Rezidence vůdce Země Pouští

Budova vůdce Země Pouští je impozantní.
Zdí krytá před písečnými bouřemi a přímo pod ní se nachází hluboká propast.
Je to také nejhlouběji položené a největší budova ve vesnici. Nachází se tu obytné prostory vůdce, prostory pro hosty a mimo jiné i kancelář, ve které jsou přijímány návštěvy.

Shlížela jsem z okna na město pod sebou. Tak velké a hlučné ... Z trhu se křik obchodníků vždy rozléhal téměř po celém městě a oživoval jinak tiché ulice. Můj pohled zabloudil daleko za hradby města až tam, kde se vyskytovaly stíny. Přejel mi mráz po zádech ta zodpovědnost byla tak tíživá. Radši jsem se posadila do křesla a začala s vyplňováním různých papírů abych se alespoň na chvíli zabavila a při tom přemýšlela jak obyvatelům trochu zpříjemnit tyto temné dny.

Už ani nevím jak dlouho tu vlastně sedím. Zamumlala jsem si sama pro sebe s hlavou zabořenou v papírech. Pomalu jsem vstala a došla si pro sklenici vody a nějaké sušenky. Posadila jsem se s tím na balkon do stínu slunečníku a chvíli jen tak odpočívala. Popravdě, nudila jsem se, ale to teď bylo vedlejší. Na chvíli jsem zavřela oči a s hlasitým povzdechen se snažila urovnat si svoje myšlenky. Za hradbami města zuřila písečná bouře. Jak krásný pocit cítit na kůži opět vítr.

I nad rezidencí vůdce se zničehonic setmělo.
Žena, která zde měla být, určitě znala ten pocit, kdy se v místnosti neuvěřitelně ochladí. Ale tohle byla nebetyčná drzost! Nikdy v historii se stíny neodvážily až sem. Až k samotnému vůdci Země Pouští. Stín černovlásky se znatelně prodloužil, ale to nebylo to hlavní. Za jejími zády, vedle ní. Dokonce i okno vrhalo vlastní stín, který se plazil po zemi směrem k ní. Všechny se staly hmatatelnými stejně jako jejich chlad.

Odpočívala jsem, když se najednou setmělo. Pocítila jsem chlad..tak známý chlad. To snad...! Vyskočila jsem na nohy a sledovala stíny kolem sebe. Jak se vůbec opovažujete! Vykřikla jsem a ostražitě se kolem sebe rozhlížela. Tak si pro mě pojďte, jestli si troufáte! Napřímila jsem se a připravila se na útok. Stále měli možnost stáhnout se.

Stíny byly nemyslící bytosti, které občas vedla ruka vyšších monster.
Tentokrát je některé zřejmě dostalo až sem a oni měli v bezduchých tělech jediný úkol. Zničit vše, co jim přijde pod ruku. Jeden ze stínů přeplnil džbán s vodou na stole. Zmrzla, takový chlad to byl. A pak se roztříštila na tisíc ledových střepů, zatímco stín se pomalu přetvářel do zvláštní podoby. Výška člověka shrbeného stářím, tvar nejasný, tělo jako kdyby bylo vyplněné kouřem. Stín ženy mezitím zmizel. Spojil se s tímhle novým obyvatelem místnosti, který se rozhodně nehodlal stáhnout. Naopak se zdálo, že se v rohu tvoří ještě jeden podobný tvor.

Pozorně jsem sledovala stíny nabírající tvar. Byli dva a já stála mezi nimi. Nedáváte mi jinou možnost! Odfouknu vás odsud! Sklonila jsem hlavu a zavřela oči jako bych meditovala. Najednou se z mých úst začala prodírat medodie. Při zpěvu jsem pomalu zvedala ruce. Papíry začaly poletovat po místnosti a moje šaty vlály jako při vychřici, okna se rozlétla dokořán a z mých úst se s melodií stále dokola rvalo jedno slovo: Tempestas. Větrná smršť byla uzavřena v jediné místnosti, proto se točila jako při tornádu a okny vyhazovala ven vše co svou ohromnou silou zachytila. Vše odnášela daleko za hradby města.

Není možné odfouknout stín.
Prvně, dokud technika nedosáhla své úrovně, se jim podařilo ji nasát, aby ještě zesílili. Ale kde nejsou věci, není stín. A jakmile začaly maličkosti, kterých se stíny držely, vylétávat z místnosti nebo se jen pohybovat a ztrácet pevnost, zůstaly stíny najednou stát na světle. Pouštní slunce bylo silné. Ale ouha... Ten druhý stál za ní. A držel se jejího vlastního stínu. Kdyby mohl, teď by otevřel kouřová ústa a rozběhl by se přímo k ní. Ale on neběhal. On se vznášel a tak teď mučivě pomalu ignorujíc, vítr přidržujíc se na jejím stínu, mířil stále blíž k ní.

(Prosila bych o dopsání technik do podpisu )

Prudce jsem se otočila. První stín zmizel avšak druhý se stále přibližoval. Podíváme se jak se ti bude líbit venku. (Daya sice už před tím byla na balkoně, ale to nevadí). Balkonové dveře byly dokořán, proto jsem pomalu , stále udržujíc techniku avšak ve velmi malém rozsahu, vydala ven. Bylo právě poledne a slunce bylo nejvýš. Pomalu jsem začala pociťovat únavu z používání své moci. Moje tělo bylo slabé avšak mysl silná . Co bych to byla za vůdce, kdybych si nedokázala poradit s jedním stínem.
(Pomalu začínám chápat jak ty stíny fungují xD)

Stíny nekřičely.
Stíny neměly mysl. Stíny potřebovaly chlad, aby přežily. I proto jej samy vytvářely. Ale zkuste vytvořit chlad na pouštním slunci. Stín se vůdce Země se rozprskl v kouř a pak se pomalu, velmi pomalu ustalovat, přičemž ještě vytvářel bizarní obrazce a protahoval některé části jejího těla. Mráz ustoupil a ozvalo se horkokrevné slunce, které právě v téhle denní době pálilo nejvíc. Pak už "to" bylo pryč. Alespoň prozatím... Jen bůh ale ví, kde po hlavním městě se ještě pohybovaly stíny.

Přestala jsem se zpěvem a padla na lehátko příjemně skryté ve stínu slunečníku. Téměř jsem neviděla a třásly se mi nohy. Sice slabě, ale třásly. Tak je pryč... prozatím. Moje věci se válely všude po městě, ale to mě teď trápilo ze všeho nejvíce. Stíny začínaly být víc nebezpeční než dříve. Dalo se před nimi jen utéct a slunce byl náš věčný ochránce. Věčný? Téměř...

Gabriel procházel městem s o něco větší obezřetností, než obvykle, a také o něco rychlejší chůzí.
Temné uličky, které obvykle vyhledával, když se potřeboval ztratit, si teď podezřívavě přeměřoval pohledem, kdykoliv nějakou minul.
Po několika minutách však konečně dorazil tam, kam měl namířeno. Před sídlo vůdce Země Pouští.
Zastavil se před jedním z mostů, které vedly přes propast k sídlu, a přejel pohledem strážné, co stáli před ním.
„Zdravím, rád bych mluvil s vůdcem země, prosím,“ řekl s nesmělým úsměvem a čekal, zda se mu nevysmějí a nevyhodí ho, či zda ho nevpustí dovnitř.

Strážný zvedl hlavu a upřeně se na mladíka zadíval. Její kancelář je v nejvyšším patře. Oznámil mu s mírným úsměvem a dál se věnoval ještění svého kopí.

„Díky,“ poděkoval Gabriel a vykročil kolem strážného po mostě směrem k rezidenci.
Cestou mu došlo, že vlastně bude mluvit s někým dosti významným, a začal být docela nervózní.
Co když ho nějak urazím? Co když mu budu nesympatickej? Začaly Gabriela napadat různé katastrofické scénáře a on si automaticky začal vůdce Země Pouští představovat jako dvoumetrového svalnatého chlapa s plnovousem a naštvaným pohledem.
Vstoupil do rezidence, rozhlédl se, aby se zorientoval, a vykročil po schodech vzhůru, do patra, kde by měla být kancelář vůdce.
Prošel prostory pro hosty a zastavil se před dveřmi, které považoval za vstup do kanceláře, na které následně zaklepal.

Po několika hodinách jsem se vzpamatovala a vešla do své zcela prázdné kanceláře. Ani stůl tu nezůstal, proto jsem musela pověřit služebnictvo, které mi téměř hned doneslo stůl i moji židli, dokonce i dvě menší židle naproti mé pro případnou návštěvu. Vyčerpaně jsem se posadila a nalila si do sklenice trochu vody hlavou mi létala spousta myšlenek, když tu někdo zaklepal. Zvedla jsem hlavu a vysíleným hlasem jsem křikla ke dveřím. Vstupte.

Gabriel ke svému překvapení zaslechl zpoza dveří dívčí hlas, který ho vyzíval ke vstupu.
Chvilku zaváhal, než nakonec stiskl kliku a nakoukl do kanceláře.
„Ehm, zdravím,“ pousmál se roztržitě na děvče sedící za stolem „já bych rád mluvil s vůdcem Země Pouští,“ dodal a rozhlédl se nejistě po kanceláři, načež vstoupil úplně a zavřel za sebou dveře.

Když se otevřely dveře, se zájmem jsem si prohlédla vstupujícího. On neví, že jsem...? Měla bych víc chodit mezi lidi. Povzdechla jsem si sama pro sebe a pak se postavila. Grift Daya. Představila jsem se. Vůdce Země Pouští. Prosím posaď se. Ukázala jsem na jednu ze židlí před stolem.

Dívčina odpoveď ho tak dostala, že se zmohl jen na vykulení očí a lehké pootevření úst. Naštěstí si brzo uvědomil, jak na ni civí, a rychle se vzpamatoval.
Tahle holka je vůdkyně?! Dyť je tak stejně stará, jak já! Vzpamatovával se ze svého překvapení Gabriel a pomalu vykročil ke stolu, za kterým Daya seděla.
,,Ech, omlouvám se. Nenapadlo mě, že by vůdcem Země Pouští mohl být někdo, no, někdo skoro jako já," zazubil se nervózně a omluvně Gabriel, když si sedal na židli.
Trochu se zavrtěl a krátce se odmlčel, než se dal znovu do řeči.
,,Já...jsem tu kvůli tomu, co se mi stalo před pár minutama. V mym vlastním bytě mě napadl stín. Omlouvám se, že tě...Vás, obtěžuju kvůli mym vlastním problémům, ale chtěl jsem se zeptat, zda by se nenašel někdo, kdo by mě naučil s těmi stíny účinně bojovat. Nesnáším být bezbranej a nechci, aby se opakovalo to, co se stalo před rokem," řekl nejistě, pokrčil rameny a při vzpomínce na smrt Arthona sklopil pohled a posmutněl. Doufal, že si bude Daya onen loňský útok stínů pamatovat.

Ach tak. Usmála jsem se. No je to v celku normální reakce. Když však mluvil dál úsměv mi ze rtů zmizel. Chvíli jsem mlčela a zamyšleně přešla k oknu. Takže tebe taky? Otočila jsem se ke Gabrielovi čelem a on mohl v mé tváři spatřit znepokojení.
U mě byly stíny taky. Řekla jsem trochu ztrápeně a šla se posadit do svého křesla. Jediné co jim ublíží je světlo. To je prozatím jediné co vím. Stíny jsou pro mě stejnou záhadou jako pro tebe. Podívala jsem se mu do očí. Něco víc o nich zjistím, udělám co bude v mých silách. Prozatím si dável pozor i na vlastní stín.

Gabriel překvapeně zamrkal. To si stíny troufli i na samotnou vůdkyni Země Pouští? Tady něco nehrálo.
A do toho ho ještě ani trochu nepotěšilo, co se právě dozvěděl.
Přejel dlaní levačky po rukojetích svých scimimatrů, které mu visely u pasu na levém boku, a zatvářil se zklamaně.
,,No, tohle vypadá jako začátek pěknýho průšvihu," nechal slyšet své myšlenky Gabriel a pokrčil rameny.
Pak se krátce odmlčel a zadíval se Daye do očí.
,,Už mě nebaví se před nimi furt jen skrývat mezi paprsky slunce. Nevíš, pardon, nevíte o někom, kdo se ve Stínech alespoň trochu vyzná? Najdu ho a pokusím se přijít na způsob, jak je porazit i jinak, než světlem!" řekl Gabriel odhodlaně a zamračil se, při čemž pevně sevřel rukojetě svých mečů.
,,A víš co? I kdybys nikoho takového neznala, stejně ho půjdu hledat! A já ho najdu!" nechal se unést Gabriel, narovnal se, a znovu zapomněl na zdvořilost a prohlásil sebejistě a zapáleně.

Nedělej prosím nic ukvapeného. Povzdychla jsem si. Jako bych už tak neměla dost starostí. Promnula jsem si rukama oba spánky a se strápeným výrazem k němu opět zvedla hlavu. Jsem v úřadu jen krátce a všechny dokumenty se válí někde ve městě. Pohlédla jsem z okna a pak zase zpět na něj. Snad by mohlo něco být v nich.

Gabriel se trochu zašklebil.
Dayanino vyzvání „jdi mi posbírat dokumenty“ bylo naprosto jasné, ale že by se mu do toho chtělo. Ale nebylo na zbyt, přišel po ní něco chtít, tak teď holt chtěla ona něco po něm, což bylo logické.
„Dobře, zajdu se po nich podívat,“ kývl nakonec a už se málem otočil na patě a vyrazil pryč z kanceláře, když tu si vzpomněl na slušné vychování, krátce se uklonil, a teprve až pak odešel.
To mě potěš pánbůh! Kde mam takovou tunu papírů asi hledat?! Zatvářil se sklesle Gabriel, když opouštěl Dayaninu rezidenci a mířil do ulic.

Ulice hlavního města

Lehce jsem se usmála a podepřela si rukou hlavu. Když o tom tak přemýšlím... tohle jse vůbec první nvštěva. Vypadá to, že mám o starost víc. Nezbývalo než čekat až se vrátí.