Nemocnice

First topic message reminder :

Místo, které se nachází na samotném severním okraji města. Jedna z mála budov, které nejsou výškové, pacienti zde mají nerušený výhled na severní moře s jeho ostrůvky a ledovci.
Pokud hledáte odbornou lékařskou pomoc, jste tu správně.

Zavěsila jsem se a jemně jsem se pousmála.
Jeho chování bylo někdy zvláštní, ale rozhodně pozorné. Milé.
"Atmosféra u nás nebývá špatná, takže předpokládám, že vám minimálně nebude vadit," nadhodila jsem. "Snad jen občas máme... Až příliš útulno, pokud víte, jak to myslím."
Jinak řečeno pořádný nepořádek.
Zvedla jsem ruku, abych naznačila směr, kterým se vydáváme.
"Je to kousek," dodala jsem ještě než jsme konečně zamířili pryč.

(Přesun)

Pomalu jsem došla do nemocnice.
Vyšla jsem schody a zamířila k recepci.
"Promiňte," oslovila jsem ji. "Hledám doktora Pietroviče, má službu?"
Její odpověď přerušil telefon a tak jsem si musela chvíli počkat. Pohledem jsem přejela k hodinám.
Není to tahle chodba? Minule jsem šla až na konec...
"Běžte touto chodbou až nakonec," odpověděla mi rychle sestřička než znovu přiložila k uchu telefon. Měli tu dnes podivně rušno. Cestu jsem si pamatovala.
Propletla jsem se mezi pacienty, kteří stáli přede mnou až k příslušným dveřím. Fakt byl, že ke konci chodby bylo čím dál větší prázdno.
Zaklepala jsem na dveře s jeho jménem.
"Doktore Pietroviči?" zkusila jsem tiše zavolat, ale nejspíš to za dveřmi ani neslyšel.

Něco narušilo rovnováhu jeho schopnosti.
Ta slova mi rezonovala hlavou. Ani jsem nevěděla, jak jsem se dostala ze dveří jeho kanceláře až ke dveřím nemocničního pokoje. Pak mě energická sestřička postrčila dovnitř.
Zmateně jsem se rozhlédla, ale možnost útěku tu nebyla a navíc by byla až příliš zbabělá. Nepřijatelná. Sice už jsem byla díky sestřičce uvnitř, ale přece jen jsem ještě zaklepala, abych upoutala jeho pozornost.
"Ehmm... Ahoj," dostala jsem ze sebe a vynaložila veškerou sílu k tomu, abych zbaběle nesklopila pohled k zemi.
Pro člověka, který by stejně jako já neměl rád nemocnice, by tohle bylo utrpení. Přejela jsem pohledem po prázdné, bílé místnosti až k němu. Bílé povlečení, bílé oblečení, bílé hadičky, bílé... Pohodila jsem vlasy. Jediné, co nějak narušovalo monotónnost místnosti jsem byla já se svými fialkovými vlasy.
Neklidně jsem přešla kousek blíž.
"Jak se cítíš?" zmohla jsem se na krátkou, všední otázku.
Určitě za to mohu já. Nerovnováha schopnosti, ta žena mluvila jasně.

(Samozřejmě chápu Prázdniny bývají vzhledem na aktivitu horší než školní rok, zvláštní.)

Fialkovýma očima jsem ho při řeči doslova hypnotizovala.
Hltala každé jeho slovo a stejně jako on pohledem přejela po všech přístrojích. Bohužel, netušila jsem, co který vyjadřuje. Ze zamyšlení mě vytrhla jeho poslední slova a posadila jsem se.
"Ne, neomlouvej se," prudce jsem trhla hlavou a nějakou chvíli zase zůstala tiše. Naprázdno jsem polkla.
"Já jen... Měla jsem otázku. A to, jestli bych se spíš neměla omluvit já," natočila jsem si na prst pramen vlasů, přičemž jsem ho nepřestávala propalovat provinilým pohledem.
"Bylo ti zle, když jsi tam byl, viděla jsem tě. Stejně zřetelně jako babičku."
Pohledem jsem přejela k oknu.
"A jedna sestřička říkala, že něco narušilo rovnováhu tvé... Schopnosti."

Jen jsem pokrčila rameny.
"Souhlasím," dodala jsem i přes jistou neurčitost svého gesta.
Kde jsme byli a co se tam dělo?
"Vybavuješ si, jak jsme mluvili o výzkumných stanicích?" začala jsem nejdříve první otázkou. "Tohle byla jedna z nich," na chvíli jsem rozmýšlela, kdy dodat cosi podstatného. "Před deseti lety."
Natočila jsem na prst pramen fialkových vlasů.
Jak jen...
"Ta žena byla moje babička. Žila ve stanicích dlouho. A vychovávala mě, když rodiče provázeli vědce naší zemí," znovu jsem jen pokrčila rameny.
"Občas se mi tohle stává. Vidím své vzpomínky až příliš živě, ale... Nikdy se mi nestalo, že by tam někdo byl se mnou. Nedokážu to pochopit."

Bělost jeho očí mě tentokrát spíš zaujala, ale víc jsem se soustředila na řeč.
"Kvůli tomu jsem zůstala ve městě," kývla jsem nakonec. "Dá se říct, že mám předpoklady ke schopnosti v genech. Prarodiče i rodiče schopnosti měli. Ani jedna se ale nepodobala té mé. Dobře si pamatuji. Řeknete mi řadu čísel a já ji i po týdnu lehce zopakuji, třebas pozpátku."
Prsty jsem jako vždy na chvíli sevřela svůj náhrdelník. Japonské znaky, fialová barva. Byl to zvyk. Nebo zlozvyk.
"Mohu se zeptat na tvoji schopnost? Jak ses ji učil ovládat?"

Naklonila jsem hlavu mírně na stranu a zaujatě jsem poslouchala.
Genetika... Rozumím tomu tak, jak je nutné.
Byla jsem si jistá, že si to zapamatuji.
"Snílek," koutky úst mi cukly do úsměvu. "Měla jsem za to, že tak si smí říkat jen příslušníci posádek tajemných lodí."
Pak už jsem visela na každém jeho slově. Devitae. Navíc byl prvním, koho jsem znala, a kdo měl schopnost podobnější té mé. Přece jen létání matky a to, že otec dokázal lidem přivodit spánek, mi pomoct nedokázalo. A také už své schopnosti dávno nepoužívali.
"Moje schopnost je... Shiwake Ippō," to jméno jsem četla v deníku svého dědy. "Ale pokud je to opravdu ona, tak bych měla umět i napodobovat. Cokoli uvidím. A pokud to neuvidím, měla bych to najít v mysli kteréhokoli člověka blízko mě."
Zarazila jsem se, když jsem si uvědomila význam jeho slov.
"Učit?" vyrazila jsem ze sebe. "Vážně?"
Jemně jsem skousla spodní ret, ale pak už jsem s úsměvem kývla. Rozzářily se mi oči.

"Já o tom četa," prohodila jsem tiše. "Můj děda měl deník. Je Japonsky, takže jsem vše luštila v knihovně znak po znaku a vlastně... Nemám ponětí, jak jsem si znaky zapamatovala," zarazila jsem se, když jsem dokončila větu.
Anata... Baka no Nyx!
Zkusila jsem se v mysli přehrát pár Japonských slov. Nešlo to. Jedna věta možná, ale znaky se rozplynuly. Naklonila jsem hlavu na stranu a pokusila jsem se vzpomenout si na znak, vyjadřující slovo "já." Tím totiž deník začínal. Nepovedlo se.
Pohodila jsem vlasy, abych zamaskovala chvilkovou nepozornost a raději pokračovala v řeči.
"Každopádně se tam psalo o mé schopnosti. Vím dokonce názvy jejích technik, jen nedokážu předvídat, kdy se něco stane a..."
Naznačil mi, abych ho zase vzala za ruku. Z části mě to gesto vyděsilo. Přece jen posledně to nedopadlo nejlépe. Díky vystrašení by v té chvíli technika možná i skutečně přišla tak, jak měla. Kdybych ovšem myslela na nějakou svoji vzpomínku, ale já myslela na něj a na to, co všechno by se právě mohlo pokazit. Dotkla jsem se jeho dlaně a zcela nečekaně jsme se ocitli jinde v čase. Ale já to tam neznala.
Jeho... Vzpomínky?

Peter Pietrovič Vasilev? To je celé jeho jméno?
Až v té chvíli mi došlo, že jsme v jeho vzpomínkách.
Naklonila jsem hlavu na stranu a těkala pohledem mezi jeho starším a mladším já. Zaujaly mě knihy. Kdyby tu nebyl takový pořádek, řekla bych, že má téměř stejný pokoj jako já. Jenže u mě nebyly knihy jen hezky urovnané, ale také pohozené na posteli nebo na zemi. Dokonce i na parapetu. To neznamenalo, že jsem na ně nedávala pozor, starala jsem se o ně víc než o cokoli jiného.
Měl stejné brýle dlouhou dobu. Seděly k jeho obličeji, možná proto. Jiné jsem si u něj vlastně ani neuměla představit. Usmál se, ale já měla pocit, že musíme pryč. Tohle jsem nechtěla. Sledovala jsem věci, které jsem neměla mít právo vidět. Trochu víc jsem stiskla jeho dlaň, ale místo reality nás to přeneslo jen o trochu dál.

Vystrašeně jsem se rozhlédla.
Tohle realita rozhodně nebyla, znovu vzpomínky. Víc než Pietroviče jsem si tentokrát přimhouřenýma očima prohlédla dvě slečny. Jednu právě líbal. A navíc ta místnost musela být... Na Zemi. Ano, určitě obě vzpomínky byly ze Země.
Ženy na Zemi jsou tak...
Ani jsem nedokončila myšlenku a zaslechla jsem jeho hlas.
Pryč, pryč, pryč...
Snažila jsem se soustředit, ale stále to nešlo. Možná proto se mi zdálo, že jsme v téhle vzpomínce zůstali nejdéle.
Co by se stalo, kdybych se nedokázala vrátit?
Až poslední myšlenka mě probudila. Stiskla jsem znovu pevněji jeho dlaň. Doufala jsem, že už bude konec. Nebyl.

Tentokrát jsem popošla zvědavě kupředu.
Srdce mi bylo jako splašené. Tohle přece byla vzducholoď! Místo, kde se křižovaly osudy mého dědy i mé babičky. A také jednoho z rodičů. Hlas Pietrovičova mladšího já mě ovšem překvapil. Loď se totiž podivně naklonila. A pak jen padala. Pootevřela jsem ústa, ale nevykřikla. V hloubi duše jsem si uvědomovala, že už to tu bylo. Prudce jsem se na něj otočila a sledovala s rozšířenýma zorničkama jeho výraz. Nechápala jsem to. Nemohla jsem s tím nic dělat. A pak ten starší muž řekl, že ho má rád. Jenže mladší Pietrovič už byl pryč.
Vzpomínky, o kterých ani nevíme, že je máme...

Ani jsem netušila, jak jsem se po shlédnutí toho všeho ocitla zády u zdi.
Nejspíš jsem neustále couvala. Ve vzpomínkách i teď. A z té poslední nás nejspíš dostalo jen to, jak jsem ztuhla. Naprosto. V té chvíli jsem si totiž přála vrátit čas. A ono to jen vrátilo nás tam, kde jsme měli být.
Skousla jsem spodní ret a zavřela oči. Trochu jsem se třásla, jako kdyby mi byla zima. A byla. Na něj to nemělo mít žádný účinek, ale já byla doslova ledová. Venku pršelo, ale takovým chladem to být nemohlo. Obrátila se k němu, ale otočil hlavu na druhou stranu. Měla jsem chuť z té místnosti utéct. Jakmile jsem se rozhodla to udělat, musela jsem se chytit stěny. Necítila jsem v těle téměř žádný cit. Jen tu zimu. Jako kdyby mi v žilách místo krve proudila rozbouřená horská řeka. Tak ledová, že byl jen div, že nezamrzla. Tři vzpomínky byly příliš, navíc nechtěně. Svezla jsem se u zdi na zem a po pár minutách se mi podařilo dát ruce k sobě. Dýchla jsem na ně, abych se pokusila trochu zahřát, ale měla jsem pocit, že to ani necítím.

Asi bych opětovala obětí, kdybych cítila ruce.
Pomalu se mi do nich cit sice vracel, ale absenci pocitů nahradilo snad ještě nepříjemnější mravenčení nemluvě o tom, jak studenou jsem měla kůži. Chvíli jsem nebyla schopná ani odpovědět, ale zůstat zticha by ode mě bylo sobecké.
"Možná," šeptla jsem po chvíli. "Možná by bylo lepší začít trénováním fyzické části mé schopnosti, nemyslíš?"
Pomalu jsem přicházela k sobě. Párkrát jsem se ještě pohnula než jsem mu obtočila ruce kolem krku. Jen na chvíli, ale bylo příjemné cítit někoho blízko sebe. Začínala jsem mu plně důvěřovat, takže mi to vyhovovalo. Nasála jsem jeho vůni. Tedy když jsem vytěsnila z hlavy všechnu tu nepříjemnou nemocniční "vůni" dezinfekcí.
"Neměla bych se omlouvat já?" konečně jsem se mírně pousmála. "Kdybych svoji schopnost ovládala. A kdybych se víc soustředila, tak by se to nestalo."
Doufala jsem, že mé tělo příliš nestudí, i když musel mrznou hned při prvním doteku.
"Ale slibuji, že příště už budu lepší!"

Tak blízko jeho hrudi jsem cítila, jak mu bije srdce.
Ani jsem nestihla odpovědět, když jsem ucítila jak mě vzal do náručí. Bylo příjemné, že jsem mohla zůstat u něj.
"Děkuju," šeptla jsem.
Museli jsme vypadat zvláštně. Chlapec v nemocničním oblečením nese dívku v šedém korzetu, která se jen třese zimou.

"Odložení" jsem se ani trochu nebránila. Jen jsem si ještě rozšněrovala vysoké kozačky, abych se mohla na gauči schoulit do klubíčka. Na chvíli mi zmizel z dohledu než se zase objevil u dveří, kde stála skříň. Jako správná hodná holka jsem zavřela oči a nedívala jsem se. Uslyšela jsem, jak to v konvici řve a jen jsem se tu víc zachumlala. Tak mi to vyhovovalo. Dokonce jsem i pomalu přestávala cítit zimu. Když mi podal šálek s čajem, chvíli jsem si o něj hřála dlaně. A poslouchala, co říká.
"Takže to bylo k něčemu dobré," zavrněla jsem zamyšleně.
Poděkování jsem nečekala, spíš vztek.
"Pietroviči?" zvedla jsem k němu oči. "Mohu mít otázku?"
Vlastně jsem ani nečekala odpověď a už jsem pokračovala.
"V té druhé vzpomínce... Proč jsi odtamtud odcházel? Nikdy jsem na Zemi nebyla, ale vypadalo to tam... Vypadalo to, že jsi oblíbený, že tě ty dvě baví," naklonila jsem hlavu na stranu.
"Vím, že snění je víc, ale jsou i chvíle, kdy bych svou schopnost vyměnila za úplně obyčejný život. Kdybych ji neměla, byla bych knihovnice v univerzitě."

Upila jsem ze šálku.
Netrvalo dlouho a tekutina ve mě zmizela. Dřív než stihl odpovědět, klesla mi hlava na jeho rameno. Blížil se večer. Stmívalo se a mě se chtělo spát. Možná jsem zaslechla jeho odpověď, možná jsem usnula ještě před ní. Každopádně jsem se propadla do říše snů.

Ráno jsem se líně protáhla a zívla.
V první chvíli mě překvapilo, že neslyším kroky rodičů. V druhé jsem se nespokojeně zavrtěla a otevřela oči. Chvíli mi trvalo než jsem se rozkoukala a vzpomněla si, kde jsem. Posadila jsem se. Mírně rozcuchané vlasy, ale vcelku spokojený úsměv. Všechny vedlejší účinky mé schopnosti byly přece pryč. Konečně jsem pohledem narazila na Pietroviče.
Naklonila jsem hlavu mírně na stranu a sledovala jsem ho. Líbilo se mi, dívat se, když spí. A chtěla jsem si zapamatovat každý rys jeho tváře, přičemž teď jsem měla příležitost si ho dokonale prohlédnout. Téměř dokonale.
Po chvíli jsem se posadila a těkala pohledem po pokoji.
Byla jsem velmi zvědavý tvor, dalo by se říct. A neměla jsem to srdce ho budit.

(Omlouvám se, za pozdní odpověď. Tyto dny jsem měla návštěvu, proto jsem Nyx nechala usnout. Jen jsem to jakýmsi způsobem zapomněla napsat dřív )