Eserathova část jeskyně

Bylo to už druhou noc, co jsem takhle proležel. Nemohl jsem spát, noci byly chladné, takže jsem se neustále bil s přikrývkou a střídavě jsem hypnotizoval strop a poté zase stěnu pokoje. Nevěděl jsem, co se to se mnou děje, ale prostě tu bylo až moc velké ticho. A ta zavalená chodba jeskyně mi naháněla strach. Neměl jsem rád, když jsem kolem musel procházet v noci... Neměl jsem strach, ale měl jsem vždy zvláštní pocit. Takový, který nikdo nemá rád. Každopádně ráno na sebe nenechalo dlouho čekat a sluneční paprsky začaly tancovat na oranžových stěnách mé jeskyně. Usoudil jsem tedy, že je nejvyšší čas vstát z postele, svůj účel už dva dny nedokázala vykonat. Vyskočil jsem tedy na nohy a v dlouhém šedém županu jsem odešel do koupelny. Opláchl jsem si obličej a rozpustil jsem si culík, se kterým vždy spávám. Neměl jsem to rád, ale alespoň se mi tak nezamotaly vlasy. Po pravidelné očistě jsem si zašel dát do kuchyně něco k snědku, našel jsem tam ještě kousek sušeného masa a zelený čaj. Jako snídaně nic moc, ale na zahnání hladu akorát. Neměl jsem náladu zůstat v jeskyni celý den, chtěl jsem jít pryč. Tudíž jsem se převlékl do svého koženého oblečení a připravil se na cestu do středu města. Ještě před odchodem jsem se zastavil u okna a neubránil jsem se úšklebku.
"Kdo by si pomyslel, že útočiště najdu zrovna tady... Život dokáže být tak komický..."
Teprve poté jsem si přehodil vlasy přes límec koženého pláště a vyrazil jsem z jeskyně do města.
Přesun.

Po přibližně půl hodinové procházce jsem zavítal domů a sedl jsem si do křesla v obývacím pokoji. Má práce byla nyní jasná. Asi před týdnem jsem potkal v ulicích města jednoho kupce, má pověst mě pravděpodobně předběhla, protože zjistil, že jsem jazykovědec. Vnutil mi jeden starý a ošuntělý deník, vypadá naprosto obyčejně a slíbil, že zaplatí velmi dobře, pokud se mi podaří jej kompletně rozluštit. Netušil jsem, co v něm vězí, ale byla to práce, takže jsem to přijal. Času mi dal spoustu, ale pod podmínkou, že to opravdu udělám. A pravě nyní nastal čas s tím začít. pohodlně jsme se tedy usadil v křesle, sáhl jsem po deníku, který ležel na stole a začal jsem si jej prohlížet. Nevypadal nijak zvláštně. Byl sice hrubý, to ano, ale také byl velmi starý a listy už byly zkřehlé, takže jsem musel listovat opatrně. Majitelem tohoto deníku byl Aristo Chasse. Alespoň to o něm říkal podpis na obalu knihy. Poněkud zvláštní jméno a popravdě řečeno i zvláštně znělo, tak honosně. Kdo ví, o kom se ještě něco dozvím... Otevřel jsem tedy opatrně deník a podíval se na první stranu. Vše bylo psáno husím brkem a černým inkoustem, který si někdo sám vyráběl. Takové věci už jsem dokázal poznat od pohledu, protože pomocí pera by majitelův pěkný rukopis tolik nevynikl. Avšak vše bylo zašifrováno, prozatím jsem netušil, jakou šifrou, ale deník mě doslova uhranul. Byl psán úhledným písmem, sklon byl všude stejný, ač zde nebyly řádky, vše bylo psáno rovně jako podle pravítka. To vypovídalo o preciznosti majitele. Opravdu zvláštní, pokud přišly na řadu deníky, jednalo se o knihy, které obsahovaly emocionální texty, to znamenalo nepřehlednost, škrtance, kaňky a podobné věci, tenhle deník byl však vzorovým příkladem.
"Zvláštní... Copak před námi skrýváš Ariste Chasse?"
Zabrumlal jsem si pod nos a podrbal jsem se na zátylku, vypadalo to, že tohle pro mě nebude jen práce ale i osobní záležitost, tenhle deník byl totiž velice zajímávý.

Po chvilkovém ohledání jsem opět nalistoval začátek a začal pozorněji zkoumat písmo. Vypadalo na velmi starý dialekt, navíc i kaligrafie byla velmi precizní... Rozepsat si jednotlivé znaky a poté přiřadit každý znak k tomu správnému, ovšem díky správnému klíči či náhodě tak lze jednoduše a elegantně rozlousknout cizí abecedu. Ale něco takového zabírá velké množství času a za to mi platí, za můj čas...

V luštění jsem po půl hodině o něco pokročil, takhle jsem alespoň částečně začal. Musel jsem najít každý jednotlivý znak a zapsat si ho mimo, protože pouze díky tomu jsem poté mohl rozluštit tohle komplikované písmo. Takže abych si byl opravdu jistý, že budu mít každý jednotlivý znak, musel jsem hledat konce vět, kde už je znak poslední a není tak ve spojení s žádným jiným. Což v takhle složitém písmu a dlouhém deníku dá zabrat, seděl jsem u toho skoro celé dvě hodiny, než jsem konečně zjistil, konečný počet znaků a jejich podobu. Nečekal bych, že to bude až tak zdlouhavé, ale tohle byla pouze startovní čára. Můj zápisník se zaplnil starodávným a pravděpodobně i vymyšleným písmem.

zápisník:

Popravdě řečeno jsem toho měl na dobrou chvíli dost, takže jsem si řekl, že si zajdu do města. Trošku mě pobolívaly oči, žádný div, když jsem celé tři hodiny seděl nad nerozluštitelným písmem, prozatím, a snažil se najít každičký klikyhák samostatně, někdy je to opravdu namáhavé. Takže jsem vše odložil na stůl, sebral se a odešel jsem do města. Přesun.