Maglaiz

Zdravím všechny Snílky vespolek!

Dostalo se mi té cti představit vám mou Velikost čili Maglaizíčka. Maglaizíček je dvacetileté dítě, které přes den "studuje" vysokou školu v Ostravě obor Český jazyk a literatura-Historie, někdy ho z toho chytá hysterie, a po večerech i dnech se věnuje osnování plánů, jak ovládnout svět po tom, co se ostatní uzurpátoři navzájem povraždí, dále píše povídky a své Veledílo, občas si zaveršuje, aby se neřeklo, tak za svůj krátký život už stihlo vytvořit nový umělecký směr cyprealismus a když má extra dobrou náladu, tak i popadne do ručiček štětec nebo pastelky a to se dějí divy, v jeho hlavě, na papíře spíše hrůzy a také nově boří sny o literární kariéře začínajícím a neznalým "pisálkům". Možná by to do toho dívtka školou povinného nikdo neřekl, ale zajímá se i seriózně o neseriózní okultní vědy.

Internetové vody obráží se škunerem a neskutečně ho to baví. Maglaizíček, ač se to nezdá, je člověk ženského pohlaví, ikdyž někdy o ní tvrdí i vlastní rodina, že je ufoun. Zbožňuje sladkokyselou chuť, hudbu, ironii, humor, potrhlost, hravost českého jazyka a klid na psaní i dění okolo, aby mohla zase o čem psát. Snaží se být protiproudníkem a nenechávat si nic vtlouct do hlavy. Její velké vzory jsou medvídek Pú, Hurvínek, Jan Werich a Faust.

Do svých skoro patnácti žila v malém městě na hranici Moravy a Slezka, je rozená Moravačka, ale již asi pět let obývá vesničku také na hranici Moravy a Slezka, avšak na druhé straně barikády. Má svůj kraj ráda, ikdyž není hrdá na lidi přítomnosti i ty náležící minulosti a daleko více se chlubí tím, že je z kraje všeuměla Satiny, než kraje básníka Bezruče (a to bydlí kousek od jeho srubu). V rodinném domku vlastní vlastní pokoj, který obývá spolu se svými zhmotnělými schizofrenními já Waltrem, Kunhutou a Pepou.

Do Klubu snílků Maglaizíčka odvezla jedenáctá vzducholoď.

Ukázka z tvorby:
Sekera projela kůží, masem i kostí v zápěstí jako nůž máslem. Ruka odletěla od těla a přistála do džberu, který v rukou třímal Barch připraven k dalšímu zachytávání letících částí těla. Z čerstvé rány vytryskla jasně červená krev. Antus vykřikl a v důsledku nesnesitelné agónie omdlel. Proud životodárné tekutiny pravidelně měnil intenzitu. Karmín se vpíjel pomalu ale jistě do dřevěných prken a unikal skulinami do podpalubí.

Mé tělo ochromila hrůza. Nebyl jsem schopný ani zavřít oči, abych se nemusel dívat na to zvěrstvo. Slova nechtěla opustit svůj bezpečný úkryt v hlavě a nakonec se z mých úst vydrala ven. „Zrůdo! Jak můžeš?!“
Kuchař vylil na bezvládného Antuse vodu. Morton přikročil k pravé noze bývalého kapitána, pousmál se, „Normálně. Takhle,“ odpověděl mi, znova se rozpřáhl a sekera zasáhla kotník. Ozval se výkřik bolesti a opět pokryla Antův obličej záplava vody.
Když nový kapitán dokončil kolo a ve džberu se skvěly dvě ruce a dvě chodidla v useknutých botách, nahnali nás k zábradlí a donutili se dívat na mořskou hladinu. Barch s hlasitým smíchem vhazoval do slané vody úd za údem. Azuro se počalo mísit s rudou krví a poblíž lodě se pravidelně vynořovaly a zase mizely ploutve ostré a zahnuté. Trnů růží s ubývající vzdáleností přibývalo. Kolem rozsetých rukou a chodidel voda ztmavla. Chvíli se nic nedělo a najednou mlask! Dlaň i s prsty zmizela pod hladinou a hned po ní následovaly ostatní části těla.