Zimní zahrada

First topic message reminder :

Zimní zahrada se nachází na zádi hned za jídelnou. Schody z ní vedou rovnou na palubu, tudíž je tu dostatek vzduchu pro květiny, které se tu nachází.
Strop celé zahrady je prosklený, tudíž skrze něj lze vidět nepřetržitě hvězdy.
Každý tu najde květinu, která se mu zalíbí, ale na zemi byste ji hledali jen těžko.
Černé i modré růže, rudé fialky nebo třeba sytě zelené palmy skrývající drobné bílé kvítky.

"Především tam nebudeš sama," promluvila jsem po chvíli zamyšlení.
"Tvoje schopnosti proti stínům fungovat budou. Hodně rozsvítit je dobré, ale stín by zabila i kulka z pistole. Pořád je hmotný, když chce útočit."
Jsem si tím jistá...
"A někdo vyšší stejně tak. Oheň je spálí a ublíží jim jako normálnímu člověku. A pokud jsou Snílci tým, nedá se je nepřemoct. Už máme v boji s nimi i jisté zkušenosti a navíc..." polkla jsem.
"eM, ty víš, že mnohdy si některé věci, které bych měla říct posádce nechávám pro sebe..." zamyšleně jsem se na ni zadívala.
"Tohle, co teď řeknu, je tajemství... Které by bylo lepší neznat.."

Jsem jedno ucho, hlesla jsem. Jestli mi Berenika chtěla něco svěřit, pak to nejspíš bude něco, co mi pomůže v boji proti nim. I když... lepší neznat? Zatoužila jsem být někde, kde bych taková dilemata nemusela řešit.

Ja som sa k tomuto radšej ale vôbec nevyjadrovil akosi som sa aj zabudol a ocásek robil to isté ako predtým "kolísal sa " Tie nočné mory čo to je vlastne zač ? Toto mi prišlo dosť také divné počul som o tomto prvý krát a ešte že to dokázalo zabíjať ? Dopĺnanie zásob je asi teda možno nebezpečné hmm no keby tak niekedy o tom budem vedieť aj viac .Ako som potom počul o tom tajomstvu radšej som prehovoril ."Umm žeby mám radšej nepočúvať ?"Opýtal som sa pre istotu .

"Můžeš poslouchat, ale bude lepší, když to nikomu nebudete říkat.. Než na to budou připraveni.." povzdechla jsem.
"Nejspíš teď čekáte nějakou informaci o věci, která by je zničila nebo podobně, ale... Já se vám chystám říci jen to, na čem jsme se shodli s onou organizací, z níž tu teď máme jednoho člena. A s Eserathem samozřejmě."
Přejela jsem je zamyšleným, smutným pohledem.
"Effectualita zrušila naši nezávislost a rozhodla se nás zničit, protože beze snů a Snílků by neexistovaly - dle jejich logiky - noční můry a stíny... Jediná možnost, jak je uchlácholit byla..." na chvíli jsem se zarazila.
"Slíbili jsme, že zničíme všechny noční můry a pokud se nám to nepodaří, vysadím Snílky na zemi a navedu Destiny do slunce. Zničím ji i sebe. Eserath slíbil, že totéž by se stalo s Insignií. Kapitán už se od lodi nedokáže odpojit. A pokud selžeme je lepší zemřít sami než nechat zemřít celé posádky."

"Ehm neviem presne o čo sa ešte presne jedná ... ale toto sa určite stať nesmie preto ak budem môc určite vám pomôžem ako sa len bude dať takže somnou počítajte určite aj keď asi ešte neviem nič také výnimočné tak možno sa niekedy hodiť budem "Povedal som odhodlane . Som tu síce chvíľu ale vidím to tak že je dobré že som sa sem dostal aspoň viem čo bude teraz treba spraviť , a to pomôcť tu kde to je potrebnéé ... Pozeral som k nim odhodlane vážne som chcel keby tak pomôcť možno som sa aj obával čo to je ale odhodlanie bolo aj tak väčšie !

Cože?, vyhrkla jsem nechápavě a snažila se tu informaci zpracovat. Jak rozhodla? Kdo jim dal právo tady o něčem rozhodovat? My se... my se o nic neprosili, prostě jsme se tu objevili, aniž by se nás někdo na něco ptal, a teď... jak zničím? Co bychom jako dělali na Zemi? Říkala jsi, že vrátit se nelze, tak to bychom jako byli kde? CO JE TO ZA BLBOST?!, hulákala jsem už na konci svého plamenného proslovu, při němž ze mě vyletělo všechno, co jsem v sobě doposud dusila, a "plamenné" je správné slovo, protože mě to tak rozvztekalo, že mi ruce samy od tebe začaly zběsile hořet a měla jsem pocit, že se mi rozskočí hlava a všechno, jaký jsem v sobě pocítila tlak. Prudce mi stoupla teplota, udělalo se mi příšerně těžko a hlavu jsem měla jako v jednom ohni. Supěla jsem a snažila se to nějak zpacifikovat, ale tohle na mě bylo moc.

"Ta organizace žije ve strachu. Jsou Snílci jako my, ale realisti a tak mají jen noční můry. A právě ty a jejich stíny je pak vyhledají. My byly nezávislí. Odpradávna, ale organizace si myslela, že je naše vina, že existují stíny... Dali nám tenkrát ultimátum. Buď odejdeme nebo lodě zničí." sledovala jsem, jak jí hoří dlaně. Chlapci jsem věnovala vděčný úsměv, jí spíše smutný.
"Někteří se na Zemi vrátili... Ale po životě tady se jen těžko adaptovali. Navíc není nikdy jisté, do jakého na zemi vejdete času. A nejspíš se už nikdy neshledali se svou rodinou. Ta prázdnota po odchodu z lodi je pro kapitány smrtelná. Pro Snílky... Těžká a bolestná. Proto se odtud neodchází. Chápej mě.. Bylo to jediné řešení.. Pokud se nevypořádáme s nočními můrami, skončíme... Zle... "

To je-sice-fajn, cedila jsem skrz zuby a kroutila hlavou se snaze setřást ze sebe tu horkost, ale co je nám po jejich myšlení? Jaký pro to mají důkaz? A kde máme my jistotu, že když je všechny zničíme, nevzniknou znovu? Vždyť pokud je naše vina, že tu jsou, tak tu budou pořád, tak jako tak, ne? Myšlenky se mi začínaly ustalovat, jak jsem se soustředila na své firebally. Ty se trochu uklidnily, ale pořád mi olizovaly zápěstí a nechtěly si dát říct. Snažila jsem se je tedy aspoň držet za zády, abych neporanila Bereniku nebo Paula. A jak bychom je vůbec měli zničit? Jedna věc je říct, že proti nim budeme bojovat - a domnívám se, že i to je dost, vzhledem k tomu, že nikdo z nás se o to ocitnout se v téhle situaci neprosil a není to naše vina, že tu ty věci jsou - ale zničit je? Vždyť vůbec nevíme, jestli to jde, vyhrkla jsem a zápasila se směsicí vzteku, zoufalství a beznaděje. Byla jsem rozzlobená na celý svět, že nás sem uvrhl. Na stíny, že to všechno, co bylo pěkné, tak ničí. Na pitomou Effetualitu, která se zřejmě považuje přinejmenším za bohy a na názor druhých totálně kašle. Na všechno a na všechny. A nejvíc jsem byla vzteklá na sebe, že se mi ty schopnosti zase tak nevhodně vymykají. S vypětím všech sil jsem zhluboka dýchala, zavřela jsem oči a snažila se představit si něco pěkného. Moc mi to nešlo, ale nakonec se mi podařilo najít dost pěknou představu na to, aby plameny zhasly. Promnula jsem si zápěstí. Ruce mě brněly. A pořád mi bylo horko.

"Ta, sběratelka růží, co byla u nás na palubě, je již mrtvá. Eserath ji dorazil, když jsme byli na zemi," prohodila jsem. "Jsou zranitelní, mají slabiny a jde je zničit."
Jen jestli na to někteří mají schopnosti...
"Ano eM, já vím..." šeptla jsem. "Ale nemáme na výběr. Říkala jsem to samé. Argumentovala stejně. Ale tato organizace existuje na všech světech. Odřízli by nás od zásob. Mají portál, kterým se kdykoli dostanou na naši loď. Dokážou vlastně cokoli..." jen jsem zavrtěla hlavou.
"Zahnali nás do kouta."

"Ale no tak ... treba myslieť pozitívne ! Predsa len niesme tu na tejto lodi sami a určite každý keby tak pomôže a keby tak raz najdeme spôsob aj ako sa vysporiadať s tamtým čo som vlastne ešte v živote nevidel ! Nič nieje nemožné nie ? Tým sme sa vlastne mali riadiť keďže ako ja len tak trocha chápem sme na lodi snílkou nie ? Proste sa nenecháme a úplne zabudneme na tú zlú možnosť možno to len tak ľahko nepôjde ale takýmto myšlením uvidíte že sa lepšie postavíte všetkému " Chcel som ich tak trocha podporiť , predsa len som videl ako to obe vidia .Možno hovorím aj hlúposti ale keď sa nech je to čokoľvek tomu poddá niekto tak skončí teda zle proste treba tomu zabrániť .

Ušklíbla jsem se, když jsem slyšela Palovy optimistické řeči. Kdyby věděl, o čem mluví... kdyby pocítil tu hrůzu, kterou jsem cítila já, když mě stíny poprvé překvapily v mé vlastní kajutě. Kdyby cítil ten vztek, co mě zaplavoval, když nás ta mrcha Isabel ohrožovala v jídelně, přímo tady na lodi, kde to mělo být naším domovem, kde to mělo být bezpečné. Kdyby cítil ten strach, co jsem měla o své nové přátele, ten pocit vzteku sama na sebe, když jsem zjistila, že jsem to všechno mohla ukončit o něco dřív, kdybych jen věděla co mám dělat a nebála se jít po ní ohněm...

No dobrá, shrnula jsem to. Každopádně už víme víc než minule, to je dobrá zpráva. Jen je trochu hloupé, že to oni taky. Promiňte, bolí mě hlava, půjdu si na chvilku lehnout, omluvila jsem se. Dej mi vědět, až se tedy půjde do toho přístavu. Ráda bych to měla co nejdřív odbyté, chci se vrátit na Insignii, dodala jsem k Berenice. Byla pravda, že s každým dalším dnem jsem si tu připadala míň a míň dobře. Jako by Insignia byla mou novou drogou a tu mi někdo vzal, začínala jsem mít různé pocity, které mě k ní táhly. Chtělo se mi zpátky, chtěla jsem tam prostě zase být. Normální absťák.

Třela jsem si spánky, když jsem trochu uřícená odcházela, abych si vyvětrala hlavu a nějak to všechno zpracovala.

Už aby to všechno bylo za námi...

(přesun)

Chápala jsem to.
"Děkuji oběma," dodala jsem ještě než odešla. "A raději si to opravdu nechte pro sebe. Než na to budou všichni připravení. Oceňuji vaši odvahu. Mnozí by to nezvládli."
Sledovala jsem, jak odchází a když byla pryč, otočila jsem se na Paľa.
"Zdá se, že jsme tu zůstali sami. Nechtěl jsi vidět ten lodní koš?" popravdě nejraději bych si už lehla a odpočívala. Jistá únava na mě byla znát.

"Ja určite nič nepoviem to si môžeš byť istá "Poviem a pozeral som priamo k nej . Môj ocásek zasa začal sa hýbať do strán lebo som tak trocha rozmýšľal .Vyzerá unavene chcelo by to skôr .. umm niečo ... no opýtam sa ! "Umm a nieje tu vlastne nejaké také miesto kde by ste si skôr mohla odpočinúť a ja som ho vlastne aj nevidel ? Tak by sme určite zabili dve muchy jednou ranou ! "

"Věřím ti... A co se ostatního týče pracovně bych si asi moc neodpočinula... Možná nějaký prázdný pokoj, je jich tu spoustu a jsou zařízené velice příjemně," mírně jsem se pousmála. Vlastně jsem byla ráda, že to navrhl.
"A jen málokdo si tu prošel všechny pokoje."
S radostí jsem si všimla, že už se mu zase hýbe ocásek a plně to zaměstnalo mou zvědavou pozornost, i když jsem se snažila nedat to na sobě znát.

Môj ocásek nabral na chvíľu tvar otázniku . To je tu toho naozaj až tak veľa ? Že to prešlo len málo ľudí ? No tak ja musím byť jeden s tých čo to prejde ! Teraz sa skôr vyrovnal ako výkričník a zasa sa len tak pohuboval ale vždy tak jemne predsa len nebol som pes , a nepoužívam svoj chvost ako metlu ale proste mňa to uvoľnovalo ."Umm tak keby že pôjdeme do nejakého a keby tak si ľahneš ak zaspíš nič sa nestane aspoň si to tu zasa omrknem predsa len rád objavujem ! "Povedal som nadšene .

Oči mi těkaly tak, jak se pohyboval jeho ocásek (xDDDDD)
Nemohla jsem si pomoct.
"Taky ráda objevuji," zavrněla jsem mírně nepřítomně. Při tom, kam jsem se dívala, to vyznělo velice zvláštně. Vzpamatovala jsem se téměř okamžitě.
"Ehmm.. Objevuji... Pokoje.. Na lodi..."
Jemně jsem zčervenala a doufala, že to není vidět.
"Nemyslím, že bych usnula," okamžitě jsem se svou první větu snažila nějak zamluvit. "Můžu ti vyprávět něco o lodi nebo tak... I tak si skvěle odpočinu."

Jedno moje uško sa pokrčilo ako keby ľahlo na znak toho že som sa trocha divil. Práveže teraz sa mi niečo nezdalo preto som ju nespustil z očí .
"Umm tak dobre teda rád by som sa aj vybral potom prvý lenže stále to tu ešte potom akosi nepoznám " Zastrihal som ušami a tým si vyrovnal tamto jedno .Ja som si ale vlastne nevšímal toho že niekto pozoruje to čo robím vďaka tomu že na mojej planéte kde som bol to bolo úplne normálne boli tam podobný ako ja preto sa toto vlastne ťažko všímalo .

To mě zase naprosto dostalo.
Pohodila jsem vlasy, ofinka mi spadla do očí a já ji nehodlala dávat pryč. Takhle na mě nebylo nic znát.
"Dobrá tedy, co by sis tak představoval? Většinou jsou pokoje jen jednolůžkové, ale Destiny nám určitě bude chtít udělat radost," nervózně jsem se zasmála.

Až teraz ma vlastne napadlo že ja budem sám z týmto dievčaťom sám v jednej miestnosti . To spôsobilo že môj ocásek trocha začal rýchlejšie pohybovať .
Ehm ... že ja vždy myslím na blbosti ! Wá myšlienky dajte pokoj ! teraz nie ! "Nóo ehm .. " Chvíľku som nepovedal nič lebo som si doslova v hlave spieval na zahnanie myšlienok moja taká menšia nervozita ale prešla ."Tak keby tak nejaké to dvoj lôžko by nevadilo ale ak nieje nič sa nestane predsa len bude stačiť ak budeš ležať ty ... "

Myslela jsem dvě postele.. Ne dvojlůžko... Moment.. Dvojlůžko? Vedle mě? Destiny, opovaž se!
Byla jsem ráda, že mám ofinku v očích, protože právě teď moje tváře nabraly nachovou barvu, což vzhledem k mému bledému odstínu kůže bylo dost znát.
Nádech, výdech...
"Uhm... Jistě.... Jsem si jistá, že Destiny bude vědět, na co se myslíme a poskytne nám to."
A teď doufejme, že dokážu krotit úchylné myšlenky. Jisté věci by nebylo moc vtipné, kdyby se objevily...
"Tak tedy půjdeme?" snažila jsem se nebýt vidět.

Moja myseľ teraz radšej bola prázdna , tá prax v tom aby som nemyslel sa vážne hodila ! "Haii môžme teda ísť budem ťa teda následovať dobre ?"Povedal som teraz už úplne kľudne a mal som v pláne ísť tam kam ona .Hmm takže Destiny mi číta myšlienky ? No tak som zvedavý čo teda ona teraz nachystá ... Zastrihal som ušami , radšej som sa chcel zbaviť predstavy že ma napadne niečo čo by proti mne táto loď použila aj keď som v tom poriadne neveril tu som sa radšej chcel pripraviť na všetko .

"Hai," souhlasila jsem Japonsky. Destiny mě dokázala vést téměř poslepu, takže jsem si ofinku neodhrnovala a doufala jsem, že co se týče zařízení pokoje dle myšlenek, vstoupí do něj první on.
S tím jsem se vydala chodbami Destiny k obytným částem, kde se nacházely i prázdné pokoje.

(Přesun)

(presun)

Po celkem nijaké snídani jsem se doloudala do zimní zahrady - jednoho z mála míst na Destiny, kde jsem se ještě cítila dobře. Prodrala jsem se listovím palem doprostřed místnosti, ke kamennému sedátku s kašnou. Tady jsem se posadila a složila ruce do klína. Připadala jsem si tu tak bezradně, zbytečně. A pořád mě svědilo celé tělo, jako by se mělo něco velkého dít. Měla jsem pocit, že hrozně plýtvám časem a že o něco důležitého přicházím. Ten pocit se mi vůbec nelíbil. Rozhodla jsem se vyzkoušet, jaký má tahle nová schopnost - je-li to skutečně mou schopností - rozsah. Složila jsem si nohy pod sebe a jak jen to na kamenném sedátku šlo, pohodlně jsem se usadila do tureckého sedu. Zavřela jsem oči a ruce jsem dlaněmi vzhůru položila na kolena. Zhluboka a tiše jsem dýchala a snažila se svůj dech zpomalit a vnímat pouze daný okamžik. Nádech... výdech... nádech... výdech... ticho... shanti... shanti... shanti...

Uprostřed ticha jsem uslyšela zvuk. Uprostřed temnoty bylo světlo. Dýchala jsem a vnímala jeho záži a teplo, které z něj vychází. Uvědomila jsem si, že je to moje vlastní teplo.

Meditace je zvláštní věc. Někdy, když se člověk snaží, nestane se vůbec nic zvláštního. A někdy, když to vůbec nečeká, se mu podaří dostat se velmi, velmi hluboko. Já během svého meditování v zimní zahradě zažila něco, co bych nazvala spojením. Nebo vhledem. Těžko říct, co to bylo, ale bylo to úžasné. Na malý moment a možná že na věčnost - protože čas ztratil význam - jsem pocítila poznání, jakého v normálním stavu, čili při vědomí, nebylo možné dosáhnout. Cítila jsem přílivy emocí, které mi nepatřily, byly tu něžnější, tu dráždivějí, a dalo se jakžtakž poznat, že se jedná o různé lidi, různé energie, na něž jsem se napojila. Některé jako bych rozeznávala, byly podobné pocitům, které jsem vnímala v přítomnosti některých lidí, ale neskutečně zesílené. Cítila jsem, myslím, Ellu. Její odhodlání, trochu vzteku a strachu k tomu. Cítila jsem její nervozitu, cítila jsem, jak jí srdce svírá nejistota. A dál jsem cítila Matta. A cítila jsem záchvěv emocí Momoniky. A velice silně jsem pocítila otisk Eserathův, který byl ze všech nejsilnější, a přesto ho svíraly velice silné negativní emoce. Byla v tom pevnost jakou jsem odjinud neznala, a zároveň plno nejistoty a pochyb. Odhodlání, ale i nervozita a nelibost. Něco se dělo, měl plnou hlavu starostí a i když je navenek zvládal s přehledem, uvnitř ho to svíralo. Pocítila jsem až mateřskou vlnu Insignie, energetickou vlnu, která pulsovala jako ohromné srdce nějaké vesmírné bytosti, napojené na všechno ostatní. Víc než kdy jindy jsem pocítila touhu se k ní přiblížit, vrátit, být tam a znovu se s ní spojit. Po tvářích mi stékaly slzy, jak mě všechny ty emoce zavalily. Když jsem se z meditace probrala, dlouho jsem se nedokázala pohnout. Třískaly se mnou všechny možné pocity. Štěstí, přátelství, vlna lidskosti a blízkosti, kterou není možné popsat slovy. Když jsem se konečně trochu vzpamatovala, otřela jsem si oči a zadívala se do hvězdné oblohy nad sebou. Velké křišťálové lustry byly zhasnuté, a tak bylo krásně vidět temné nebe, posypané hvězdným cukrem. Ještě dlouho jsem tak v té zářivé tmě seděla a nic neříkala.