Fantaghira

JMÉNO
Jsem Fantaghira a běda tomu, kdo by chtěl mé jméno znetvořit v nějakou zkomolenou zkráceninu či, ještě hůř, zdrobnělinu. Při výslovnosti, prosím, dbejte na lehký nádech "h" za písmenem "g". Ale když jde do tuhého, slyším i na "hej ty!". Jen dokud mi nezkomolíte jméno...

VZHLED
Na ulici byste si mě nevšimli, dokud byste do mě nevrazili. Vzhled celkem obyčejný, snažím se na sebe neupoutávat moc pozornosti. Nezkrotné hnědé kudrliny nosím věčne sepnuté v takovém zamotaném chumlu, protože nenávidím, když mi vlasy lezou do obličeje. A to moje vlasy moc rády. Oči mám modré. Není to žádná blankytně zářivá modř, ani žádná naředěná, prostě docela obyčejná modrá.
Při výběru oblečení dávám přednost pohodlí před vším ostatním, takže nejčastěji byste mě potkali v džínách a mikině, na nohou tenisky. Sukně nosím výjimečně, podpatkům se snažím vyhnout, jak jen to jde, ale když je nejhůř nějak to na nich vybalancuju.

CHARAKTER
Charakter je proměnlivý. Jinak se chovám mezi lidmi, které znám, jinak mezi cizími. S kamarády jsem praštěná, ukecaná, šílená, pro každou blbost. Mezi lidmi, které neznám, nebo neznám až tak dobře, jsem většinou ten člověk v koutě, co poslouchá, ale do hovoru se radši nezapojí ze strachu, že by řekl něco špatně, a všichni si pak mysleli, že je úplný idiot. Po pár pivech se ovšem tyto zábrany ztrácí.
Nesnáším lidskou blbost a nejraději na rovinu říkám, co si myslím. Ovšem za ty roky stráveném na zemském povrchu jsem se už naučila v jistých situacích držet jazyk za zuby.
Jsem nestálá a nevím, co chci. Jsem líná a zlomyslná. Mám zvrácený smysl pro humor. Ale přesto mě Hledání Země Nezemě pokaždé rozbrečí. Jsem plná protikladů. Rozdvojená osobnost. Blíženec.

SCHOPNOST
Dokážu se vcítit do lidí nebo zvířat. Ne jenom cítit jejich pocity, ale vidět svět jejich očima. Zatím jsou to jen kratičké záblesky. Vteřinové epizody, kdy se moje duše ocitne v těle někoho jiného. Prý, prý bych měla časem zvládnout vydržet v cizím těle i několik minut. A možná, snad, třeba, jednou bych mohla přijít na to, jak cizí tělo ovládat. Nevýhodou ovšem je, že moje tělo zůstává na místě s nepřítomným výrazem na tváři. Po návratu se cítím vyčerpaná, jako kdybych uběhla maraton. Ovšem naordinovala jsem si přísné tréninky, takže by se mělo všechno jenom zlepšovat.

JAK JSEM SE DOSTALA NA VZDUCHOLOĎ
Jednoho krásného slunečného dne se přede mnou objevila. Bylo to jako procitnutí ze sna. Byla tam celou dobu, číhala na okraji mého vědomí, jako záblesk v koutku oka. A pak jsem si ten záblesk uvědomila. Chytla ho a nechala ho vstoupit do svého zorného pole. Čas se zastavil. Svět zmizel. Existovala jen vzducholoď a já. A pak jsem vydechla. Čas se rozběhl, svět se vrátil na místo. A ona tam pořád byla, tak majestátní. Nastoupila jsem.