Chodby a prázdné pokoje

Dlouhatánská chodba, která se kroutí tak, až se vám z toho může zatočit hlava. Podlaha je pokryta měkkým červeným kobercem a na stěnách a stropu jsou svíčníky a vždy hořící svíce.
Můžete se procházet, hledat něčí pokoj, či zapadnout do prázdných pokojů, kterých je tu nespočet.
Pokud tak učiníte, dobře se předtím ujistěte, že to chcete udělat, protože pokoje mohou skrývat tajemství či věci, které se vám nemusí líbit.

Chodby Insignie se zdály být prázdné. Bylo tu takové posvátné ticho, klid, který jako by měl přivítat nováčky a ujistit je, že jsou vítáni, ale přesto v něm zelo cosi, co mě znepokojovalo - osud bývalé Insigniiny posádky. Celé mi to připadalo jako práce stínů. Nebo se to mohlo prostě jen tak stát? Mohli jsme se i my zbláznit a svrhnout Eseratha přes palubu? Mohli jsme se jeden druhému natolik zprotivit, že bychom obrátili své schopnosti proti sobě? Copak asi za schopnosti ovládali oni? Mé kroky mě vedly dál a dál, jak jsem přemítala o tom, co se mohlo odehrát v minulosti a co nás mohlo čekat. Skoro jsem nevnímala, že svíčky na stěnách vždy, když jsem kolem nich prošla, jemně poblikávaly...

(přesun)

Predtým ako pôjdem spať, prechádzala som sa ešte chodbami. Nikde nikto. Len ja a Cherryl. Vyzeralo to tu ako v bludisku. Ale nebála som sa že zablúdim, Cherryl a Insignia ma bezpečne zavedú do kajuty, ak budem chcieť. Nezastavovala som, z vlasom mi ešte stále kvapkala voda.

Keď som sa dosýta poprechádzala bludiskom chodieb, bez zbytočného otáľania som zamierila do svojej kajuty.

(presun)

Šel jsem dál, stále kupředu a narazil jsem na dlouhou chodbu. Vypadala strašidelně a tajemně zároveň. Šel jsem nějakou dobu spletí uliček když jsem dorazil k pokoji na kterém bylo napsané mé jméno. (přesun)

Z kajuty som vyšiel priamo na chodbu, kde som sa chvíľku obzeral. Našťastie som nezabudol, ako to na lodi funguje a tak som zamieril som sa vydal cestou necestou k sprchám, ku ktorým by ma mala loď zaviesť. A to sa aj stalo. Po chvíľke chôdze som sa dostal pred známe dvere spŕch, do ktorých som aj vošiel.
(presun)

Když jsem vyšla na chodbu, byl člověk i se psem daleko. To se dalo čekat, že je nedohoním. Kam ale teď půjdu? „Budu si připadat jako blázen, ale něco zkusím.“ Odkašlala jsem si, abych si dodala odvahu a pak jsem promluvila do prázdného prostoru: “Možná to zní bláznivě, ale zdá se mi, že tu se mnou někdo je, takže jestli tu jsi duchu, duše… entito, cokoliv, poradíš mi, prosím, kam mám jít?“ Pár vteřin se nic nedělo, až jsem se začala stydět, co to tropím za hovadinu. Najednou jsem však ucítila tah. Něco mě táhlo chodbami.

Táhlo. Táhlo, až mě to dotáhlo před neznámé dveře, na kterých, přestože jsem je dosud určitě neviděla, visela cedulka s mým jménem. Ještě ke všemu s tím pravým. „Ach jo, hlavně, že jsem se kapitánovi představila jako Mirin,“ jak jsem na to pomyslela, nápis na cedulce se sám od sebe přeskládal. „To už je lepší,“ vyhrkla jsem na hlas a vesele jsem vstoupila do kajuty.

(Přesun)

Hm... tady by to možná šlo, zamumlala jsem, když jsem nakoukla do jednoho z prázdných pokojů na chodbě s kajutami posádky. Byly tu dvě postele, u každé noční stolek, pár křesel, knihovnička a nevelká koupelna. Položíme ho na postel, řekla jsem Petrovi a pomohla mu složit Olafa. Zula jsem mu boty a urovnala nohy. Pak jsem si sedla na postel vedle něj. Co ty? Unavený?, usmála jsem se na Petra a sama jsem zívla.

Dorazil som za eM. Olafa som položil na posteľ."Ja nie..ale ty áno. Choď sa prespať a nech ti bude lepšia. Prepáč, že sme ťa otravovali." poviem smutne a pozriem sa jej do očí. Dospel som do tej fázy, že som všetko ľutoval.

Ale vy mě neotravujete, zvedla jsem se a přišla blíž ke zkroušenému Petrovi, abych mu položila ruku na rameno. Pochopil to celé špatně. Musela jsem se tomu usmát. Jen mám za to, že ani jeden z vás není v nejlepším stavu na konverzaci nebo... tak něco. Myslím, že vám spánek udělá dobře, toť vše, snažila jsem se vysvětlit. Ti dva vypadali tak dojemně, že jsem jen stěží potlačovala smích. Každopádně jsem se chtěla postarat, aby se měli dobře a aby jim nic nechybělo. Insignia jim neuteče, zítra si ji jistě rádi projdou s čistou hlavou - nebude-li je ovšem trápit kocovina.

Pozrel som na ňu a vyplazil jazyk."Ách..to bude prúser. Ruka ma bolí, to nesymbolizuje nič dobré." poviem a trochu sa zasmejem. Zobral som jej ruku z môjho ramena a držal ju v obidvoch rukách. Nahodil som úsmev a potom povedal:"Choď sa vyspať. Si unavená."

T... to je v pohodě, odpověděla jsem popravdě a už jsem zase koktala. Ježiš co to s tebou je, ženská? V parku se proháníš s ohnivou koulí za krkem, tady na tebe sáhne jeden chlap a tobě dochází řeč? Vzmuž se!. Ehm. S tou rukou... možná bysis mohl zajít na ošetřovnu. Je tady o dost příjemnější než ta na Destiny, navrhla jsem s úsměvem a pak mi došlo, že moje ruka pořád spočívá v jeho dlaních. Nechtělo se mi ale ucukávat, bylo to příjemné.

Pozrel som na svoju ruku."Nie je to fajn. Niečo sa deje?" poviem, keď si všimnem, že je nesvoja.

Ne, nic, hrklo ve mně. Ježiš chovej se normálně, nadávala jsem si v duchu. Já jen... to je asi pitomost, začala jsem se smát a přišlo mi to najednou úplně hloupé. Máš teplé ruce. Je to fajn, zase jednou se někoho... dotýkat... páni, to vyznělo fakt pitomě, promiň, rozesmála jsem se a sedla si na Olafovu pelest, přičemž Olaf silně zachrápal a dodal celé situaci na větší komičnosti.

Začal som sa smiať, no potom som zváždnel."Ách..prepáč. Ja..prepáč ešte raz. Nechcel som." poviem a pozriem sa jej do očí.

Přestaň se omlouvat, nic jsi neudělal, usmála jsem se na něj. Aspoň kdyby se na mě tak nedíval!

No, já asi radši půjdu a nechám vás se vyspat. Kdyby něco, moje kajuta je na konci chodby... Ááá, facepalm! Co to děláš? To vyznívá jako nějaká nabídka. Totiž, kdybyste něco potřebovali, zkusila jsem to zachránit a pak jsem se radši otočila ke dveřím. Dobrou, Petře, popřála jsem mu s úsměvem a pak jsem se protáhla dveřmi ven.

(přesun)

"Aj tebe." poviem a potom zmizne. Hodím sa na posteľ a chytím sa za hlavu. Čo to s tebou bolo. Zachoval som sa ako debil, do frasa. Trebalo ti toto? Kto vie, čo si o mne teraz myslí. Ja hlupák, ách. nadával som si. Po chvíli spytovania svedomia som konečne zaspal.

Otevřu oči a málem mě oslepí i to slabé světlo co je kolem mě...hlava jak se zdá je před brzkou explozí...
Eeee....moje hlava...oči...zbytek těla naříkám ve svém nitru nad zdevastovaným tělem po pijatice.
I myšlení bolí dodám pro sebe...s velkou námahou se posadám na lužko...přivřenými oči zkoumám kde to jsem...vidím Pietroviče a hlavně cítím...smrad jak v lihovaru...
Jediné co si pamatuje je vodka,rána,někam jsme šli...tma rekapituluji včerejší večer....ale mnoho scén chybí.
Tak tedy sedím celý bolavý a mnu si spánky.

Počas spánku som sa zosypal z postele. Akonáhle som dopadol na zem zakňučal som."Ách...čo to? Kde to som?" poviem, zo včerajšieho večera som si absolútne nič nepamätal. Obzeral som sa okolo seba na zemi. Videl som Olafa."Kde to sme?" povedal som znova pre seba po tichy. Po chvíli som sa postavil a bol som ako vypľuvnutý. Nevládal som prísť do kúpeľne. No potom sa mi to podarilo, celý čas som sa opieral o stenu a riskoval pád. Postavil sa pred zrkadlo a začal si oplachovať tvár. Potom som vykonal hygienu. Niekoľko krát ma naplo, no bol to planý poplach. Potom som sa dotackal k Olafovi a pozrel na neho:"Kde to sme? Ako sme sa tu dostali? Čo to? Niečo také si na Destiny nepamätám alebo sme mŕtvy? Ách...takú opicu som ešte nemal. Uf...a to okno...Čo sme vlastne robili. Bolí ma ruka, hlava. A všetko okolo toho...pf..." zasypal ho otázkami. Posťažoval som si a sadol si na posteľ. Všetko vo mne vrelo. A tie bolesti...

Při jeho slovech mi rezonuje lebka bolestí "Nevím kde jsem,co jsme dělali,jak jsme se sem dostali" zaskučím odpověď a lehnu si na levý bok.
"A mluv tiše...nebo mi rupne makovice" zaběduji valejíc se po posteli.
"Ale pokud si něco pamatuji..něco jsme chtěli udělat...pak tma" řeknu a námahou vydechnu.

"Ách...." chytil som sa za hlavu, lebo ma strašne bolela. Občas som si grgol. Oči som mal červené, sklesnutý výraz. Skoro ako zombie. Len som to predýchaval a snažil sa na niečo spomenúť. No čím viac som sa chcel na niečo spomenúť tým viac ma začala bolieť hlava. Nadával som potichy pre seba. Taký window nevyrobil ani Bill Gates.