Zimní zahrada

Zimní zahrada se nachází na zádi hned za jídelnou. Schody z ní vedou rovnou na palubu, tudíž je tu dostatek vzduchu pro květiny, které se tu nachází.
Strop celé zahrady je prosklený, tudíž skrze něj lze vidět nepřetržitě hvězdy.
Každý tu najde květinu, která se mu zalíbí, ale na zemi byste ji hledali jen těžko.
Černé i modré růže, rudé fialky nebo třeba sytě zelené palmy skrývající drobné bílé kvítky.

Při procházce lodí jsem narazila na místnost, kterou jsem tu nikdy dřív nepotkala. Byla plná rostlin a měla prosklený strop, takže skrze něj bylo vidět hvězdy. Ovšem jen do té doby než jsem udělala pár kroků ode dveří. Pak se rozsvítily velké křišťálové lustry, visící od stropu v úhledných řadách, to abych lépe viděla, zřejmě. Vdechovala jsem ten omamně živý vzduch plný vůní a procházela se uličkami zahrady dokonale očarovaná. Tu a tam mě hladily listy palem, které se skláněly do uliček, tu a tam jsem zahlédla nějakého broučka nebo motýla, jak se poplašeně vznesl z květiny. Nakonec jsem došla do samého srdce zahrady - alespoň co jsem mohla soudit podle stropu, neboť jsem jinak byla obklopená rostlinami a vůbec jsem netušila, kde jsem.

Bylo tu malé kamenné sedátko s kašnou, v níž nepřetržitě bublala voda. Posadila jsem a oddala se příjemnému snění.

Zimní zahrada byla vždy má oblíbená místnost.
Otevřela jsem dveře a okamžitě mě do nosu uhodila příjemná vůně. Smísila se z květů množství pestrobarevných květin. Já zamířila do té části, které se nacházela ve stínu. Černé a modré růže příliš nevoněly, ale vypadaly kouzelně. Neprocházela jsem prostředkem, ale krajem místnosti, takže eM jsem si nemohla všimnout. Posadila jsem se do křesla a zaklonila hlavu, abych se skrze skleněný strop podívala na oblohu. Díky stínu v této části by mě ten, kdo by přišel do místnosti, neviděl, ale já bych jeho zaregistrovala hned. Tedy pokud mne omamná vůně nepovede ve spánek.
Teprve v té chvíli jsem si všimla i jí.
Hmm... Byla tu celou dobu?
Zjevně mi prášek na bolest hlavy trochu otupil smysly, jinak bych si jí teď musela všimnout. Na jednu stranu jsem ale byla ráda, že jsem ve stínu. Nebýt vidět je výhoda v každém slova smyslu. Přemýšlela jsem, jestli dám najevo, že tu jsem, ale nakonec jsem se rozhodla jen v klidu odpočívat.

Z příjemného snění mě vytrhl podivný pocit. Jako tehdy, když jsem vycítila, že se vrací Eserath, Matt a Momo, i tentokrát jsem ze sebe nemohla setřást vtíravý pocit, že tu už nejsem sama. Necítila jsem se nijak nebezpečně nebo ohroženě, jen jsem prostě vnímala přítomnost dalšího člověka, co si sem přišel dobít baterky. Zauvažovala jsem, zda po něm pátrat, ale přišlo mi zbytečné kazit nám oběma moment soukromí. A tak jsem se jen opřela do sedátka, zavřela oči a nechala se dál unášet tou kouzelnou vůní.

Najprv som si myslel že tá vôňa ide z jedálne ale potom mi vlastne došlo že to nieje vôňa jedla .Videl som vlastne miestnosť kde som vstúpil ale skôr len vystrčil hlavu z dverí a kukal že čo to tu je . Teraz to bola naozaj silná vôňa tak trocha ma to nútilo si kýchnuť ale nekýchol som si videl som tu vlastne dve osoby jedno dievča čo som stretol a ... ďalšiu čo ešte nie ale akosi sa mi zdalo že je to jedna osoba z popisu. No a teraz vstúpim alebo nevstúpim !? Výhovorku keby tak mám ale čo veď aspoň keby tak sa dozviem zasa niečo nové a je tu ešte aj eM tamže to snáď nevadíí ... Pomyslím si a doslova tichým krokom som vstúpil vedel som kráčať tak nech to vôbec nieje čuť mal som vlastne tak dobrú stabilitu . Môj ocásek zasa nabral tvar otázniku . Ako som ja tak rozmýšľal hovorila že som si tu vždy prial byť možno je to pravda žil som si vo svojom svete ale ešte úplne som nedošiel na ten účel no uvidím čo sa keby tak teraz dozviem Iba som sa vlastne približoval v tichosti a nehovoril som nič .

Stejně, jak jsem si myslela, se i stalo.
Viděla jsem všechno. A především toho, kdo právě vstoupil. Zvědavě jsem se napřímila a sledovala ho.
Nakonec jsem se rozhodla i vstát a trochu se k němu přiblížit.
"Přeji krásný den," zavrněla jsem, když jsem vyšla ze stínu.
Chvíli jsem si ho prohlížela. Z Přístavu Lebek jsem byla zvyklá na ledacos a možná jsem i věděla, odkud je on. Ale s nikým z nich jsem nikdy nemluvila a tak bylo přirozené, že mě zaujal.
Jak bylo jeho jméno v seznamu? Paul?
Šedomodrýma očima jsem se zastavila u těch jeho.
"Mé jméno je Berenika, jsem kapitánkou této lodě. Destiny," dodala jsem ještě.

Co to..., vyškubla jsem se ze snění, když jsem za sebou uslyšela známý, trochu komisní hlásek, s ještě známější a komisnější větou. Berenika..., vydechla jsem a hledala mezi listovím skulinu, jíž bych ji mohla zahlédnout. Kupodivu mi to nedalo zase tolik práce, její postava byla dost nepřehlédnutelná a navíc se právě bavila s Palem, který se normalitě taky moc neblížil, co do vzhledu. Zdravíčko, kapitáne, zvolala jsem radostně, naplněná spokojeností z toho, že jsem ji konečně "našla". Ahoj, zamávala jsem přitom i na Pala.

"Ahoj," prohodila jsem směrem k eM.
"Omlouvám se, že tu děláme takový hluk. Nechtěla jsem tě rušit," pousmála jsem se.
"Už jsem se těšila až tě uvidím. A popravdě jsem se i bála. Nevypadala jsi, že se mnou ještě někdy promluvíš, když jsi odcházela," pokusila jsem se úsměv udržet, ale teď mi v očích blesklo i něco smutného.

"Teší ma ehm ja som Paul Adrian ... "Povedal som a tak trocha som sa pousmial potom som pozdravil aj eM ktorá podišla bližšie . "Ja som už tak trocha oboznámený s tým že čo tu a ako čo mi tuto vysvetlila ona ."Povedal som teraz tak k smerom k eM ktorá ma vlastne ako keby uviedla do "života tu " aj tak som sa ale ešte z toho cítil vlastne nesvoj ale zle som sa vlastne necítil .

Ten nevinný úsměv mě donutil k zvonivému smíchu.
"Jsi na vzducholodi jménem Destiny. Zřejmě jsi usnul a ve snu ji spatřil. Tím jsi zvolil svou cestu. A jen jsem ještě zapomněla dodat jedno obvyklé slůvko... Vítej. Ale jak říkáš, já jen opakuji. eM je jedna z prvních, kteří byli na Destiny, tudíž to tu zná lépe než spousta ostatních."
Zamyšleně jsem se rozhlédla.
"Nejsi tu moc dlouho, ale nedá mi to. Jak se ti tu líbí?"
Nemohla jsem se přece nezeptat.

"Tak je to tu naozaj pekné už som tu pre- ... ehm teda už som tu preskúmal pár miestností ale zdá sa mi že je to tu ešte toho dosť .... no a to je asi pravda naozaj mi to tu objasnila dobre ." Pritakal som a ocáskom som zo zvyku hádzal teraz zo strany na stranu možno to bol zvyk ako u psa ale nie nie som pes ! XD Lenže ani som nevedel ako som k tomuto zvyku došiel . "No a ešte ma tak napadlo vlastne podľa vás čo je tu také najzaujímavejšie na tejto ehm lodi ?" Destiny , Destiny nie Galaxi ! Čo s tým názvom stále mám ?

"Prozkoumal?" všimla jsem si pohybů ocásku a kousky rtů mi cukly do úsměvu.
Jej... To je ták kawaii!
Chvíli mi dalo než jsem pohledem přejela zase k očím.
"Mám ráda tuto místnost, je zajímavá. Ale na Destiny je nejzajímavější vše. Díval ses už třeba z lodního koše? Ten výhled je kouzelný. Jako kdybys byl ze všech stran obklopen hvězdnou oblohou, což Destiny vlastně je."

Ako som sa teraz zamyslel môj ocásek zastal a nabral zasa tvar otáznika vlastne zvyčajne on vždy robil nejaký úkon podľa toho či som na niečo myslel či niečo nechápal alebo len tak hovoril . No takže tam bude treba zájsť ! Ale kde to tak môže byť ? A tak určite sa stačí len opýtať ! Pomyslím si a potom prehovorím."Tak niekedy ak by sa vám chcelo by ste ma tam mohli zaviesť lebo neviem kde to je ešte tu tak trocha blúdim ale chodím proste tam kam ma nohy zavedú lebo je to tu vážne dosť veľké .No a stým prieskumom no chodil som po miestnostiach zatiaľ som bola dosť tma potom v jídelni a hmm asi v galerii "

"Lodní koš je samozřejmě na palubě a vzhledem k výšce stožáru je mírně nepřehlédnutelný," znovu jsem se usmála. "Ale ráda ti budu dělat doprovod."

"Galerie tu není moc oblíbená, ale je to úžasná místnost," zamyslela jsem se.
"Stejně jako Knihovna nebo řídící místnost lodi. Vše tu je svým způsobem kouzelné. I když lepší slovo je zasněné, není-liž pravda?"

Promiň, vyhrkla jsem na Bereniku, když jsem se probrala z počátečního překvapení.

((aneb když jsem vylezla z vany XD))

Tak to není, já... já tě taky ráda vidím, jen jsem byla v šoku, toť vše, usmála jsem se na ni. Tak já tady umírám strachem o její život a všechno a ona si myslí, že už ji nechci vidět? Komické...


Chtěla jsem ještě něco dodat, ale Palův neposedný ocásek mi to dokonale vyšoupl z hlavy. Musela jsem na něj pořád zírat a jak se mu kroutil ze strany na stranu, neudržela jsem se a vyprskla smíchy. Promiň, dodala jsem omluvně, nakrčila ramena jako by mě přistihli při činu a zčervenaly mi tváře.

"Já jsem netušila, že budete muset odejít. Myslela jsem, že Insignia má svou posádku. Bohužel, kvůli té nehodě... Se všechno roztočilo opačným směrem," pokrčila jsem rameny. "Jsem ráda, že jsi zase na Destiny, alespoň na chvíli."
Všimla jsem si jejího pohledu na jeho ocásek, kam předtím směřoval i můj. Ale já se nakonec zaměřila na ouška. Všimla jsem si, že s nimi občas "zastříhal" a jako další mi to přišlo opravdu roztomilé.
Taký kawaii kocúrik...
Sledovala jsem, jak bude reagovat na smích. Mě jen sem tam cukly koutky úst, ale spíš než bych se smála jsem tím byla jako hypnotizovaná. Zvědavá. Zajímalo mě to.

"Umm ďakujem ... "Povedal som na to prvé ale ešte som dodal ."Tak hej tiež sa mi to tu práveže ale celé zdá také ako jeden sen , ako keby som ale vlastne teraz mal čakať že sa z toho prebudím to ma tu neviem prečo tak trocha straší ale tak to som zas ja no "Usmial som sa zasa nevinne a pohodil ocáskom ."A zas neviem prečo by galéria nemala byť obľúbená je pravda že sú tam len obrazy no niektoré boli vážne moc pekné no a z knihovňou tam som radšej nešiel knihy ma nemajú rady " Zašklebil som sa jemne .Potom som ale si aj všimol ako sa zo mňa začala smiať pozrel som tak teraz zahľadene k nej môj ocásek sa teraz skoval za môj chrbát radšej som ale nakoniec nič nepovedal XD . Ja na tie zlozvyky dopaltím ...

No a co se to vlastně na Insignii stalo? Oni spolu začali bojovat? A to se jako všichni... povraždili?, ptala jsem se trochu zdráhavě, protože jsem to nechtěla tak naplno vybalovat před nováčkem. Na druhou stranu s Berenikou jste nikdy nevěděli, kdy vám zase na několik dní zmizí z dohledu. Bylo lepší ptát se, dokud je čas, i když okolnosti nebyly úplně ty nejlepší.

Ako som vlastne ale začul o čom sa presne bavia zastrihal som ušami , nastražil ich tak aby som čul čo najlepšie . To sa tu dejú aj také veci teda ? Pomyslím si a teraz som mal v pláne skôr počúvať .

"Z tohoto snu se nikdo neprobudí. To je konečná. Ale doufám, že i tobě se tahle cesta bude nadále zdát krásná," dodala jsem k jeho prvním větám.
"A galerie je tichá a klidná.. Možná mírně děsivá vzhledem k tomu, že sami jsme uprostřed klidu a ticha vesmíru pořád. I já mám tu místnost ale ráda."
Jakmile mi jeho ocásek zmizel ze zorného pole, zatvářila jsem se velice zklamaně a znovu obrátila pohled k ouškům.
Jej... Nesmát se...
V té chvíli mi víc cukly koutky, ale měla jsem pocit, že kdybych řekla, jak roztomilé mi to připadá, příliš by se mu to nelíbilo. A tak jsem zůstala ticho. Prozatím.
Všimla jsem si, jak zase zastříhal ušima a zasněně jsem se pousmála. Tohle se mi líbilo.

"Vlastně... Kapitán Insignie... Se měl stát stínem. Příliš se o tom neví..." odevzdaně jsem povzdechla.
"Pak povraždil polovinu posádky a zmizel. Druhá polovina zemřela pravděpodobně hlady a žízní. Jejich těla se rozplynula, zmizela. Bez kapitána neměli šanci přežít nebo třeba použít bránu. Pokud kapitán zemře, připadne loď někomu jinému. Ale stín svým způsobem žije dál. A on jím pravděpodobně je. Nebo podobnou stvůrou. A tak loď patřila pořád jemu a pro posádku nebylo záchrany..."

Zvedla jsem obočí po té nové, nepěkné informaci. No ale... jak se tedy mohl stát kapitánem Eserath, když ten původní pořád žije?, optala jsem se zmateně. Koutkem oka jsem sledovala Palovy reakce a snažila se neculit. Docela se mi to dařilo, poněvadž mi všechen smích z hlavy vyháněla představa Eseratha - stínu.

"Protože Kapitán neexistuje bez posádky," šeptla jsem tiše.
"Ztratí-li kapitán svou posádku, ztratí tím i loď. Stejně jako Destiny i Insignia je myslící bytost a tak prostě něco pochopila sama a roztrhla pouto, které se starým kapitánem měla. Když pak Eserath vkročil na palubu, vycítila to, že novým vůdcem má být on, stejně jako jsem to vycítila já. A tak se jím i stal."
Nic víc k tomu nemělo smysl dodávat.

Hm..., zamručela jsem zamyšleně. Zdálo se, že tohle prakticky zodpovědělo všechny mé dotazy - buď to a nebo jsem ty dotazy stačila za tu dobu, co jsme byly s Berenikou oddělené, zapomenout. Využila jsem vzniklého ticha, abych se optala na plány do budoucna. Všimla jsem si, že Destiny mi naservírovala o krapet menší porci než obvykle... nevím jak u nás, ale u vás už to teda začíná být cítit. Neměli bychom vyrazit pro zásoby? , navrhla jsem.

"eM, právě proto jsi tady i tvůj přítel z Insignie," šibalsky jsem na ni mrkla. "Vyrazíte spolu s dvojicí z Destiny pro zásoby. Tentokrát nejen do přístavu lebek. Tam půjdete vy dva, i kvůli zásobám z Isnignie. Někdo by měl ale vyrazit pro jisotu i jinam. I když smlouvy už jsou obnovené, takže by neměl být problém."
Zamyšleně jsem si odhrnula ofinku z čela.
"Každopádně bysme neměli mít problémy, nicméně mějte se na pozoru. Mohli by nás překvapit další noční můry. Budou na nás čekat."

No na to jsem se taky chtěla zeptat - co s nimi? Totiž, oheň zřejmě absorbují, můžu se pokusit kolem nich hodně rozsvítit, ale jinak nemám nápady. A kdyby se objevil zase někdo "vyšší" jako Isabel? Nejsem bojovník, nemám páru, jak se v takovém případě zachovat. Můžu po nich tak nanejvýš pálit ohněm, ale co když jim to nic neudělá nebo to nějak odrazí? Viděla jsem, jak bojoval Matt. To já prostě nezvládnu, shrnula jsem své obavy z nadcházející mise. Měla jsem zase pocit, že mi chybí alespoň minimální instruktáž. Proč mi někdo nemohl říct, co mám s těmi svými schopnostmi dělat? To jsem to měla zkoušet za pochodu? Co když se spletu a někdo v mém okolí to odskáče?