Talianske podzemné mesto

First topic message reminder :

Mohutný ľuďmi vybudovaný komplex, ktorý bol vystavaný špeciálne na ochranu voči okolitým vonkajším narušeniam reality bývalou vládnou obrannou pobočkou, schovávajúc sa tak zároveň pred zrakom verejnosti, uchovávajúc mnohé tajomstvá a informácie. Dnes jeho správa patrí pod organizáciu Effettualitu a prechováva tu jak niekoľkých svojich členov, tak mnohé významné osobnosti z vojenskej a politickej oblasti. Centrálnou budovou je spomínaný tajný úkryt a pôsobisko Oddelenia pre výskum.

Na jeho poznámku jsem již nereagoval, bylo jasné, že se oba máme rádi jako oheň a voda. Jakmile přišla slečna a o všem nás informovala, okamžitě jsem měl v hlavě jasno.
"Kapitánko, Momo... Poprosím vás, abyste zůstali tady. Bude to pro vás bezpečnější."
Kapitánka se ale okamžitě chytla slova a moc se jí to nelíbilo.
"V žádném případě, ještě ji něco dlužím za její poslední návštěvu Destiny!"
Já jen zakroutil hlavou.
"Vzpomeňte si, jak jste potom vypadala. Bude lepší, když tady zůstanete s Momo. V nejhorším případě se dostane sem, ale pokud ji zapletete myšlenky, vůbec nemusí vědět, že jste tady. Vaše schopnost je na tohle nejlepší."
Kapitánka se nadechla, ale nevydala ani hlásku. Hořce polkla a přikývla hlavou. Gestem naznačila Momo, aby šly dále od dveří a já se mezitím otočil zpět na zdejšího velitele.
"Mění se podmínky schůzky, takže podmínky chceme změnit i my. Chci, abyste za námi dovedli i Matta, může se hodit. Stejně jako já je to bojovník a těch bude hodně potřeba. Takže vyrážíme, můžeme jít napřed, jen tam pošlete někoho, kdo ho za námi dovede. Bude mi nevýslovnou radostí, jít s vámi do jámy lvové."
Usmál jsem se na něj. Začal jsem mít trošku strach z toho, co by se stalo, kdyby se Isabel dostala k děvčatům. Každopádně se minimálně pokusím o to, abych ji přistřihnul ty její nechutné konečky.

Šla som za kapitánkou a dúfala, že sa nikomu nič nestane. Ah...
Striaslo ma. Musela som si priznať, že som vystrašená, dosť vystrašená. Musela som to však potlačiť, nemienim tu začať panikáriť. V prípade nutnosti sa musím nejako ubrániť a to pôjde lepšie s chladnou hlavou...

"Patetické," nemohlo si dievča odpustiť poznámku.
"Všetky ženy vzadu, všetci muži vpredu. Dokonca ešte aj v takéto okamihy máte chuť diskriminovať, nechutné," okorenila už tak dosť blbú situáciu Federica ešte trochou nervov.
"Na to riešiť podobné blbosti nie je čas, tak si svoje poznámky prosím ťa nechaj na lepšiu príležitosť," pokúsil sa vodca povedať to čo najmenej nahnevane.
"Ale ak máš tak strašnú chuť na adrenalín, zbehni po toho Matta, nech má tuto kapitán radosť a vráť sa sem. A už žiadne ďalšie reči, je to rozkaz!" dal jej najavo, že teraz na feministicky založené hádky naozaj nie je čas. Napokon, hoc nezvyčajne, predsa len počúvla a vybehla vykonať, čo bolo potrebné.
"Tak, ideme do toho," otvoril som dvere a chystal sa i s kapitánom Eserathom vyraziť do boja.

"Raději mám ženy živé a v bezpečí, než ženy, které si na něco hrají a pak za to zaplatí životem."
Setřel jsem dotěrnou ženskou, protože tahle organizace měla do normálnosti opravdu hodně daleko.
"Vy na sebe dávejte pozor, kdyby se něco stalo, nejdůležitější jsou vaše životy!"
Poté jsem se i s rozzářenýma modrýma očima otočil na velitele a rozešel se k němu.
"Prosím, veďte mně tím vašim cvokhausem..."

"Dobre," hlesla som, "Vy tiež dávajte na seba pozor." Dodala som ešte a sledovala, ako sa chystajú k odchodu.
V duchu som si nadávala do neschopných, ochranu potrebujúcich úbožiakov. Ak sa odtiaľto dostaneme živí, hneď na sebe musím začať makať. Čo to trepem, my sa odtiaľto dostaneme živí a basta!
Nervózne som pozrela na kapitánku a potom som sa už venovala prezeraniu okolia.

"Milé. Otázkou ostáva, či sa spomínaní muži považujú za tých silnejších preto, pretože nimi skutočne sú, alebo iba z nechutnej pohlavnej nadradenosti. Úprimne dúfam, že vám to dievčatko nakope p*del," povedala skôr než za sebou zavrela poklop.

"Neber ju vážne. Nemá nás v láske a najradšej by bola, keby celá táto organizácia zanikla, ale to je fuk. Ideme," spravil som tak, ako to chcel. Vyrazil som dopredu chodbami a došiel až k výťahu, ktorým sa sem predtým dostali. Ten našťastie nemal dôvod nefungovať, preto po nastúpení nás oboch dnu sme sa pomaly spustili dole.
"Nočné mory je za normálnych okolností ťažké zabiť. Ju tak isto, ale nie nemožné. Z neznámych dôvodov si nechala ľudské telo, pravdepodobne pre zvýšenú účinnosť jej zbraní. Srdce síce v prevádzke nemá, ale správny zásah do hlavy by to ukončiť mohol," Isabel však nebola jediným problémom. Ako náhle sa totiž výťahové dvere otvorili, scéna, ktorá sa nám premietla, bola skutočne nečakaná. Neskutočný, ohromný počet tieňov, všetky sústrediac svoju pozornosť na nás...

Feministické kecy slečny už jsem pustil jedním uchem ven a následoval jsem velitele. Jakmile mi cestou začal vše vysvětlovat, jen jsem pokyvoval hlavou, až na jednu drobnost, která mě praštila do obličeje jako cihla.
"My si tykáme?!
Tak aby bylo jasno, tohle všechno dělám jen proto, že jste nás k tomu donutili. Na veškeré bratříčkování zapomeňte!"
Okamžitě jsem ho odpálkoval, aby si nemyslel, že se z nás tady stanou nejlepší parťáci, kteří si kryjí záda. Nikdy!
Při promluvě o Isabel se mi vybavila její podoba a chuť její krve.
"Jo a má i černou krev... Chutná odporně."
Jen jsem dodal, a pokračoval dále k výtahu. Avšak... jakmile se dveře otevřely, myslel jsem, že mi oči vypadnou z důlků... A to jsme teprve začali.

"Heh, bratričkovať? Zjavne si neuvedomujete, v akej stojíte pozícii, "pane"," vyriekol som sarkasticky.
"Úprimne dúfam, že sa vám behom tohoto súboja niečo stane. Jediný dôvod, prečo som tykal, bol ten, že vyzeráte ako "náctiletý fagan," ale asi som sa mýlil," poznamenal som rozhorčene, upriamiac svoj pohľad na tiene.
"Hojný počet. Väčšina je už zhmotnených. Mením názor, nechcem, aby ste umreli tak skoro. Predtým ma zbavíte problémov, ktorých je zjavne celkom dosť. Dúfam, že viete aspoň ako tak bojovať. Likvidovať ich je jedna vec, ale snažiť sa vám popritom zachraňovať zadok - to je už moc aj na mňa."

Pomalu jsem začal přivírat oči. Jeho slova se ozývaly v mé hlavě a využil jsem toho spolu s bolestí hlavy, kterou mi nechtěně působila Insignia.
Nejdříve jsem trochu pootočil hlavou a poté jsem začal cenit zuby a zatínat pěsti. Spodní čelist se mi začala trochu klepat a špičáky se začaly protahovat.
Ta bolest, pokaždé to bolelo a šlo zrovna o zuby. A ještě ty nehty, začaly se protahovat a měnit v asi 5 cm dlouhé drápy. Zorničky se pod mými víčky ještě více protáhly, a jakmile jsem otevřel oči, jejichž tvar se ještě trochu protáhnul, vypadal jsem jako poloviční šelma.
"Wrrr! Já jen doufám, že jste obratný v boji tak, jako ten váš jazyk."
Zvedl jsem ruku, která byla poblíž něj, a ukázal mu pěkně zvednutý prostředníček s drápem.

"Wohoa!" predniesol som pri pohľade na jeho čiastočnú premenu.
"Vedel som, že mi tá inteligencia pripomína nejaké zviera," reakcia na premenu a zároveň jeho "vyspelé gesto".
"Tak teda do toho, Dunčo," vybehol som naproti tieňom, ktoré na nás už očividne mali zálusk. Pohnutie ruky v podobe, ako keby som v nej niečo držal, ukončilo rázom životy 4 zhmotnených tieňov okolo mňa, skoro ako keby som ich švihol zaostreným bičom. Takto som pokračoval ďalej a ďalej, snažiac sa čo najviac redukovať ich počty. To svetlo vie ale narobiť problémy, neostávalo mi než dúfať, že si eliminačný tým vedie dobre...

"Ty špííno! Nevíš nic o mém vznešeném druhu!"
Trochu jsem se předklonil a odrazil se nohama. Vyskočil jsem těsně před dveře výtahu, díky dobrému zraku jsem se tak tak sehnul stínu, který po mně šel a drápy jej rozčtvrtil. Poté jsem se odrazil přímo do prostoru výtahu a sekal všude kolem sebe. Drápy na to sice nevypadaly, ale byly ostré jako břitvy a části stínů padaly všude kolem.

"Dunčo by sa mal naučiť väčšej prítulnosti," poznamenal som, užívajúc si vlastnými rukami miznúce tiene pred mojimi očami. Stačilo mi prakticky šľahať bičom do kruhu okolo mňa, čím som mohol zabrániť prechodu absolútne akejkoľvek kreatúry. Mal som však pocit, že čím viac ich zabíjame, tým viac sa ich objavuje.
Niečo tu nehraje. Je ich priveľa, pokúšal som sa popri boji zistiť, o čo ide. Potešilo ma však, ako som videl, že sa moja sestra, Alma, pohybuje v blízkosti ozbrojených vojakov, ktorí nám hoc iba obďaleč, tak isto pomáhali s likvidáciou...

Otvorila som poklop v miestnosti, kde sa nachádzal Matt. Hoci som sa s ním minule rozlúčila pomerne dosť prívetivo, tentokrát som zasa raz začala urážkou.
"Vstávaj, afroprd. Máš prácu tam vonku. Volá ťa tvoj sexistický kapitán," prehovorila som a pomaly sa aj chystala zasa raz ísť. Samozrejme som mu ale nemohla zavrieť poklop pred nosom. Celé to ťahanie sa až sem by tým stratilo význam. Pomáhať som mu ale tak isto neplánovala. Pri najlepšom jak kapitán, tak vodca Effettuality zareve pri snahe ochrániť desiatich nechutných starcov a dve strachopudky. Aspoň tak nejak to teda vnímala ona sama. Zjavne ľudí nemala veľmi v láske a už vôbec nie snílkov...

"Dunčo na tebe kašl..."
Nestačil jsem doříct, protože jsem musel odskočit pryč. Jeden stín mě málem dostal, nebo tedy málem dostal mé vlasy a to by bylo ještě horší, než kdyby mi vzal končetinu.
"Zkus to a skončíš hůř než tvoje panička!"
Rozzuřil jsem se a dalšími rychlými sekanci jsem rozčtvrtil další stíny. Musel jsem však přeskočit na další zeď a tam se drápy udržet. Pomalu jsem potom sjel na zem a pokračoval v redukci stínů.
"Hele, není jich tu pořád víc? Co to jako má být? To se takhle rychle množí?!"

Nervózne som si hrýzla spodnú peru. Ako sa im darí?
Pozrela som na kapitánku. Tiež vyzerala nervózna, určite by najradšej šla bojovať tiež. Celkom sobecky som bola však rada, že je tu so mnou a že som tu neostala sama.
Začala som sa hrať aj s pramienkom vlasov, akoby nestačilo, že som rozhrýzla spodnú peru a v ústach cítila krv.

"Všimol som si to," okamžite som reagoval a uskakoval pred už priveľmi veľa tieňmi, ktorí sa na mňa začali vrhať z viacerých strán naraz, čo by mohlo spôsobiť problémy i môjmu biču.
"Nerozmnožujú sa. Takúto vlastnosť tiene nemajú. Buď ich odniekiaľ vytvára Isabel... nemožné, nemá od koho. Takáto premena nejaký čas trvá, nie je šanca, aby stíhala premieňať mojich ľudí," tentokrát som dokonca ani ja, ktorý má obvykle o všetkom informácie, nemal zdanie, čím by to mohlo byť...

"To nehrozí. Nemám kamarátky," odfrkla som na sarkastickú poznámku Matta.
"Inou cestou by to nešlo," vybehla som i s ním poklopom na miesto, kde sa chodba rozdvojovala. Chystala som sa ísť doprava, predtým ale bolo nemožné nespomenúť podstatu celého tohoto povyku.
"Sme uzavretí v tomto podzemnom meste a útočia na nás. Ak nechceš, aby tvoji priatelia jeden po jednom poumierali, bež tou druhou stranou. Mal by si vybehnúť pred centrálnu budovu, kde sa práve celá táto potyčka odohráva. Kým nedokončíme náš súboj, rozhodne neumieraj," bolo posledné, čo z jej strany zaznelo, než sa rozbehla smerom od neho opačnou chodbou...

Opět jsem tak tak uskočil a byl jsem donucen skočit pryč z prostoru výtahu, pěkně před něj a tam likvidovat jeden stín po druhém, horší bylo, když ji po mně šlo více najednou, musel jsem spíše uhýbat, než točit.
Hlídat vše tak, abych nepřišel o vlasy, bylo hodně drsné.
"Jak to myslíte?! Isabel je někde tady? Ta malá mrcha!"
Odskočil jsem zase pryč a seknul po dalším stínu.
"Jak, ona přeměňuje lidi? Tak jak to sakra dělá?! Nebylo by lepší jít hned po ní? Pokud tu budeme ztrácet čas s těmahle hnusama, nic nám na ni nezbude, navíc pokud zničíme ji, stíny by se měly redukovat nebo úplně zmizet ne?"

"To nebude nutné," ozval sa veľmi známy hlas, pridávajúci čoraz viac na itenzite.
"Ále, no nie je to francúz, ktorému vadí, ak sa ľudia čo i len dotknú jeho vlasov? A vedľa neho patetický looser, tráviac všetok svoj čas komandovaním nedobrovoľne nabraných bojovníkov. Pekný výber," oblizla som si pri pohľade na nich pery. Niektoré tiene v útokoch pokračovali, iné sa stiahli ku mne, skoro ako keby sa chystali byť použité na nejakú moju techniku.
"Chcete vedieť, čím to je, že mám toľko tieňov?" na mojej tvári sa objavil obrovský, takmer až neprirodzený úsmev od ucha k uchu.
"Sú stvorení z jednotky, ktorú si poslal na elimináciu mojich priateľov do môjho kniežatstva, pán veľký vodca," neodpustila si pri pohľade na jeho tvár po dokončení tohoto prehlásenia hlasné zasmiatie.

Po celý ten čas, čo rozprávala, som len zamyslene hľadel do zeme. Ako náhle však spustila ten svoj odporný smiech, neudržal som sa a jediným lusknutím prstov vyslal jej smerom tlak tak ohromný, že po zásahu do brucha posunul Isabel až do najbližšej steny budovy.
"Neverím síce, že si to spravila ty, keďže si po celý ten čas bola tu... každopádne ťa varujem, neber si našu organizáciu do svojej nechutnej huby, št*tka! Je mi jedno, že sa doposiaľ nikdy nikomu oficiálne nepodarilo znieškodniť žiadne knieža. Zabijem najskôr teba a potom aj toho, kto je za to všetko zodpovedný!" vykríkol som v strašnej nálade.

V poslední vteřině jsem roztrhnul stín, který mi šel po krku a poté jsem se zaměřil na Isabel. Přišla, přesně jak jsem čekal...
"A není to ta mála všetečná mrcha, která má pořád stejně nechutné konečky? Co rameno? Doufám, že tě to alespoň bolelo. Pro tvou informaci, chutnáš hrozně!"
Jakmile vzpomněla mé vlasy, bylo rozhodnuto. Dotkne se jich a je mrtvá, i kdybych musel, ukoušu ji k smrti. Přišla ale další podpásovka, vypadalo to, že Effettualita už se zase o něco pokoušela a takhle to dopadlo.
"Vy jste se už o něco pokusili? A proč o tom nevíme? Teď to zase takhle dopadá... Chjo..."
Zabrblal jsem si pro sebe a vyvalil oči nad tím, jak velitel zuřil. Šel z něj skutečný respekt, takže jsem si teďka pitomé poznámky raději odpustil.
"Jakoby ti ty stíny nějak pomohly, maličká... Tak co dáme odvetu? Dlužím ti to ještě za ten pramen vlasů, mrcho!"

Po náraze do steny a vypočutí oboch mojich zabávačov som sa skrátka nemohla udržať na uzde a spustila ohromný, ešte hlasnejší smiech.
"Ste snáď idi*ti?! Hovoríte, ako keby ste snáď mali navrch, lenže nemáte!" po mojom výkriku sa celým okolím rozprestrel ešte väčší chlad a strach ako predtým. Vojaci, ktorí s tým nemali skúsenosti, okamžite všetci pustili zbrane a popadali nehybne na zem. Sila kniežaťa bola rozhodne nad ľudské chápanie.
"Je to úžasné, geniálne, dokonalé! Toľko ruží na jedinom mieste, toľko rozkoše z eliminácie vášho nechutného plemena! Poďte! Predveďte mi svoju húževnatosť, predveďte mi vaše obávané schopnosti bdelého snenia! Predveďte mi svoj krik potom, ako vás oboch pôsobením bolesti privediem do šialenstva!" moje vlasy začali zasa raz viať a predlžovať sa. Všetky akoby kovové bodce obrovskou rýchlosťou vyrazili naproti tým dvom, likvidujúc popri tom všetko, čoho sa čo i len dotkli.

Bolo ich priveľa nato, aby sa im bolo možné vyhnúť, preto som urobil následovné. Obrovskou rýchlosťou som priskočil pred Eseratha.
"Pressionda!" keďže šlo o techniku štvrtej úrovne, všetkým prítomným snílkom pravdepodobne musela pripadať dosť ohromne. Tlak, ktorý technika spôsobila a odvrátila ním všetko navôkol, nespôsobila iba kráter, ale aj v prvom rade rozpadnutie blížiacich sa zaostrených vlasov. Okamžite po jej ukončení som bol nútený pokľaknúť od bolesti hlavy, ktorú som si tým spôsobil.

Na tenhle okamžik jsem čekal, bylo to přesně jako minule. Až na jeden rozdíl, tentokrát jsem věděl, jak na ni.
Musel jsem počkat, vyčkat na správný okamžik, vteřinka byla důležitá.
Najednou přede mne skočil velitel a odrazil její útok jednou technikou. Nechápal jsem, že je tak silný, ale nyní se to opravdu hodilo. Sice jsem měl v plánu udělat něco jiného, ale tohle přišlo docela vhod. Jakmile se skrčil, jelikož ho jeho technika něco stála, okamžitě jsem se odrazil a s otevřenou pusou a drápy připravenými jsem se vrhnul po Isabel.
"Nepřipomíná ti to staré časy?!"