Přístav lebek

First topic message reminder :

Brána. To je jediné slovo pro přístaviště, které ho zcela charakterizuje.
Nachází se kupodivu hluboko ve skále. Daleko od vody v jeskyni, z níž vede jen jedna cesta ven. Přístav pro ně se nachází směrem k přednímu východu jeskyně. Ten je ovšem přibližně čtyři stovky metrů nad zemí, která dál pokračuje v propast.
Z druhé strany přístavu je ona pomyslná cesta.
Brány. Lemované prastarými kořeny stoletých, ne-li tisíciletých, mohutných stromů. Je jich tu nespočet.
Každá brána je doplněná krátkým popisem. Stačí projít a místo nárazu do skály se ocitnete někde jinde. Jen jedna brána vždy vede zpět do přístaviště k lodím. Ty ostatní vedou na místa, o kterých se mnohým ani nesnilo. Některé brány jsou neprozkoumané, jiné rozbité. A ty, které fungují vás mohou zavést tam, kde nebudete žít dlouho. Nicméně pořád je tu několik desítek funkčních bran vedoucích ke vzdáleným městům i planetám.

Jakmile projdete bránou, objevíte se v kruhu na opačné straně. Pak už je jen na vás, jestli najdete bránu i na onom místě. Pokud ne, či je-li rozbitá, může se stát, že se nikdy nedostanete zpět.

Nicméně vzhůru. Vzhůru, vzduchoplavci, do přístavu lebek.
Vzhůru ke slávě bran.

Nervózně jsem postávala před bránou.
Eserath již prošel, ale Dee jsem ještě nikde neviděla. Stejně tak se mi ztratil Phate. Zdálo se, že budu muset projít a zavřít dveře za sebou. Má netrpělivost se stupňovala s každou minutou a téměř dosahovala maxima. Ty dva opozdilce zřejmě čekalo pár výtek.
Když se odvolá akce, znamená to, že se odvolává hned a s konečnou platností...

Přecházela jsem před bránou jako lvice v kleci.
Chtěla jsem se stavit i za Ellou, ale zjevně jsem tu měla souzeno ještě zůstat. Dát jim ještě alespoň šanci přijít a stihnout průchod. A nestihnou-li ho...
Ach, ti pošetilci... Neuvědomují si, jaké nebezpečí tu číhá na osamělé chodce...
Další věc, ve kterou jsem doufala bylo, že všichni ostatní jsou již na palubě.

Na mieste, kde sa práve nachádzala Berenika, z ničoho nič zafúkal mrazivý vánok. Dokonca i v osobe úrovne kapitánky lode, ako je Berenika, to zvláštne cítenie s najvyššou pravdepodobnosťou vzbudilo tú najprimitívnejšiu ľudskú emóciu - strach. Nemusel byť však nijak podmienený, vonkoncom nie nadarmo sa hovorí, že v sebe každý z nás schováva nejaký ten šiesty zmysel.

Berenika nemala najmenšiu šancu predvídať, čo sa stane a aj keby sa bola obzerala navôkol, nevidela by nikoho prichádzať, nezaregistrovala žiadnu abnormalitu, snáď až na jeden veľmi neobvyklý, no v tejto chvíli neovplyvniteľný znak. Farba obrysov tieňa, ktorý vrhala, bola neprirodzene krvavo červená.
"Mmmm - mm - mmmm - mmmm," tlmené hmkanie na akúsi takmer hororovú melódiu sa jej rozliehalo v ušiach. Teraz si už mohla byť skutočne úplne istá, že to neveští nič dobré. Niečo sa blížilo a nech už to bude čokoľvek, rozhodne nepôjde o nič, čo by bolo možné brať na ľahkú váhu...

Vzhledem k tomu, že jsem byla nervózní jsem si prvně zvláštního mrazení v těle nevšimla. Až když se pocit blížil. V hlavě se mi rozezněly poplašné zvony.
Pokusila jsem se znovu převzít nadvládu nad svojí schopností. Nedařilo se.
Vody ve vlhkých jeskyních bylo příliš na to, aby schopnost fungovala. Stála jsem zády přímo před bránou. Nehodlala jsem nic pustit na loď. Nic, co ve mě po dlouhé době vzbudilo strach. Bývala jsem netrpělivá a s nervy v koncích, ale i tak pro mě tenhle pocit byl neobvyklý. Byl jiný než obvyklý strach o přátele či loď. Pravděpodobně s příměsí něčeho speciálního. Neidentifikovatelný pocit, který se ani strachem nazvat nedal. Srdce mi párkrát zabušilo rychleji, než jsem se dokázala alespoň částečně ovládnout. V mých očích však přesto byl nějaký ten záblesk hrůzy.

Rudá barva mého stínu se mi zdála příliš nenormální i na nevyzpytatelný svět Snílků. Zvuk, který se mi rozezněl v uších jsem sice dokázala ztlumit, ale nedokázala jsem potlačit náhlý závan bolesti, když jsem se o to pokusila. Někdo přicházel. Něco přicházelo. Zjevně to bylo nebezpečné. Ale nemohla jsem tu členy své posádky nechat jen tak.
Nádech, výdech... Hruď se mi zvedala a klesala v mírně nepravidelných intervalech. Pokud by mě cokoli ohrozilo, propadla bych se do brány a tím ji uzavřela. A vystavila zbývající členy mé posádky hrozbě, ke které sama vzhlížím se strachem. Děsivá volba. Čelit neznámé hrozbě a nechat ostatní v případě mé smrti naprosto bezradné? Nebo téměř jistě obětovat dva členy posádky?

Vzhlédla jsem znovu a hledala jakoukoli známku dalších nesrovnalostí.
Ať to bylo cokoli, zdálo se mi, že se to objeví brzy.

Rozhodne bolo neskoro na to čokoľvek skúšať. Približovalo sa to, bolo to čoraz silnejšie a silnejšie a keď už to vyzeralo, že sa Berenike stane niečo veľmi, veľmi zlé, z ničoho nič všetko zmizlo. Pohmkávaná melódia, neobvyklá farba tieňa, strach, absolútne všetko, ako keby sa práve zobudila zo sna.
"Prečo na tomto mieste nekvitnú ruže?" preľakal z ničoho nič Bereniku detský dievčenský hlások spoza jej chrbta, poťahujúc ju za rukáv. Pohľad, ktorý sa jej ale naskytol, pravdepodobne nespĺňal jej očakávania.

Tmavovlasé dievča s hnedými, takmer až neprirodzene červenkastými očami, upriamiac na ňu svoj nevinný pohľad. Vyzerala celkom obyčajne, odetá v čiernych rozkošných šatičkách s výrazne odlišným bielym golierom okolo krku. Za miernu abnormalitu by sa však dal považovať fakt, že dievča pôsobilo absolútne neemotívne, neprejavujúc ani len malinký náznak zmeny výrazu v tvári, alebo nebodaj tóniny v hlase. Takmer ako keby na ňu prehovoril robot, avšak veľmi roztomilý robot.
"Hľadala som všade, ale nikde nič," dodala skleslo, čo na nej však nebolo veľmi poznať, keďže skleslo pôsobila už od začiatku. Mnoho ľudí by si pri tejto skúsenosti myslelo, že sa jedná o ducha. Čo sa však preháňalo hlavou Bereniky bolo pre dievčatko záhadou.

Růže... Krásné to květy...
Sama pro sebe jsem se ušklíbla, když pocit okolo mě sílil a já překonávala počáteční šok. Děvčátko, jakým nepochybně ona byla, bych nečekala.
Proč tu vlastně nekvetou růže?
Nevím, jak mne donutila položit si několikrát tuto otázku, když mi srdce v hrudi ještě bilo rychleji než bylo správné. Červené oči, tvář téměř bez emocí... Znervózňovala mě. Bylo v ní cosi temného, co by se nemělo dostat na loď. A ona teď stála v bráně jako kdyby se do ní chtěla kdykoli propadnout a zmizet v chodbách Destiny. To jsem ale nesměla připustit, dokud jsem nevěděla, o koho se jedná.

"Možná, že je třeba tentokrát růže hledat duší místo očima. Třeba je v ní najdeš." necítila jsem se v tomto postavení obzvláště dobře, ale prozatím mě uklidnilo, že mám před sebou jen malou dívku. Kterou jsem nechtěla podcenit, ale podlehnout falešnému pocitu bezpečí je pro lidi tak snadné. Obzvláště ve chvílích, kdy se to nehodí.
"A možná dřív, než začneš hledat, bys mi mohla prozradit své jméno..." nechala jsem větu viset ve vzduchu a s napětím očekávala odpověď. Netušila jsem, co si o ní myslet. Strach, klid, žádné emoce, deprese, nevinnost... Byla jsem zmatená.

"Meno?" zopakovala pomaly a pootočila hlávku k ľavému ramenu, ako keby od nej Berenika žiadala výsledok zložitej matematickej hádanky.
"Isabel," vyslovila po nejakej tej chvíli nesmelo.
"Delicia Isabel. Delicia pochádza zo španielského slova s významom "rozkoš", alebo "túžba"," podarilo sa jej zo seba napokon dostať súvislú vetu.
"Vystihuje ju krvavo červená farba ruží. Mám ruže rada, rovnako tak ako červenú farbu a všetko s ňou spojené," vysvetlila a svoj pohľad upriamila na zem.

Behom tejto pomerne neobvyklej konverzácie sa však objavovalo čoraz viac a viac rušivých elementov v okolí každého jedného predmetu, ktorý vrhal tieň. Šlo ale o nepatrné pohyby, ktoré nebolo vôbec jednoduché si behom rozprávania všimnúť. Aspoň do doby, než dievčatko zdvihlo svoj pohľad zo zeme a opakovane prehovorila.
"Moja duša je slabá, nemôžem sa na ňu spoliehať, preto by som bola veľmi rada, keby ste mi pomohli nájsť ružami posiatú záhradu. Obávam sa však, že hoci sa ja vzhľadom na uspokojenie spred niekoľkých hodín dozadu dokážem udržať na uzde, "oni" toho schopní nebudú a nanešťastie ani ja nemám dostatočne vysoké právomoci a schopnosti na to, aby som ich bola schopná zastaviť potom, ako si vyhliadnú obeť s obzvlášť chutnou dušou. Je mi to ľúto," prehovorila naposledy a z okolitých objektov doslova vyskočilo niekoľko zvláštne vyzerajúcich čiernočiernych kreatúr.

Chvíli se mi konverzace zdála obvyklá. Klidná, přívětivá. Ale příměs děsu nemizela. Opatrně jsem se během její řeči posouvala. Krok za krokem. Chtělo jsem to být já, kdo bude blízko k bráně.
Zahradu plnou růží?
I při jejím hlasu ve mě již trnulo. Mráz probíhající celým mým tělem se stával nepříjemný. Možná za to mohla má schopnost, možná jsem měla prostě strach.

Několikrát jsem otevřela ústa, ale nikdy jsem nepromluvila.
A pak se objevily stíny. Nedokázala jsem je nazvat jinak. Přimhouřila jsem oči a couvla. Zády jsem se dotkla vlnícího se povrchu brány.
Stihnu ji uzavřít v čas? Nebo ji mám uzavřít odtud a znemožnit průchod i sobě?
"Kdo jsi?" pronesla jsem konečně pár slov.
Když jsem měla nebezpečí před sebou, vypadalo vše konečně promyslitelně. Méně tajemství. A asi milión jich ještě zůstával.
Přiložila jsem dlaně ke spánkům a s očima upřenýma na tvory jsem se pokusila do substance stínů vepsat jednoduchý příkaz, myšlenku. A to na chutnou duši. Nezměnila jsem nic rozsáhlého. Jen jsem se snažila donutit je myslet si, že "ona je já" Že jsme si vyměnily místa. Jednoduchá myšlenka. Do její mysli jsem přidala trochu oné "vůně" síly. Zapletla pár myšlenek. Vyjma mrazu mi teď do těla vystřelovala i nekonečná bolest spojená s používáním mé techniky. A přitom ti tvorové byli jen stíny a já měla pocit, že veškerá snaha byla jen plýtváním silami. Chtěla jsem se co nejdříve propadnout do brány.

Situácia sa očividne vymykala kontrole. Ako náhle však dievča spozorovalo, že sa Berenika o niečo snaží, natiahla ruku od svojho tela a pootvorila ústa. To, čo sa rozozvučalo okolím, skutočne nemožno pomenovať. Pripomínalo to akýsi zvláštny, šeptavý, no napriek tomu pomerne hlasný jazyk.

"Prosím, nerobte nič, čo by ste mohli oľutovať. Len veľmi nerada by som sa do toho miešala," prehovorila konečne normálne. Bola však pomerne prekvapená, že hoci tieňom dala rozkaz ukončiť to rýchlo, poslúchli ho síce, no zaútočili na ne obe. Dosiahnuť totiž, aby neútočili na nikoho, bolo nemožné, keďže sa jednalo o nemysliace bytosti. Tým, že im Berenika podprahovo poplietla, čo presne majú ničiť, vrhli sa na všetko v dosahu. Výraz v tvári dievčaťa sa však nijak závratne nezmenil, jednoducho príkaz odvolala.
"Španielská grófka, Isabel Delicia, zberateľka ruží. Skutočne ste ma nepotešila hraním sa s mojimi kamarátmi. Mohla by som vás na mieste pripraviť o život, ale to by mi ďalšiu rozkoš už neprinieslo," vydýchla si sklamane, hoci to ako obvykle nebolo poznať.

"V tom prípade to skúsime rovnakou cestou ako vy, hraním sa s našimi kamarátmi. Zaujímalo by ma, či ma tamtá brána zavedie k záhrade, ktorú hľadám," všetko sa udialo prirýchlo. Než totiž Berenika mohla čo i len stačiť zareagovať, dievča bolo fuč, skoro ako keby sa nič z toho ani nestalo. Nepríjemný pocit nebezpečenstva tak isto vymizol a všetky tiene sa vrátili na pôvodné miesta. Keby si ale Berenika dala dva a dva dohromady, mohla vyvodiť iba dva závery. Buď sa jednalo iba o akúsi zvláštnu víziu, alebo sa všetko skutočne stalo a dievčatko využilo krátky okamih jej nedostatočnej pozornosti k tomu, aby sa dostalo do brány. Ktorej z týchto verzií bude veriť je však iba na nej...

Jakmile se stíny vrhly proti nám oběma, zaplavil mou mysl na okamžik pocit vítězství. Sice mě to mohlo stát mnoho, ale nebyla bych v tom sama. Odevzdaně jsem povzdechla a připravila jsem se na útok. Nepřišel. Odvolala je. Nějakým způsobem mi to přišlo spíše špatné, než-li dobré. Tohle mohlo ohrozit mnohem víc. Ohrožení se tím dle mého jen stupňovalo.
Díky bohu za včasný odchod většiny... Kdyby tu zůstaly, dopadlo by to nejspíše ještě hůř...

Jakmile začala mluvit o bráně, zatrnulo ve mě.
Nicméně stála jsem zády u vlnivého vzduchu a zabírala celý prostor, takže jsem brala jako nemožné, aby prošla. Nadechla jsem se a než jsem stačila cokoli říct, srdce jako kdyby mi vynechalo dva údery. Byla pryč. Jednoduše pryč a její slova nevěstila nic, co by pro mě bylo dobré. Právě naopak. Neviděla jsem, kam zmizela, ale brala jsem jako pravdu to, že skončila do lodi. Netušila jsem jak, protože jsem stála v bráně, ale... Co kdyby.
Dee i Phate již bránou zpět na loď prošli před jejím příchodem. Jako kdyby mi něco na tu chvíli zatemnilo mysl. Jemně jsem skousla spodní ret a na čele se mi utvořilo pár vrásek, když jsem se zamyslela. Trvalo to jen vteřiny. Mráz, který mi ještě naposledy přeběhl po zádech jsem rychle setřásla a propadla jsem se do brány.

(Přesun)

Prošla jsem bránou a zjevila se na druhé straně. Pořádně jsem se nadechla. Ten nepříjemný zatuchlý vzduch se asi nikdy nezmění. Jen pár metrů od brány jsem zmerčila bandu zvědavců. Poupravila jsem na sobě kabát, který jsem si pro tuto příležitost vybrala, a rychlým rázným krokem jsem k nim přikročila. Hej, ty, oslovila jsem nejbližšího. Potřebujeme zásoby a spěcháme. Tak byste se do toho měli dát. A když budete rychlí, zacinkala jsem měšcem, schovaným v kapse, možná bude i odměna. , dodala jsem měkčeji.

Pak jsem se otočila po přístavu. Všechno tu těkalo podivnou energií. Těšila jsem se, až odtud vypadneme.

Pomalým krokom som pokračoval za eM a čakal čo sa bude diať. Zostával som ticho, obdivoval som, že kde to sme. Pomaly som pokračoval bez slov.

/Sorry, že budem neskôr odpisovať..Ségra hraje hry a ja jej tu do toho skáčem takže nebudem môcť hneď odpísať. Takže fakt sorry/

Přišel jsem chvíli po nich. Rozhlédl jsem se kolem. Tohle místo mě fakt nahánělo nepříjemný pocit. Podivně to tu páchlo, mělo to stejnou pachuť jako přístavy u mě doma v Portugalsku. Ale přeci jen tam bylo i něco jiného. No čekal jsem než s nimi eM domluví a stále jsem doufal že vše bude v pořádku.

Vítej v Přístavu lebek, usmála jsem se trochu ponuře na přišedšího Pietroviče, když jsem viděla jeho poměrně ohromený výraz. Úsměv jsem ale raději rychle schovala, neměla jsem pocit, že by bylo dobré příliš upozorňovat na svou dobrou povahu. Posadila jsem se na patník a sledovala, jak místní cháska bleskurychle přináší bednu za bednou. Snad to nebude trvat dlouho, rozhlížela jsem se po okolí a kmitala očima z místa na místo, aby mi nic neuniklo.

((v poho, tady se toho teď asi stejně nebude moc dít))

Když se ke mně Kae i Pietrovič přidali, rozhodla jsem se pro menší zaškolení. Informací nebylo nikdy dost. Takže, mluvila jsem polohlasem, aby nás nikdo neposlouchal. V přístavu je to poněkud středověk. Mají tu své způsoby a své životy, nezasahujte do nich a radši se tvařte jako by to bylo naprosto normální. Nedívejte se do země, tadyti nás nemají v lásce, ale berou nás trochu jako svou šlechtu nebo co. Neukazujte schopnosti, pokud to nebude nezbytně nutné. Nevím proč, ale Berenika mluvila o tom, že by se jim to nemuselo líbit, a kdoví jaké mají prostředky proti nám. Nechci to zkoušet, kladla jsem oběma na srdce a neustále sledovala kmitající poskoky. Za normálních okolností bych vám dala rozchod, je tady hostinec, kde se nedá žrát, ale pivo mají docela fajn, uchechtla jsem se. Je tady i město a snad je toho tady víc, ale tohle nejsou normální okolnosti. Nechci se tu zdržovat a rozhodně si nemyslím, že bychom se měli dělit. Takže prostě počkáme, až bude naloženo, a pak půjdeme, ju?, podala jsem návrh.

Dobrá...budu rád doma co nejdříve... řeknu s úsměvem poté co si vyslechnu informace o přístavu a našem plánu. Pak se zadívám kolem sebe. Chlapíci z přístavu přenášely bedny. Snad se za chvíli konečně dostaneme domů. I když jsem z tohoto místa cítil neklid byl jsem podivně klidný. Možná proto že budu za chvíli doma.
Copak asi dělají...doufám že jsou v pořádku...něco mi říká že ano, ale přeci jen si myslím že jsou z našeho dlouhého odloučení nejistí jako my.. pomyslím si a čekám až budou mít práci hotovou.

Neboj, všechno půjde podle plánu, pohladila jsem Kaemona po předloktí, protože na rameno jsem mu takhle v sedě nedosáhla. Nevím to samozřejmě úplně najisto, ale poslední dobou mívám takové zvláštní pocity... řekla bych tomu intuice. Prostě třeba cítím, jak se cítí někdo jiný, nebo že se blíží nebezpečí. A teď zrovna, není to úplně růžové, ale myslím, že stíny tu momentálně nejsou. A i kdyby byly, jsme na ně připraveni, špitla jsem a pod kabátem mu ukázala prsty ovinuté plamínky. Tak, aby to nikdo jiný nemohl vidět.

Usmial som sa. Ďakujem pekne za také miesto. Vedel som, že to tu nebude ružová záhrada. Ale je to tu fakt divné. pomyslím si a pozeral som na eM."Okej, rozumiem. No to zaleží hlavne na tebe. Ja som tu len pešiak. Dúfam, že všetko pôjde ako má." usmejem sa a poškrabem na hlave. Pravdou bolo, že sme boli fakt pripravený. No nikdy nehovor nikdy.

Když se mě eM snažila uklidnit povedlo se jí to. Byl jsem rád že tu byla, že tu byl někdo komu mohu věřit. Věřím že ten nepříjemný pocit je pouze z toho místa... řeknu když však poté uvidím že je připravená chci k tomu něco připomenout ale zarazím se když si vzpomenu na varování o schopnostech. Usměji se na ní a dá pozoruji situaci. A jsem připraven v případě nouze být užitečný.

Já to tu taky nemám ráda, to není důvod cítit se nějak... méněcenně. Komu by se tady mohlo líbit, odfrkla jsem si a rozhlédla se. Všude samá špína a jaksi mrtvolné ticho. Jen banda prapodivných cápků kmitala nohama, jak nám spěšně nakládali bednu za bednou, ale jinak tu vůbec nikdo nebyl. Až podezřelé ticho.

Jeden z mužů v divně tvarované čepici na mě udělal znamení, podle nějž jsem pochopila, že už budou končit. Kývla jsem nazpět a otočila se na kluky. Tak to šlo celkem rychle. Co peníze s lidmi neudělají..., podotkla jsem se promnula si ruce. So far so good. Ještě bychom to mohli zvládnout zpátky na Insignii k večeři, sytila jsem svou představivost pěknými myšlenkami.

Yatta...konečně domů... plesalo mi srdce radostí...
No jo peníze jsou vždycky nejlepší motivace... řeknu s úšklebkem když vidím že už mají práci hotovou. Očividně se těšily na příplatek který jim eM byla schopná uvolnit. A mám ještě dotaz...jdeme rovnou každý na svou loď? zeptám se zvědavě protože informace o cestě dostala hlavně eM.

Zasmejem sa."No takže už je koniec? Nejako rýchlo to prebehlo. Bez problémov. Až priveľmi dobré." usmejem sa, no trochu vážne. Nečakal som, že to pôjde tak ľahko a rýchlo.

Oukéj, tleskla jsem dlaněmi a vyskočila, když se ke mně ten podivný týpek přikolébal a tvářil se dost nedůvěřivě. To ušlo, i když mohlo to být i rychleji. No ale dobrá, zamrmlala jsem, zalovila v sáčku a spustila mu do nastavené dlaně maličký kamínek. Muž se zatvářil téměř zděšeně, takže mě napadlo, že něco tak drahého asi ještě neviděl, ale co už. Hlavně že jsme mohli odejít. Pokynula jsem tedy na Kaeho a Pietroviče, abychom se domluvili, co dál. Asi bude nejlepší doprovodit tady Pietroviče na Destiny a ujistit se, že zásoby prošly v pořádku. A odtamtud bych zadala symboly pro návrat na Insignii. Může být?, směrovala jsem otázku spíš na Kaemona, zatímco muži z přístavu nakládali poslední bedny a div si u toho nohy nezpřeráželi, jak pospíchali.

Já jsem pro... řeknu s úsměvem. Hlavně že máme hotovo, a zásoby by měly být na lodích...tak můžeme vyrazit? řeknu možná trochu více nedočkavě než bych měl v plánu ale co. Už se těším domů tak proč to schovávat, navíc vím že eM to cítí stejně, že v tom nejsem sám.

"Nechcem vás veľmi zdržovať. Ale keď hovoríš, tak fajn." poviem, lebo som si pripadal ako piate koleso na voze. Trochu som sa pousmial a znova poškrabal sa na hlave. Važne to išlo až priveľmi rýchlo.

Upřímně jsem se rozesmála, když jsem viděla Kaemonovu netrpělivost. Já myslím, že můžeme. Překráčela jsem si to od patníku zpátky k bráně, kde jsem pokynula místním na pozdrav, pak jsem se ještě jednou rozhlédla, zda nás někdo nesleduje. Tak až po vás, pánové, pokynula jsem oběma.