Skladiště

First topic message reminder :

Téměř nejníže postavená místnost. Tedy spíše bludiště vytvořené kamennými stěnami. Sem zavítají snílci opravdu málokdy. Celý tento komplex je plný haraburdím, starých knih, sošek, a všeho možného, co bylo zapomenuto časem či předešlými snílky. Ač by se zdálo, že tato místnost nemá využití, jedno zde přeci je. Pokud se chcete schovat, či schovat něco před zraky ostatních, nenajdete lepší místo. Mezi vrstvičkami prachu a tunami pavučin nenapadne nikoho hledat. To, co zde leží, nepatří nikomu, takže pokud si zde snílek něco vyhrabe je to jeho. Ale pozor, jsou zde i nebezpečné věci, které byly uschovány právem. Takže pozor, ne vždy se vyplatí všechno prozkoumávat.

"Samozrejme," odvetila som a zobrala som Ell pod druhú pažu.
Z cesty, zavelila som Cherryl, ktorá sa nám motala pod nohami. Ani mi nedošlo, že som použila schopnosť. Bála som sa o Ellu.

Tak fajn, přikývla jsem a vykročila, směr ošetřovna.

(přesun)

Kusla som si do pery a snažila som sa upokojiť svoje zmysli. Bolesť nebolo ťažké predýchať. Pootvorila som oči a cítila som sa tak nejak, prázdno. Rameno ma štípalo, kusla som si do pery a roztriasla som sa. Nechala som ich nech ma odnesú kde chcú.
(Presun)

Vykročila som spolu s ňou a podopierala Ell. Cherryl nás nasledovala.

(presun)

Vběhnul jsem do místnosti, bylo to něco mezi chůzí, rychlou chůzí a padáním, které jsem vždy na poslední chvíli nějak podchytil, takže jsem se jen přehoupnul na druhou stranu a utíkal dále. Tímto obdivuhodným způsobem chůze jsem se dostavil až tady, bylo to první místo, které mě napadlo. Je tady klid a nikdo mě tady nebude hledat. Měl jsem plnou hlavu toho, co se stalo, navíc i bolest, která byla způsobena mým útěkem, nebyla příjemná a pokud do toho započítáte i Insignii, vítejte v mém světě.
Několikrát jsem tvrdě narazil do poliček a jednou i do kamenné zdi. Zítra z toho asi budou hodně velké modřiny, ale nakonec jsem se jakýmsi způsobem zašil do bludiště, které zde bylo, až nechvalně známe a pomalu jsem se sesunul k zemi. Moje schopnost začala ustupovat a já cítil, jak slábnu a slábnu, přičemž bolest hlavy rostla a rostla. Z očí mi stékaly slzy a já se díval do prázdna.
"Jak jsem to mohl dopustit?"
Vyblekotal jsem mezi nekonečným vzlykáním a sténáním. Málem jsem vyhubil svou vlastní posádku...

Haló?, houkla jsem do skladiště. Žádná ozvěna. Žádný hlas nazpět. Přesto jsem měla zase ten známý divný pocit, že se tu něco děje. Že by Ella zase... uvažovala jsem, ale tohle nebylo cítit jako Ella, byly to docela jiné emoce. Sáhla jsem po keramické sošce, která se válela na jedné z poliček, jako by ji někdo povalil. Stálo tam po ní kolečko, kam ještě nestihl dopadnout prach, což mou hypotézu potvrzovalo. Proč by někdo tu sošku pokládal?

Batůžek s knihami jsem nechala ležet u vchodu, nervózně se nadechla a pustila se do uliček tohohle podivného labyrintu, nechávajíc za sebou rozsvícené pochodně jako drobečky.

Držel jsem se za kolena a houpal se. Vypadal jsem jako narkoman s absťákem. Ale kdo by to nepochopil? Udělal jsem snad tu nejhorší věc, kterou může kapitán udělat...
Někdo tu byl! Bleskově jsem prověřil nejbližší okolí svým zrakem (ne dračím xD) a zjistil jsem, že mě ještě nenašel. Pořádně a potichu jsem se nadechl a zastavil vzlykání, otřel jsem si oči, i když jsem se mohl vymluvit na to, že je to vedlejší účinek mých schopností, ale to se nehodilo... Ještě pevněji jsem sevřel svá kolena a zabořil jsem hlavu do kolen. Jen jsem se tiše modlil, aby mě nenašel, ať to byl kdokoliv.

Zastavila jsem se a zadržela dech. Pocit sevřeného srdce mi jasně dával najevo, že jsem na místě. Že jsem ho našla. A dobře jsem i věděla koho. Ale jeho bolest a stud byly tak velké, tak niterné že jsem prostě nemohla dál. Zamrzla jsem tam, kde jsem byla - u polic, za nimiž jsem tušila jeho přítomnost. Klesla jsem v kolenou a sesunula se na zem. Byla jsem zticha, bolelo mě u srdce. Bylo mi líto, že se tak trápí. Že se nás straní. Nebyla jsem si jistá, co mám udělat dál. Potácela jsem se mezi potřebou být tu pro každého, kdo trpěl, touhou jít za ním a položit mu ruku na rameno, a mezi vědomím, že někteří lidé přece jenom od davu utíkají proto, aby byli sami. Protože to opravdu potřebují. Ale copak jsem mu mohla vidět do hlavy? Nebyla jsem vědma, s empatií se dostaneš jen někam, ale nevíš, co si druzí lidé myslí a co opravdu chtějí. Vztekala jsem se sama na sebe, zas pro tu svou věčnou nerozhodnost a neschopnost. Opřela jsem se hlavou o polici a ruce bezradně svěsila podél těla. Chtěla jsem, aby věděl, že tu není sám. a zároveň jsem nechtěla, aby věděl, že ho zase stalkuju. Proč jsou tyhle věci vždycky tak komplikované...

Nakonec jsem se trochu sebrala a uklidnila. Opatrně jsem se postavila, opřená o polici. Ohlédla jsem se jako bych se snažila vidět skrz ní. Položila jsem na ni ruku. Proč nemám nějaké pořádné schopnosti? Něco, co dokáže lidi uklidnit. Něco, abych věděla, co mám říct, co mám udělat, nebo abych prostě jen dovedla lidem odebrat jejich bolest. Tahle loď by to tolik užila... tihle lidé... Povzdechla jsem si. Ohlédla jsem se po zapálených pochodních. Pak jsem se nejtiššeji, jak jsem to jen dovedla, vytratila. Kéž se brzy sebereš... potřebujeme tě, pomyslela jsem si u dveří, sebrala tam ze země svůj batůžek a šla pryč.

(přesun)