Le fille Ash

Le fille Ash a její první otevření dveří Klubu snílků

Dveře do místnosti se rozrazily. Malá, na první pohled vcelku nevýrazná dívka s polodlouhými vlasy, překročila práh pravou nohou a vešla. Pátravě se rozhlédla po okolí.
"Jsem tu dobře? V Klubu snílků?" odkašlala si.
"Prej jo," ještě udělal krok zpět a znovu, snad už po sté, zkontrolovala nápis na dveřích. Pak konečně opravdu vešla a tiše za sebou zavřela.

"Jmenuji se Le fille Ash," začala potom dívka nejistě, "Jsem z blogu, který jsem nazvala Listy snů. Jestli vás to zajímá, sídlí přesně na této adrese: ashinin.wordpress.com
Proč jsem si ho založila? No, totiž... píšu povídky. Ano. A básně. No, a tak jsem je chtěla někde ukázat," prohrábla si své nahnědlé vlasy, "a internet mi přišel jako nejlepší možnost.
Ale teď už to není jen o tom, ne. Mám tam i jiné články. Třeba recenze a reportáže, nebo úvahy!"
Čím déle mluvila, tím více odvahy a jistoty se jí objevovalo v hlase. Náhle začala ze sebe chrlit neuvěřitelně prudký proud mnoha informací, že ten, kdo nějaké zachytl, by měl dostat nějaké ocenění za pozornost, nebo něco takového.
"Ano, ano... Listy snů, jak už jsem řekla, jsou především o mé autorské tvorbě. Píši již déle než rok. Za tu dobu jsem napsala už dvě dlouhé povídky. Jedna ani nestojí za zmínku. Tu jsem vlastně napsala před osmi lety, to mi bylo osm a je to taková prvotina... ach! Když ji zpětně čtu... ale potom přišel na řadu Galdarian, aneb náramek života a smrti. Ten už se s přivřením oka číst dal. Touto dlouhou povídkou o 31 kapitolách jsem znovu nastoupila na svoji spisovatelskou dráhu!
Joo, to byly časy. Teď píšu další, Prokletí dragola. Zatím mám pět kapitol a jsem opravdu zvědavá, kam až se s příběhem dostanu.
No, ale odbočme. Mimo psaní miluji tanec a zpěv. Obojímu se tak nějak věnuji. Tanci osm a zpěvu dva roky. Víte, ráda o sobě říkám, že jsem: 'Mladá dívka s duší umělce.' Jo, to mě myslím vystihuje nejlépe. No a pokud jde o hudbu, poslouchám operu. Ano, a nestydím se za to. Opera mne obohacuje a dodává mi inspiraci....
A potom... co bych ještě...," podívala se znovu po místnosti. V očích se jí zablesklo. Z kapsy svého červeného kabátu vytáhla malý notýsek a opatrně ho rozevřela.
"Víte co, já... já vám něco přečtu!"
Pohodlně se usadila do jednoho ušáku, co stále vedle dveří a tichým, jasným hlasem začala předčítat.


Klapot koňských kopyt se rozlehl krajem a rozčísl tak konečně dlouhé úmorné ticho. Ulicí mezi domky projížděl jezdec. Nikdo ho nečekal. Obyvatelé městečka všeho nechávali a zvědavě se sbíhali k cestě, jen aby ho alespoň částečně uviděli. Byl oblečen do dlouhých kožených legín a košile s širokými rukávy, kterou měl u krku nedbale svázanou starou šňůrkou. I v obličeji vypadal neupraveně. Měl ho špinavý a na pravé tváři se mu vyjímal velký šrám. Starý a nezhojený. Hnědé rozpuštěné vlasy po ramena a zcuchaná bradka mu dodávaly vzezření tuláka a zloděje. Avšak kůň, na kterém jel, byl jeho přesným opakem. Nenašli jste na něm ani smítko nějaké špíny. Jeho černá srst byla tak tmavá, že místy přecházela až do sametově modrých odstínů. Největší ozdobou mu však jisto jistě byla dlouhá hříva a ocas. Jeho hubené nohy šly lehce a skoro neslyšně.

Bylo nad slunce jasné, že je muž v těchto končinách cizincem. Pohledy místních rozhodně nebyly nijak přívětivé. Když jel, uvolňovali mu cestu, rozestupovali se a zvědavě si ho prohlíželi.

Jezdec dojel až k místnímu hostinci, kde se teprve zastavil. Za uzdu skoro nezatáhl. Stačil lehký pohyb a kůň zůstal stát.

Těžké boty rozvířily oblak prachu z cesty a zaskřípaly na hrubém písku, když jezdec seskočil.

„Teď tu na mě hezky počkej. Vrátím se hned zpět,“ špitl koni do ucha.

Usmál se, pohladil ho po hřívě. Potom jako stín vešel do hostince. Jeho zvířecí přítel se za ním ještě ohlédl a tiše zaržál.

V lokálu bylo plno. Když vstoupil, propíchl ho nespočet rozdílných pohledů. Zarazil se.

„Promiňte. Nechtěl jsem kazit zábavu. Jen se posilním a pojedu dál.“ Při těch slovech máchl rukou kamsi do zadní části lokálu. Také se tím směrem hned vydal. Usadil se tam do kouta ke stolku a zapálil si dýmku.

A že to nebyla ledajaká dýmka. Čistá řezbářská práce s dračím ornamentem. Krásná věcička!

„Hned jsem u vás, mladý pane!“ zahulákal hostinský ještě od pultu.

Za nedlouhou chvíli se z ničeho nic objevil přímo u stolu.

„Budete si přát?“ zeptal se zdvořile.

V hostinci teď vládlo úplné ticho. Všichni mezi sebou hovořili buď jen šeptem, anebo mlčeli, a stále propichovali jezdce očima.

Příjemné mu to nebylo. Prsty umě zakryl dračí ornament zdobící jeho dýmku.

„Přál bych si kapku Bílé vody. Ne moc. Stačí jedna malá sklenka,“ požádal.

„Ách, tak on pán je fajnšmekr! Málokdo si tu u mě dává Bílou vodu.“

„Ne, fajnšmekr ani tak ne… ale je to jediné pití, co mě opravdu postaví na nohy.“

„Jistě, jistě. Hned to bude. Hnedlinko!“ řekl zvesela hostinský.

Čile odběhl za pult a naplnil malou sklenku. Ticho bylo pořád větší a nepříjemnější.

„Copak vy nepřijímáte hosty? Ticho by se tu dalo sekat,“ pronesl jezdec, když se hostinský vrátil.

„Oh, to promiňte. Musíte je omluvit, mladý pane. Už dlouhé roky sem nikdo cizí nezavítal, víte? A v těhlech dobách si člověk nemůže být jistý ničím,“ zavrtěl hostinský hlavou a podal mu naplněnou sklenku. Jezdec po ní sáhl. Druhou rukou křečovitě stiskl svoji dýmku v místě ornamentu.

„V těchto dobách? Co tím myslíte?“

„Vy nevíte? Mluví se o tom všude!“ odsunul židli a přisedl ke stolu.

„O čem?“ Cizinec klidně vypustil obláček dýmu.

„O čem, o čem. Kde žijete, pane? Což vy jste nikdy neslyšel o zrádném Hefalstixovi?“

Jezdci divoce zaplály oči. Mrkl.

„Hefalstix. Dragol* žijící v hlubinách a temnu. Jeden z nejhorších nepřátel onoho světa.“

„Vidíte, znáte ho.“

„Co je s ním?“

„Hefalstix,“ hostinský se naklonil blíže k jezdci, jako kdyby to, co mu chtěl nyní říct, mělo zůstat jen mezi čtyřma očima, „znovu zuří. Těch patnáct let jsme o něm vůbec neslyšeli. Myslím tím od té doby, co mu Remyss vytrhl zub a on se nemohl měnit na draka. Ve své lidské podobě zůstal uvězněn a dlouho se zotavoval. Teď prý ale znovu nabral sílu a chce získat zub od Remysse zpět!“

Jezdec si lokl. Zabafal a dotkl se prsty své hrudi. Na něco sáhl. Sevřel to i s kusem látky pevně v dlani. „Remyssův příběh znám,“ pravil potom, „ten bláznivý hraničář** prý zub ale zničil, aby se už Hefalstix nikdy nemohl proměnit.“

„Ó ne, povídá se, že je zub nezničitelný. Prý je nutné zabít Hefalstixe přímo.“

Další jasný obláček nazelenalého dýmu vyšel jezdci z úst.

„To že se povídá?“

„Ano, ano! Přesně tak. Ale to ještě není všechno! Hefalstix prý má učence.“

Jezdec zbystřil. Prudce odtrhl dýmku od úst.

„Učence?“ řekl rozčíleně.

„No už je to tak. A co víc, doslechl jsem se, že je ještě silnější a strašnější, než jeho pán. Ani on se ale nemůže proměnit. Potřebují ten zub. Doufám, že Remyss byl dost chytrý a uklidil se daleko. Nebo zub ukryl tak, aby ho nikdo nenašel.“

Jezdec zabafal znovu. Klepl prstem do své dýmky a pohled zaryl někam do prázdna. Mlčel. Zdálo se, že vůbec neposlouchá.

„A nebo ne! Nejlepší by bylo, aby znovu svolal Čtyřku. Jé, to před nimi se musí Hefalstix třást. To oni by měli zasáhnout, ano! Remyss, Cavalen, Nelck…“

Hosté se začali se zlostí v očích na hostinského otáčet. On byl ale tak v ráži, že si toho vůbec nevšiml.

Jezdec mu přiložil dlaň na ústa.

„Ticho. Ta jména jim nejsou příjemná.“

Hostinský energicky odtrhl dlaň pryč.

„To víte. Vždyť jsou to vlastně zrádci. Všichni. Do jednoho. Nechal jsem se unýst starou dobou.“

„Zrádci? Cožpak to nebyli hrdinové?“ podivil se jezdec.

„Jó, to byli. Ale jen chvíli. Oni Hefalstixe jenom odstranili. Chápete? Umlčeli. Ale nezabili. A potom i s trofejí zmizli. Nikdo je už od té doby neviděl.

A protože Hefalstixe neodklidili úplně a on, jak teď nabral před léty sílu, chodí vesnicemi, krade a zabíjí.“

Jezdec znovu klepl do dýmky a vyklopil do sebe celou sklenku Bílé vody. Vypadal nervózně.

„Vám asi hodně šmakuje, co? Přinesu ještě jednu,“ vstal od stolu a popadl prázdnou skleničku.

„Ne, děkuji. Už nemám chuť. Musím pokračovat dál. Čas mne nutí a povinnosti ještě víc.“

„Oh. Ano. Jistě. Chápu,“ klaněl se hostinský, „tak děkujeme za vaši ctěnou návštěvu, pane.“

Jezdec jen kývl na rozloučenou a chvatně se vytratil z hospody. Jakmile jednou nohou vykročil ze dveří, znovu se odtamtud ozvala halasná debata. Jezdec jen zavrtěl hlavou.

Pomalu a zamyšleně se vrátil ke svému koni. Objal ho kolem krku a poplácal.

„Zdá se, že si budu muset trochu napravit pověst, má drahá Moonshine. Pojedeme na výlet, dobře?“

Opět mu bylo odpovědí jemné zaržání.

Jezdec si znovu sáhl na hruď. Zajel prsty pod košili a něco vytáhl. Velký zub zavěšený na šňůrce.

„Čtyřka znovu povstane!“ špitl spíše pro sebe. Dlouze se ohlédl k hostinci. Potom rázně naskočil na Moonshine a pobídl ji. Rozjela se svým lehkým krokem. Jezdec brzy zmizel z dohledu zvědavců, kteří ho po celou tu dobu sledovali. Když odjel, zpestření dne bylo pryč, a tak se opět mohli vrátit k běžnému životu.


Tak, vážení. To jsem já. Le fille Ash z Listů snů. Veškerou tvorbu a mnoho dalšího naleznete právě tam. Máte-li nějaké dotazy, pak jistě Soukromá zpráva zde nebude přehlédnuta, nebo přímo můžete atakovat můj e-mail: armenher[zavináč]gmail.com.
Děkuji vám vřele za vyslechnutí. Pro dnešek, končím.

Ash, vážně nádhera.
Přesně tohle jsem myslela kreativitou. Před nápadem smekám.

A já děkuji! Děkuji moc

Tak úvod, ten je skutečně originální.

Psát umíš, člověk se sem tam zasměje. Je to poměrně lehké, odpočinkové. Nejspíše v nejbližší době prolezu Tvůj blog a začtu se.

Děkuji, Kopretinko. psaní, to je zkrátka moje

Parádní představení! Taky jsem dostal chuť mrknout se na tvůj blog! :-)

D@ve: Děkuji Já jsem dostala tu stejnou chuť u tvého blogu...
Kopretinka: A u toho tvé také, musím je nějak proběhnout!

Krásný, originální úvod, ale ocenění za pozornost si nezasloužím... přejela jsme očima prvních pár odstavců

Anne: I prvních pár odstavců je dobrých Až příliš jsem se rozepsala... (koneckonců, jako vždy..)

(deleted)

Děkuji vřele, Amesteo!