Stroskotaná Aethera

First topic message reminder :

Na jednom zo vzdialených južných pobreží planéty, kde býva večne tma, stroskotala po prepade loď plná nebohých nešťastníkov, Aethera. I napriek tomu je tam však pre prítomnosť mesiaca, ktorý odráža slnečné lúče, dostatok svetla nato, aby tu mohli existovať tiene, avšak nie v hojnom počte.

"Zabili jsme ji, tak jako zabijeme každého z vás... To, že máte jinačí přednosti, nás nezastaví a pokud tady nikoho nezachráníme, můžeme alespoň zredukovat počet knížat."
Roztáhl jsem rty a mé zuby začaly ještě více růst, ale najednou se objevila i jiná bolest, kromě pálení pokožky, způsobené tvorbou šupin. Začalo mě obrovsky bolet čelo. Byla to taková bolest, že jsem si myslel, že mi vyskočí mozek z hlavy.
Padl jsem na kolena a začal ječet.
"Waaaaa!!!"
Chytl jsem se za hlavu a v kleče, s hlavou stočenou dolů jsem řval a zuřil. Bolest mi ale nedovolovala nic jiného dělat.

Z Ell se stával lev z kapitána drak a oba vypadaly že jsou schopni boje. Dokonce i Matt a stejně tak i eM, Pietrovič mě štít.
Jen já jsem tam stál s pochodní a čekal co se bude dít.
Neměl jsem v plánu nic říkat. Neměl jsem co. Oni se setkaly s Izabelou. Já viděl stín poprvé. A hned byly 4 a nic podobného bych zažít znovu nemusel.
Stále přemýšlím nad tím jak bych mohl být nápomocný.

Postavila som sa pred Eseratha. Sledovala som nočné mory a pripravovala som sa na útok. Potom som počula Mattovu otázku. Pomaly som sa dostávala do pokoja. Musím sa upokojiť, nie som sama... zvládneme to... Stála som v bojovej pozícií.

Když jsem viděl že šla Ell před Eseratha musím jednat. Doběhnu také před něj a stoupnu si vedle Ell.
Jsem tu s tebou....musíme dát Kapitánovy čas pokud se teď rozhodnou zaútočit... řeknu jí potichu.

Prikývnem. "Ešte nemôžeme nič robiť... počkaj..." Poviem mu potichu a pozriem sa naňho.
Potom sa pozriem na tiene.

Pri pohľade na nich mi jednoducho nemohlo prestať byť smiešno, hoc sa nikto ostatní z nás nesmial. Vonkoncom, z kniežat som bol ja vzhľadom na najnižší vek tým najemotívnejším.
"Nie som si celkom istý, o čo vám ide. Ale ak sa nás snažíte tým vašim hulákaním vystrašiť, chcem, aby ste vedeli, že my, narozdiel od Isabel, strach necítime," prehovoril som pobavene smerom k Matthieuovi.
"Škoda, že tu neostal "on". Ten by si na tebe zgustol," prehovoril som viacmenej sám pre seba, keďže som poznal Sebastianovu rasistickú úchylku.
"Stredná úroveň snílka je schopná zlikvidovať niečo okolo 10 tieňov naraz. Knieža je ich schopné zlikvidovať aj 100. Skús si to zrovnať," prehovoril som s úsmevom na tvári a následne luskol.
"Zabiť," toto jediné slovo, hoc ešte ani poriadne neodznelo, vzbudilo u všetkých troch osobách postávajúcich vzadu nevýslovnú túžbu vraždiť. Vrhli sa na snílkov neskutočnou rýchlosťou. Keďže sa kapitán ešte nestačil kompletne premeniť a zjavne mal problémy, bolo viac než jasné, že minimálne on po tomto zákroku umrie...

(Rád by som vás poprosil, obzvlášť Ell a Kaemona, aby ste písali všetci len jeden post, než odpíšem ja. Udržujme nejaké to poradie, nech tu z toho potom nevznikne chaos.)

Než sa spomínaná nočná mora stačila dostať ku Eserathovi, niečo akoby presvišťalo jej hlavou ešte o to väčšou rýchlosťou. Pôsobilo to takmer ako keby šlo o výstrel. I napriek tomu, že spomínaná beštia nemala ľudské telo, niečo takéto nemala šancu rozdýchať a okamžite sa rozpadla. Zvyšné dve následkom toho tak isto spomalili a uskočili, zatiaľ čo som na scénu nastupoval cez bariéru, ako keby tam snáď ani nebola, nastupoval ja. Zo mňa však nič podobné tomu od nočných mor cítiť nebolo. Pôsobil som v porovnaní s ostatnými pomerne ľudsky.
"Už ste iba traja," úsmevne, no nie v práve najlepšej nálade, poznamenal potom, čo sa postavil pred snílkov. I napriek tomu ale nebolo možné definitívne povedať, či ide o priateľa, alebo nepriateľa.

Byl jsem připraven se bránit i když jsem čekal že to nebude moc platné. Když už byly skoro u nás promítl se mi celý život před očima, dětství, školu, Insignii, všechny radosti i starosti. Ale v tom se jeden z nich rozpadl a další dva uskočili. Nevěděl jsem co se děje avšak přes barieru k nám přicházel zvláštní "člověk" pokud to byl opravdu člověk. I když asi ne protože by jinak neprošel barierou. Ale alespoň tak vypadal. Nic jsem neříkal jen jsem čekal co se bude dít a doufal že se kapitán vzpamatuje protože bez něj se cítím nesvůj.

(pardon pohlídám si to i když už dnes musím končit...zítra bych tu měl být...)

(( Pardon =.=" No nič aj ja už musím ísť... zajta tu budem ))

Sledovala som človeka ktorý k nám prišiel, jeho vôňu som nemohla nikde zaradiť. Znel ale odhodlane, kto vie kto je to. Stále som stála pred Eserathom a jedným očkom som ho sledovala. Ruku som mu dala na rameno a jemne som ho stisla tak aby som mu náhodou pazúrmi neublížila. Nechcela som aby sa zľakol. Sledovala som tiene.

V kleče jsem jen zhluboka dýchal a snažil se přežít svoji proměnu.
Ucítil jsem, jak něco prochází skrze kůži na čele a teplá krev se mi linula po tváři. Navíc mě bolely i svaly, které začaly růst. Byla to opravdu nepříjemná proměna, ale bylo to nutné. Musel jsem je chránit, takhle mám větší šanci.
Ani jsem nevěděl, jak teď vypadám... Ale někdo najednou přispěchal na pomoc. Musel jsem se chvíli soustředit, aby ze mně vyšlo podivným hrubým hlasem.
"Dík-ky-"
Jen na tohle jsem se zmohl a poté jsem opět zkroutil obličej kvůli nepříjemné bolesti.

Pri pohľade na nich som nijak nereagoval.
"Vy ste naozaj idi*ti," bolo prvé, čo som zo seba vydal. Skutočne som pôsobil veľmi naštvane. Pôvodne som plánoval vyčkať obďaleč lode skrytý a počkať, kým sa sem vrátia i všetci ostatní, čím by som ich prostredníctvom techniky zmiznutia lode všetkých naraz zlikvidoval. Takto som musel zakročiť skôr a zabíjať ich po jednom, čo dokonca ani pre mňa nebola práve prechádzka ružovým sadom.
"Pri najmenšom obmedzím ich počet. Odteraz je to na vás," rozbehol som sa cez bariéru preč.

Sledoval som, ako mi niekto, kto práve pripravil o život jedného z našej úrovne, práve pred nosom utekal. Toto mu nedarujem.
"Tse, čo tu ešte robíte?! Hádam ho nenecháte ujsť!" pohliadol jeho smerom a vydal jednoduchý rozkaz.
"Prenasledovať a zabiť!" okamžite potom sa zvyšní dvaja skutočne rozbehli za neznámym mužom. Ja som ostal s úsmevom na tvári stáť na mieste.
"Je mi ľúto, že nás v našej hre prerušil nejaký smiešny klaun," pokľakol som smerom k mŕtvej, rozpadnutej hmote, ktorá tam ostala po jednom z nás. Natiahol som k nemu ruku a doslovne ho... absorboval.
"Bude to teda... dvaja proti šiestim. To mi príde fér," poznamenal úsmevne, pripraviac sa skupinku na lodi, jedného po druhom, eliminovať.

(Tak teda pre nedostatok hráčov pokračovanie zajtra. )

Stal som pevne a štítom chránil Ell. Mal som v úmysle ju aj naďalej chrániť. Zostal som ticho a sledoval situáciu. Druhou rukou som sa držal štítu.

/ja tiež už dnes neprídem. Ell máš právo sa chrániť mojou postavou, hoc sa bude hocičo diať./

Mě jen hrozně baví, jak si vy aristokratický mrchy pořád myslíte, že jste neporazitelný. Dokonce i ve chvíli, kdy vás nějaký "směšný klaun" přímo před našima očima rozseká na kusy, aniž by to kdokoli z vás čekal nebo se zmohl jen na jediný pohyb proti, vás ten optimismus neopouští. Isabel? Vaše milovaná "sestřička"? Měla tu svou nečistou tlamu plnou stejných keců. A teď? Hnije v zemi. Oprava, nehnije - nezůstalo z ní totiž nic, co by mohlo hnít, potom, co jsme ji my, ubozí snílci, poslali do věčných lovišť, pravila jsem velice pomalu a zřetelně a s neskrývaným pohrdáním a odporem. Ruce mě svrběly a tělem mi probíhaly čím dál silnější vibrace, jak se to ze mě chtělo dostat ven. Stačilo, aby kapitán kývl, a byla jsem připravena nakopat těm aristokratickým sviním ty jejich stínové prdele - tolik, kolik jen stihnu, než mě dostanou. Brrrrhhmmm, jak já ne-sná-ším aristokraty!, otřásla jsem se a snažila se vydýchat to hrozné horko, co mě polévalo.

Mluvila jsem ke stínu, ale očima jsem stále bedlivě sledovala Eseratha. Jeho proměna byla děsivá. Nepochybovala jsem, že za chvilku bude na co se dívat. Uvidíme draka v akci. Woohoo, usmála jsem se zlověstně. Adrenalin se mi dostával do žil víc než rychle, zavalila mě vlna vzrušení.

Pozrela som sa na eM, potom na Eseratha a nakoniec na Matta. Neovládateľne sa mi zvýšila túžba niečo tomu tieňu urobiť. Naďalej som sa snažila ale túžbu predýchať. Už ma berú ako nechutnú... ak by som sa do nejakého tieňa zahryzla tak pochybujem žeby ma brali už ako človeka... Pomyslím si, cítila som ako mi tŕpne jazyk a prichádzali na mňa bolesti. Avšak stála som pevne ako skala a rukou som držala Eseratha za rameno. Porazíme ich... porazíme ich a až sa vrátime na Insigniu, budem sa im vyhýbať... stanem sa vzduchom akým som vždy bola... Hovorila som si aj naďalej v mysli a cerila som tesáky.

Stál jsem v první linii vedle Ell a čekal co se bude dít pustila se eM do proslovu. Ten proslov mi dodal sílu a sebevědomí. Poté se rozhlédnu po palubě. Všichni jsou připraveni Matt, eM, Pietrovič a snad i Eserath se z toho dostane. Poté jsem se otočil na Ell a usmál se na ní. To že tu byla a vypadala připravená mi dodávalo sílu bojovat.
Musím ukázat že nejsem neschopný...musím ukázat že mám sílu je ochránit. Porazíme je a vrátíme se domů, na Insignii, a budeme dále žít jako předtím, a já budu trénovat a zesílím abych mohl v případě nouze pomoci....mám na lodi rodinu která tu teď stojí vedle mě a bojujeme za správnou věc...musíme vyhrát a ukázat jim že se jich nebojíme... projde mi myslí a pak se zadívám do tváří stínů a nutí mě to k úšklebku. Sice mnou stále prochází nepříjemný pocit který se mísí se smradem z lodi ale i přesto budu stát na místě a bojovat.

Svíjel jsem se v bolesti, kterou jsem ještě neznal a poté. Něco v mém těle křuplo a já se ani nehnul. Bylo to, jako by moje tělo zasáhla vlna tepla a bolesti. Jakoby v mém těle proudila kyselina a sžírala mně zevnitř. Ale po téhle vlně to skončilo. Najednou jsem zůstal jen tak klečet a otevřel jsem oči. Ale jelikož jsem měl ještě sklopenou hlavu, ostatní to vidět nemohli. Zrak se začal opět zlepšovat, i barvy jsem viděl jasněji... Pomalu jsem se postavil na nohy a pozvedl hlavu, to co mohli snílci vidět, by je asi hodně vylekalo, kdyby nevěděli, že je to jejich kapitán. Mé oči se změnily do takové podoby, kterou u mě ještě nikdo nemohl vidět. Na čele mi skrze kůži vyrostly 4 rohy, 2 velké a 2 o něco menší. Velké byly dlouhé něco okolo 20 centimetrů, menší byly poloviční a po tváři mi stékala krev, která jen umocňovala respekt, který z mého pohledu přímo sršel. Ústa se mi najednou roztáhla a po ostrých zubech přejel můj prodloužený jazyk, který se začal pomalounku rozdělovat na 2 části, jak je tomu u plazů. Opravdu šíleným pohledem jsem sledoval toho knížete. Chtěl jsem promluvit, cítil jsem, že to zasáhlo i hlasivky... Začal jsem mluvit opravdu prazvláštním
hlasem (Až to ke konci lidi xD ).
"Tak sebejistí, jako tomu bylo vždy..."
Pronesl jsem hlasem, který se ozýval ze všech stran. Má mysl se začínala spojovat s mým dračím já.
"Nikdo vám nedovolil vylézt ze stínů. A vy! Vy máte ještě tu drzost myslet si, že vám to tady patří! Ani draci neměli takovou opovážlivost, jakou máte vy! Povím ti jednu legendu, která v našich řadách kolovala... Určitě se ti bude líbit, špíno!


Po téhle hodně staré a již věkem zapomenuté básničce jsem se zadíval tomu knížeti přímo do očí. Mohl vidět, že strach tady opravdu nenajde. Pomalu jsem přešel před snílky, kteří prvně bránili mě, a roztáhl jsem před ně jednu ruku.
"Smrtí jiných sis podepsal vlastní ortel..."

"Možno že som hovoril, že sú tí traja kniežatá, ale úprimne, nie sú. Nemajú skúsenosti s kontrolou a tvorbou tieňa. To sa však mňa netýka," s úsmevom som pohliadol smerom k M.
"Vy zjavne nerozumiete. Tak teda dobre, nemohol som si nechať uniknúť zábavu z objasnenia vám, prečo vlastne Isabel umrela!" ako obvykle na mňa prišiel smiech.
"Blázni! Hádam ste si nemysleli, že by ste len tak porazili knieža, ha?! To, že v ten deň Isabel umrie, bolo naplánované niekoľko hodín predtým!" očividne som sa vo vyjasňovaní tohoto prípadu vyžíval.
"Ak knieža chytia, NIKDY, opakujem NIKDY ho NIKTO nejde zachrániť! To vám naozaj neprišla celá tá akcia akási divná?! Isabel toho vedela priveľa, rovnako tak ako toho o nej priveľa vedeli ostatní. Šlo len o nepoužiteľný nástroj, ktorý bolo nutné nejakým spôsobom odstrániť a vy, vy ste boli natoľko hlúpi, že ste nám to umožnili bez toho, aby sme my museli prakticky čo i len pohnúť prstom!" vysvetlil som, ukľudnujúc sa však už k záveru pomaly. Následne som však pohliadol smerom k premenenému Eserathovi a môj úsmev rázom na tvári zamrzol.
"Drak? Myslel som si, že tí, ktorí nevyhynuli, boli vyhladení. Zdá sa, že bude zábava," prehovoril som pri pohľade naň, chystajúc sa na obranu.

Woohoo!, ujel mi vzrušený výkřik, když jsem viděla, co se stalo s Eserathem. Tady byl, kapitán, za nějž stojí za to jít do boje. Přátelé, pro něž stojí za to slíznout jakoukoli bolest a třeba i zemřít, když jim to pomůže. Rodina, pro niž má však nade všechno smysl nakopat stínům zadnice a tohle všechno přežít, abychom zase mohli být spolu. Áách.., přimhouřila jsem slastně oči, jak mě zavalila další vlna horka a naplňovala každou mou žilku a cévku, každou mou buňku. Ruce mi samy od sebe vzplály divokými plameny, a ty mě olizovaly a hladily, jako by chtěly říct "Tak už nás na něj pusť!". S radostí, zavrněla jsem v mysli, ale byla jsem rozhodnutá nechat kapitánovi tu poctu, začít jako první, bude-li chtít.

Blá blá blá..., zakvákala jsem na ty jeho řeči, které mě opravdu nemohly zajímat už míň. Skoncujem to. Mám hlad a nebudu kvůli těm jeho sladkým kecům odkládat večeři, zavrčela jsem.

"Nepodceňuj mě!"
Mžiknutím oka jsem zmizel z místa, kde jsem nyní stál, ozvalo se jen praskání dřeva, které jsem způsobil tím, jak rychle jsem se odrazil.
Najednou jsem se objevil ve vzduchu a jedním mocným máchnutím jsem praštil do stěžně. Nechal jsem roozbitý kus vysoké stěžně padat na knížete. Potřeboval jsem ho zaměstnat.
"eM! Ohnivou stěnu, nesmí se dostat k ostatním! Jakmile to uděláš, útoč po něm, jak chceš, jen bacha ať netrefíš i mě! Matte, ty se přidej, Ell zůstaň za štítem, Kaemone ty se drž stranou!"
Ozval se opět onen prazvláštní hlas, a jakmile jsem dopadl na nohy, okamžitě jsem se odrazil a skočil jsem na druhý konec lodi, několik metrů před knížete, na kterého padal stěžeň.
"Tentokrát určujeme pravidla my!"

Jak si přeješ, zasyčela jsem a kdyby mi v očích mohly tancovat plamínky, byly by tam. Celou palubou projela vlna tepla, jak jsem vystřelila z rukou, napřažených přímo před sebou, největší plamennou stěnu, jaké jsem byla schopná. Měla několik metrů a z celé její plochy šlehaly plameny. Stěnou jsem nejen bránila stínu přiblížit se k mým přátelům, zároveň jsem ji na něj tlačila. A teď se podíváme, z čeho jsi vyrobený..., cloumalo mnou vzrušení.

Zostala som teda stáť za štítom. Sledovala som situáciu a teplo ktoré sálalo zo steny ma nepríjemne štípalo v tvári. Z Eseratovho hlasu som cítila preveľkú nenávisť voči tieňom. Bála som sa, áno bála som sa všetkého okolo seba. Nemohla som rozprávať, nemohla som sa poriadne hýbať ale stála som pevne na svojom mieste.