? Ale čo rodina? Čo škola, priatelia ... ? Zamyslela som sa a kusla som si do pery. Pozriem sa na svoje ruky. To som vždy mala takéto dlhé nechty?

Všimla jsem si jejích nehtů.
To bude její schopnost... Zatraceně na to tu není vhodná doba...
Pozorně jsem se rozhlédla, jestli si toho někdo nevšiml.
Na projevení schopností ve středověkém městě opravdu nebyla vhodná doba.
"Schovej ruce pod stůl..." zavrněla jsem tiše. Ani nevím, proč jsem nepoužila svou schopnost, ale cítila jsem se nesvá. Jestřábím pohledem jsem ještě jednou přejela po místnosti.
Výborně, nikdo si toho nevšiml... Nesnáším inkvizici...
"Různých.. Knih, papíru, drahých kamenů..." pokračovala jsem nahlas a přitom jsem sledovala, jestli udělala to, co jsem řekla. Muselo ji to vystrašit, ale teď jsem nemohla o našich schopnostech mluvit otevřeně.

Mlčel jsem a díval se co se bude dít. Bylo to komické představení. Kapitánka vypadala odhodlaně a nedala se nechat oblbnout nějakým vejtahou a náfukou. Jestli to byl opravdu kapitán to nevím, ale takovou osobu bych asi respektoval nedokázal. No rozhodně mě zajímalo jak to dopadně Že by se to nakonec vyústilo v bitvu? Když jsem si toto řekl v hlavě napadla mě jen jedna věc a to kapitánka bez trička. Nahlas jsem vykřikl " Špatné myšlenky pryč!!! " ALe né a né a furt se mi to promítalo v hlavě.

Rýchlo som schovala ruky pod stôl a sledovala som ju. Knihy ... ? Potom som sa ale zľakla a pozrela som sa na Azumu. Prečo kričal? Stalo sa niečo? Nechty ma začali trošičku bolieť ale sledovala som okolie. "Takže knihy ... Možno ... možno by sa mi páčilo nakupovať knihy." Povedala som potom.

"Prozatím budeme muset zůstat tady," pronesla jsem zamyšleně s pohledem na místě desky stolu, pod níž měla ruce s delšími nehty. Takovými zvláštními drápky.
"A pak bysme se měli vrátit na loď," dodala jsem spěšně.
Mohla bych lidem okolo přeměnit myšlenky na to, že má ruce zcela normální... Ale tolika? Desítkám najednou?
Příliš dobře jsem věděla, že na to mé schopnosti nestačí.
Potřebuji východisko... Odvézt pozornost...
Další možností byl jednoduchý risk. Počkat až schopnost zmizí a okamžitě se vrátit na loď. S polovinou zásob to sice bude riskantní, ale stačí to. Vrátili bychom se sem hned, co by byla na lodi a vybrali tým, který to tu zvládne.

Znova som sa na ňu pozrela. "Zostať tu? Umm ... a potom ísť na loď ... ? A ako to vlastne na lodi chodí?" Spýtala som sa a sledovala som ju, mala som nejaký divný pocit z toho všetkého. Robím niečo zle? Ah, prečo ma štípu nechty?

Nebylo zapotřebí zase tolik rozumu, abych pochopila, že je něco v nepořádku. Berenika najednou vypadala značně nervózně a způsob, jakým přikázala Elle schovat ruce... projevilo se snad na nich něco, co nemělo být vidět? Zašátrala jsem po kapsách. K čertu, to tu nikdo nemá rukavice nebo aspoň kapesník? V tom jsem si vzpomněla, že mám vlastně na krku šátek. Rychle jsem ho odmotala z krku, a i když jsem nevěděla, o co kráčí, nabídla jsem ho vystrašené a nic nechápající Elle. Když to nemá být vidět, tak ať není.

Natiahla som ruku aby som si šatku vzala ale všimla som si nechtov, boli teraz aspoň päť centimetrov dlhé. Takéto dlhé neboli ... čo sa to deje? Rýchlo som ruku stiahla a pozerala som sa raz na Bereniku, raz na M. Kusla som si do pery.

Jen jsem se na Em pousmála.
Prvně jsem nepochopila, proč k nám jde, ale zřejmě jsem měla mylný úsudek a někdo si Ell přece jen všiml.
"Děkuji, skvělý nápad," zavrněla jsem. Trochu mě to zklidnilo, ale příliš dobře jsem věděla, že něco takového stačit nebude.
Tohle rozhodnutí je zcela jistě špatné...
"Okamžitě tu chci celou posádku, náš výlet končí," prohodila jsem.
"Pro zbytek zásob se vrátíme sami a tentokrát zamknu místnost s bránou. Pro jistotu."
Soustředila jsem se na svou mysl. Nefungovalo to.
Tiše jsem zaklela. Jistě. Voda. Vlhkost v jeskyních rušila mé schopnosti stejně jako rychlá voda tekoucí městem, ve kterém jsme se nacházeli.
"Em? Našla bys cestu zpět k bráně sama?" zadívala jsem se na ni zkoumavým pohledem.
Musím dát dohromady ty, kteří sem přišli...

"M...myslím, že ano", vykoktala jsem ze sebe. Tohle vypadalo vážně. Kapitánka by určitě neodvolávala celou akci jen tak pro nic za nic. "Jen doběhnu vzbudit Alfia. Už se tam nahoře válel dost dlouho", dodala jsem a odběhla vykopat toho spáče z pelechu. Pokračovat může na lodi.

Otočila som sa na Bereniku. Kvôli mne? "K-Kapitánka... Som v úplnom poriadku... to umm... zmizne!" Poviem smerom k nej. "Určite tu máte veci ktoré musíte vybaviť... však? Ja... budem sa snažiť aby to zmizlo... " Snažila som sa sústrediť, nechty sa ale nezmenšili ani len o trošku. Zaberie to len sa musím snažiť viac ...

Přikývla jsem a postavila jsem se.
Zaobývat se naším rádoby kapitánem teď nemělo smysl. Měla jsem na práci důležitější věci. Tohle bylo rozhodně trochu nebezpečné.
"Ell, teď se s Em vrátíte zpět na loď, zatímco já najdu ostatní. Na lodi se sestaví tým, který to tu zvládne. Nebudeme tě zbytečně vystavovat nebezpečí, když... Když to ještě neumíš ovládat."
Mluvit se mi najednou zdálo mnohem těžší. Možná to bylo tím, že jsem zkusilo komunikovat přes vodu. Určitě to bylo tím. Tisíce jehel mi v hlavě působily zvláštní bolest. Člověk by neuvěřil, jak moc může bolet myšlenka...

Za chvilku jsem byla zpátky i s rozlámaným Alfiem. Neměl páru, co se s ním dělo, ale nebyl čas mu to vysvětlovat. Pokecáme na lodi.

"Tak pojď", pravila jsem směrem k Elle. Raději to nebudeme zdržovat.

(přesun do přístavu)

Kráčala som s M preč. Bola som z toho všetkého tak trochu vedľa.
(Presun)

Sotva Em odtáhla Alfia pryč a Ella odešla s nimi, chtěla jsem zmizet i já, přičemž jsem všem členům posádky v místnosti oznámila, že se vracíme k bráně.
Pak jsem se vydala k Ryuujimu.
"Prosím, pojďte teď se mnou." prohodila jsem. "Vracíme se k lodi."
Čekala jsem, co řekne. Pokud by mě odmítla, byla jsem připravená ho tam nechat.

Prichystala som sa na odchod a bola som skutočne rada, že sa vraciame.
Rozhliadla som sa či už niekto odchádza alebo čakáme na kapitánku a toho nafúkanca.

"Měli bysme odejít v přidělených dvojicích," dodala jsem spěšně.
"Nechceme tu přece někoho omylem zapomenout."
Obvykle bych se nervózně pousmála, ale teď mi to vůbec nepřipadalo vtipné.
Zaregistrovala jsem Momoniku a zamyslela jsem se nad tím, že jsem si měla připravit nějaký seznam párů.
A pak se budu muset proběhnout po tržišti a najít ty zbývající...