Hostinec

First topic message reminder :

Jídlo v místním hostinci beze jména se nedá jíst.
Postele jsou tvrdé a sotva se na nich dobře vyspíte. Jsou po dvou, pohlaví se nerozlišuje, takže nikdo neví, s kým může skončit v jedné místnosti.
Přes všechna úskalí je však toto nejbezpečnější budova v celém přístavu lebek s výhledem přímo do propasti jako kdyby do ní budova měla za chvíli sklouznout. Jen málokterý zloděj si troufne k oknům.
A ten, kdo si troufne, spadne do propasti. Vyklánění se z oken se zkrátka nedoporučuje.

Uchcechtla som sa pri poznámke o opíjaní sa do nemoty, no potom som odvetila: "Uvítala by som to, na môj vkus je tu plno," o ďalších veciach, čo nezapadali do môjho vkusu som radšej pomlčala, "Mimochodom, neviete o niečom, čo by bolo jedlé a pitné?"

S plachým úsmevom som sa obrátila na Willa: "Budem rada, ak by ste ma sprevádzal." Pôsobil na mňa celkom dôveryhodne, nemala som dôvod odmietnuť.

Will se jen pousmál "jí st se dá vše a pokud ne, tak aspoň do sebe dostanete nějaké jídlo, je to lepší než být hladem slečno" řekl a když se Ryuuji zmínil o tom, že je kapitán, také se usmál "nevěděl jsem, že má představivost dokáže stvořit něco takového" řekl protože si myslel, že je to pořád jen sen a podíval se na Momoniku "jistě slečno pojďme se raději projít, než tenhle můj sem skončí" řekl a nabídl ji ruku.

(jen pro pořádek, Will si myslí, že je tohle jen sen, bylo by dobré mu říci, že tohle není sen )

Když jsem se konečně vykutala z postele a rozespala se doklopýtala zpět do hostince, zjistila jsem, že téměř celé osazenstvo už je dávno vzhůru. Typické. Chybělo jen několik jejích členů včetně Alfia, který při mém odchodu z pokoje chrápal tak nahlas, že jsem se prostě neodvážila ho budit. Jen ať se vyspí, chudák. Musel toho mít taky dost.

Můj pohled se nejprve střetl s pohledem kapitánky. Kývla jsem jí rozespale hlavou na pozdrav a přiblížila se ke skupince. Mezitím jsem se snažila trochu si uhrábnout vlasy. Musely takhle po ránu vypadat hrozně. I za normálních okolností mi trčívaly do všech stran, natožpak po takové noci. Uhladila jsem si ofinu, natřásla trochu vlasy vzadu na hlavě, aby to dostalo tvar, a copánek, svíjející se po levé straně tváře, zastrčila za ucho. Raději nevzbuzovat příliš pozornosti Ačkoli jak jsem záhy usoudila, vedle výstředního vzhledu některých nových členů posádky jsem musela vypadat naprosto tuctově, byť rozcuchaná.

Trocha ostýchavo som prijala jeho ruku, v druhej som zvierala vodidlo, no potom som sa zarazila: "Sen?" Spýtala som sa nahlas prekvapene.
"Asi by som vás mala vyviesť z omylu, toto nie je sen, hoci i ja som si to myslela... Podľa toho, čo viem, a že toho neviem veľa, toto je skutočné." Dúfam, že mu nebudem musieť nič vysvetlovať, sama tomu veľmi nerozumiem.

"Zklamu tě, Ryuuji," zcela plánovaně jsem vynechala to, jak si přál být oslovován. Kdyby pěkně poprosil, možná bych o tom uvažovala, avšak takto jsem to vyvrátila již předem.
"Nicméně na lodi ještě několik lidí zůstalo. A kapitán zcela jistě sídlí v kajutě skryté za jeho pracovnou. Tvé jméno jsem však na dveřích neviděla. Že by mýlka lodi?" musela jsem uznat, že se dobře bavím. Měla jsem podobné situace i ráda.
"Ou, málem bych zapomněla..." šibalsky mi blesklo v očích a prsty jsem přiložila ke "K" na mé uniformě.
"Kde jsi zapomněl svůj odznak?"

((Go Ber, Go Ber...!))

Zdálo se, že celá společnosti byla uprostřed žhavé debaty (přesněji debat, protože každý řešil něco jiného), a z toho všeho ryku mě nejvíc zaujala hádka kapitánky s jakýmsi... no, značně podivně působícím mládencem. Eserath a Alfio vedle něj vypadali jako úplně normální kluci, a během několika vteřin jsem pochopila, že kdyby se mnou měl na lodi zůstat on jako jediný člověk, radši bych se vrhla přes palubu.

Tiše jsem se posadila na volnou židli vedle Momoniky a jakéhosi zbojnicky vypadajícího chlapíka. Ti dva byli zrovna ve fázi "je to sen, není to sen", a měla jsem pocit, že bych k tomu mohla něco říct, pokud je to bude zajímat.

"Dobré ráno vespolek", popřála jsem slušně a zároveň to dokonale zabila zcela neslušným zívnutím, které prostě nešlo potlačit.

Will Reinja vzal Momoniku pod paži a chtěl už odejít, když v tom mu najednou něco řekla, první se lehce pousmál "ale no tak tohle, že by nebyl sen, navíc to není ani možné" řekl ,ale když se jí zadíval do očí, tak poznal, že nelže, najednou pustil její ruku a trochu ode všech poodstoupil "tohle není možné, to přece nemůže být skutečné, tohle je jen výplod mojí fantazie" říkal Will nahlas, ale najednou jako by se chtěl probudit, začal se štípat a mlátit, ale nic nepomáhalo, ale pořád opakoval "nemůže to být skutečné, tohle neexistuje" řekl a jen tak tam sklesle stál, toho co ostatní neříkali, nevnímal, jen se snažil tohle celé nějak vstřebat.

(jo a ještě jedna věc dalo by se říci, že pochází z takového 14-15 století, mylsím, že nějak tak by se to dalo zařadit, proto tak vyšiluje )

"Kapitánka První Snílkovské vzducholodě Destiny Berenika Smith," zablesklo mi v očích. "Máte-li tituly rád, říkejte mi tak."
Dravá část mé povahy se právě projevila a moje instinkty pracovaly na maximum.
"Zasloužíš si oslovení jaké žádáš?" udělala jsem pár kroků směrem k němu. Oči mi zářily. Nutno říct, že jsem mohla působit jako vzorná ukázka fanatismu.
"Čím?" na jasnou otázku jsem očekávala jasnou odpověď.

Trocha ma Willova reakcia vydesila, na druhej strane som ho však chápala. Nebolo ľahké si pripustiť, že toto je skutočnosť. Radšej som sa k nemu nepribližovala, nechala som na ňom nech sa upokojí a prijme pravdu.

"Ach, dobré ráno," pozdravila som ospalú eM, ktorá sa k nám pridala. Bola som za to rada, dúfala som, že vysvetľovaciu časť prevezme za mňa, ak bude treba.

"Tak, o co jsem přišla?", zeptala jsem se Momoniky, zabraná do kapitánčiny konfrontace s tím divným, arogantním týpkem. Nepřítomně jsem si ulomila kus čehosi, co vypadalo jako chleba, a leželo to uprostřed stolu v košíku. Bylo to už dost okoralé, ale o lepší snídani jsem si tady mohla nechat zřejmě jenom zdát. Když mě chleba zaškrábal v krku, natáhla jsem se ke džbánu s vodou (?) nebo co to bylo, a trochu to zapila. Brr, ošklíbla jsem se. To nebyl nejlepší nápad.

Procházela jsem se okolo něj. Když vstal, mohla jsem ho lehce obejít.
Nebo spíš točit se v kruhu okolo něj. Podobně jako šelma.
Klidná, ale z tato situace mě vyvedla z míry mnohem méně než setkání s někým novým na vzducholodi. Naopak mě přiváděla do varu. Rozproudila mi krev. Již dlouho jsem nečelila žádné výzvě.

"Čistá krev..." zopakovala jsem se sladkým úsměvem, který v mém podání nenaznačoval nic dobrého. Mezitím mi z rukávu, koženým páskem připevněný na předloktí, vyklouzl nůž. Dýka. Tupou stranou čepele jsem přejela po jeho hrudi a zamyšleně se mu přitom dívala do očí.
"Takže když říznu, poznám rozdíl mezi tvojí a mou?"
Samozřejmě jsem neměla v plánu mu ublížit. Ani bych nebyla schopná svůj milovaný nůž použití. Možná. Sloužil již dlouho k řezání lan a teď byl tak tupý, že by zjevně ani neprořízl jeho oblečení. Ale to nemusel vědět. Nůž znovu zmizel v záhybech kůže mého kabátu. Druhou rukou jsem znovu zacvakla kožený řemínek a jemně skousla spodní ret.
"Je spoustu zajímavých způsobů, jak určit, kdo mluví pravdu. Ve středověku, v němž se nacházíme je jedním z nich boj. Co navrhuješ ty?"
Mou povinností bylo dovést všechny zpět do bezpečí.
Nikdo neřekl, v jakém stavu mají být. Důležité bylo, že je tam dostanu.

"V podstate o nič, jedine že by si chcela vidieť Ryuujiho impozantný príchod a prehlásenie, že mu patrí loď," zatvárila som sa mierne znechutene. Tuším mi bol čím ďalej, tým nesympatickejší.
"Mimochodom, dá sa to jesť?" nedôverčivo som ukázala na košík čohosi, odkiaľ si eM predchvíľou kúsok odlomila.

"Nedá. Ale ne že by tu zrovna měli švédský stůl", ušklíbla jsem se a hodila zbytek okoralého chleba zpátky do misky. Byla jsem si jistá, že kdyby měly krysy dost odvahy se k nám přiblížit, s chutí by se pustily do hostiny.

Čistá krev... pche. Pan Blabla bla (nedokázala jsem si to jméno zamapatovat). Pche na entou! "Hele ty", nevydržela jsem to a jakmile padlo slovo "boj" prudce jsem se zvedla ze židle, až se rozkymácela. Těžko říct, kde se to ve mně vzalo, ale i když to kapitánka zvládala s přehledem, nechtělo se mi jen tak mlčet. Ten kluk by potřeboval plácnout přes čumák. "Když chceš být kapitánem, tak fajn, ale najdi si jinou loď. Tahle podléhá Berenice. Ostatně," otočila jsem se do pléna, "kapitánem by měl být mimojiné ten, koho si zvolí posádka. A pokud jde o mě," dodala jsem a vypnula hrdě hruď, "já jdu s Berenikou."

Rozhlédla jsem se po ostatních. Byla v tom výzva. Výzva, ať si zvolí stranu.

Vošla som do hostinca. Sledovala som dianie a kusla som si do pery. Sadla som k k stolu ďaleko od všetkých čo tam boli a snažila som sa upokojiť menšiu triašku ktorú som v tele mala. Mám strach, kde to som?
Nevedela som sa upokojiť a rozbité koleno ma pálilo.

He?, vyvalila jsem na něj nechápavě oči. To už bylo moc. Pohlédla jsem na kapitánku i na ostatní, kteří scéně přihlíželi a někteří stěží zadržovali smích. "Co je tohle za vola?"

Otočila som hlavu na rozruch. Čo to tam robia ... ? Prečo sa chce porezať ... ? Nechápala som ničomu. Chcem sa zobudiť ... chcem, chcem, chcem ... Snažila som sa nevnímať koleno ktoré ma štípalo. Sledovala som dej.

K Em jsem vděčně kývla, ale v očích mi pořád hrál onen pohled šelmy.
Respektive do doby než jsem si všimla děvčete, které se objevilo ve dveřích. A vypadalo, že je tu omylem. Samozřejmě mi došlo, že to bude moje vina. Kdybych ale nenechala bránu zapnutou, mohli se po doteku povrchu zabít. Lepší bylo se o ně postarat tady. Místo abych Ryuujimu věnovala byť jen jediný pohled odkráčela jsem rázným krokem k dívce a můj pohled se změnil zase na onen přátelský.

Posadila jsem se beze slov naproti ní a ještě mávnutím ruky přivolala hostinského k sobě, aby mi přinesl jednu ze zdejších léčivých mastí.
Pak jsem se pootočila k ní.
"Z čehož plyne, že bránou se nemá procházet, nevíme-li, kam vede," prohodila jsem jednoduše.
"Jsem Berenika, kapitánka Destiny, lodi, na níž jsi se před chvíli ocitla. Pověz mi své jméno. Musíš tu být nová, ještě jej neznám."
Ryuujiho jsem mezitím zcela ignorovala.

"Ja, som ... Som Ella. Ella Frell." Poviem Berenike a zúfalo sa na ňu pozriem. "Ja by som pri tej bráne ostala ale ... dostala som strach, prepáčte." Kusnem si do pery. Utriem si krv z kolena a zasyčím od bolesti. "Je toto všetko ... sen?" Spýtam sa Bereniky.

V ději došlo ke katarzi, tak jsem pro tu chvíli spolkla svůj vztek a zase se posadila. Byla jsem trochu rozmrzelá tím, že se ostatní nepostavili za kapitánku tak jako já. A zároveň jsem pořád byla v šoku, kde se to ve mně vzalo. Začínala jsem jí snad důvěřovat? Začínal se ve mně vzdouvat patriotismus, pokud šlo o Destiny?

Obrátila jsem svou pozornost k nově příchozí. Další ztracené jehňátko, tentokrát ještě k tomu s rozbitým kolenem. Byla jsem ráda, že se jí kapitánka věnuje lépe než některým z předchozích nováčků. Na některé z nich asi neudělala právě nejlepší dojem, bylo fajn vidět, že má i světlejší stránku. Ta nová vypadala sympaticky. Posila té "normálnější" části posádky.

Mlčala som a do sporu sa radšej nezapojila. To nebolo pre mňa a tiež nebolo dobré si toho nafúkanca poštvať proti sebe. Ideálne je byť vzduchom, neutrálnym vzduchom, tak, tak.

Moja pozornosť prešla na nováčika, ktorému sa začala kapitánka venovať. Vyzerala, že je zranená, ale nie vážne, len odreté koleno.