Archiv

First topic message reminder :

Archiv. Police podobné těm v knihovně jsou zde přeplněny krabicemi s nejrůznějším harampádím.
Najdete zde vše od hadrů na podlahu přes brýle na čtení až po diamantový náhrdelník. Ale musíte si to zasloužit! Věc budete mít pouze v této místnosti, pokud loď neuzná, že si ji zasloužíte splněním zkoušky. Zjeví se vám totiž, pokusíte-li se s něčím odejít, to, čeho se opravdu bojíte. Překonáte svůj strach?

Tato místnost má však jednu zvláštnost.
Mění se. Pokud si přejete, aby byla jiná, bude. Pokud se z ní má stát komnata velkolepého sídla, bude to tak. Má-li mít holé stěny, budou takové. Chcete-li, aby se v ní někdo objevil, objeví se. Ale bude pouhou iluzí. Nebude existovat a skutečný člověk či zvíře, jehož kopií má být, nebude poznávat nikoho, koho by potkal v této místnosti, kde se sny stávají skutečností.

Dorazila jsem sem, nebo jsem aspoň doufala, že je to to kouzelné místo o kterém jsem tolik slyšela. Zamračila jsem se, jen teď, jak to funguje?
Stalo se to během mžiku, jakoby, jakoby někdo vyslyšelo mé tiché přání a máchnutím kouzelné hůlky to tu celé překopal. Místo harampádí a krabic tu teď těsně naproti mě stál basketbalový koš a vedle něj na zemi, se přímo ke mě kutálel basketbalový míč. Špičkou boty jsem ho nazvedla a pak si ho vyhoupla až do rukou. Musela jsem se usmát, nebyl to velký prostor, ale mě to bohatě stačilo!
Uplynula dost dlouhá doba, než jsem se sem dostala a já si tipla, že Bushido už odešel na další loď. Nemohla jsem mu to mít za zlé, v podstatě jsem to tak nějak tušila.
Jen jsem se pousmála, pár hodů si můžu zkusit i sama a navíc se přitom dá skvěle přemýšlet. A jak mi to chybělo!
Odmalička jsem milovala míčové hry a basket byl jeden z mých nejoblíbenějších. Stáhla jsem si vlasy gumičkou do dlouhého culíku a odložila šedou mikinu stranou. Zezačátku jsem se protáhla, ještě tak sval si natrhnout s mou šikovností můžu, ne? Utáhla jsem tkaničky od tenisek a po chvilce protahování jsem se ušklíbla a postavila se naproti koši, zadriblovala jsem si, pokrčila se v kolenou a míč vyhodila nahoru, sledovala ho ve vzduchu, ale k mé smůle udeřil jen o desku, nezapadl do koše. Nic nevyjde napoprvé.
Takhle jsem to opakovala několikrát, až se mi párkrát podařilo zasáhnout čistý. Když mě to přestalo bavit, zkoušela jsem se dostat pod koš, vytvořila jsem si ismaginární spoluhráče a protihráče, skvěle se bavila, jak jsem říkala, tohle mi doopravdy chybělo, tým a celkově adrenalin, ale člověk se musí přizpůsobit situaci.
Děkuju Destiny, že si mi umožnila si znovu osvěžit vzpomínky. S touhle myšlenkou a úsměvem na rtech jsem si otřela pot z čela a jala se do dalšího nadšeného driblinku s jasným cílem, znovu zaskórovat!

Po dlouhé době, co jsem neustále dělala to samé, dvakrát prohrála a třikrát vyhrála v zápasu tři na tři na jeden koš, jsem se pousmála. Byla jsem unavená, po čele mi stékali kapičky potu a oblečení jsem měla propocené, ale přesto jsme se cítila skvěle, ty vzpomínky ve mě vyvolaly obrovskou radost.
Míč jsem položila přesně pod koš, zavřela oči a představila si místnost takovou, jako jsem do ní vkročila a opravdu, mísnost vypadala nektnutě, jako kdybych tu nikdy s před pár minutami neběhala jak splašená a můj vítězný křik neutlumily stěny. Zakřenila jsem se, popadla svou mikinu a ještě jednou se s tichým "díky" vytratila z místnosti.
Akutně jsem potřebovala sprchu.
(Přesun.)

Po procházce po lodi,jsem se nakonec odhodlal jít kde bych měl naleznout vše co budu potřebovat...
Jo jen to blbé pravidlo,že musím přemoci svůj strach...čeho se bojím sám nevím,díky mé výchově jsem nabyl svérázné filozofie....
Prohlížím si místnost plnou krabic,boxů a harampádí.
Je tu asi opravdu vše konstatuji,ale je mi to naprd protože nevím čeho se bojím...smrti ne,zvířat né,uzavřených prostoru také né...a tak mudruji nějakou chvíli.

"Nevím no,asi se nebojím ničeho" a špičkou boty se dotknu regálu.
Pokrčím rameny Tak nevyrobím nic,jaká smůla říkám si a přitom se mi rozlije podivný úsměv po tváři.
Natáhnu se na podlahu,pod hlavu si dám ruce,zavřu oči.
Změny nálad,to je svinstvo říkám si.

Probudím se,sednu si a koukám do šera archívu,prsty ruky se škrábu po tváři,nehty narážejí na mírný odpor který kladou rostoucí vousy.

Co budu dělat? ptám se sám sebe,avšak odpověď se nedostavila.
Tak nic,budu tady sedět,než mě něco napadne řeknu si a přestanu se škrábat na tváři.
Sedím na zadku zírám snad do nekonečna,v hlavě se pomalu převalují myšlenky jak vlnky v kaluži.

Zírání do zdi mě již omrzelo,vstanu a jdu se mrknout na něco co se bude hodit.
Prolézám regály,nahlížím do beden...
Měl bych si sehnat nějakou prázdnou bednu... zamyslím se a vydám se ji hledat,po chvilce ji najdu.
Chodím s bednou a ukládám do ní součástky,materiál,nářadí,vše potřebné pro práci v dílně.
To by bylo zatím vše řeknu si,přiklopím víko na bednu kterou postavím k východu.
Sednu si na bednu a přemýšlím zda jsem něco nezapomněl.


(Tak a teď nevím jak to udělat s tím strachem,to mám něco napsat sám a počkat na vyhodnocení?Jinak nemůžu vynést ty věci )

(Jednoduše napiš, co se objevilo. Mohla to být iluze nebo třeba jen nějaký člověk... Jak ty jsi na to reagoval, co se v iluzi dál odehrálo... A až ji překonáš, můžeš si věci odnést pryč xD )

Já se v Archivu jen mihla.
S Olafem jsem se nesetkali. On v té místnosti potřeboval něco jiného a já také. Proto jejich vzhled byl jiný, i když jsem v ní byli oba.
Nakonec jsem vybrala celkem pěkné oblečení dvacátého prvního století a zmizela jsem. Setkání se strachem bylo za mnou už dávno. Naštěstí, protože zopakovat si ho se mi nechtělo.

(Přesun)

Probudil jsem se,na tváři otisk hrany krabice s materiálem a nářadím.
Vždycky spím na divných místech... poznamenám si pro sebe a mnu si rozespalou tvář.
Jdu a kašlu na nějaký strach řeknu si rázně,vstanu,popadnu krabici.
Vykročím k východu z archívu.
Když mě dělí snad jeden necelý krok od chodby...všechno se propadne do temnoty,jakoby nikdy neexistovalo ani světlo hvězd...prvotní nekonečná tma,nicota říkejte tomu jak chcete,je to ten druh tmy který se jako hustá omáčka rozlévá do okolí a dusí každý i sebemenší zdroj světla.
Stojím v té tmě,nevidím ani své tělo,existuje jen tma a ticho.
Nic je horší než něco mé myšlenky rezonuji temnotou.
Snažím se jít,ale nevím jestli mám nohy,chci pohlédnout na své ruce,ale nemohu je spatřit.
Propadám depresi?Ani ne,propadám strachu?Těžko říct,propadám nejistotě?Zcela určitě.
Jdu,tedy myslím,že se pohybuji v té temné břečce vyvrhnuté ze samé nicoty vesmíru?Nebo mého vlastního bytí?Mozek neúprosně zpracovává myšlenky jako masokombinát části zvířecích těl.
Kde jsem?Nevím...Vadí to?Mě ano.
Pocit,že nemám kontrolu nad svým osudem mi vypaluje díru do mozku,bolest však není podobná kterémukoliv fyzickému utrpení.
Svíjím se někde v prostoru,čerň mě pohlcuje....poslední kapka naděje visí na uvadlém stéblu traviny žluté jako vyprahlý písek na Sahaře.
Pomyslná ruka se natahuje v poslední křeči k onomu stéblu,bolest a utrpení se slily do jednoho nekončícího proudu agonie.
Jakmile se má neviditelná ruka dotkla uvadlého stébla,ve tmě v dálce se objevil světlý bod...Oči mé,pokud je ještě mám,pozoruji bílou skvrnu na temném podkladu,hýbe se!Je čím dál blíže.
Černý pařát který kdysi byl mou rukou natahuje pahýly prstu k onomu světlu ve tmě,
Už to vidím!Už je zde zdroj světla!
Nevěřím jsem to já,jak se pamatuji jsem celý obalen září milionů hvězd,usmívám se na sám na sebe,černý pařát se ve stisku spojí se zářící rukou tvořenou světlem hvězd.
Jasný záblesk,pocit smíření....dál nic..jen světlo hřejivé.

Najednou se ocitnu v letu ze dveří archívu..i s krabici dopadnu na podlahu.
Posadím se,mnu si pohmožděniny a přemýšlím co se mi to vlastně stalo...

Po chvilce (přesun)

(stačí? )

(Zcela určitě. Perfect xD )

Vběhnu jako vichřice do archívu,rychle najdu další prázdnou bednu.
Téměř lezu po regálech hledajíc vše užitečné pro mojí práci od šroubů po kleště různých tvarů.

Ukládám vše pečlivě do bedny,občas se zastavím,abych popadl dech,ale téměř v zápěti lezu kamsik do výšky ke stropu kde koukám co kde je.

Za chvilku mám plnou bednu,uzavřu ji víkem.Otřu si zpocené čelo Potřebuju kafe řeknu si opadnu bednu a letím do jídelny.

(přesun)

Pomalu jsem se toulala chodbami Destiny, neboť jsem vlastně nevěděla, kam přesně to mířím. Tedy, já jsem věděla kam. Problém byl, že jsem nevěděla, kde to přesně je.
Pomyslet si " archive, archive, prosím tě, zjev se", asi nepomůže že? povzdechla jsem si zrovna, když jsem otevírala další dveře. Byla za nimi po všech stránkách nezajímavé místnost.
Fjůů. Chtělo by to nějaký informační leták, nebo ceduli. Co to vlastně ten archiv přesně je, kde to přesně je... a tak.
Prolétlo mi hlavou, zatím co jsem otevírala další dveře. K mému překvapení se za nimi nacházela naprosto prázdná místnost, jíž na jedné stěně visela velká cedule. Když jsem přistoupila blíž, zjistila jsem, že jsou na ní informace o archivu.
Hmm? Tak tohle je vážně divné. Ale ne nepříjemné, pousmála jsem se a začetla se do cedule. Celou jsem jí přečetla a spokojeně pokývala hlavou. Udělala jsem si pár poznámek a pak se obrátila k východu. Tak, teď bych to už měla najít. Vyšla jsem ze dveří a rozhlédla se kolem, abych zjistila, kde jsem. Poté, co mi to došlo jsem zůstala stát jako opařená. Podle informací na ceduli měli dveře, ze kterých jsem právě přišla vést do archivu. Pochvíli jsem se musela začít smát.
No, tak to se povedlo!
Zakroutila jsem pobaveně hlavou a představila jsem si to, co jsem potřebovala. Následně jsem otevřela dveře. Ubránila jsem se tomu, abych obdivně nehvízdla. Místnost, která byla před chvílí prázdná, byla nyní situovaná, jako něco, co by se asi nejlépe dalo chrakterizovat slovem "sklad". Pokývala jsem hlavou.
Fajn, vzhůru dovnitř.
Ponořila jsem se do prostoru plného regálů a polic a začala pátrat. Kupodivu to ani nebylo moc náročné. Potřebovala jsem pomůcky k elektronice a ty se tu také nacházeli. Žádné oblečení, nebo něco podobného, pouze elektronika - tedy aspoň v části, kam jsem se dostala. A ta nebyla moc velká, protože díky výše uvedenému faktu jsem se mohla dát spokojeně brzy k odchodu.
Spokojeně? No, jak se to vezme. Táhla jsem sebou zatraceně velkou a těžkou baterku spolu smenší krabicí jakýchsi kabelů a součástek. A navíc mě, co jsem věděla ještě čekal strach. Nebyla jsem si jistá, kdy by se přesně měl objevit a tak se u mě s každým krokem blíže ke dveřím zvětšoval pocit velké nervozity. Spolu s tím jak rostl, jako by okolo mě také potemňovala světla. Neuvědomovala jsem si to do té doby, až pár kroků ode dveří zhasla úplně. Ocitla jsem se v naprostá tmě.
"Ha-haló? Je tu někdo?" dostala jsem ze sebe a zastavila se na místě. Přesně v tom okamžiku se objevil v místě, kam jsem se dívala - tedy tam, kde měli logicky být dveře - proud světla. poté, co jsem se trochu rozkoukala jsem zjistila, že osvětluje nemocniční lůžko. Postava, která na něm ležela nebyla přes změť hadiček a přístrojů vůbec poznat. Pomalu jsem udělala krok vpřed. Pak ještě jeden. A pak jsem zůstala v hrůze stát. Postava na lůžku jsem byla já. Evidentně jsem tam byla dlouho. Vypadala jsem, jako když spím, ale množství hadiček a něco temného uvnitř mě mi říkalo, že to není jen tak obyčejný spánek. A pak se stalo ještě něco horšího. Někdo ve tmě za mnou začal mluvit.
"Tak? Jak se ti líbí tvoje budoucnost?"
Moje budoucnost?! To ne! To nemůže být pravda! tiše jsem zalapala po dechu a o jeden krok couvla.
"Ovšem, že je to pravda," ozval se kdosi za mnou, jako by mi četl myšlenky.
"Tahle místnost ti má sice ukazovat strach, ale ve zvláštních případech," ze tmy za mnou se začali ozývat blížící se kroky, "může ukazovat budoucnost."
Kdo je to za mnou?! Kdo to je? snažila jsem se přinutit své nohy, aby se k němu otočili čelem, aby se pohnuli. Ale neposlouchali. Zůstali stát bez hnutí, jako kdyby zkameněli. Byla ve mě malá dušička, chtěla jsem zavřít oči, aby jsem se na to nemusela dívat, ale v tu chvíli se znovu ozval ten hlas.
"Jak smutné, že? V rozkvětu mládí, uvázaná na lůžko. Ani mrtvá, ani živá."
Kroky se zastavily.
"Co myslíš, dokáží lidé v tomto stavu vnímat. Já si myslím že ano. Musí to být hrozné. Cítit doteky blízkých. Jejich přítomnost, ale nemoci jim dát najevo, že je vnímáš, nemoci jim dát najevo aby s tebou zůstali," téměř jsem až cítila dech neznámého na zátylku.
Pootevřela jsem oči. Okolo postele nyní opravdu stáli lidé. Byli to snad všichni lidé, které jsem kdy znala, nebo mi to tak alespoň připadalo. Pak se ale po jednom začali vytrácet. Chtěla jsem na ně zakřičet, aby neodcházeli - já, moje přítomné já, které to všechno pozorovalo - ale někdo jakoby mi zalepil ústa.
To ne, to není pravda!
"Ovšem, chápu to, je těžké přiznat si, co nás čeká, ale tak to prostě je, měla by ses s tím smířit, protože pak to možná nebude tak hrozné. Až tam budeš takhle ležet, bude na to pozdě. Představ si jen, že by..."
"Ne!" vydralo se z mého krku náhle jako silný výboj. Vrátil se mi hlas a já konečně mohla křičet. Bylo to nádherný pocit, který nejspíš zažívá husa, která zjstí, že ji hospodář zapoměl zastřihnout křídla a ona může létat.
"Měla by jsi se s tím smířit, je to o..."
"Mě nikdo budoucnost určovat nebude! Sama jsem pánem svého osudu! "
Když to šlo s hlasem, proč by to nešlo i s nohama? Stačí jeden maličký pohyb, maličké posunutí špičky, které se po chvíli změní v rychlý běh, jako na sebe malý kamínek nabaluje další a další, až se dolů nakonec sesype celá skála. Špička mojí boty se pohnula. Pevně jsem zavřela oči a donutila jsem své nohy k pohybu. Nejdřív byl váhavý a pomalý, ale rychle nabíral na rychlosti.
Ano. Ano!
Otevřela jsem oči právě včas, abych zaregistrovala blížící se dveře.

S třesknutím jsem za sebou zabouchla a sesunula se po venkovní straně dveří do sedu.
Už vím, jak vypadá očistec.
Kupodivu jsem nebyla rudá, ale naopak se mým tvářím barvy solidně nedostávalo. Na čele jsem měla studený pot.
Trvalo to hodně času přesvědčit se k tomu, abych vstala a pokračovala v tom, k čemu jsem věci potřebovala, ale nakonec se mi to podařilo.
A pak budu potřebovat minimálně tabulku čokolády na uklidněnou, prolétlo mi hlavou, zatím co jsem na roztřesených nohou zamířila pryč.
(přesun - snad je to dostačující )

Dorazila jsem do archívu.
Porozhlédla jsem se, archív vypadal podle mých představ. Viděla jsem kolem obrovskou halu, světla svítila doprostřed ní a všude kolem byla spousta volných míst na sezení. Tam seděli fanoušci a tohle.. tohle kolem bylo hřiště. Tohle bylo místo, které jsem milovala a tolik si přála vidět, ovšem teď zelo prázdnotou, no nikdy to vzpomínky nemůžu vyhnat.
Pousmála jsem se a vypudila tyhle myšlenky z hlavy, otočila jsem se na Ayllí.
"Tadá! Tomuhle se říká Archív, místo jen tvýh vlastních představ! Řekni mi, co teď vidíš?! Archiv je magická místnost, ukáže ti to místo, ve kterém by jsi chtěla být, jen si ho představ, archív se podle něj upraví, každá máme jistě rozdílnou představu.." Podotkla jsem a vkročila do prázdné haly. Můj hlas se ke mě vracel s ozvěnou, ale připomínalo to staré časy.
"Já napříkald vidím sportovní halu, prázdnou, ale přesto krásnou, a co vidíš ty? Sad růží? Park? Kavárnu? Zámek? Či snad znovu svou kajutu?" Zeptala jsem se a zakřenila se.

Vešla jsem za Leou do místnosti. Doléhala ke mě tlumená hudba. Rozevřela jsem oči dokořán a s úžasem pozorovala přeplněnou místnost. "To je... koncert!" udělala jsem pár kroků do místnosti, prošla kolem Lei a s překvapením se začala pohybovat do rytmu. "We scream, we shout. We are the fallen angels, we scream." broukala jsem si a usmívala se. "Black Veil Brides. Byla jsem na tom koncertě se ségrou minulé léto.. fantastické!!" zazubila jsem se a dívala se na vzdálený konec místnosti, kde se odrážela světla reflektorů a já matně viděla mou oblíbenou skupinu.

"Nevidím je, ale dokážu představit! Jsou skvělí!" Pokrčila jsem rameny, přestože jsem si tu skupinu dokázala živě představit. Vždy výstřední, vždy originální, vždy sví, dělající skvělou rockovou muziku. Zakřenila jsem se.
"Hmm, Ayllí, chtěla jsem ti něco říct!" Rozvzpomněla jsem se.
"Víš, na téhle lodi je jednu zvláštností, že ten, kdo jsem vkročí získá.. určité schopnosti.." Načala jsem a nechala ji to vstřebat. "Každý ji má, i já.." Podotkla jsem a pousmála se.

Houpala jsem boky v rytmu písničky, přestala jsem až když dořekla poslední větu. "Chceš říct, že tu lidem rostou křídla, nebo mají supersílu jako pan Úžasňák..? Trochu Matrix a Star wars ne..?" zazubila jsem se, ale docela mě to zaujalo, zkoumavě jsem se na ní podívala. "Jakou schopnost máš ty..? Jo a cože?! Jak jako každý..?"

Přijdu do archívu Někdo tu asi je proletí mi hlavou,ale jen mávnu rukou.

Prolézám regály,bedny Vždycky najdu to co nepotřebuji mrmlám si pro sebe při přehrabování se v regálech.
Nakonec najdu to co jsem hledal,zapadlý mezi dalšími krámy...vytáhnu na světlo Geigerův-Müllerův detektor..chvíli jej zkoumám a zdá se být v pořádku.
Sednu si na zem a zevrubně jej studuji.

Nakonec po zevrubné prohlídce přístroje jsem nadmíru spokojen.Opatrně si jej ještě rychle prohlédnu Třeba se bude hodit pomyslím si a vstanu ze země.

Opatrně,ale pevně třímám onen přístroj,zívnu Pořád spaní...nejdu ještě říkám si v hlavě.
Pomalým krokem opustím archív a mizím v chodbách lodi.

(přesun)

Přikývla jsem. "Přesně tak! Každý tu má úžasné schopnosti! A navíc, víš, ještě existují dvě lodě. Jedna se jmenuje Destiny, to je ta, na které se nacházíš. To, že ses objevila tady má svůj důvod, protože tahle loď je jen pro lidi s psychickými schopnostmi.." Podotkla jsem a pousmála se. "A ta druhá.. Se jmenuje Insignia a tam jsou lidé s fyzickými či elementárními schopnostmi.." Dodala jsem nakonec a znovu se zakřenila.
"A noo, hai mám ji i já a máš nebo spíš budeš ji mít i ty, až ji objevíš. Tady na lodi ji budeš pilovat, objevovat nemožné.. Ale to už Destiny sama o sobě je, zázrak.." Dodala jsem zasněně a znovu se zakřenila.
"Ale neboj se, tvá schopnost ti má pomáhat, ne tě děsit.. Hmm, chceš vidět mou? Není nijak silná, ale.. hmm.. Máš u sebe přívěšek nebo jakoukoliv věc?" Zeptala jsem se jí a chvíli jí nechala všechno vstřebat.

Miernym krokom som vchádzal sem a nakoniec ako som bol dnu som zistil že som zle . Toto nieje ? ... Sakra... zasa som minul ! No nevadí čože kde to vlastne som ? Skúmavo som si prehliadal túto miestnosť a pritom som si zastrihal ušami lebo som tu niekoho vlastne začul až potom som si všimol že tu vlastne niekto je .Aspoň že mám štastie a nevliezol som niekam kde nikto nieje ... Podišiel som teraz takým pomalším krokom bližšie ."Zdravím ... "Pozdravil som teda keď už som bol vlastne tak že ma počuli dobre a nemusel som veľmi zvyšovať hlas .

Dál jsem pozorovala Ayllí, než mi jaksi došlo, že mě v mém velmi obsáhlém dialogu někdo přerušil. Naklonila jsem se, div se přitom nepřizabila, abych viděla za záda Ayllí na nově příchozího. Hm, další neznámý?! Kolik tahle loď má vůbec pasažérů? Na to asi nikdy nepřijdu. Podotkla jsem si v mysli a pak se pousmála.
"Hmm, ahoj.." Přikývla jsem na pozdrav a pak ho sjela pohledem. Něco mi nesedělo. Ehe? Ouška, ocas? Maškarní už dávno bylo, no, proč by taky chodil v přestrojení za kocoura. Něco mi tu sakra nehrálo, no vyzvídat můžu později.
"Jsem Lea, a ty?" Představila jsem se, mezitím, co jsem ten krok vpřed k chlapci udělala. Natáhla jsem k němu dlaň a znovu si ho tak prohlédla. Chmm, to rozhodně není běžně viděný jev. Nechtěla jsem se tvářit, jako kdyby byl nějaký objekt na zkoumání, no tvářila jsem se vážně zamyšleně, což bylo, u mě, ojedinělé.

"Ahoj .. Umm ja som Adrian alebo Palo "Povedal som a mierne sa usmial pritom som jej aj ja podal ruku .V tedy som pár krát pohodil ocáskom do strán .
"Kdeže to teraz vlastne som ? Som tu dá sa povedať nový a akosi som zasa zablúdil a myslel som si že sa mi to nestane , a teda skôr len neviem kde som sa to zasa dostal je to tu celé také veľkéé ... " Skonštatoval som a lepšie si ju prezrel .Aspoň že mám štastie a narážam skoro len na samé dievčatá Sem tam nejaký záblesk jej myšlienok som čul ale bolo to tak znerozumiteľné že som aj tak v podstate nevedel čo si myslela ."Čože tu vlastne teraz tak robíš ?"

Čaute děcka, zahlaholila jsem rozverně, když jsem našla další lidi v archivu. Jak to jde?

"Zdravím eM ... Tak ako ? Umm skôr stratene ale už to beriem tak že keď sa potulujem aspoň niekoho stretnem ."Povedal som skôr teraz nadšene ."Čo ty ?"

U mě fajn, usmála jsem se. Připadám si podobně. Tím spíš, že tohle není moje loď. Už bych se vážně ráda vrátila., povzdechla jsem si. Bohužel toještě nebylo možné. Ne dokud nesplníme misi.

Takže tie lode sú odlišné ? Môj ocásek nabral tvar otáznika ."Umm a tá loď na ktorej si ona je odlišná ? Alebo sa nejako podobajú ? A vlastne teda dá sa byť aj na vašej lodi keby niekto chce ? Či každý musí byť na tej svojej ?"Akosi som ju zasa zahrnul otázkami čo mi hneď došlo ."Ehm prepáč za tie otázky niekedy moc hovorím ."Nevinne som sa usmial .