Stroskotaná Aethera

Na jednom zo vzdialených južných pobreží planéty, kde býva večne tma, stroskotala po prepade loď plná nebohých nešťastníkov, Aethera. I napriek tomu je tam však pre prítomnosť mesiaca, ktorý odráža slnečné lúče, dostatok svetla nato, aby tu mohli existovať tiene, avšak nie v hojnom počte.

Loď zachvátila neoblomiteľná temnota. Pre privysokú konzistenciu mŕtvych na palube jej prítomnosť behom niekoľkých minút po dopade sfarbila more dočervena. Vzhľadom na to, že sa v onej hladine odrážal mesiac, mu tak pri pohľade na ňu umožňoval úžasný oranžovočervený vzhľad. Navodenú hororovú atmosféru sprevádzali zvuky chrastenia ľudských kostí, konzumovaných nielen tieňmi, ale aj niekoľkými nočnými morami úrovne "monštrum". Len jediné knieža si túto slasť bezduchým vysedávaním na palube odopieralo.

"Úžasná to akcia," prehovoril sám pre seba pri pohľade na zafarbený mesiac v morskom odraze.
Tak 100 rokov dozadu by som sa v extáze vyžíval zaliaty krvou bezočivých snílkov, ale dnes... nerád to priznávam, no ako čas plynie, podobné veci ma čoraz viac a viac prestávajú baviť. Niekedy uvažujem, či nežijem pridlho.
Jeho hlava bola zjavne plná myšlienok, ba čo viac, na knieža až priveľmi ľudských emócií. Ťažko uveriť tomu, že bol kedysi považovaný za najkrvilačnejšiu existujúcu medzigalaktickú beštiu a teraz namiesto osvieženia v mŕtvolnom kúpeli vysedáva obďaleč.

"Yahooo, tomu hovorím párty!" zjavil sa nepozorovane z ničoho nič chlapec vedľa v bielom odetého Sebastiana, ktorý následkom tohoto šokujúceho zjavenia takmer vyskočil z kože.
"Hou hou hou, radím ti spomaliť, Amir! Vieš predsa, že nemám rád hluk."
"Jasné, jasné! Akosi iba bádam nad príčinou, prečo tu takto osamotene vysedávaš namiesto toho, aby si si s nami v podpalubí užíval!" vybafol naňho chlapec, pohadzujúc si odtrhnutú ľudskú ruku zo strany na stranu.
"Príliš... hlučný!" opakoval Sebastian svoju vyhrážku.
"Dobre, počul som! Ale musíš uznať, ten "posol" je úúúúžo, zorgainzujúc za normálnych okolností nespolupracujúce nespoločenské tvory v záujme nasýtiť každičkého krk čerstvým, šťavnatým, snílkovským mäskom. Juuu, spomenúc si na časy, kedy som deň čo deň hladoval, je mi na zvracanie!"
"Naozaj skvelé. Ozaj, spomínal niečo o našich nadchádzajúcich plánoch?" nedalo mu sa nespýtať.
"Hmmm, vlastne niečo aj hej. Hovoril, že sa rozdelíme. Je si totiž takmer istý, že sa sem v snahe signalizovať škody a analyzovať situáciu môžu dostaviť iné lode, takže by nebolo od veci na ne počkať. Ostatní budú pokračovať vo vesmírnej pátračke po ostatných."
"Dobre vedieť. To by ma zaujímalo, ktorí a koľkí z nás tu ostanú..."

Pfff... tohle je hnus..., rozhlížela jsem se po okolní hladině, která se leskla v krajně nepřirozených barvách. Smrdělo to tu. Obrazně i doslovně. Neměla jsem ani malou víru v to, že bychom tu našli někoho živého. Co tady probůh děláme?

Cesta byla dlouhá ale s Mattem jsme sesynchronizovali naše pádlování takže cesta šla v pohodě. eM nám svítila na cestu a my pádlovali. Rozhlížel jsem se kolem sebe. Jestli náhodou něco nezahlédnu. Nic se naštěstí nedělo. Vše bylo v klidu. A my se blížili k lodi která nesla jméno Aethera lodi ke které jsme vyrazili na záchranou misi.
Doufám že bude koho zachraňovat...že sem nejedeme zbytečně...chtěl bych někoho najít....třeba by nám osvětlil co se tu stalo... pomyslím si a zamrazí mě když si uvědomím že bychom takhle mohli dopadnout i my. Ale tu myšlenku zaženu. Všechno bude v pořádku.
Zanedlouho jsme dorazili k lodi, už nebylo dál kam jet tak jsem čekal na kapitána a další taktiku.

Z našou loďkou sme sa objavili blízko Aethery. Smrad bol neznesiteľný. Olízla som vodu z ľudskou krvou... Nadýchla som sa. Zamrazilo ma a pozerala som sa pred seba. Poďme preč... nik tu už nie je, necítim ľudí... Poviem si v mysli a pozriem sa na všetkých okolo. Strasie ma. Pozriem sa na loď. "Cítim tu tiene... a aj niečo silnejšie než tiene...." Vyrieknem do ticha.

Nemohla bys s tím přestat?, otřásla jsem se znechuceně, když Ella znovu ochutnávala vodu. Jestli máš žízeň, najdeme ti nějakou čutoru, ale tohleto...

Pak jsem reagovala na její upozornění. Však jsem to říkala, stíny jsou možná tupé a bez mozku, ale někdo je musí řídit. Jestli tu na nás někdo čekal, tak rozhodně ne jen stíny.

"A copak cítíš Ell? Myslíš, že tady ještě někdo je?"
Obhlédnul jsem si loď a zjistil, že na jedné straně je zábradlí lodě pod vodou, takže bychom se mohli snadno dostat na palubu.
"Támhle, připlujeme k tomu potopenému boku a vyskočíme nahoru, tím se dostaneme na loď a uvidíme, jestli nás tam někdo překvapí..."
Pronesl jsem a zabral pádlem tak, abychom pomalu dopluli až k potopenému boku, vzal jsem si od Ell zpět svou louč a jako první jsem skočil na loď, přičemž jsem přidržoval loďku tak, aby mohli ostatní taky rychle přeskočit a neodjeli by zpět na moře.

"Luce mi to nakázal..." Poviem eM. "Sú tu... niečo podobné ako Isabel... je ich viac..."Povšimnem si rytiny na nej a začítam sa. Potom sa pozriem do vody. Je hustá od krvi... mesiac v jej odraze je... lahodný. Dostávali sa na mňa chute zvieraťa. Pokrútila som hlavou. "Veľa popola... pach krvi... suchú krv... vôňu ľudských vlasov... pot, slzy..." Pevnejšie stisnem päste. Prejdem na loď a poobzerám sa okolo seba.

Paráda. Nejlepší Bože, co jsem ti udělala...

Jakmile naše loďka přirazila k boku lodi, vyhoupla jsem se na palubu, držíc pořád louče, svou i mých dvou kolegů.

Poté co jsem si vyslechl to co řekla Ell mi naskočila husí kůže. Zanedlouho jsem vyskočil na palubu lodi. Vzal si od eM louč a začal se rozhlížet kolem sebe.

Pozriem sa na podlahu a preglgnem. Roztrasiem sa. Trasúcou rukou ukážem na hromadu ľudských kostí. Pevne stisnem viečka k sebe a vtláčam si pazúry do dlaní. Neprerežem si ich ale. "Preč... poďme preč... rýchlo..." Precedím cez zuby keď zasyčím. Pach krvi mi opantal zmysly. Luce ma pred týmto varoval, preto som mala piť krvavú vodu... aby si na jej chuť telo lepšie zvyklo.

S tím můžu souhlasit. Tohle neni víc než pohřebiště, postávala jsem co nejdál od zbytků zřejmě lidských těl. Žaludek se mi obracel naruby. Vídávala jsem to v televizi, četla jsem o tom a vůbec, ale vidět to naživo? Cítit ten zápach mrtvoly? Bylo to něco, co bych si rozhodně odpustila.

Z toho smradu se mi zvedne žaludek a jeho obsah bohužel zanechám na pospas vodě. Nebylo mi dobře ale znovu jsem se postavil do obrané pozice. Nic mi není už jsem v pořádku...ujistil jsem je. Ale co nejrychleji bych vypadl pryč...

"Ok, jen zjistíme, jestli tady někdo není, pokud ne, padáme odtud, jak nejrychleji to jde! Jo a nezapomeňte někdo přivázat loďky, nebo je nějak upevnit, ať se máme na čem vrátit."
Opustil jsem i druhou nohou loďku a tiše přešel kousek po palubě, mé oči se okamžitě rozžehnuly modrou barvou.
"Vypadá to, že celá paluba je od krve..."
Sklonil jsem se a přejel jsem prstem po podivné skvrně.
"Vypadá to spíš na masakr, než na obranu..."

Achjo..., povzdechla jsem si a jala se přivazovat loďky zbytky provazů k zábradlí. Pak jsem se zvedla, oprášila si ruce a přidala se k Eserathovi. Tak ať to máme za sebou. Kam nejdřív?, optala jsem se.

Vyzeralo to tam skutočne ako keby nebolo živej duše. Nejaký čas to pôsobilo, ako keby nemalo zmysel tamadiaľ prechádzať, avšak odrazu mohli všetci prítomní cítiť niečo neobvyklé, až priveľmi duše strásajúce. Tí, ktorí sa s tým doposiaľ nestretli u Isabel, nemali šancu to ustáť na nohách. Bol to nepríjemný pocit... smrti. Ako keby im niekto pred očami vraždil najlepších priateľov a oni nemohli ani len hnúť prstom. Ako tá najstrašnejšia nočná mora, ktorá ich mohla postihnúť.

"Juuuu, večeraaa! Ten zakrslý posol mal pravdu!" vytešene som s rukami vo vreckách vykročil pred skupinku nešťastníkov. Nebol som však sám. Okolo mňa stáli ďalší traja ľudsky vyzerajúcich nočných mor a niečo cez 10 tieňov, pohybujúc sa však len tamadiaľ, kam dopadalo svetlo. Rozhodne nebolo možné prehliadnuť, že mali pravdepodobne všetci prítomní chuť odísť. To však bolo nemožné, keďže sa okolo celučičkej lode objavilo niečo pripomínajúce zvláštny druh poľa pokryté tieňmi.
"Bariéra. Žiadny človek ňou neprejde. Aspoň nie živý," zasmial sa zjavne zabávajúci sa chlapec. Ten zvláštny pocit bol omnoho silnejší než u Isabel a nevychádzal len z neho, ale i z ďalších spomínaných troch nehybných v kabátoch odetých neznámych osôb.

((musim běžet, sorry. kdyžtak mě používejte podle libosti, zkusím se ještě dneska stavit))

Mé oči najednou zazářily jako nikdy. Vyvalil jsem je tak, jakoby mi někdo trhal vnitřnosti. Byli tady. Navíc ten pocit...
Otočil jsem hlavu a tam ho uviděl, spolu i s jeho kamarádíčky. Byla to past! A já je sem přivedl, jako prasata na porážku!
"Ochraňuj Ell!"
Křiknul jsem chlápka z Destiny a trochu jsem předklonil hlavu. Proměna už začala... Zuby se mi protáhly téměř okamžitě, tak samo se začaly prodlužovat nehty a měnily se v drápy. I šupiny se začaly tvořit na mé kůži.
"Kde jsou?! Přežil někdo?!"
Štěknul jsem po něm tak vražedným tónem, jakým ode mně ještě nikdo neslyšel. Mluvit tak na někoho z lodi, tak asi dobrovolně vyskočí.

Zasyčala som. Spadla som na kolená a nepriateľsky som syčala na nočné mory. Nepriateľsky som si ich premerala. Nedotýkajte sa nikoho.... Narástli mi tesáky a veľké pazúry. Mala som obrovskú chuť zožrať ich... všetky nočné mory na palube. Zničiť. Zožrať. Pohltiť. Zmiznúť odtiaľto. Zavyla som ako vlk a lev dohromady. A nie len ako oni. Zavyla som ako všetky zvieratá v mojom tele.

Když jsem si všiml těch stínů přeběhl mi mráz po zádech. A hrozně mě štvalo že nemůžu být více nápomocný. Ale budu se snažit na 100%. Ochráním je i za cenu svého života. Postavím se do obrané pozice a v ruce držím louč. Nevím jestli by mi to pomohlo ale i tak jsem neměl v plánu se držet stranou. Pak jsem si všiml Ell...doufám že se udrží...že se jí nic nestane...nesmíme být zbrklí...

Po tejto pomerne značnej ukážke hrdinstva zo strany prakticky všetkých som si nemohol dovoliť zasmiať sa.
"Výborne! Vy, snílci, ste všetci ták strašne natvrdlí! Aj tí pred vami, na tejto lodi, sa hrali na hrdinov a napokon sa nestali ničím viac, než len žrádlom," odpovedal som zároveň na otázku Eseratha.
"Prepáčte, ale proste... proste mi to príde smiešne, naozaj!" smial sa naďalej pri pohľade na nich.
"Ste iba šiesti. 6 úbohých snílkov nízkej až strednej triedy a my? Pozrite sa poriadne! To si to neuvedomujete?!" keďže väčšina tieňov tvorila bariéru, jediní, kto na lodi z nás, nočných mor, ostal, som bol ja a spomínaní traja nehybní muži zahalení v plášťoch.
"My sme štyria, ale všetci do jedného úrovne Isabel! My sme nové kniežatá! My sme budúcnosť! Sami viete najlepšie, čo s vami Isabel narobila. Pozrite sa na vašu situáciu teraz! Je to skoro ako keby pred vami stáli 4 Isabel!" pokračoval som vo svojom nie príliš povzbudivom úvodnom príspevku.

Sledovala som ho. Zrevala som znova, div som sa tam nevrhla. "A čo.. A ČO!?" Znovu som zrevala, nedokončila som svoju vetu. "Zožral si ich... cítim z teba ich krv.. krv nevinných..." Ježili sa mi vlasy, tesáky mi prerástli peru. "Budúcnosť...? Ste... druhá strana nás... bez nočných môr by sny neboli... Vďaka nám existujete vy!?" Zrevem znova ako lev. Pomaly som sa zdvíhala zo zeme. "Nedotknete sa ich... TÝCHTO SA NEDOTKNETE...." Varovne zavrčím a tesáky dosiahnu 15 centimetrovú dĺžku rovnako ako pazúry.