Paluba Destiny

First topic message reminder :

Paluba a boky lodi přesně v jejím středu.
Jakmile na ní vyjdete zjistíte, že kolem vás je tma. Země není vidět, neblíží-li se vzducholoď k některé z planet, na kterých plánuje zastavit. Celou loď obklopuje jakýsi neviditelný obal, který umožňuje všem na palubě dýchat. Kolem ní se rozprostírá širý vesmír. V dáli jsou vidět hvězdy. Obloha je jimi doslova posetá.

Pokud se loď nachází v atmosféře některé z planet, je to ještě hezčí.
Pak jsou totiž mraky, červánky všude kolem vás. Při dostatku kyslíku štít kolem lodi zmizí a propustí dovnitř většinu slunečního svitu. Ptáky prolétávající kolem a s křikem zdravící známou loď.

Nie.. Určite na mňa zabudla a po tom že som sa ani nerozlúčil by som sa jej nemohol ukázať. nie príliš presvedčivo som sa na ňu usmial. Preto som rád že tu môžem zostať... A sú tu samí dobrý ľudia...

Celou dobu jsem mlčky seděl ze jednímvelkým dřevěným sloupem a poslouchal ty dva. Stále jsem byl zabalený v dece a měl ji přetáhlou i přes hlavu. Záře stále neustávala a já se snažil být, co nejméně nápadný. Sloup mě sice neschovával celého, ale kdybych byl potichu, tak si mě nemuseli vůbec všimnout.
Deka zabraňovala stříbrně bílému prudkému světlu, aby se rozšířilo do okolí, ale... opravdu jsem si nebyl jistý, jestli jsem měl přes halvu a i v obličeji dostatečný stín, který by jej utlumil úplně. Ani jsem vlastně nevěděl čeho se tak bojím, ale opravdu jsem nechtěl, aby mě takhle někdo viděl.
Můj dech byl rychlý a nepravidelný, ale stále jsem se cítil bezvadně! Až na ten pocit, že kousek ode mě někdo stál a opíral se o zábradlí a sebemenší pohyb nebo přemístění na mě mohlo kdykoliv upozornit. Kdyby ta deka alespoň tak nekousala. Mám ji na sobě moc dlouho! Pomyslel jsem si... někdy mě to malé zavrtění uniklo... Jen jsem však doufal, že jsou dost zabraný do rozhovoru, aby si mě nedokázali všimnout...

"Ve snu si člověk připadá, že je tím čím si přeje být. Zajímavé, že mě se to zatím nesplnilo, nemám blonďatý vlasy. Ta dívka na tebe určitě nemohla zapomenout. Lidé, kterých si vážíme prostě z naší mysli nevyhodíme i dkyby jsme jen chtěli, možná se přesunou po delší době jinam, ale pořád tam jsou. Zkoušel si jí najít?"

Nemám jak... Hlavne keď sme tu.....A už je to dávno... prehodil som a sadol som si na zábradlie chrbtom k hviezdam. Niečo som videl žiariť za stĺpom ale nevedel som čo je to myslel som si že je vyžaruje niečo čo je okolo nás... a tak som sa radšej na to nepozeral.

Na dávné věci by však i přesto člověk neměl zapomínat a jít si zatím, co chce..." Vyšlo ze mě, ale hned jsem si v duchu za to nadal...
Sakra... ty nemůžeš držet chvíli pusu? Ach... blbe! Když už jsem se prozradil, nemělo cenu se schovávat.
Proto jsem se teda postavil a vyšel z poza sloupu. Byl jsem kompletně zabalený v dece a vypadalo to teď spíše jako nějaký plášť. Přes hlavu jsem ji také měl nataženou a ze stínu unikal přes ni jen nějak stříbrné světlo... Hlavu jsem však měl skloněnou a tak nic víc vidět nešlo. Jako bych se schovával, což byla také pravda...

Otočila jsem se za hlasem a pousmála se, "Vidíš mluví pravdu, až se vrátíš koukej jí najít." usmála jsem se na toho kluka a pak na Shimonu a zase se otočila na toho nového.
"není ti teplo? Proč si zabalený v té dece?"

Ak sa vrátime.... povedal som zamyslene a otriasol som sa z pochmúrnych myšlienok Teba som tuším už videl.... povedal som na chalana zabaleného v deke. Vyzeral smiešne.

Byl jsem docela dlouho potichu..."No... ehm... jaksi... je mi zima?" Pokusil jsem se o takovou menší lež, což se mě moc nepovedlo, protože my nakonec stejně unikla ta věta jako spíše taková otázka...
Rychle jsem se raději tedy přesměroval na toho druhého... myslím, že se jmenoval Shimonu, protože jsme se už potkali..."Jo.... viděli... myslím, tam před tím v jídelně, ale ty si pak zmizel..." Pokusil jsem se to, co nejrychleji zamluvit....

došla jsem k tomu novému a zkusila jinou taktiku
"Ahoj jsem Qiu a ty?" podala jsem mu ruku s vlídným úsměvem

Uhm... kývol som a otočil som sa na druhú stranu. Kedže som sedel na zábradlí skoro som z neho spadol ale včas som stihol vyrovnať rovnováhu a nespadol som.

(pardon! Rodiče! xD)

Podíval jsem se na její ruky a suše polknul. A sakra... je to v háji....
"Ehm... ahoj... já jsem Akihiro..." Pomalinku jsem zvedl ruku a doufal, že už je to v pohodě, ale dost jsem o tom pochyboval a měl jsem pravdu.
Když jsem stiskl její ruku, ta moje stále stříbrno bíle a dost silně, zářila.... Odlítávali z ní jakoby pavučinky záře, které se vždy chvíli točili, než se rozplynuli. Když se dotkla mé ruky, mohla cítit takový chladivý pocit, ale zároveň i hřejivý, který se pomalu rozléval po celém těle, jak do ní vstupovala měsíční zář. Doslova jako by jí to obalovala... Bylo to tak zvláštní a zároveň.... překvapující... někdo by mohl říct fascinující, ale já byl z toho dost... mimo... i když jsem se cítil opravdu skvěle! Lepší by to však bylo bez deky...

Nadšení v očích vystřídali překvapené jiskřičky způsobené září, Prostě nádhera.... ten pocit jsem ani nedokázala popsat neskutečně nádherný, nějak se mi nechtělo jeho ruku pouštět, tušila jsem že odrážím jeho světlo, líbilo se mi to
"To je fascinující..." vydechla jsem "Těší mě Akihiro." usmála jsem se na něj mile

Stále drželi moji ruku a zdálo se, že ji nechce ani pustit a já ji také nepouštěl...
"Vážně si to myslíš? No... nevím, proč se to děje a ani vlastně nevím, co to je..." Řeknu upřímně a stále se tak spíše dívám do země. Mohla si všimnout, že vlastně světlo putuje dál po ruce a ze stínu obličeje taky vychází. Pomalu jí asi mohlo dojít, proč jsem vlastně zabalený v dece, ale já jsem se k odkrytí nedokázal odhodlat..."Taky mě těší..."

"nejsme náhodo na lodi fantazie?" usmála jsem se a jemně svou rukou zkoumala tu jeho jak září jen jemně jsem se dotýkala prstů, nikdy jsem to neviděla a bylo to úžasné.
"A proč to nechceš ukázat i ostatním?"

"Jo... loď fantazie. To bude asi tím... hehe..." Konečně jsem se trochu zasmál a stále na místě.
Cítil jsem její prsty, jak se mě jemně dotýkají a také jak jakoby protínají tu záři, která byla teď součásti mě. Bylo to opravdu zvláštní, ale ne nepřirozené....
"No... já nevím... cítím se... no.. cítím se dost blbě. Jako bych se teď od ostatních odlišoval a raději hraji takového buď, až moc akčního a nebo nenápadného a nechtěl jsem vzbuzovat pozornost..." Znovu jsem jen tak tiše odpověděl a dál měl pohled zabodnutý k zemi... Trochu jsem se hrál se špičkou boty, protože jsem byl teď takový nejistý, ale... byla pravda, že ta deka mě už vadila...

pustila jsem jeho ruku a obratně mu z ramen sundala tu deku. Záře se rozplynula všude po palubě
"Věříš tomu, že když si akční, že tě bude bavit být nenápadný? Věř mi že ne." usmála jsem se na něj a snažila jsem se mu podívat do očí, protože mi něco říkalo, že mu ty zábrany dokážu zazdít v hlavě.

"Co to..." Než jsem se nadál, deka spadla na zem a po celé palubě se rozletělo prudké a silné, stříbrně bílé a někdy i modré, světlo....
Moje celé tělo zářilo. Vlastně jsem byl jen v boxerkách a ani ta tenká látka nezabránila světlu proniknout. Záře však byla na mnohých místech dost silná a fungovala jakoby oblečení i...
Vlasy mi stály a také svítili. Hned jak oddělala deku, do všech stran se začali utrhovat zase takové ty světelné pavučinky. Točili se ve vzduchu, motali do sebe a zase rozmotávali. Kdyby se jich někdo dotkl, tak dělá jí to samé... Po chvíli však zmizeli a nahradili je druhé.
Zářila mi každá část, kůže, obličeje, zkrátka opravdu celý. A když se mě někdo podíval do očí, měl jsem je sice stále hnědé, ale.... také svítili a mísila se v nich zase ta bílou stříbrná záře a jakoby z očí vylétávala ve stříbro bílých plamenech a kousek od nich se rozpadala. Někdy se v očích tak zatočila, než zase vyletěla... a takhle pořád dokola....

"Já... no... ani nevím, jestli je to natrvalo. Možná... možná, když zjistím, co to je tak..." Zasekl jsem se a podíval se jí do očí...
"Je to nepřirozený co? Asi bych se raději zase měl dát deku na sebe..." Řekl jsem potichu. V této situaci jsem dokázal být překvapivě nejistý a až moc tichý...

když se mi podíval do očí ani nevím jak ale jakoby ze mě něco málo vyšlo jako malá neviditelný bublinka, kterou jsem snad v té vteřině viděla jen já. Trochu se mi zatočila hlava a já se musela přidržet zábradlí. On mohl na na pár vteřin cítit, že se všechny jeho obavy, které mu lítali v hlavě zastavili a neprostupovali dál hned na to se ale opět roztočili a hýřili mu v hlavě.

Když jsem se jí podíval do očí, všechny moje obavy a starosti o to, co by se mohlo dít, se jakoby rozplynuli. Přestalo mě to trápit a opravdu jsem se najednou cítil dobře, ale také jsem si všiml, že se děje něco s ní...
Hned jsem ji tedy chytil a pro jistotu ji přidržel. Když jsem se jí teď dotýkal oběma rukama, ten pocit, co měla minule, byl teď dvakrát silnější a ta energie se jí znovu začala rozlévat do těla... dokonce se část světla přenášelo i na ni, ale opravdu jenom část...
Byla pravda, že už být v poblíž a cítit to nebo stát u mě... tak to vyvolávalo takový pocit hřejivosti a bezpečí... způsobovala to ta záře, co ze mě vycházela, ale kdy jsem se jí dotýkal, bylo to mnohem, ale mnohem silnější...
Najednou se však moje obavy a všechno vrátilo a zase se mi to začalo honit hlavou. Já si trochu povzdechl, ale... nepouštěl jsem ji... Co to mělo znamenat? Pomyslel jsem si, ale musel jsem se soustředit i na ni...
"Jsi v pořádku?" Optal jsem se a zářivě se usmál.... doslova...

zavrtěla jsem hlavou a zase to vše zmizelo tak rychle jako se to objevilo.
"Asi ano." šeptla jsem a rozkoukávala jsem se kolem "Jsi v pořádku ty?" zajímala jsem se zase hned já, nebyla jsem si jistá, jestli tu samou nevolnost necítil také

"Dobře... Ehm.... myslím, že jo... jen... cítil jsem, že vše odešlo ap ak se zase vrátilo... hm... podivné, ale... zdá se, že tady to má nějaký význam. Cítím se... cítím se úplně nabitý a vlastně... naprosto famózně, z pohled fyzické stránky!" Řeknu tak jakoby radostně a znovu se zářivě usměji...
Jen... ta psychická stránka je horší.... hehe..." Dodám ještě a konečně ji zase pustím...

"no vidiš a stačilo malé povzbuzení." pokusila jsem se o úsměv Tohle by mi měl někdo vysvětlit..... pomyslela jsem si a v tu ránu jak jsem na to pomyslela mi Destiny vnukla kde je kapitánka.
"Potřebovala bych si promluvit s kapitánkou, půjde někdo z vás se mnou?" zeptala jsem se

Jen jsem jemně přikývl a znovu se tak pousmál....
Když však byla zmínka, že bych měl jít přes loď, tak jsem zase znejistil."No... já... já bych rád šel, ale takhle... raději bych zůstal tady..." Řekl jsem na rovinu a ta sklopil zrak... Jindy bych šel z velkou radostí, ale teď se mi do toho opravdu nechtělo...

"Akihiro, no tak." vzala jsem ho kolem ramen. "Jsi normální jako my ostatní, jen kolem sebe rozdáváš světlo, který nutí k úsměvu. Ber to takhle." a vydala jsem se pomalým krokem kam mě Destiny vedla (přesun)

Jen jsem si tedy jemně povzdechl a následoval ji. Víc jsem se vzpírat nechtěl a tak jsem raději šel s ní, ale byl jsem z toho dost nervózní, ale opravdu dost...
Ať nikoho nepotkáme, prosím!... Pomyslel jsem si ještě...