Společenská místnost

First topic message reminder :

Místnost osvětlená několika svícemi. Leží v srdci celé lodi, takže světlo z venku sem téměř neproniká.
A právě to zde vytváří útulnou, klidnou atmosféru vhodnou k zasnění.

Naleznete zde klavír jen o něco menší než v Tanečním sálu, šachovnici, stoly a židle.
Společenské hry, zdobené hodiny a hvězdná mapa na stěně... A je tu toho mnohem víc.
Dále zde visí seznam všech členů posádky spolu s čísly jejich pokojů, ve kterých je můžete navštívit.

Po dlhom hľadaní som dorazil sem. Uvidel som kapitánku a trochu sa natiahol. Vošiel som do miestnosti a prikráčal k nej."Zdravím, máš na mňa trochu času? Ale vidím, že si unavená, tak ťa asi nechám radšej tak, čo?" povedal som a poškrabal sa na hlave. Trochu sa pousmial aj keď som vedel, že ma skôr odmietne. No skúsiť treba všetko. Sedatíva, trochu účinkovali viac než mali. Mal som zrazu lepšiu náladu, no po chvíli nastala prudká zmena a znova som zosmutnel. Nedalo sa to len tak vysvetliť.

A...ako? Vyperie mi ju? To ma zaujíma ako loď môže robiť toľko vecí... Zostal som prekvapene na ňu pozerať a keď sa ma opýtala čo robím tak som blok schoval. N...nič... už nič... hovoril keď si odkladal blok do zadného vrecka kde ho vždy nosil.

"Ano, ano, mám času dost," pousmála jsem se.
"Zdravím a vlastně jsem trochu unavená, ale to není podstatné. Teď jsem si třeba skvěle odočinula."
Zamyšleně jsem se na něj zadívala. Neunikla mi rychlá změna výrazu. Jako kdyby najednou zesmutněl.
"Chtěl jsi se na něco zeptat, že?"

Vypere?
Shimonu mě překvapil návratem takového roztržitého módu, který jsem u něj znala.
"Vlastně mám pocit, že všechna špína prostě zmizí," pokrčila jsem rameny.
"Nechme Destiny její tajemství."
Nic? Nic!?
"Já nebudu vyzvídat, neboj. Jen mne to zajímalo."

Sadol som si vedľa nej."Tak proste to poviem na rovinu. Mohol by som sa stať medikom alebo doktorom? Myslím právu tu. Viem, že možno nebudem dva krát užitočný ale mám už dosť naštudované. A tie stroje v ošetrovni viem páru ovládať." poviem a pozriem na ňu. Popravde som sa chcel znova dvihnúť a odísť preč. Nemal som veľmi náladu na všetko, preto som radšej chcel sa niekde ukryť.

"Doktorem?" opravdu mě překvapil.
"Proč ne, ale stroje v ošetřovně ovládat nemůže nikdo. Ovládá je sama Destiny. Pouze rozeznávat prášky a podobně. To by se nám na palubě opravdu hodilo, takhle musíme používat křeslo i na pár škrábanců."
Vzpomněla jsem si na svůj minulý pobyt v křesle a odevzdaně povzdechala.
"Každopádně pokud já se nevyspím, určitě skončím na ošetřovně bzry. I když jak chceš. Od dnešního dne je to tvé království."
S tím jsem se zvedla.
"Ráda jsem vás viděla, pánové," šibalsky jsem na ně mrkla.
"A teď dobrou noc."
S tím jsem zmizela ve dveřích.

(Omlouvám se, že teď tak mizím. Mám problémy s notebookem a na rodinném počítači se musím střídat s rodiči xD )

"Ďakujem." poviem, trochu sa zamyslím, lebo som si myslel, že naozaj dokážem niektoré stroje ovládať. Podvihol som sa tiež."Dobrú, inak dúfam, že som ťa vtedy neurazil. Ak áno tak sa ospravedlňujem. Ja idem tiež." poviem a pomaly sa vyberiem preč, no ešte naňho mávnem a odídem.
/presun/

Hm... skúsime to pomyslel som si a bunda bola razom čistá. Kým som stihol seba niečo vykoktať už boli preč. No aspoň že tak...Mne tu ruže už neporastú tak ja idem tiež.... pomyslel som si a zmizol vo dverách...(Presun)

Došel jsem do společenské místnosti kde jsem již nějaký čas nebyl.Přístroj jsem položil na jednu z mnoha pohovek a sám se usadil těsně vedle ní.
Rozvalen v sedě na pohovce opět ponořen do svých myšlenek Bude zajímavé proměřit určitá místa,už teď jsem zvědav na výsledky...co asi přinesou? šrotuje mi mozek.
Hlavou létají všechny možné hypotézy,nápady,řešení...tak si sedím a přemýšlím co a jak.

Ano ano zase probouzím po jednom svém spacím výpadku.
Člověk by myslel,že spím dost... uvažuji.
Na chvíli si sundám brýle a promnu si oči,opět nasadím brýle.

Dám si kafe,ještě chci pracovat plánuji co budu dělat.
Zvednu se,opatrně uchopím přístroj a odcházím ze společenské místnosti.

(přesun)

Po dlouhé době jsem zasedla ke klavíru. Společenská místnost se od mé poslední návštěvy vůbec nezměnila a jeho klávesy rovněž stejným způsobem lákaly ke hře. A tak jsem se nechala zlákat a hrála...

Destiny mě pochopila a dovedla mě do jedné z místností. Vejdu dovnitř a všimnu si eM. Přijdu pomalu k ní. Posadím se o kousek dál a poslouchám jak hraje, nebudu jí rušit...

Hrála krásná hudba, šlo to ze společenské místnosti, najednou se v chodbě míhl stín směrem k společenské místnosti. Najednou se mihl další a ve dveřích společenské místnosti se objevila temná osoba, ale pohybovala se tak tiše, že ji nebylo možné slyšet, druhé osoby si nevšímal. Pomalu šel přes místnost, ale velmi potichu až zamířil k osobě u klavíru. Zastavil se a chvíli ji poslouchal, ani nemohla vědět, že tam je a nakonec v klidu promluvil "pěkně hraješ" řekl Will pod kápi.

Ježiš, vyskočila jsem, když jsem za sebou uslyšela ztlumený šepot. Wille!, vykřikla jsem, když mi došlo, komu ten hlas patří. Bez rozmyslu jsem se mu vrhla kolem krku a zuřivě ho objímala a poplácávala po zádech. Jak ten mně chyběl! Jak se máš, ty stará vojno, smála jsem se a pustila ho, abych ho nechala vydechnout.

V tom jsem rovněž zaregistrovala přítomnost Kaemona, a tak jsem mu kývla na pozdrav a trochu zčervenala, když jsem si uvědomila, že mě pravděpodobně oba slyšeli hrát.

Will byl dosti zaskočen, když se mu vrhla kolem krku "ehh" trochu zasyčel pač objetí bylo docela silné, ale pak se usmál "dobře, zase tě rád vidím" řekl Will a zhluboka se nadechl "kde se tu vůbec bereš já myslel, že jsi s ostatními odešla na Insignii" zeptal se Will a musel se usmívat.

Umm eM mám problém...nevím jak to říct ale zkusím to... řeknu a pak se pustím do řeči...Necítím se tu dobře...přijdu si tu hrozně prázdný...ne že by se mi tu nelíbilo...ale Insignie je Insignie...navíc nevím jestli jsem tu něco platný...moje schopnost nic nezmůže...navíc dnes jsem měl špatný sen...myslím si že bych byl na Insignii platnější... řeknu jí...

To odešla, ale teď zrovna jsme tu "na návštěvě", máme tu nějakou misi, ale nějak se to zdržuje, zkoušela jsem to vysvětlit. Pak mě ale zaujalo Kaemonovo prohlášení. No přesně!, vyhrkla jsem. Já už to tu nemůžu vydržet, připadám si tu tak strašně zbytečná a mám pocit, že tu hrozně ztrácíme čas. Vůbec nechápu, proč jsme sem měli hned jít, vždyť už tu trčíme několik dní, Bereniku jsem potkala jednou a vůbec se nezmínila o tom, kdy tedy konečně vyrazíme. Mám toho dost, chci zpátky, hrozně se mi stýská, já nevím, jestli je to nějaký způsob spojení s lodí, k níž patříš, ale cítím se tu jako ryba na suchu., chrlila jsem ze sebe, šťastná jako blecha, že nejsem jediná, kdo to tak cítí.

Will se podivil "na misi, na Destiny" podíval se na eM. ale pak se do rozhovoru vložil nějaký cizí kluk a vypadalo to, že to je nový člen posádky Insignia. Když domluvili, tak se jen podivil "no bohužel váš pocit nesdílím, nevím jestli ho vytváří loď, nebo jak, ale vypadá to, že se budu muset vaší době přizpůsobit abych vám mohl trochu více rozumět" řekl Will a pousmál se "pokud tedy spěcháte mile rád vám pomohu" řekl Will a pousmál se.

V tom případě co se vrátit? A dorazit až déle? Nebo aby nás vystřídal třeba Matt ten bude v případě konfliktu platnější než já...určitě už si odpočly... řeknu i když tuším že to asi nepůjde...Navíc mám špatné svědomí že jsem tam Ell nechal samotnou, mám blbé tušení... řeknu zamyšleně.

Promiň, omluvila jsem se Willovi za svůj výlev. To jen.. je toho na mě nějak moc... asi na nás oba... nevím jak tady Kae, ale já tu poslední dny opravdu začínám mít špatný pocit. Dneska jsem měla takovou dost zvláštní meditaci... nevím, jak to popsat, ale věřím, že bychom na Insignii byli platnější, myslím, že se tam něco děje. Nevím. Jako by ta loď byla celá napnutá a taky nás chtěla zpátky. Musíme najít Bereniku a nějak se s ní domluvit, tohle je přeci úplně směšné. K čemu tu jsme?, otočila jsem se na Kaemona. Až se rozhodne konečně jít do toho přístavu, může nás vždycky zavolat, ale já už tu nevydržím ani o den dýl, fakt ne. Mrzelo mě, že to tak musím říkat, zvlášť když jsem konečně potkala Willa, po němž se mi tolik stýskalo a s nímž bych ráda strávila trochu času. Ale nebylo zbytí, srdce mě tu čím dál tím víc bolelo.

Nj, vrátit, pokrčila jsem rameny. To ale právě musíme za Berenikou, já nevím, jak používat portál, bůhví kde bychom mohli skončit. A navíc neznáme její plány. Pokud ovšem vůbec nějaké má, dodala jsem trochu jízlivě, protože mi připadalo, že nechat nás tu x dní trčet, aniž bychom dostali jakékoli instrukce, nemůže být plán.

Will se pousmál "neboj nic se neděje, jde vidět, že odchod na Insignii byl opodstatněný" řekl Will a pak si trochu povzdechl "jsem rád, že jsem tě aspoň mohl vidět" řekl a zase se pousmál "pokud budete chtít nějak pomoci rád pomohu" řekl Will a čekal co oni na to.

Dík, usmála jsem se na Willa, ale nevěděla jsem, co by tak pro nás mohl udělat. Snad jen nějaké to rozptýlení. A co ty vůbec? Co je nového?, zajímala jsem se. Posadila jsem se do křesla, pro větší pohodlí.

Přesně moje slova eM, ummm v tom případě by to chtělo najít kapitánku...doufám že jí najdeme... řeknu eM a pak se otočím na Willa. A omlouvám se ani jsem se nepředstavil, jsem Kaemon ale říkej mi Kae...

Hmm..., zamyslela jsem se. Možná by stálo za to zkusit se podívat do místnosti s bránou. Třeba tam bude někde nějaký návod k použití nebo něco. A kdyby ne, tak se poohlédneme po její kajutě nebo po můstku. Hergot, ta ženská tu někde musí být, ulevila jsem si a jalo se mě vzrušení z toho, že se konečně něco děje. Tak jdem, mávla jsem rukou k odchodu a byla ráda, že v tom nejsem sama.

(přesun)

Hai... řeknu nadšeně i když tuším že asi japonsky neumí. Ale to je jedno prostě konečně se snad vrátím na Insignii, vrátím se domů. (přesun)