Společenská místnost

First topic message reminder :

Místnost osvětlená několika svícemi. Leží v srdci celé lodi, takže světlo z venku sem téměř neproniká.
A právě to zde vytváří útulnou, klidnou atmosféru vhodnou k zasnění.

Naleznete zde klavír jen o něco menší než v Tanečním sálu, šachovnici, stoly a židle.
Společenské hry, zdobené hodiny a hvězdná mapa na stěně... A je tu toho mnohem víc.
Dále zde visí seznam všech členů posádky spolu s čísly jejich pokojů, ve kterých je můžete navštívit.

Usměji se "Nejen Ty,klidně Vám postaví balistickou raketu,když mi dáte materiál a čas,jsem vojenský Inženýr,konstruktér,tedy byl jsem na zemi" zasměji se.

"Ale zvládl bych i více použitelnější věci,třeba fén,kávovar...jen mít nákres" poznamenám s úsměvem.
Přišla další osoba,kterou,už jsem na lodi zahlédl,lehce jsem ji kývnutím pozdravil.

Takže inžinier. Hm....vojak. Zaujímavé. Bude to pravdepodobne vycvičený človek ako to býva u armády. Disciplína. pomyslím si a pozriem naňho. Akonáhle prišla ďalšia osoba, tak som zdvihol ruku na znak pozdravu a povedal:"Zdravím."

"To mne těší," odvětila jsem spokojeně. "A doufám, že se ti tu bude líbit i nadále. Co se týká denního pořádku, není tu. Cvičíme své schopnosti a občas zastavíme na zajímavých místech, abysme doplnili zásoby."
Všimla jsem si nově příchozí osoby a otočila se sotva ve chvíli, kdy začal mluvit.
"Krásný den, Wile," zavrněla jsem. "A prosím, tykat. Jednání... Dopadlo vlastně dobře. Ještě nás čeká jeho opakování, ale myslím, že již nebudou problémy. Kapitán Insignie se mnou vyrazí na Zemi, abychom mohli kontaktovat jednu organizaci. Pak se vrátíme a budeme pokračovat ve cvičení schopností."

Měla jsem co dělat, aby jsem nezačala nadšeně poskakovat na místě, jako malé dítě na pouti.
"Vážně?! Skutečný inženýr? To je úžasné! Elektonika mi nikdy moc nešla..." zasnila jsem se na chvíli. Pak jsem ale rychle trhla hlavou a začala jsem zase věnovat pozornost jemu.
"A co by jste dokázal ještě sestrojit?!" zeptala jsem se ho nadšeně. Všechno ostatní šlo pro teď stranou.
Zdravím, mávla jsem ještě na Willa, ale pak jsem se zase plně zaměřila na Olafa.

Will si vyslechl Bereniku a na tykání se jen pousmál "mile rád, ale bohužel můj respekt k autoritám a hlavně kapitánům mi to nedovoluje, ale pokud budete chtít a nebude vás to urážet, mile rád si s vámi budu tykat" řekl a pak dodal "tedy s tebou" řekl a když se zmínila o jednání, tak ho to docela zajímalo "zvláštní někdo kdo se sem dostal jako ty stíny, neměl v úmyslu nám ublížit, ale zajímalo by mě co je to ta země, myslíte jako nějakou pevninu" zeptal se Will, protože jemu byl ještě název Země neznámý.

"Cokoliv na co seženu plány nebo si je nakreslím..." usmívám se nad takovým zájmem,asi mi to dělá dobře.

"Běžné potřeby dne,holicí strojky,gramofon prostě cokoliv,až po zbraně" pokývám hlavou.
"Stačí si říct,snad najdu materiál a postavím to a možná to bude i fungovat...nikdy není jistota,je třeba testovat" řeknu nadšeně.

"Země je světem, ze kterého všichni zde pochází. I ty, i když ve tvé době možná ještě nebyl zcela známý a přístupný veřejnosti. Je to celý tvůj i můj skutečný svět. Jen v jiném čase," pokusila jsem se to vysvětlit co nejlépe.
"Nevím, jestli jsem tou autoritou, kterou je dobré respektovat. Jsem jen průměrný kapitán a člověk jako každý jiný. V srdci máš stejnou vůli snít jako já."

"Schopnosti?" poviem nahlas dosť zamyšlene."Aké schopnosti? Mám aj ja nejaké schopnosti?" poviem. Rozmýšľam akú schopnosť by som mal. Lietanie, síla, rýchlosť, neviditeľnosť. Bolo to pre mňa niečo neskutočné. Chcel by som aj ja mať nejaké schopnosti. To by bolo."Na zem? Aj my prídeme na zem?" poviem znovu zaujato."Ah...prepáč....veľa otázok ja viem. Len proste je to pre mňa niečo úplne nové. Také nezvyčajné." poviem a pozriem na Bereniku, trochu s úsmevom, no vidieť, že ospravedlnenie som hovoril dosť vážno.

Zářivě jsem se usmála.
"Vážně?! To je úžasné! Poslední dobou jsem vyrobila spoustu nákresů a..." na chvíli jsem se zamyslela a pak jsem trochu posmutněla.
"... ale na žádném není použita jakákoliv elektronika a mechanické věci zvládám dost dobře sama..." zamyslela jsem se a pohled upřený stále na Olafa mi trochu zesklovatěl. Pak jsem se ale zase vzpamatovala.
"Nevadí, stejně je to úžasné! A už jste tu něco vyrobil?"

"Po určitém čase na palubě, který je individuální, přichází Snílci na své schopnosti. Většinou je to něco, co je symbolizuje. Co mají rádi." pokrčila jsem rameny, ale vzápětí už jsem zběsile vrtěla hlavou.
"Ne, vy zůstanete momentálně na lodi. Na Zemi půjdu jen já s druhým kapitánem kvůli jednání s jednou organizací. Vy si pevnou půdu pod nohama užijete až na nějaké výpravě pro zásoby." šibalsky jsem mrkla.
"Ale bude to stát za to."

"Na zemi ano,tady zatím ne,chci sestrojit krátkovlnné vysílačky pro lepší komunikaci posádky" poškrábu se za uchem.

"Nějaké nákresy jste již nakreslila,to zní báječně" málem povyskočím radostí.
"Rád bych se na nějaké výkresy mrknul bude-li možnost" řeknu nevtíravě.

Usmial som sa."Tak dobre...och som zvedavý, aké schopnosti budem mať ja." poviem potichy. Poobzerám sa okolo seba. Rozmýšľajúc aké schopnosti budem mať.

Přikývla jsem.
"Jistě, pokud chcete můžu nějaké přinést," zářivě jsem se usmála. Pak jsem ale zase trošku posmutněla.
"Je škoda, že jste tady ještě nic nevyrobil, ráda bych to viděla."
Podívala jsem se do stropu a zamyslela se. Pak mě najednou něco napadlo.
"Což mi připomíná..." obrátila jsem se ke kapitánce "... chtěla jsem se zeptat, jestli tahle loď má něco jako strojovnu."

Will si vše vyslechl "země říkáš" řekl si Will a pak se usmál "nádherné jméno pro náš domov" řekl Will a usmál se. Pak si vyslechl to, že půjdou za jednou organizací "a je to jistě bezpečné, přece jen pokud se umí takhle dostat kam chtějí" řekl Will a pak se na ni zase podíval "a neříkala jsi, že cestovat skrze tu bránu na jiné světy je nebezpečné" zeptal se a šibalsky se usmál.

"Mám mlhavý pocit, že někdo mi tvrdil, že by se to mělo zkusit," odvětila jsem se šibalským úsměvem směrem k Wilovi.
"Nikdo to nikdy nedělal. Proto se to považuje za nebezpečné. I tak se stínům nevyhneme. Naopak, budeme s nimi bojovat. A zvítězíme."
Odhodlanost v mém pohledu svědčila o absolutním přesvědčení.

"Jistě Neige," otočila jsem se k další člence posádky, když mi položila otázku.
"Ale strojovna zde je nebezpečná. Vlastně si dělá co chce."

"Mno na Zemi jsem pracoval v týmu kde jsme vyvíjeli pancíř proti reaktivním střelám,vyvíjeli stínění proti radarovému signálu,zlepšovali ruční zbraně a mnoho dalších různých věcí" odvětím.

"Nákresy si později rád prohlédnu" dodám a posunu si brýle,které pozvolně klouzaly ke špičce nosu.

"Tiene?" poviem zaujato."To sú protivníci? Nepriatelia? Prosím mohla by si mi vysvetliť, čo je vlastne naša Alfa a Omega?" poviem a usmejem sa. Tieň, musí to byť protivník. Och... A ja nemám žiadne schopnosti.

Will se musel na Bereniku usmívat, líbila se mu, hlavně její pohled na situaci "jistě že říkal a docela jsem o tom i přemýšlel, říkala jsi, že těch bran je spousta a my musíme být v jejich dosahu aby se s nimi mohla spojit "skoro tomu nerozumím, ale aspoň mám nějakou představu. No a tak mě napadlo, proč by někdo stavěl tuhle bránu někde kde není možné přežít" položil otázku a čekal co bude.

Překvapeně jsem zamrkala. Byla jsem nadšená, že tu je strojovna, ale mojí radost hned zmařila kapitánka svým dalším prohlášením.
"Strojovna je nebezpečná?" zavrtěla jsem nechápavě hlavou.
"Ale vždyť je to přece strojovna. Jsou v ní stroje. Může být nebezpečná maximálně tak pro toho, kdo jim nerozumí, " chvíli jsem přemýšlela. Něco mi tu nesedělo. Pak mi to došlo.
"Jistě tu musí být nějaký mechanik. Nebo tak něco!"
Pak už jsem ale zaslechla Olafova slova. Nadšeně jsem se k němu obrátila.
"Vážně? To je úžasné! A z čeho byl ten pancíř vyrobený? A jak se vlastně stíní radarový signál? A jaké další věci?"
Ano, to pro mě bylo typické, nejradši bych svět rozebrala na kousíčky a dozvěděla se o něm všechno, co šlo.

"Stíny..." odevzdaně jsem povzdechla.
Za dobu, co jsem kapitánkou, už bych se mohla začít živit vyprávěním duchařských historek.
"Snílci, kteří ztratí chuť a touhu snít se stanou stíny. Nemohou z lodi odejít, jakmile jednou vstoupí. Jakmile si vybereš cestu na loď, není cesty zpět. A tak tedy ti nesnivý balancují na hranici vědomí a nevědomí. Reality a snu. A čím více se propadávají do reality, tím více se jejich vědomí vytrácí až zmizí. Postupem času se z nich stanou stíny. Prosté bytosti bez myšlenek. Nemyslí. Hledají jen duše, které by spolkly a ukojili tak pocit, že jim chybí jejich vlastní."
Upřímně jsem doufala, že jsem ho nevylekala.
"Ale úplná tma či úplné světlo je odeženou."

"Wile..." jen jsem zamyšleně skousla spodní ret.
"Není sice jiná možnost, ale pořád je to jen výstřel do prázdna. Brány byly postaveny před miliony let. Dřív než vznikli samotní lidé. Jsou tu odpradávna. A přitom některé planety už neexistují, na jiných dávno není kyslík a některé brány mohou být kupříkladu zatopené nebo pohřbené v písku. Nikdo nemůže vědět, do čeho jde."

Pootočila jsem se k Neige a chvíli jsem si ji prohlížela. Pak chlapce vedle ní.
"Myslím, že z vás dvou by byli skvělí lodní inženýři starající se o strojovnu, uvnitř níž byste mohli mít i své koutky pro dílny, co říkáte?"
Nese to sebou tisíc rizik...
"Ale nechci s vámi ve strojovně nikoho vidět. A dbejte toho, že Destiny má svou duši. Stroje uvnitř ní nejsou obyčejné. Fyzikální zákony u nich nebudou platit. Nic u nich nebude platit. Jsou... Nedomyslitelné. Pouze vysněné věci, které nelze spravovat pouhou logikou."

"Jak by řekl můj velitel..státní tajemství" řeknu s pobavením.
Tady už je to stejně vlastně jedno dodám v hlavě.

"To by bylo na delší dobu,později,až bude více času tak to můžu osvětlit" řeknu.
"Nebude přeci ostatní nudit,technickými věcmi" domluvím,protáhnu se,až to křupne.

"I když nevím jestli by tyto technologie bylo co k čemu zde" zasměji se a přemýšlím.
"Zajímavé,zákony neplatí...to by se dalo využít,při zvláštních konstrukcích které nelze uskutečnit na zemi" poznamenám ku kapitánce.

Zamyslel som sa. Buchol som ruku o ruku."Tak to ich musíme zastaviť nie? Celý svoj život som zasvätil tomu, že už žiadny človek, v tomto prípade snílek nezomrie. Smrti som videl až, až. Preto to nedovolím! Nikdy viac. Nech sa deje čo sa deje. To mi pripomína, žeby som mal začať trénovať, keď tu o tom takto hovoríme." poviem s elánom. Veril som, že keď budem tvrdo trénovať tak sa u mňa nielen objavia schopnosti ale aj budem silnejší. A pomôžem ochrániť Destiny.

Se zájmem jsem se na něj zadívala.
"Zajímavý přístup. Obdivuji tvou povahu," nadhodila jsem.
"Nehrň se ale do boje. Zatím ne. Není čas. Zbytečně by se ti mohlo něco stát. Jediný na úrovni nadřazených stínům - Nočních můr - jsem tu já. A i já je zvládnu jen s vaší pomocí. Řekla jsem to už dříve a ráda to zopakuji i teď. Jsem hrdá na to, jakou mám posádku."

Will pokyvl, že rozumí a myl docela překvapen, že brány jsou mnohem starší než lidstvo samé, ani si nedokázal představit, jak dlouho to vlastně je. Pak se, ale ozval nějaký muž o tom, že už nikdy nikoho nenechá umřít a musel se trochu usmát, ale nijak provokativně "a jak bys to chtěl udělat příteli, nevím z jaké doby pocházíte, ale v té mé lidi pořád umírali a bylo to věčné pravidlo života, které nakonec musí skončit smrtí" řekl Will a čekal co on na to.

Když jsem slyšela, co říkala kapitánka, myslela jsem, že se mi to zdá. A ona to vlastně byla pravda.
Já a inženýr?! zalétla jsem okem k Olafovi.
Nesahám mu ani po kotníky.
Pak jsem se ale zase vrátila ke slovům kapitánky. Když se dostala k té části se stroji, otevřela pusu. Vypadala jsem dost šokovaně. Pak se ale výraz roztáhl do širokého úsměvu.
"Úžasné! Napůl živá bytost, napůl stroj. Napůl vysněná, napůl skutečná," zasněně jsem se zadívala na stěnu opodál.