Jídelna a kavárna

First topic message reminder :

Snad nejoblíbenější místnost všech hladovců. Tato místnost slouží jako jídelna, ale zároveň i jako cukrárna, kavárna a mnoho dalšího v jednom. Děli se na dvě pomyslné části. První je samotná jídelna, ta se skládá ze dvou velkých stolů, které jsou hned vedle sebe a oba jsou obklíčeny šesti židlemi.
Na každém stole je vždy nějaká dekorace ať už ve formě mísy s ovocem či zeleninou, nebo nějakou květinou. Pokud si někdo přisedne k tomuto stolu a pomyslí na to, co si přeje k jídlu, Insignia mu to s největší pravděpodobností splní. Ani o zbytky a nádobí se není třeba starat. Ty zmiznou stejně tak, jak se jídlo objeví.
Druhou pomyslnou částí je jakási odpočívárna na druhém konci pokoji. Ta se skládá z velkého koženého gauče, pár sedaček a kupu pohodlných polštářku. Ve středu toho všeho je konferenční stolek, který je prosklený. Pokud nemáte hlad, ale chcete jen něco dobrého zakousnout, či si dát lahodný nápoj, nenajdete lepší místo. Navíc je jedna stěna jídelny prosklená, takže se můžete kochat krásami vesmíru.

"Tak se jmenuje? Páni, ani jeho jméno pořádně neznám... Měl bych se stydět... Ale nestydím se, on taky ne. Pravděpodobně někoho zabil v afektu, když zjistil, že jsem kapitánem já a ne on...
Ale není zas až tak špatný, jen poněkud hodně... Jak to říci...
Houževnatý? Zvláštní? Prostě je svůj, a tak to asi má být."
Vzpomněl jsem si na něj a tím jsem to raději ukončil.

"Prosím to vykání... Trhá to uši, připadám si jak nějaký ministr..."
Trošku jsem se zamračil, věděl jsem, že to nemyslí dobře, ale mi se to opravdu nelíbilo, dělalo to ze mně něco, co jsem nebyl.
"Ale jistě, že můžeš... Na Destiny jsem byl jen pár dní, možný 5?
Pokud nekecám. Prostě jsem se tam objevil a bloudil jako tělo bez duše po lodi a uvažoval, kde to vlastně jsem a proč tam jsem... Pak jsem potkal eM a ta mi vše více přiblížila a byla i u toho, když se mé schopnosti prvně projevily.
No a o několik dní po mém nástupu se objevila Isabel... Tehdy se projevilo menší vylepšení mých schopností, proměna, kterou už jsi viděl. No a popravdě, pak se toho semlelo moc, objevil se ten chlap a já byl ze dne na den kapitánem, jen tak. Ani jsem nevěděl, že existuje nějaká další loď...
Toť vše..."
Konstatoval jsem suše, jelikož na tom nebylo nic vzrušujícího.

"Insignia by měla na několik týdnů vydržet, takže se budeme moci držet jen na lodi a já bych za to byl i vděčný."
Přejel jsem prstem po hraně šálku.
"No a co se týče dění potom, doufal jsem, že se to na čas trochu uklidní a já budu moci promluvit k vám všem a vysvětlit, jaká situace je kolem. I když už to asi všichni ví, tahle loď šíří klepy rychlostí světla.
Ale každopádně takhle to bude oficiální. Chtěl bych všechny upozornit k opatrnosti a vyzvat je i k tomu, aby se zlepšili ve svých schopnostech, pokud to bude možné. Jinak mám v plánu se setkat s kapitánkou, jakmile u nich chvíli bude ta vyslankyně z Eff... Z té organizace, to jméno je děsné, lámu si na tom jazyk..."
Zaklel jsem a letmo si odplivnul, jak se to dělá u škaredých slov.
"No a to je asi tak vše."

"Hmm... Upřímně si o té jejich organizaci myslím svoje. Ten jejich vpád a ultimátum jim nezapomenu nikdy! Tím u mě skončili ještě dříve než začali.
Každopádně... Musíme najít jakousi společnou cestu."
Poslední 2 slova jsem dost zkarikaturizoval, jelikož mi nějak nešly vyslovit.
"Oni ví, co se děje kolem a my zase na rozdíl od nich umíme snít. Doteď jsem nepobral to jejich, sníme proto, abychom nesnili, protože naše sny jsou noční můry... Je to složitější než křížovky v novinách."
Protočil jsem oči.
"Takže asi tak no, uvidíme, kdy se ozvou příště..."

"Jo, tak to je nad mé chápání, bráně a portálům zatím ještě moc nerozumím, takže tahle otázka pravděpodobně zůstane nezodpovězena.
Kapitánka říkala něco, že zdejší brána nebyla dlouho používána, takže by se mohlo stát, že by nás zavedla někde úplně jinde, pravděpodobně proto neriskovali přímý spoj se zemí, mohly by nastat komplikace, ale jaké...
Těžko říct."
Zakroutil jsem rameny a začal se pomalu zvedat.
"No, pokud mě omluvíš, myslím, že je čas, abych zase něco dělala a nezašíval se tady. Takže přeji příjemný zbytek dne a já zase někam zmizím."
Letmo jsem se usmál, vstal a přešel ke dveřím.
"Zatím."
Letmo jsem mávnul a zmizel na chodbě. (Přesun)

Po dojedení chutného, zrelého manga som vstal do stola a zasunul za sebou stoličku.
"Čo by som len dal za to, ak by tu bol bazén!"
Vykĺzlo zo mňa, mal som totiž chuť si ísť zaplávať. Aj keď je pravdou, že vďaka mojej schopnosti si ja môžem zaplávať, avšak len vo vzduchu, no a to je trošku iné. Avšak, na teraz v pohode postačí. Po aktivovaní svojej techniky druhej úrovne, som dostal svoje telo do bezváhového stavu a odlepil sa od zeme. Na to som "doplával" k dverám, ktoré som otvoril a "vyplával" som na chodbu.
(presun)

Zo spŕch priamo do jedálne. To bola moja cesta. Potom ako som prešiel dvermi a usadil sa v jedálni pri stole, objavil sa predomnou tanier. Černohorský rezeň so zemiakmi.
"Mmm."
Vyzeralo to chutne, tak som ani neváhala a rovno sa do toho pustil. Po chvíľke jedenia na stole zostal už len prázdny tanier, ktorý hneď aj zmizol. Objavil sa však pohár s vodou, čistou. Vodu som vypil a vstal. Ako som zasunul stoličku, pohár sa vyparil a ja som mohol opustiť jedáleň dobre najedený.
(presun)

Cereálie dávno zjedené... vďaka mlieku, ktoré bolo k nim, som sa cítil veľmi nasýtene. S úsmevom som sa postavil a zasunul za sebou stoličku. Zasa som sa porozhliadol po prázdnej jedálni. Dnes som nikoho nestretol a pripadalo mi to divné!
Čo sa stalo? Nikoho nikde niet... snáď sú všetci v poriadku. Veď ak by sa niečo stalo, loď ma predsa upozornila nie?
Trošku menej spokojný som prišiel k dverám a otvoril ich. Nazrel som do prázdnej chodby a potom opustil miestnosť.
(presun)

Sadla som si za stôl a pustila sa do jedla, čo mi prichystala Insignia. Popravde, ani neviem, čo to bolo. Ešte som sa úplne nezobudila. Chrúmala som pokrm a popri tom som sa mysľou ešte túlala v sne, ktorý si ani nepamätám.
Cherryl si urobila pohodlie pri mojich nohách.

"Eh, ahoj," pozdravila som a usmiala sa.
Už hodnú chvíľu som mala dojedené a len tak tu sedela. Keď prišiel Matt, vrátila som sa mysľou do reality.
Predo mnou sa zjavil olúpaný a nakrájaný pomaranč. Pomaly som sa doň pustila.
Keď zbadala Matta Cherryl, ihneď sa dožadovala jeho pozornosti.

"Roztržito, povedala by som," povzdychla som si,"A ty?"
Dojedla som pomaranč a predo mnou sa zjavil kúsok čokolády. Pustila som sa do nej a za chvíľu po nej nebolo ani stopy. Mala by som sa krotiť, heh...

"Hm, dajme tomu, že som takmer stratila samú seba," zasmiala som sa, "Rozprávať sa so zvieratami, je niekedy dosť nebezpečné." Dodala som ešte zamyslene.
Pozrela som na Cherryl. Vyzerá to, že sa skamarátili. Usmiala som sa a rozmýšľala, čo by som si ešte dala, no potom som si to radšej zakázala. Nebudem vyjedať loď.

Videla som, že nad tým premýšľa.
"A ty sa máš ako? Ešte si mi to nepovedal," spýtala som sa ho, aby som ho odviedla od rozmýšľania nad tým, čo som mu povedala. Nemusí vedieť, že som takmer zdivela, alebo čo sa to so mnou dialo.
Hm, možno by som si ešte dala minerálku, nie, radšej džús. Zjavil sa predo mnou pohár pomarančového džúsu aj so slamkou. Vzala som ho do ruky a pomaly pila cez slamku.

Vošla som do jedálne a kráčala som tak aby ma nikto nevidel. To sa chceš schovávať večne Ell? Veď sa im aspoň pozdrav! A-ale čo keď zareagujú nejak otrávene? Nechcem byť otravná... Urob to! Otočila som sa teda na Matta a Momo a usmiala som sa. "Ahojte!" Zamávala som im a pomaly som k nim kráčala. Sadla som si k Momo a znova som si v duchu nadávala prečo som sa najprv nespýtala. "Umm? Deje sa niečo? Ste nejaký...napätý..." Poviem potom keď si ich oboch prezriem.