Nemocnice

Místo, které se nachází na samotném severním okraji města. Jedna z mála budov, které nejsou výškové, pacienti zde mají nerušený výhled na severní moře s jeho ostrůvky a ledovci.
Pokud hledáte odbornou lékařskou pomoc, jste tu správně.

Dlouhá a vydatná procházka po městě mi udělala dobře. Minimálně jsem se cítila po pobytu na chladném vzduchu čerstvější. Když jsem měla čas, ráda jsem se procházela po městě, přece jen, člověk potřeboval čas od času prostě vypnout a bylo tam toho spoustu zajímavého k vidění. Kromě toho, že jste si mohli ověřit, jak věci funkční na papíru v kanceláři fungují v praxi. Většinou dobře, ikdyž pravidlem by se to zrovna nazvat nedalo. Dnes jsem sešla až dolů k moři, kde jsem se na okamžik zastavila a zadívala se směrem k jihu. Samozřejmě, že jsem tam nic moc kloudného nevykoukala, důležité bylo právě to, co vidět nebylo.
Nakonec však moje kroky neomylně směřovali tam, kam dřív nebo později prostě zamířit museli. Protože jsem toho měla v poslední době opravdu hodně. A hlavně proto, že se mi vůbec nechtělo. Spát, pochopitelně.
Nedlouho po vstupu do nemocnice mi bylo dokázáno, že jsem se čerstva opravdu pouze cítila. Není nad bystré doktorské oko. Ikdyž v tomhle případě to byla sestřička. A na můj vkus jsem jí poslední dobou vídala až moc často.
"Vy jste zase nespala! Poznám to na vás."
"Taky přeju dobrý den. Nebo dobrou noc? Nevíte náhodou kolik je hodin?"
"Jen to nezakecávejte, samozřejmě, že ne, já to na vás poznám, víte, jak tomu říkají na Zemi? Workoholismus."
"Moc zajímavé slovo, zase angličtina. Já mám každopádně radši pěkné země-mořské výrazy, co takhle třeba nespavost?"
Promnula jsem si spánky, protože jsem měla pocit, že mi nějak polevuje soustředění.
"Ale máte pravdu, postel už jsem neviděla hodně dlouho. Potřebovala bych prášky," zadívala jsem se na ní nejprosebnějším pohledem, jaký jsem dokázala nasadit.
"Tak na to zapomeňte, bez prohlídky vám už žádný recept nevydám!"
Usoudila jsem, že problém bude v tom, že zdravotní sestřičky jsou podle všeho proti štěněcím pohledům cvičené a nebo natolik otrávené, že na ně prostě nezabírají. Takže jsem přestala šaškovat a nasadila zase svůj normální výraz.
"Ale no tak, obě víme o co tu jde, není to nic jiného nežli obyčejná nespavost."
"Zapomeňte."
Mlčela jsem, jak se zdálo, dotyčná žena stojící přede mnou asi už taky nespala dlouhou dobu. Odhdovala jsem to na dvaceti čtyř hodinovou směnu. A ve své unavenosti byla naprosto neoblomná.
"Posaď te se, pokusím se zavolat někoho, kdo by na vás měl čas."
Sestřička odběhla. A já jsem se posadila na krajně nepohodlné křeslo na nemocniční chodbě a zatím co jsem čekala, až příjde jsem začala pohledem zkoumat větrák v chodbě. Nebyl na elektřinu, takové hračičky jako na Zemi jsme neměli. Tohle byla poctivá mechanická práce. Akorát, že do toho jak funguje nebylo zrovna dvakrát dobře vidět.

Netrvalo to ani moc dlouho, nežli sestřička našla někoho, kdo byl jak se zdálo dle jejího mínění lépe způsobilý na to předepsat mi recept, ikdyž já jsem si tím po pohledu na jeho vlasy rozhodně nebyla tak jistá. Postavila jsem se, víceméně ze zvyku, než z čeho jiného a zavrtala jsem do muže pohled.
"Já? Já potřebuji pomoc konkrétně s několika řádky textu. Pokud možno pěkně naškrábanými, aby to vypadalo věrohodně."
Ušklíbla jsem se a pak se na chvíli podívala zamyšleně do stropu.
"Ale jméno toho léku vám vážně neřeknu, kdo si to má všechno pamatovat?"
Byl to jen další z papírů, které mi procházeli deně pod rukama, ani jsem mu většinou nevěnovala moc pozornosti, hlavní bylo to, co jsem dostala, když jsem hod dopravila do apatiky. Jednu dobu jsem přemýšlela i nad tím, že bych i prášky prostě "vymýšlela", ale když je jeden unavený, nikdy neví. Nakonec bych skončila kvůli špatnému soustředění s prášky proti bolení hlavy.
Vrátila jsem pohled zpět k muži přede mnou, nyní již zase s mým typickým nehybným výrazem.

"Nashle."
Chvíli jsem se zamyšleně dívala za tím zvláštním zjevením v doktorském plášti, ale poté, co zmizel za rohem, zabloudil můj pohled k receptu. Přelétla jsem ho pohledem a můj obličej zůstal ke zklamání případného pozorvatele zcela nehybný. Teprve po krátké chvilce jsem se ušklíbla a uchechtla se.
Tak tohle určitě zaslouží bod. Nový způsob, jak mě odporoučet pryč a ještě se během toho přesunout na dostatečnou vzdálenost, to tu nebylo už dlouho.
Zavrhla jsem původní popud recept zmuchlat a vsunula jsem si ho do kapsy.
Ale já jsem tvrdohlavá. A to především, pokud jde o dobrý materiál na nějaký ten pokus.
Rozhlédla jsem se kolem a zamířila k nejbližší sestřičce, o které jsem měla jistotu, že jsem jí ještě neviděla.
"Promiňte, mohla bych se vás zeptat, kde bych našla kancelář takového mladého doktora? Je to zvláštní člověk, má zálibu v inteligentních vtipech, je to extrovert a tak trochu rebel, ale nejspíš dobrý vedoucí a pravděpodobně je geniální, nebo si to o sobě aspoň myslí."
Odmlčela jsem se a pak mě něco napadlo, jakoby to byla jen nepodstatná maličkost.
"A nosí vlasy nějak takhle," naznačila jsem rukama, jak přibližně vypadal extravagantní účes, který jsem před chvílí viděla.
"Ah, to jistě myslíte doktora Pietroviče!" mladé sestřičce svitlo.
"První chodbou doleva, potomještě jednou a pak..."

Konečně jsem se dostala tam, kam jsem chtěla, ikdyž i přes popis cesty bych si tím nebyla jistá, nebýt cedulky vedle dveřích. Několikrát jsem už přemýšlela nad tím, proč že se takové cedulky pořizují jen do nemocnic a veřejných úřadů, existovalo tolik jiných míst, kde by byli využitelné.
Opřela jsem se o stěnu vedle dveří a "pozpátku" na ně zaťukala svými klouby.

Když se otevřeli dveře a já zjistila, že inteligentně stojím na té špatné straně, takže mě díky nim Pietrovič neviděl, čehož jsem si až do té doby nevšimla, musela jsem uznat, že už je nejspíš vážně čas, abych se šla vyspat. Jak se zdálo, nejen, že tenhle člověk měl celkem vytříbený smysl pro humor, ale sám přitahoval situace, které se zdáli být jako vystřižené z nějaké komické knihy. A já musela uznat, že takhle jsem se už dlouho nepobavila, smysl pro humor byla totiž jedna z těch věcí, co mi rozhodně nescházela.
Mladý doktor mi čímsi až nezdravě připomínal jednoho z mých bývalých učitelů - a to sice svou geniální roztržitostí.
A tak, ve chvíli, kdy se dveře zase otevřeli podruhé a já uslyšela tu nehoráznou lež o průvanu a následně se zase zabouchly, prostě jsem vybuchla smíchy. Potom, co jsem se trochu uklidnila - protože jsem o nějaké uklidňování ve skutečnosti ani moc nestála a hodlala jsem si ten okamžik patřičně užít - přesunula jsem se před dveře kanceláře a ve chvíli, kdy jsem brala za kliku, jsem v duchu sama pro sebe argumentovala jakými si mírně diktátorskými právy počínaje a namátkovou kontrolou konče.
Otevřela jsem tedy dveře a mohla-li by tu někdy kromě jednoho měsíce v roce tma, pustila bych jimi dovnitř i nějaké to světlo. Takhle to poněkud pozbývalo na efektivitě. Pozvedla jsem v ruce recept, kvůli kterému jsem sem vlastně šla.
"Promiňte, ale připadám si jako v béčkové komedii a měla jsem hroznou potřebu narušit děj."
Neexistuje nepravděpodobnější věta, kterou by někdo předpokládal, že pronesete, když vejdete do místnosti.
Neexistuje nepravděpodobnější předpoklad v případě mé osoby, než že se hned po ní rozchechtám.
Jak je vidno, zázraky se stále dějí.
Znovu jsem pozvedla recept, který jsem svírala v ruce.
"Původně jsem přišla kvůli tomuhle, ale víte, co?"
Mávla jsem rukou.
"Kašlete na to."
Podívala jsem se na Pietroviče ležícího na kanapi a znovu vyprskla smíchy.

Zacukali mi koutky, ale dveře jsem zavírat nehodlala. Vlastně jsem se tu ani nehodlala moc dlouho zdržovat. Jak se zdálo, on toho měl už taky dost. Takže jsem se na něj zářivě usmála.
"Ne, už opravdu nemám nic na srdci, jedna nula pro vás, pobavil jste mě tak, že dneska možná vážně usnu," zmuchlala jsem recept a hodila ho do koše, který se tu přirozeně nacházel. Na jeho otázku jsem pak jen mírně zavrtěla hlavou.
"Jedna závislost úplně stačí, nemyslíte? Kdepak,žádné cíčko, čistý workoholismus," mrkla jsem na něj.
"A co se dobrých zpráv týče, nejsem si jistá, jestli nějaké mám. Snad jen, že kdyby se náhodou někomu povedlo mě rozkuchat, tak že si vyžádám vás. Budu mít totiž jistotu, že v případě nepodařené operace umřu dřív na následky smích. A budu při tom doufat, že ve mě nezapomenete nůžky."
Konečně jsem se rozhodla, že už toho bylo dost a zklidnila jsem svoje cukající koutky. Na mé tváři se tak znovu objevil můj tradiční kamenný výraz.
"Nashle," řekla jsem mu dnes už podruhé a mávla mu rukou na pozdrav.
"Ještě o mě uslyšíte," prohodila jsem ještě, když jsem procházela dveřmi. Dovětek "minimálně několikrát do týdne v novinách", jsem si už nechala pro sebe. Po chvíli ozvěna mých kroků v chodbách nemocnice dozněla, čehož si pochopitelně nemohl nikdo všimnout, protože byla dávno přerušena kroky jinými.
(přesun)

Chvíli jsem stála před vchodem a sledovala do výšky se tyčící budovu.
Bylo tu zvláštně, možná až příliš. Nejraději bych sem vlastně ani nešla, ale nebylo zbytí. Překonala jsem schody a zamířila do čekárny.
Dřív, než jsem se posadila, jsem vytáhla z tašky desky.
Měla jsem v nich ukrytý jen malý papírek s názvem léku. Mámin drobný rukopis jsem se snažila neúspěšně rozluštit celou cestu. Nakonec jsem se posadila. Pohledem jsem těkala mezi hodinami a papírkem.
En... Ent... Je to první vlastně éčko?
Teatrálně jsem povzdechla, když jsem si všimla, že mi někdo stíní.
Vzhlédla jsem a spěšně jsem se postavila.
"Dobrý den," neopomněla jsem pozdravit a podala jsem sestřičce matčin papírek. "Přišla jsem jen vyzvednout lék pro Misshu Théliu, jsem její dcera. Tady je její lékařská zpráva, průkaz a samozřejmě název jejího léku máte napsaný na papírku."
Odhrnula jsem si vlasy z obličeje a spokojeně zaregistrovala, že santalová vůně z nich ještě nevyprchala. Milovala jsem ji. Těžko říct, proč jsem si nedokázala představit, že by ke mě nějaká vůně seděla víc než tato.
Usmála bych se, kdyby na mne nedopadala tíha tohohle místa.
Kdyby nebyla Missha na vozíku a nepotřebovala léky, které by ulevily občasné bolesti, nebyla bych tu. Nestávalo se, že bych nemocnici navštěvovala často. Nejvíce se mi příčila přítomnost množství lidí. Pohled na krev jsem snesla lépe než pohled na dav, samota nebo přítomnost nejvíce pěti, šesti lidí pro mě byla příjemnější.
"Příště by léky měl vyzvednout váš otec, alespoň dokud nejste plnoletá," upozornila mne sestřička a já jen kývla.
"Omlouvám se, nebylo mu dobře. Obvykle léky vyzvedává on."
"Budete si muset promluvit s doktorem."
"Není rychlejší možnost?"
"Dnes by musel i váš otec, slečno, potřebujete nový recept, aby vás léky nevyšly tak draze," jemně se pousmála a mě nezbylo než kývnou.
"Pak samozřejmě počkám," dodala jsem, když odcházela a znovu jsem se posadila. Nejspíš by Missha ty léky nepotřebovala, nebýt příčiny ochrnutí. Pokud lidé příliš používají schopnosti, stávají se zranitelnějšími a když je dožene stáří, zasáhne je dvojnásobně. Možná proto cítila pouze bolest. Někdy nic, ale častěji bolest, která jí zabraňovala chodit. Říkali tomu ochrnutí a předepisovali jí na to prášky.
Opřela jsem se zády o stěnu.
Seděla jsem rovně. Lístek, průkaz i matčinu kartu si sestřička odnesla a já hypnotizovala pohledem hodiny. Minuty utíkaly neuvěřitelně pomalu.

Zvedla jsem pohled k muži nad sebou.
Nenechali mě čekat dlouho, což vzhledem k přítomnosti množství lidí bylo neuvěřitelné. První mne zaujal účes, ze kterého sklouzl můj pohled k očím. Těžko říct, co se z nich dalo vyčíst. Mě víc zaujal otisk dlaně na tváři.
Koutky úst mi jen trochu cukly do úsměvu. Rychle jsem se postavila, abych na sobě nedala znát, jak pečlivě jsem si ho prohlížela.
"Dobrý den," opětovala jsem pozdrav. "Řekli mi, že potřebuji recept pro matčin lék, jmenuje se Missha Thélia. V její kartě byste měl mít jméno. Napsala ho i na lísteček, který jsem dávala sestřičce, ale nejsem si jistá, jestli rozluštíte matčin rukopis."
Na chvíli jsem se odmlčela.
"Doufám, že nebude žádný problém s mým věkem. Obvykle léky vyzvedává otec, já budu plnoletá až za rok, ale dnes mu nebylo dobře a matka má zase bolesti. Nejraději bych jí léky přinesla, co nejdřív."
Nebylo co víc říct. Všechny informace o matce měl mít v kartě. O jejím ochrnutí z neznámých důvodů. Neznámé důvody vždy znamenaly opotřebování těla a nadměrné používání schopností. Daň za její létání byla ztráta chůze a bolest.

"Jeden starší doktor prý vždy ten lék otci rovnou prodával, ale pokud je to na recept levnější..." pokrčila jsem rameny. "Samozřejmě chápu vaše obavy, ale ujišťuji vás, že se dostane k mé matce. Jste doktor, sám nejlíp víte, jaké musí mít bolesti."
Vstala jsem a přikývla.
Entorefrin, nesmím to zapomenout...
Sledovala sem, jak zašel za roh a chvíli jsem tam zůstala stát.
Zamyslela jsem se, nechala jsem se unést vzpomínkami.
Vážně si myslel, že bych je mohla využít sobecky? Bylo to řečeno jen tak?
Mé oči se setkaly s mým odrazem v blízkém zrcadle.
Vypadám sobecky?
Raději jsem se vcelku rázným krokem vydala směrem k jeho kanceláři.
Trochu ješitná určitě jsem, ale sobecká snad ne.
Došla jsem ke dveřím jeho kanceláře a vedle nich jsem se opřela o stěnu. Vykouzlila jsem na tváři menší úsměv, abych setřásla momentálně nepříjemné zamyšlení, a vzhlédla.
Prohlížela jsem si procházející a čekala, kdy dorazí on.
Jaký je asi člověk? Zvláštní? Rozhodně zvláštní.

Správně, zvláštní je správné slovo.
Vody jsem se napila jen ze slušnosti. Zvuky typické pro nemocnici, ať už šlo o volání různých jmen nebo o posouvání přístrojů po podlaze, mi stále byly mírně nepříjemné.
"Za dva týdny se tu objevím znovu, děkuji za ochotu," naklonila jsem se nad stůl a pustila jsem se do pročítání.
Někdo by prostě podepsal a odešel. Já si ale musela všechno prohlédnout, zhodnotit to a až potom jsem se pustila do práce.
Čtení nudných informací mne tak zaujalo, že jsem zapomněla na čas. Nejspíš jsem zdržovala. Četla jsem rychle, ale prohlášení bylo kupodivu dlouhé. Dlouhé a tak nezajímavé, že byl div, že jsem se dokázala do jeho čtení tak ponořit. Ale za informace bych dala všechno a tohle byla další příležitost nějaké získat. Sice jsem nevěděla, k čemu mi to bude, ale jednou to bylo na papíru a já to prostě musela dočíst do konce.
Automaticky jsem se pohodlně opřela a otočila stránku, kde byl poslední odstavec a pod ním místo na podpis.

"Kromě otce nikdo z naší rodiny nekouří," prohodila jsem zamyšleně.
Jeho slova mne ale trochu probrala.
Nyx, tohle nebylo příliš vhodné.
Mírně jsem zbledla a spěšně vstala. Nakloněná nad stolem jsem podepsala papír a pero nechala položené na něm. Pak už nezbývalo než rozepnout zip tašky a uschovat do ní léky.
"Omlouvám se, trochu jsem se začetla," omluvila jsem svou předchozí aktivitu a pak už jsem se vydala ke dveřím.
"Na shledanou," pokusila jsem se o menší úsměv, ale podařil se mi jen zvláštně roztěkaný.
Pak už jsem vyšla ze dveří a rychlým krokem jsem zamířila k východu.
V myšlenkách se mi odehrával příběh, který tu už byl. Se skutečností se mi prolínalo pár myšlenek, které tu byly kdysi. Vedle mého těla proběhlo mé mladší já. Automaticky jsem se uhnula a vrazila do stěny nemocniční chodby. Pár lidí se asi otočilo. Nevnímala jsem to.
Bolest pomalu přecházela. Stiskla jsem náhrdelník s Japonskými znaky na svém krku a několikrát jsem se zhluboka nadechla než jsem se rozběhla pryč. Občas se to stávalo, jen jsem ještě nevěděla, že myšlenka spojená se šťastnou rodinkou před matčiným ochrnutím se sama uložila v mém náhrdelníku. Ne, že bychom teď nebyli šťastní, tady ve městě to bylo ještě lepší než tenkrát, ale minulost je něco, na co jsem chtěla vzpomínat. Občas se mi to promítlo v hlavě tak živě, že jsem na chvíli nedokázala úplně vnímat realitu.
Seběhla jsem schody a před nemocnicí jsem se posadila na lavičku.
Stále jsem měla v dlaních svůj náhrdelník. Svítilo slunce, bylo teplo. Nebyl důvod, proč se tu nezastavit, právě naopak. A zase jsem si potřebovala setřídit myšlenky.

Že se nachází v okně nade mnou jsem si všimla teprve když promluvil.
Další myšlenka pak patřila jeho neuvěřitelné žádosti. Sledovala jsem ho jen chvíli než jsem stále pevně tisknoucí svůj náhrdelník vstala.
"Pokud máte zájem, můžete zajít na večeri k nám," navrhla jsem.
"Kdybych se vrátila já, vypadalo by to neslušně."
Pokrčila jsem rameny.
"Ujišťuji vás, že matka vaří výborně a otce nejspíš znáte, dlouho tu pracoval jako lékař, i když mnohem častěji odjížděl na mise."
Myslela jsem, že ho rodiče budou znát. A pokud ne, tak mít známého doktora se může hodit. Navíc mě nemocnice děsila a touto alternativou bych neurazila ani nepřislíbila, že se do zmíněné budovy vrátím. Zaklonila jsem hlavu, abych viděla jeho výraz při odpovědi.

/Také tu zítra nebudu. Vlastně budu mít možnost odpovědět jen cca ve stejnou dobu jako ty ^^

Zčásti mne jeho přístup šokoval.
Na můj vkus byl příliš blízko. Musela jsem si přiznat zvláštnost své odtažité povahy a vykouzlila jsem přátelský úsměv, abych skryla nervozitu.
"Nyx," prozradila jsem váhavě své jméno. "Těší mě."
Nakonec bylo dobře, že jsem tam tu chvíli zůstala.
Rozhodně jsme měli postaráno o večerní program. Rodiče budou rádi. I mne jeho nabídka potěšila, i když jsem si ji mírně poupravila k obrazu svému. Není nad matčino vaření. Babička sice vařila lépe, ale to nevadí.
"Bydlíme v jednom z nižších pater, kvůli matčině vozíku," navázala jsem opatrně konverzaci. "Ale troufám si říct, že se vám tam... Že se ti tam bude líbit. Je to útulné místo. Většinou přítmí, přímé slunce tam nedopadá, ale teplota je vždy tak akorát."
Upřímně jsem doufala, že se nepodívá do dveří mého pokoje.
Nemohla jsem si vybavit, jestli jsem je nechala otevřené nebo ne. Nějak se mi představa mého pokoje rozmlžila. Pohodila jsem hlavou, abych tu nepříjemnou absenci přesných obrysů věcí v mém pokoji, setřásla. Nepovedlo se, ale své myšlenky jsem na sobě nedala znát.
To se zkrátka stávalo. Neovládala jsem to.
"Můžeme?" zeptala jsem se, i když už jsem vlastně stála pár kroků před ním.