Stroskotaná Aethera

First topic message reminder :

Na jednom zo vzdialených južných pobreží planéty, kde býva večne tma, stroskotala po prepade loď plná nebohých nešťastníkov, Aethera. I napriek tomu je tam však pre prítomnosť mesiaca, ktorý odráža slnečné lúče, dostatok svetla nato, aby tu mohli existovať tiene, avšak nie v hojnom počte.

Nestůjte tam tak, odneste ty dva k lodím a dostaňte je odtud!, křikla jsem na Kaeho, Petra a Ellu. Když nezbývaly další možnosti, pak můj cíl se ze "zničit ho" prozatím musel smrsknout na "dostat odtud všechny živé". Pro ten účel jsem se rozhodla udělat cokoli ještě zvládnu, jen abych ho zaměstnala. Pak se uvidí, co dál.

Kolik bolesti člověk vydrží, když jde o jeho přátele? Kolik ještě?

Řekla jsem - zhasni, vydechla jsem myšlenku směrem k ohnivé bestii, v níž se kníže proměnil. Oheň mě neděsil a dokud budu při smyslech a dostatečně rychlá, nemohl nikomu ublížit. Snažila jsem se mu celou dobu vnuknout, aby nikoho z mých přátel nepálil, ale nebyla jsem si jistá, jestli je něco takového vůbec možné ovlivnit.

Každopádně tady, uprostřed ničeho a na zdánlivém konci všeho, oheň ještě jednou uposlechl mé příkazy a na pohled snad děsivé (nebo fascinující, pokud jste byli elementálem) tělo knížete se počalo smršťovat a ubývat, dokud všechny plameny, jež ho tvořily, neuhasly.

Bylo rovněž fascinující, jak ohromný byl můj potenciál. Přesně jak jsem předpokládala, vzrušení z boje a snad i vidina blízké smrti dodávaly mým schopnostem na grádech, o nichž se mi ani nesnilo. Žel bohu to nebylo zadarmo. Po tomhle posledním kousku jsem už nemohla dál předstírat, že se nic neděje. Tělo mi hořelo jako nikdy předtím. Horečka, jakou jsem nezažila, mě sevřela ve své náruči, migréna, jaká mi svírala a drtila mozek na kousíčky, mě jen tak tak nepřiměla se na místě pozvracet, a mé myšlenky se stávaly notně trhanými, úsudek silně zamlženým. Padla jsem na kolena momentálním vyčerpáním a bolestí, neschopná pro tu chvíli uvažovat nad tím, co bude dál. Potřebovala jsem se jen vydýchat. Nádech. Výdech. A všechno bude dobré...

Kde byli teď naši spojenci? Kde byla Effetualita, když jsme sváděli boj proti jejim nepřátelům? Kde byla Destiny se svými bojovníky? Proč nás tu, in the middle of nowhere, stálo šest proti krvežíznivé bestii, neznající emoce a ovládající tak těžko uchopitelnou schopnost? Kde byl kdokoli, kdo mohl ještě pomoci...

Sledovala jsem, jak ostatní spěšně vláčejí Matta a Eseratha k loďkám. Bariéra jim nebránila, neboť stíny se vyplašily oslnivým světlem, které vydával kníže ve své ohnivé podobě, a ještě se nestačily vrátit. Bylo tu ale ještě úniku? Byla tu ještě naděje na spasení?

Samozřejmě... neboť snílci nikdy nepřestanou snít.

Zobral som Matta a Eseratha a tiahol ich k loďkám. Položil som ich do loďky. Popritom so mnou išli aj Ella a Kae. Obidvoch som ich posadil do loďky. Zostal som jediný? Ja? Prečo? Uistil som sa, že sú v poriadku. Otočil som sa a uvidel ako eM kľačí na kolenách. Začal som rýchlo utekať k nej. Napred som išiel rukou ak by sa mi niečo stalo. Nejako som sa k nej dostal. Sám som nevedel ako. Kľakol som na jedno koleno k nej. Pozrel na všetko okolo seba. Len som hlboko vzdychol a zobral do jednej ruky eM. Postavil sa a štítom nás chránil. Snažil som sa dostať ju k loďke. Našťastie sa mi to podarilo aj keď moja teplota bola dosť nečakaná. Po tvári mi stekal pot.

Pusti ma! Vypusti ma! začal sa ozývať Čierny Peter.
Buď ticho! Nepustím ťa! To nedovolím! pomyslel som si smerom naňho.

Dostal som eM do loďky. Postavil som sa pred loďku a štítom som sa snažil nás chrániť. Bol som pripravený na čokoľvek a vedel som, že ak budem stáť pred loďkou tak sa jej nič nestane.

Vzhľadom na skutočnosť, že som už viac kvôli eM nemal oheň, som bol nútený premeniť sa naspäť do svojej bežnej podoby. Než aby som však strácal čas zbytočným postávaním, pomalými krokmi som nasledoval Pietroviča, ktorý si rozhodne nemohol myslieť, že by som ich nechal iba tak odísť.
"Nikam," vydal som krátke varovanie, pripravený kedykoľvek v najhoršom prípade loďku potopiť. Vzhľadom na skutočnosť, že svetlo už ustálo, tiene sa tak isto vrátili na svoje miesta, všetky pripravené ma počúvať. Obklopovali všetky miesta, kam dopadalo mesačné svetlo. Situácia sa mohla zdať bezvýchodisková.
"Je to snáď... všetko...?" neodpustil som si otázku v zjavne nie veľmi dobrej nálade.
"Po všetkých vašich rečiach, akí sme nafúkaní a ako ste to údajne naprášili Isabel... po tom všetkom mi predvediete iba toto?" neodpustil som si hoc mierne, predsa len zreteľné zasmiatie.
"Nie som si celkom istý, či máš pocit, že by si ich po tom všetkom mohol iba tak odniesť, každopádne," zoskočil som do vody. Následky boli pochopiteľne viac než nečakané, keďže sa vodná hladina začala z ničoho nič dvíhať v podobe akejsi morskej príšery, stvorenej čisto len a len z vody. V takejto forme som na nich opakovane prehovoril.
"Čo by ste povedali na to vás proste utopiť? Zdá sa, že mi nikto z vás aj tak už nič viac nepredvedie," znel som na jednu stranu nahnevane, na druhú však i čiastočne pobavene.

Odtlačil som loďku. Tak aby sa dostala na vodu."Ja som teraz tvoj súper. Nechaj ich odísť. My sa zabavíme aj sami. Čo povieš?" povedal som. Stále som mal eso v rukáve. Nemohol vedieť, že práve ja! Ja, áno ja! Som mohol vypustiť Čierneho Petra. No bola tam veľká šanca, že by som zomrel aj ja. No každopádne aj on. Len som naňho pozrel a čakal na jeho reakciu. Štít som mal stále aktivovaný. Ešte som ani nezačal používať schopnosti. Vedel som, že skôr, či neskôr sa vyčerpá on sám a ja zostanem stáť."Poď si sem! Či sa azda bojíš? Bojíš sa pustiť ich a bojovať so mnou?" povedal som a natiahol ruku pred seba so štítom. Ruka začala byť ešte viac čiernejšia a trochu väčšia a mala viac svalovej hmoty. Povrch nepochopiteľne bol tvrdí ako skala, ba čo viac. Neprerazil by ho ani diamant, ani jedna zo silnejších techník.

Sledovala som čo sa tam deje. Zabudni na to!? ZABUDNI NA TO!? NEDOTÝKAJ SA ICH!? Povedala som si v mysli a zavyla som. Pozrela som sa na sťažeň ktorý zhodili vtedy na zem, jeden koniec mu stále horel. Prosila som aby sa mi aktivovali nové schopnosti a narástol mi leví chvost a uši. Ako som sa dostala k sťažňu, oblapila som ho a zdvihla som ho. "ČO TAKTO JEDNU TI VRAZIŤ ABY SI VYPADOL HM!?" Zakričala som zvláštnym tónom hlasu a rozohnala som sa zo sťažňom. V duchu som dúfala že eM dokáže udržať na dreve oheň aj vtedy keď ho ním budem udierať. Zahnala som za s úmyslom odtrhnúť príšere hlavu od zbytku tela. Dávala som pozor aby som nikoho z našich netrafila. Zaborila som pazúry do dreva a snažila som sa ho ohnivou časťou trafiť.

Iba pobavene som počúval, čo sa mi snažil Pietrovič navrhnúť a popritom sledoval nezmyselnú akciu zo strany Elly, ktorá sa proti mne, momentálne tvoreného z vodnatého obrovského tela, zahnala horiacim sťažnom. Pochopiteľne, že zásah nespôsobil nič, než len čľupnutie niečoho do vody.
"Zaujímavé. Zdá sa, že ľudia prestávajú pod tlakom strachu racionálne myslieť, ako môžem vidieť na základe vašich chabých pokusov," hlava sa mi pochopiteľne zasa scelila, keďže bola momentálne z vody.
"Budiš, tak ma teda pobavte, ak na to máte," loďku obklopili morské vlny, tvoriace okolo nich bariéru.
"Pobavíte ma však jak vy, tak aj oni," nálada sa mi začala zlepšovať.

"Nie, nie...Chceš poriadny boj? Tam pusti ich, majú zatemnený rozum. Dohoda bude taká. Ty proti mne. Oni odídu. My sa zabavíme. Čo ty na to?" navrhol som."Nič viac, nič menej." dodám a pozriem naňho.

Pozrela som sa na Kaeho ktorý bol z kapitánom a Mattom na lodi. Snaž sa ich prebudiť... Akoby som mu to chcela očami povedať, zahľadela som sa naňho. Začínala som dostávať svalovú horúčku. Zapálila som si sťažeň ako veľkú cigaretu a pohľadom som zablúdila na tiene okolo. Dali by sa týmto zabiť? Potrebujeme sa tých ostatných zbaviť... Očkom som pozrela na eM. Postavila som sa pred ňu a pevnejšie som chytila stožiar. Pokiaľ by sa mi teraz podarilo dobre a rýchlo zahnať, verím žeby som malé tiene bola schopná odohnať alebo nejako rozbiť. Prepadala ma depresia z toho čo povedal ten tieň, vedela som že nie je dobré nechať sa slovami ovládať ale... bola som taká. Sťažeň som chytila tak pevne div som ho na konci nerozlomila, čakala som na správnu chvíľu. Budem strážiť eM... nesmú jej nič spraviť... nikomu nesmú nič spraviť... nesmú... nesmú...

Pohlédnu na Ell. Hrozně mě štve že nemůžu být s nimi na palubě a pomáhat. Ale teď jsem byl na lodi. Společně s Kapitánem a Mattem. Ellin pohled jsem pochopil, bez těch dvou to nezvládneme. Snažil jsem se Matta a kapitána probudit. Ale zatím to vypadalo špatně. Navíc jsem nemohl ani na loď protože okolo nás vytvořil bariéru z vln.
Ksoo...proč nemůžu něco udělat...proč jim nemůžu pomoci.... pomyslel jsem si bezradně. Oni tam riskují svůj život a já tady sedím s lodi...a nemůžu nic dělat...snad se z toho alespoň jeden z nich probere...a doufám že neublíží Ell protože jinak mě nezastaví vodní bariera ani jeho nesmrtelnost a vytluču mu duši...pokud se tomu dá říkat duše z jeho těla...

Krakenoidný živočích

Rozrušené stvorenie sa pohlo smerom k hladine. Stačilo mu pár metrov a pohybov chápadiel, aby sa dostal pod "tú vec, čo mu ubližuje"-knieža.
Spod hladiny vyrazil pár chápadiel, niekoľko metrov dlhých a snažil sa obkrútiť okolo kniežaťa.

Pri pohľade na nich som sa len nadšene pousmial, hoc to vzhľadom na moju momentálnu konzistenciu z vody nebolo možné poznať.
"Dovoľujem si vás varovať, hnev je tak isto forma strachu, rovnako ako bolesť, hoc o čosi primitívnejšia. Nie som človek, ale ani hlupák. Ani tieň by nevymenil dezert za čokoládovú tyčinku. Navyše, a toto si zapamätajte," tentokrát bol môj úsmev už skutočne viac než zrejmý.
"Nočné mory... nikdy... nerobia dohody... s menej vyspelými jedincami..." všetka voda sa začala nebezpečne dvíhať a vôbec jej nebolo málo, keďže sme sa nachádzali na planéte morí. Vtom sa však odhalila zvláštna zrúda, ktorá sa okolo mňa snažila obkrútiť, čo však nemalo zmysel, keďže som bol momentálne z vody.
"Hoo, zdá sa, že tu nie sme sami," všetky tiene sa na môj rozkaz vrhli po ňom. Ja som sa snažil naďalej venovať mojej skupinke statočných.

Petře, neblázni..., šeptala jsem totálně vysíleně, když jsem slyšela jeho bláznivý návrh, nabídku sebe sama za nás. Bylo to bláznivé proto, že to chtěl udělat někdo jiný, když přesně to jsem měla v plánu já sama. Ale co jsem mohla dělat? Jako ve snách jsem sledovala, jak se Ella bláznivě snaží ublížit vodnímu monstru ohněm. Jak pošetilé...

Moje mysl nebyla schopna ničeho, jen jsem přemýšlela, jak ho můžeme zbavit všeho, co má? Jak zatemníme měsíc, aby stíny zmizely? Jak izolovat jeho od všeho ostatního? Vytvoření vakua? Uzavření ho v něčem, co by se nedalo absorbovat? Kdo z nás mohl něco takového udělat?

Zírala jsem jen tupě před sebe, neschopná pohybu. Bolest. Těžké oddychování. Myšlenky. Myšlenky. Myšlenky...

Rozvlněné moře začalo s vrakem Aethery velmi cloumat a to mělo za následek jedno, mé tělo se pomalu ale pomalounku začalo posouvat z nahnuté paluby směrem k vodě a nakonec, pomalounku sjelo do vody...

Co?! Co se to stalo?
Objevil jsem se opět uprostřed ničeho. Tohle už se mi jednou stalo. Bylo to, když se mi zjevila Insigniia a má druhá stránka.
On mě! On mě dostal, upadl jsem do bezvědomí! To, co si pamatuji je, že mě zmáčkl, poté už jen obrovskou bolest a... To bylo vše... Nemůžu je v tom nechat, nemohu... Musím zasáhnout, i když nejsem při vědomí... I tak jim můžu pomoct. Jen se musím soustředit.
Zavřel jsem oči a začal se soustředit.

Mé tělo začalo ve vodě podivně zeleně světélkovat. Jako bych vypouštěl duši, z mého těla se pomalu začala zvedat má postava, jako bych opouštěl své fyzické tělo, tak tomu i doopravdy bylo. Jako bych povstával. Podivná energie, intenzivní světelná záře neustále obklopovala mé duchovní tělo a já doslova vstal z mrtvých. Jakmile se tak stalo, mé fyzické tělo prostě zmizelo a já se zadíval na Knížete.
"Ty!"
Obloha se najednou rozbouřila a zvedl se obrovský poryv větru. Vlny začaly být ještě divočejší a blesky poletovaly kolem mého těla. Vypadalo to, jako bych stál ve středu tornáda, mé vlasy byly unášeny silný m větrem a já, i se zavřenýma očima jsem začal pomalu jít blíže ke knížeti, který působil tolik problémů. (Tady prosím, můj oslnivý nástup, jen si to představte v sytě zelené)

Realita
Mé fyzické já se najednou objevilo přesně tam, kde mělo být a mé snové já se zastavilo na místě, které všichni před chviličkou viděli.
Najednou jsem se podíval na ostatní a usmál jsem se.
"Prosím, vezměte mé tělo a ostatní. Utečte k bráně, tento souboj nemá smysl. eM, pokud můžeš, naruš bariéru a utečte. Nevím, jak dlouho ho tady udržím, je to jen iluze, ale snad to bude stačit."
Poté jsem se mžiknutím oka objevil u eM a šeptem do ucha jsem ji prozradil, jak aktivovat bránu, bez mého vědomí. Musela naťukat potřebné symboly a poté přitisknout mou dlaň na konzoli... Tohle bylo vše, poté jsem se otočil směrem na kníže a dále už je nevnímal, bylo na čase alespoň částečně vyrovnat skóre...

Iluze
"Jak jsem již řekl. Pravidla tady určujeme my!"
Lusknul jsem prstem a z mořské hladiny, odnikud a z lodi se vyřítily další chapadla ve formě zrezavělých řetězů a obmotaly vodnaté tělo knížete.
"Je jedno kolikrát se znovu objevíš, pokaždé tě rozdrtím, ale tentokrát ti nedovolím se rozplynout."
Zadíval jsem se na jeho tělo a to najednou začalo měnit skupenství, z masy vody se najednou stalo podivnou hmotou, které jsem nedovoloval se rozložit. Vše bylo navíc umocněno atmosférou blesků, obrovské síly větru a vodních vln. Ostatní zůstali stát na místě, kde se nacházeli před tím, než jsem se objevil já.

Ako ho poraziť? Nič naň neplatí..Je iná možnosť, než vypustiť jeho. rozmýšľal som. Pozeral som na loďky a potom na neho. Nemohol som bojovať, keď som vedel, žeby som ostatných mohol ohroziť."Ách, si hlupák! Nezobrať mňa s takou chrumkavou schopnosťou? Radšej si zoberieš úbožiakov, ktorý sa nemôžu brániť? Poď si na mňa! Ách si len hlúpy ubožiak tak ako ostatné tiene. Keby si mal trošku rozumu tak by si bojoval so mnou. Ale ty si len úbožiak! Poď si!" kričal som naň a snažil sa ho vyhecovať. Rozpažil som ruky a čakal.

Prekvapene som hľadel pred seba. Scéna, ktorú mi práve Eserath predviedol, vo mne vzbudila niekoľko otázok.
"Toto je nemožné," usúdil som po nejakej tej chvíli, zámerne zrušiac moju vodnú premenu a vyskočiac naspäť na palubu Aethera. Vzhľadom na túto skutočnosť sa zrušila i moja vodná bariéra okolo loďky.
Kúzlo? Premena vo vodného draka? Kdeže, ani jedno z toho, jednu ruku som priložil na trám lode a začal pohlcovať všetko jeho tvoriace drevo, čím som z druhej ruky v tvare dela popritom vystreľoval drevené koly rovno na Eseratha. Vzhľadom na sled udalosťí som už viac ostatných nevnímal, aspoň na chvíľu nie. Budú ale mať dostatok času na útek?

Krakenoidný živočích

Po napadnutí tieňmi sa chápadlá stiahli pod hladinu a nič nebolo vidieť. O chvíľu však znova vyrazili z vody sprevádzané ďalšími. Jedny sa bránili proti tieňom s vytiahnutými jedovými bodcami a ďalšie šľahali po kniežati.

Eh, cože, cože, cože..., hořela mi hlava a já se snažila zpracovat, co se právě dělo. Nemohla jsem se zvednout, celé tělo se mi třáslo bolestí a když jsem se o to pokusila, slabě jsem vyjekla a po tváři mi stekla slza. Rozhodla jsem se proto soustředit na svůj psychický potenciál. Vší silou jsem se přiměla ke koncentraci mysli a vyvolala nějaké ty plameny. Nebyla to už stěna, nebyly to ani divoké firebally, ale byly to pořád plameny, i když jen cancourovité. Zprvu chabě, pak ale silněji osvětlovaly bariéru stínů a ta se počala trhat. D-dostaňte nás odsud, vyhrkla jsem trochu nesmyslný příkaz k ostatním. Chtěla jsem zavelet něco jako pojďme, ale vůbec jsem nemohla jít. Svaly na nohou mě bolely jako už dlouho ne.

(Edit: To, co se děje v iluzi, vidí jen kníže a Eserath. Proto je to rozděleno na realitu a iluzi. Co se týče vás, vidíte jen uklidněné moře, Eseratha a knížete, jak stojí a nic nedělají, protože se jej Eserath snaží zaměstnat v knížeteho mysli Takže berte nohy na ramena)

Len som nemo pozeral na všetko dialo. Skočil som na loďke a dostal všetkých do nej. Potom som už len pádloval, obidvoma pádlami. Rýchlosť som dosiahol veľkú po páru naprahnutí. Všetci v loďke okrem Eseratha sme odchádzali pomaly preč, no cesta pred nami bola ešte veľká. Po páru minútach sme sa dostali ďaleko od obzoru Aethery.

/presun/

Když jsem viděl jak nás kapitán zachraňuje vyskočil jsem z lodi a vyrazil na palubu Aethery. Chtěl jsem pomoci dostat lidi do lodí. Přiběhl jsem k eM. Vypadala že je ráda že stojí. Pojď eM dostanu tě do lodi... řeknu jí a vezmu jí na záda a odnesu jí na loďku. Když vidím že je na loďce vrátím se tam zpět. Seberu Mattovu katanu a otočím se na Ell. Pojď...musíme jít... zavolám na ní.

Sťažeň som pomaly položila na zem a otočila som sa na Kaeho. Pomalým krokom som kráčala smerom k lodiam ignorujúc praskajúce drevo pod mojimi nohami. Hneď ako som došla k loďkám, postavila som sa na čelo jednej a vzala som do rúk veslo. Pozrela som sa na Kaeho a v mojom pohľade nebol náznak žiadnej emócie. Počkala som kým nasadne a veslovala som preč.
(Presun)

Když vidím že na palubě zůstal jediný kapitán otočím se jeho směrem.
Hodně štěstí Kapitáne... on to zvládne...musí. Otočil jsem se směrem k lodím a rozběhl se k nim. Naskočil do lodi a společně s ostatními se vydal pryč.
Doufám že to kapitán zvládne...
(přesun)

((Wtf? Proč je editovanej můj příspěvek? Já tam nic nepsala ))

N... ne... , hekla jsem téměř neslyšně, když si mě Kaemon přehodil přes záda jako pytel brambor. Ne... , mumlala jsem sotva šeptem do těch zad, ale byla jsem tak zesláblá, že mě nikdo neslyšel, a i kdyby ano, nevěděli by, proč to říkám.

(přesun)

Ubehol už nejaký ten čas od toho, čo mi moja korisť ušla pred vlastnými očami. Kranenoidná potvora práve ležala v kaluži krvi na hladine vody, zatiaľ čo môj zrak spočínal na miesto, kde sa už zjavne nič nenachádzalo.
"Ako náhle je trik odhalený, už viac nie je dôvod klásť naňho obzvlášť veľký dôraz," poznamenal som viacmenej pre seba, uvedomujúc si, že ma do budúcnosti už čaká pomerne jednoduchá výhra. Bol som presvedčený o skutočnosti, že nech s nimi budem bojovať kdekoľvek a v akýchkoľvek počtoch, nabudúce to už bez zbytočnej snahy sa za každú cenu zabaviť ukončím čo najrýchlejšie.
"Ešte sa uvidíme, klaun, ohnivák... dráčik..." boli moje posledné slová, než som definitívne po pochopení, že sa moji dvaja pomocníci už nevrátia, definitívne odišiel...

Objavil som sa na palube Aethery. Na pleci som mal Eseratha. Mali sme šťastie, že tu neboli tiene aspoň som ich tu nevidel. Zložil som Eseratha na zem. Kľakol si k nemu."No ták..Kapitán. Vráť sa späť. Nenechaj ma čakať, prosím..." povedal som a čakal, že sa mi to podarí aj keď veľkú nádej som tomu nedával.

Ako som tak kľačal, prestávalo ma to baviť. Ale čím som tu bol dlhšie tým viac som veril, že sa vráti naspäť do svojho tela. Siahol som do zadného vrecka a našiel som tam cigaretu."Čo to *****? Odkiaľ sa to tu nabralo? Áh...Insignia vedela, že to bude dlhý deň.." povedal som a zapálil si cigaretu a pomaličky ťahal. Postavil som sa a obzeral sa okolo. Robil som krúžka z dymu a vždy som pohľadom prešiel na Eseratha...