Kajuta Mirin

Kajuta je útulná. Nic příliš okázalého, ale není to ani komůrka pro pár košťat. Je to příjemný pokojík se světle okrovými stěnami, prostornou postelí i pro lidi, kteří se ve spánku převalují, několika skříňkami a s psacím stolem.

V osobní kajutě se mi líbilo, jenže po chvíli jsem dostala hlad a bylo nutné s tím něco dělat. Tak jsem se znovu obrátila na sílu, která mě dovedla až do mého pokojíku. Napadlo mě, zdali to není duše lodi nebo duch zesnulého člena posádky, ale neměla jsem se koho zeptat, tak jsem prostě následovala tah síly.

(Přesun)

Po vydatném jídle si jdu dát dvacet.

Krásně jsem si odpočinula. Nejdřív se věnuju hygieně a pak vyrazím prozkoumávat místnosti, ve kterých jsem zatím nebyla. Ráda bych znovu potkala Momoniku, Eseratha i ostatní, pokud se mi poštěstí. Překvapuje mě, že mi zatím neschází můj domov. Je možné, že stesk ještě přijde, ale nehodlám ho přivolávat.

(Přesun)

Zpátky v kajutě. "Dlouho jsme se neviděly," mrknu na skříň a uvědomím si nepříjemnou věc, totiž že při svém nastupování jsem se tak nějak nenamáhala si zabalit žádné oblečení. Zkusmo pomyslím na jedno tričko, co jsem ráda a často nosila. Otevřu dveře výše zmíněného kusu nábytku a ejhle! Je to tam! Kouzlo funguje! Nebo možná technologie. V Insignii by mohl být zabudován teleportovací zařízení se spousty maličkými přepravnými plošinkami.

Poté se převleču do pyžama, a v leže si přehrávám, co jsem zažila a především si znovu kladu otázku, jež jsem chtěla položit kapitánovi.

"Co se ode mě čeká? Když to není sen, tak co tedy? Jiná dimenze? Či jsem už po smrti? Nevěřím, že se vesmír znenadání rozhodl, že potřebuju prázdniny a z legrace pro mě zorganizoval okružní plavbu.“ Myšlenky se zpomalují, až se zastaví úplně a já usnu.

(Tak to by bylo, vrátím se v neděli 19.2.)

Už je to víc, než týden, co jsem nastoupila na Insignii a pořád si připadám jako Alenka v říši divů. Je ještě spousta věcí, kterým nerozumím nebo znám jen částečky, ale postupně se mi objevuje celý obraz, jako kdybych skládala puzzle dílek po dílku.

Ach ano, já neřekla, co jsem celou tu dobu dělala. No, na to, že jsem na lodi snů, se tu toho mnoho nedělo, skoro nikoho jsem nepotkala a když už, tak jsme se ani nezdrželi na delší povídání, než byla výměna pozdravů. Zato jsem objevila knihovnu a další místnosti na vzducholodi. Všechny, které jsem navštívila, vypadaly zajímavě, ale zatím o nich mám jen velmi povrchní znalosti. Přesto se moje pravidelné návštěvy knihovny začínají vyplácet.

Proto i dnes jdu nasbírat nové informace. Nejenže mám šanci potkat známé i nové tváře, ale učení se o bdělém snění a o vesmíru kolem mi může pomoci vyznat se v sobě i v Insignii.

(Přesun)