Hostinec

Jídlo v místním hostinci beze jména se nedá jíst.
Postele jsou tvrdé a sotva se na nich dobře vyspíte. Jsou po dvou, pohlaví se nerozlišuje, takže nikdo neví, s kým může skončit v jedné místnosti.
Přes všechna úskalí je však toto nejbezpečnější budova v celém přístavu lebek s výhledem přímo do propasti jako kdyby do ní budova měla za chvíli sklouznout. Jen málokterý zloděj si troufne k oknům.
A ten, kdo si troufne, spadne do propasti. Vyklánění se z oken se zkrátka nedoporučuje.

Hostinec jsme skutečně našli bez problémů, přesně jak pravila kapitánka. Ta budova se nedala přehlédnout. Vypadala sice jako že se každou chvílí zřítí, ale tak ostatně vypadala celá řada místních budov, takže nebylo z čeho vybírat.

Hned po vstupu se mé nejhorší obavy splnily. Vypadalo to tu přesně jak jsem čekala. Prý hostinec. Pcha. Špinavá špeluňka, kde se zřejmě slézaly ty nejhorší existence z celého Přístavu (i když kdo ví, možná že právě tohle byl naopak největší "výkvět" zdejší společnosti. Když tu máme spát i my, "šlechta"...), všude hluk a ryk a jakmile jsme vstoupili, desítky těch nejdivočejších očí, jaké jsem si dokázala představit, se obrátily k nám, a všechno kolem ztichlo.

Opatrně a zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila, a ujistila se, že Alfio stojí blízko u mě, kdyby náhodou. Pak jsem velice pomalu vykročila směrem k baru, k osobě, která ze všech nejvíc připomínala hostinského. Byl to divný týpek, ale kdo tady nebyl. Snažila jsem se nepůsobit zbrkle a jako že nevím, čí jsem. Tady tihle z nás mají mít respekt, připomínala jsem si a rozhodla se, že si na to teda budu hrát.

"Ehm", odkašlala jsem si něžně, rádoby aristokraticky. Možná až moc. Když jsem viděla nelibost v jeho očích, raději jsem zase ubrala. "My, my bychom tu měli mít rezervované nějaké pokoje. A předtím," podívala jsem se na Alfia, "bychom rádi něco snědli. Jestli je to možné", dodala jsem. Ve skutečnosti jsem neměla nejmenší zájem na tom, zkoušet, jak lahodná bude místní strava, ale kručelo mi trochu v břiše, a to já nemám ráda. Jak mi kručí v břiše, neusnu, byť bych byla sebevíc unavená.

Vošli sme s kapitánkou dovnútra hostinca. Cherryl som si znova pre istotu zobrala na ruky. Predsa len malý psík na rukách je pre väčšinu ľudí prijateľnejší. No ako som si nenápadne obzrela zákazníkov, hneď mi došlo, že toto nebude väčšina ľudí.

Nepôsobilo to tu na mňa nejako veľmi dobre. Popravde, nadávala som si, prečo som neostala na lodi, tam to aspoň pôsobilo čisto a bezpečne. Ale keď už som tu, nejako to prežijem.

Podišli sme k baru a oslovili hostinského. Obrátil sa k nám s nevrlým výrazom na tvári, no keď zbadal kapitánku, výraz sa mu hneď zmenil na úlisný. Podal nám kľúče od izby a ešte nás núkal rôznymi špecialitami hostinca. Zdvorilo som odmietla. Nebola som hladná a i tak by som tu radšej nič nejedla. V duchu som zaúpela, keď som si spomenula, že tu predsalen budem musieť niečo zjesť, keďže tu pobudneme pár dní.
Vypýtala som si aspoň vodu pre Cherryl. O granule som radšej ani nežiadala, mala som pocit, že to tu nevedú.

Phate

Vyskočili jsme z brány. Promiň, chtěl jsem ještě vidět jejich záda. řekl jsem a zrychlil k hostinci. Pojď, ať se neztratíme. Doběhl jsem do hospody a rozhlédl jsem. Zkus si, prosím, zapamatovat kapitánku. Já nemám paměť na jména. A minimálně ve dvojicích. Takže buď si najdi někoho jiného nebo choď se mnou. rozhlédl jsem se a hlavně jsem si změřil barmana pohledem. Jo a jmenuju se Phate.

(Azuma: Kuš xD Máš na víc než na jednořádkové posty, tak se snaž.)

Držela jsem se zpátky. Hlad jsem neměla, žízeň zahnala trocha vína natočeného z jednoho ze sudů zde. Pít vodu jsem tu neměla v úmyslu. Mohlo by to být nepříjemné. Středověk žádné její čištění rozhodně nepraktikoval.

Sledovala jsem, jak se nám tu všichni schází a zívla.
Vypadá to dobře. Jsme tu skoro všichni. Až na jednoho. Ale to se ještě dá doladit. Nechala jsem průchod otevřený.
Ach, zahráváš si s jejich životy, Ber...
Na druhou stranu jsem si byla dobře vědoma, že je brána sama o sobě mohla zabít, kdyby se jí dotkli aniž by byla aktivovaná. Prakticky vzato jsem ani neměla na výběr.

Posadila jsem se na jednu z nejbližších vratkých židlí a pozorovala.
Povětšinou Momoniku, aby se mi neztratila z očí, ale mnohdy jsem pohledem zabloudila i k ostatním.

Trhla jsem sebou až jsem se posadila na tvrdé posteli. Chvilku jsem nemohla popadnout dech, ani si vzpomenout, kde to vlastně jsem. Pak se mi to ale začalo dávat dohromady. Byla hluboká noc, alespoň co jsem mohla soudit podle vší té tmy okolo. Masírovala jsem si ztuhlý krk a rozhlížela se po cele, kterou nám přidělili. Jinak se to popsat nedalo, tahle místnůstka asi tak metr na metr (no dobře, to víc, ale působilo to tak) byla až na dvě cosi-jako-postele a jedno ušpiněné umyvadélko s trochou nechutně vypadající vody úplně prázdná a jediné, co tomu chybělo, byly mříže ve dveřích. Ty se ale naopak zamknout vůbec nedaly a vlastně ani dovřít, takže jsem měla neustále nepříjemný pocit, že na nás může kdykoli kdokoli přijít. Mému partnerovi do dvojice to ale zřejmě nevadilo.

Alfio tlumeně oddechoval na protější posteli, čelem ke zdi, a zřejmě hluboce spal. To jsem mu záviděla. Mně to poslední noci dělalo čím dál tím větší problém. Budu si o tom muset promluvit s kapitánkou. Problémy se spaním ve světě snů, to určitě nebude jen tak. Přemýšlela jsem, jak jsme se sem dostali. To poslední, co jsem si pamatovala, byla naše snaha o rozhovor s místním hostinským. Říkám snaha, protože nebyl moc sdílný. Mé pokusy o vyzjištění, co tu kde mají, dopadly bídně, a když jsem nadhodila otázku hodnoty peněz, tak divně se mu zablýsklo v očích, že jsem to radši rychle smetla ze stolu.

S Alfiem jsme si toho asi taky moc neřekli. Při večeři jsme raději nemluvili, neboť nás zraky místních neustále sledovaly, a pak už na to nebyl čas. Přiznávám, nechat se ukecat na rundu místního piva od nějakého zarostlého týpka, co se k nám po chvíli přidal a strašně trval na tom, že nás zve, asi nebyl nejmoudřejší nápad, ale bůhvíproč jsem měla pocit, že není zase tak nebezpečný. Pravda, pak se mé vzpomínky stávaly čím dál mlhavější, ale z toho jsem nevinila ani tak jeho jako spíš ten příšerný dryják, co do nás nalil. Jedno se mu ale muselo nechat, kocovina po něm nebyla.

Matně jsem si vzpomínala, že za námi někdy tou dobou dorazilo hned několik našich včetně kapitánky. Nesedli si ale k nám a vůbec se tvářili, že by asi nebylo nejlepší přehnaně upozorňovat na to, že se známe. A tak jsme si jeden druhého raději nevšímali.

Sáhla jsem si nervózně do skryté kapsy. Sáček byl tam a všechen jeho obsah taky. Tak o loupež tomu cápkovi nešlo.

Jak jsme se sem dostali?, přemýšlela jsem a prokřupávala si ztuhlé klouby. Zatoužila jsem po návratu na naši milou, klidnou Destiny. Místo, kde jsem se alespoň mohla cítit bezpečně, když nic jiného. A moje měkkounké peřiny... vytáhla jsem z kapsy otlapkanou svíčku a několik minut jsem se soustředila na její knot. Byl to takový můj záchytný bod v tomhle cizím světě. Světlo ohně mě uklidňovalo. Dalo to práci a pořádně jsem se u toho zapotila, ale nakonec její plamen slabě zapraskal a rozsvítil se. Než jsem ale stihla propuknout v nadšení, bylo po něm zase veta. Rozmrzele jsem sáhla po zápalkách. Já se to snad nikdy nenaučím. Pitomý ohnivý taneček, mrmlala jsem si v duchu, když jsem si prsty pohrávala s plamínkem a nechala ho divoce tančit pro mé potěšení. Tohle by nám tak pomohlo, kdyby se něco semlelo. Leda by měli místní hrůzu z ohně.

Nevěděla jsem, jak dlouhá doba uběhla, ale začínalo se rozednívat, přesněji ta hustá tma se začala měnit na trochu řidší, ale pořád to ještě byla tma. Sfoukla jsem plamínek a drtila svou svíčku jako plyšáka, když jsem se rozhodla pokusit se znovu usnout. A to se mi kupodivu povedlo.

(Azuma: Smazáno pro nedostatečnou kvalitu a Snílkovství xD )

Po chvíli, kdy jsem cítila, že se potřebuji rozhýbat, jsem se postavila.
Následovala zívnutí a protáhnutí se. Pořád jsem nespouštěla oči z ostatních, ale tentokrát už jsem byla klidná a ochotná věnovat pozornost i místnosti.
Přejela jsem po ní pohledem a hledala cokoli zajímavého.

Zastavila jsem se u soudků a přejela prsty po zdobeném kohoutku.
Nakonec jsem se rozhodla natočit do sklenky ještě trochu vína. Zvedla jsem sklenku proti světlu. Nebylo ho příliš, ale i lampa stačila na menší studium kapaliny. Čistá. Zdálo se, že středověké víno je stejně kvalitní jako naše. Vodu tu sice nečistili, ale víno asi ano. Ach, i středověk ocení úžasnou chuť.
Neplánovala jsem se opít, ale hodlala jsem se zkusit napít alespoň kapky z této odrůdy. Koneckonců na zemi už středověké víno nikdy nevlastní.

I se sklenkou jsem se znovu posadila a opatrně přičichla.
Hmm... Voní jako obvyklé víno...
Teoreticky vzato se vůně nijak neodlišovala od vína, kterého jsem se napila včera. Jenže tohle bylo z jiného soudku. Opatrně jsem upila a... A měla co dělat, abych to udržela v ústech. Ze slušnosti jsem polkla a zatvářila jsem se značně kysele.
Sotva sklizené, vůbec neuležené... Fuj..
Nenápadně jsem obsah sklenky vylila do nejbližšího květináče s jakousi ozdobnou květinou, která na zemi zcela jistě nebyla.
Nervózně jsem si odkašlala a pro jistotu už zůstala sedět.

Jak jsem ho následoval dorazili jsme do místní hospody nejspíš.Vypadalo to tu dost chudě a zanedbaně, nedivil bych se kdyby tu byly krysy, potkani nebo opravdu obživlá brokolice. Pak do mě ta osoba začala sypat nějaké kody a já to sotva postřehl " Mhm jméno jasně, ko- teda jméno jasně. Phate? Pěkný jméno já jsem Azuma těší mě" Nastavil jsem ruku, jakožto přátelské gesto a pousmál jsem se na něj " Viděl jsi už někdy kapitánku? Jak vypadá? Jak je velká ? Má velká pr-?" U toho jsem se sekl, protože jsem nechtěl vypadat jako prasák. Přeci jen při prvním seznámení bych měl udělat dojem.

Když došel do hostince, tak si jen povzdechl "no už jsem spal hůře, doufám" řekl a podíval se po místnosti a když zahlédl osoby, které viděl na lodi, tak jen pokynul a šel si sednout do rohu do stínu, luk si dal vedle sebe stejně jako toulec se šípy a dal si objednat skleničku rumu, když mu jí hostinský donesl, tak ji do sebe kopl a doufal, že mu udělá lépe a pozoroval dění kolem sebe. Konečně se mu začalo dělat lépe.

Zaslechla jsem Azumovu řeč.
Kapitánku, aha...
Na tváři se mi usídlil jemný úsměv. Zvedla jsem se, pootočila a... Zaslechla jeho další slova.
Má velká pr...? Prsa? Heh?
Bleděmodré, téměř šedé, oči se mi zúžily do úzké čárky. Ruce v kožených rukavicích jsem stiskla v pěsti a vzápětí povolila. Hrdě jsem se napřímila a s výrazem šelmy zamířila blíž k němu. Kapitánské "K" vedle pěticípé hvězdy se zalesklo ve světle lamp.
"Netuším, jak jste se dostal na loď pro Snílky..." můj hlas zněl zcela neutrálně. "Ale právě jsem začala přemýšlet o možnosti zapomenout vaši ctěnou osobu v téhle středověké místnosti uprostřed přístavu, ze kterého není úniku."

Jen jsem se podíval na ženu a viděl její znak A sakra. Jsem v maléru musím něco udělat, říct, utéct, schovat se nebo možná rozbrečet? Pak jsem všiml jejích očí a zahleděl se do ní sice se zužili, ale když se uklidnila všiml jsem si " Máte pěkné o-oči " Řekl jsem elhce koktavě, protože jsem měl stále strach " Já taky nevím jak jsem se sem dostal, ale je to vtipné, třeba dokážu nějak pomoct Kapitánko " Lehce jsem se na ní usmál, ale zároveň prokazoval lehce respekt, protože jsem chtěl aspoň trochu déle žít. Nevěděl jsem jak začít konverzaci, tak jsem se jí jen díval do očí.

"Jsem ráda, že se vám líbí mé oči," prohodila jsem jako kdyby to bylo mimochodem téma následující po zdvořilém představení či po konverzaci o počasí.
"Nuže, co mi místo tohoto prozradit své jméno?" navrhla jsem a pokusila jsem se i o uvolněný úsměv. Po předchozím vzteku nebylo ani památky, ale ve vzduchu pořád vysela jakási hrozba, která dávala jasně a zřetelně najevo, že jsem svou řeč myslela smrtelně vážně.

Will zaslechl Azumovu konverzaci a pak očekávanou reakci kapitánky, jen se pod kápí pousmál "musíte si dávat pozor na jazyk v blízkosti dámy a pokud je kapitánkou, tak to není žádná lehká děva, co si zaslouží, jen okukování předností, taková to žena si zaslouží jen respekt" řekl a díval se jak se z toho snaží vybrousit pochvalou o jejich očích.

Po tom co řekla tu větu o očích jsem se lehce uklidnil, ale stále si dával pozor, protože u žen nikdy nevíte kdy vás uhodí. " Omlouvám se jmenuji se Azuma Varýtia. Pocházím z Řecka a vaše jméno? Já vím měl bych ho zná, ale nějak jsem si nechtěl číst odborný věci už teď mám plnou hlavu zeleně a různých kovových matic, takže mě za to omluvte." Snažil jsem se jí stále dívat na tvář, ale prostě oči mi někdy sjeli níž a níž, ale vždycky u krku jsem zase sjel na horu. Vážně jsem nechtěl vypadat jak prasák, ale něco mě na téhle ženě přitahovalo, možná to že byla slavná?Mocná?Nejspíš jsem chtěl na to prostě přijít. Poté jsem se podíval na Willa " Jo já vím, ale hold asi mě posedl nějaký vnitřní ďábel. " mile jsem se na ně pousmál a ukázal mu rukou ať si k nám přisedne.

Pozvedla jsem obočí a do pravého oka se mi po příchodu dalšího člověka vloudil dobře znatelný tik.
Takže přece jen jsem měla tu bránu raději zavřít... Možná by na pár dní upadl do kómatu, ale neproducíroval by se tu jako opilec v Benátkách.
Odevzdaně jsem povzdechla.
Ber, vzpomeň si...
V duchu jsem prolistovávala papíry se seznamy posádky vzducholodě.
Jak jen se jmenuje...
Přejela jsem ho zkoumavým pohledem.
"Ryuuji!" v mém hlase zazněla prosba, ale z většiny rozkaz.
Čekala jsem, kdy se vydá blíž ke mě a hodlala se ho zeptat, proč, u Neptunova trojzubce, procházel branou, aniž by věděl kam vede nebo proč.

Na Azumu už jsem se usmívala, na Wila taktéž.
"Těší mě, mé jméno je Berenika," dodala jsem ještě k Azumově představení. "Jak jste si již domyslel, jsem kapitánkou na Destiny."

Berenika? To je zvláštní jméno, slyším ho po prvé, ale myslím si že k vám sedí. " Jen jsem se na ní pousmál " Je mi to blbé se ptát, ale mám vás oslovovat kapitánko? Nebo paní?Slečno?Madam?A kdybych si mohl trofnout, tak jen Bereniko? " Zeptal jsem se jí tázavě a lehce se jí zase podíval na krk Sakra klid! Musím se uklidnit? Co to se mnou je? Hormony? Zajímavé. Pitomé dospívaní, ale svou inteligencí to musím překonat, přeci jen se nenechám přeprat něčím co je mou součástí. "Asi bych si tady neměl nic objednat že? Tenhle hostinec nevypadá zrovna exkluzivně, tak mám z toho lehce strach, že by na mě něco vyskočilo" I když jsem řekl něco v hlavě jsem stále přemýšlel že by to mohla být jedině brokolice.

Will se podíval na kapitánku a když se usmála, tak lehce uklonil hlavou na znamení úcty. V tom ,ale do místnosti vtrhl nějaký další člověk "panáček má moc nos nahoru" řekl si, ale zatím ho jen pozoroval, když se zeptal hostinského, na to jakou tu má nejlepší medovinu, tak se ušklíbl "jen tu na pití, bohužel jinou ještě nevymysleli a je většinou slušností poděkovat, tomu kdo vám přinese pochutiny" řekl a když si ho Kapitánka zavolala k sobě, tak se jen pousmál "tahle posádka začíná vypadat jako banda opilců a prasat" řekl si a lehce si zaklepal na břicho "ten rum mi udělal dobře" řekl si a díval se dál po místnosti.

Utiekla som sa do bezpečnej vzdialenosti od toho Ryuujiho, myslím, že tak ho kapitánka nazvala a poočku som ho sledovala. Nebol mi bohvieako sympatický, ale práve takých musím mať pod dohľadom, aby ma nejako neprekvapili.
Tiež som sledovala aj kapitánku, aby sa mi nestratila z dohľadu, lebo by som asi spanikárila, ostať tu sama. A ešte sa jej musím spýtať, čo sa tu dá jesť a piť, lebo tá voda, čo doniesol hostinský pre Cherryl, nevyzerala moc pitne.
Mala som ostať na lodi, znova som si trpko zopakovala.

"Kapitánko?" nadhodila jsem oslovení, které mi připadalo nejschůdnější.
"Ale můžeš mi tykat," dodala jsem s úsměvem. "Tak je to nejlepší."
Mezitím jsem sledovala i Wila a Ryuujiho.
"Můj drahý Ryuuji, obávám se, že porušuješ bezpečnostní pravidla. Prošel jsi branou bez svolení." zarazila jsem se a čekala, co odpoví.
Další adept na delší pobyt v přístavu?

Pak jsem pohledem zase zabloudila k Momonice.
"Chuť se jít projít a kupříkladu směnit nějaké zboží?" otázala jsem se a pokusila jsem se o úsměv.
"Myslím, že Wil nemá dvojici a mohl by tě doprovodit, zatímco já se postarám o další členy posádky než se opijí do němoty."

Will sledoval kapitánku a nějakou dívku co se k ní pidala, usuzoval, že to bylo ze strachu z toho Ryuujiho, ale když zmínila jeho jméno, byl docela zaskočen "můj sen se vyvíjí docela zvláštně, ale asi se budu chtít probudit" řekl si a podíval se na Momoniku, ale hlavu měl pořád zahalenou kápí "pokud slečna snese mou společnost, tak proč ne, mé sny mají docela zvláštní humor, jak mě ve spánku škádlit" řekl zvedl se, vzal si své věci, ale musel se trochu opřít o stůl, ale pak to rozdýchal a šel k Momonice a čekal co ona.

"Kapitán lodi?" do očí se mi vkrádalo cosi, co naznačovalo pochybnosti o jeho duševním zdraví. A pak jsem se jednoduše rozesmála. Zvonivý smích se odrazil od zdí zatuchlého podniku. Zjevně se tu příliš lidí nesmálo, protože se na mě obrátilo hned několik vyčítavých pohledů. Nicméně já se jen dál usmívala a teď už jsem na něj okatě hleděla jako na blázna a nesnažila jsem se to skrýt.
Dokaž to. Zaznělo mu v mysli. Nikdo jiný to neslyšel. Ani jsem neotevřela ústa a i tak zněl v jeho hlavě můj hlas. Dvě slova mi nic neudělal, navíc na tak blízkou vzdálenost. Dokonce i obvyklá bolest ustoupila výzvě, kterou přede mě postavil.
Tak ty si myslíš, že jsem tu pro zábavu...

Koukl jsem se jak všichni pijí, protože jedinej snad kdo neměl sklinku a v ní nějaký nápoj jsem já. Díval jsem se na ně a na ostatní v hostinci. Viděl jsem jak si lehce posrkávají, smějí se , povídají si a nebo spí na stole. Tento stav se dá nazvat jen jedním slovem opilost. Lehce jsem tímto stavem opovrhoval , protože ničí mozkové buňky a je tam ta možnost že děláte to co by jste nikdy neudělali, ale taky to možná bylo tím že jsem nikdy nijak alkohol nepil. Jediný co jsem měl bylo víno a to jen o svátcích a v malém množství.