Obytné části - Chodby a prázdné pokoje

Zde se nachází dlouhé chodby vedoucí do jednotlivých kajut.
Procházíte jimi, klepete na dveře. Najdete tu i schodiště nebo prázdné pokoje plné tajemství.

Každá je vybavená lehce, útulně, ale nechybí jim ani jistá nadčasovost.
Snílci zde najdou vše, co potřebují. Kdo rád kreslí, najde zde papír s pastelkami.
Kdo rád píše, pero a blog jsou hned v prvním šuplíku. Zkrátka každý má to, co chce a co si zaslouží.
Je možné, že pokud loď pozná, že jste provedli něco špatného, nic na vás ten den čekat nebude a vyspíte se na tvrdém dřevě, až vám z postele zmizí peřiny.

Kajuty jsou vždy pouze pro jednoho. Je až s podivem, jak se jich sem vešlo tolik.
Krásné sny...

Cestou do jídelny jsem se zastavila na chodbě, kousek od vstupu. Na dřevěné stěně těm visel pěkný stříbrný svícen, který nehořel. Nedalo mi to.

Pokusila jsem se na něj zaměřit svou pozornost. Cítila jsem tlak ve spáncích, který nebyl úplně příjemný, a tak jsem k nim přiložila prsty, abych ho zmírnila. Vpíjela jsem se očima do suchého knotu svíčky a každou sekundou zvyšovala tok svého soustředění. Musí to jít. Musí to jít. Musí to jít! Tak hoř!

Jak jsem v hlavě zakřičela, bodlo mě ve spáncích tak silně, že se mi na okamžik zastřely oči. Zavřela jsem je a snažila se rozmasírovat si bolavé spánky. Když se to trochu zlepšilo, zvedla jsem oči ke svíčce a spatřila malý veselý plamínek, jak skotačivě dovádí na samotné špičce knotu a tváří se, jako by se nechumelilo. "Já to... umím", šeptla jsem do tiché chodby konsternovaně a tou větou jako by mi to všechno došlo. Tohle nebyl žádný sen. Ani v sebelepším snu by se tohle nemohlo dít. Mé nesmírné a neskutečné životní přání se splnilo, má duše tady ožila a stala se tím, čím jsem si vždy přála být. Byla jsem fénix, pán ohně. No samozřejmě, bude to ještě dlouho trvat, než si budu moci nasadit pomyslnou korunu, byla jsem jen nicotný učedník v porovnání s tím, co bych jednou chtěla dokázat, ale přesto. Kam jsem se dostala oproti svému starému, nudnému a totálně nezajímavému životu? Živel. Elementál. Bylo to tady. A já věděla, že už to tu bude pořád.

(přesun)

Běžela jsem chodbou jako splašená. Tohle se nemohlo dít, tohle se neděje!, křičela jsem ve své hlavě a srdce mi bušilo jako o závod. Kde je kapitánka? Kde je někdo? Bušila jsem na všechny dveře, abych všechny zburcovala.

Ryuuji běžel za mnou a vůbec nevěděl, co se děje. Mozek mi pracoval na plné obrátky. Co teď? Kam teď? Pustí se nás to nebo to půjde po nás? Jak se máme bránit?

Na okamžik jsem se zastavila, abych popadla dech. Opřela jsem se o kolena, píchalo mě v boku. "Zdá se, že nás nepronásledují... co ted'? Co budeme dělat? Máš nějaký plán, vaše výsosti?", pronesla jsem poslední větu s kapkou výtky, ale už bez sarkasmu. Nechtěla jsem vytahovat, co jsme právě zažili v kajutě před útokem můry, ale začínalo se mi zdát, že v tomhle vztahu se přinejmenším prolomily některé ledy.

"Nevím, kde je hledat", snažila jsem se horečnatě přemýšlet. Proč vždycky, když jsme někoho potřebovali, byly všechny chodby prázdné? "Víš, v jednu chvíli mě napadlo, že to vlastně asi není dobrý nápad, je vůbec hledat. Co když ty věci zavedeme k lidem, kteří ještě nemají žádné schopnosti? Akorát bychom je ohrozili. I když nemám pocit, že zrovna ta moje by mi v tuhle chvíli k něčemu byla...", zabručels jsm rozmrzele. Pak jsem kopla do dveří nejbližšího pokoje. Byl dost obyčejně zařízen. Podobně jako u mě v něm hlavní roli hrálo veliké letiště, bylo v něm ale taky několik menších krbů a spousta svící a lampionků. Navíc v něm bylo podezřelé množství menších skříněk.

"Možná bude lepší, když se prozatím schováme tady. Za chvilku už bude ráno, tohle jsou noční můry, tak by měly mít sílu jen v noci, ne?", i když jsem už z přístavu věděla, že to asi nebude tak docela pravda, potřebovala jsem se nějak uklidnit. Přiložila jsem prsty ke spánkům a rozžhnula oheň ve všech místech, kde se dalo. Aspoň takhle se budu cítit bezpečně. Pak jsem se pustila do přetahování skříněk ke dveřím. Připadalo mi to na jednu stranu pošetilé, ty věci nejspíš uměly procházet zdmi, ale kdoví. Třeba je to zadrží. Třeba nás tu ani nenajdou. "Pomůžeš mi?"

Když jsme ucpali i tu poslední možnou mezeru v parketách (pokoj nám v tom byl značně nápomocen, nacházeli jsme v něm spoustu koberců, látek a lišt), rozhlédla jsem se po pokoji. Srdce mi pořád bušilo a věděla jsem, že stejně neusnu, ale co jiného jsme mohli dělat. Měla jsem vážně strach, že bychom ostatní jedině ohrozili. Snad jen kapitánka měla proti těm potvorám šanci, ostatně se jim jednou už sama postavila, ale nějak jsem vnitřně cítila, že tu dnes nedohledáme. A tak jsem se začala modlit, abychom se dožili rána.

"Tohle je asi zbytečná snaha", povzdechla jsem si, když jsem si sedla na notně pružící postel a ta se pode mnou zhoupla. "Ale možná bychom si měli zkusit odpočinout. Klidně se natáhni, já asi stejně neusnu, tak si vezmu "hlídku" a kdyby něco, praštím tě po hlavě nebo tak něco", pokusila jsem se odlehčit situaci žertem.

Pak jsem se zamyšleně zahleděla do plápolajících plamenů v jednom z krbů. Bylo to dobré. Třeba jim oheň vadí. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se vydat těm plamenům rozkaz, aby plápolaly silně a nebojácně celou noc. Aby nás ochránily.

((sorry, fakt musim jít))

Zakašlala jsem. Rozlepila jedno oko, druhé oko, a mžouravě se dívala do tmy. Něco se mi zdálo, zavrtěla jsem se neklidně. Pak mě to ale praštilo přes nos - to nebyl sen! Prudce jsem se posadila na posteli a dech se mi zkrátil při vzpomínce na hrůznou noc. Plameny v krbech ještě slabě plápolaly a střežily náš klid, svíčky po stěnách už byly vyhořelé, zbytky vosku visely ztuhlé přes okraje svícnů. Rozhlédla jsem se po místnosti. Ani stopy po tom, že bychom měli v noci návštěvníka. Díky bohu. Ryuuji tvrdě spal a neklidně při tom oddechoval. Asi se mu nezdálo nic moc příjemného. Tomu se nešlo divit.

"Dobré jitro", usmála jsem se vlažně na právě se probouzejícího Ryuua. Doprovodila jsem to pořádným zívnutím, tomu se prostě nedalo zabránit. "Tak mám pro tebe dobrou a špatnou zprávu. Dobrá je, že pořád žijeme. Špatná je, žes právě strávil noc v posteli s mudlou, co ti tyká". Uchechtla jsem se vesele. Vsadila bych se, že tímhle se u večeře chlubit nebude, i když se samozřejmě nic nestalo.

"No jasně", přivřela jsem oči a ušklíbla se. Připomnělo mi to všechny ty krásné momenty nečekaného souznění, k nimž docházelo na všelijakých oslavách a událostech pod vlivem alkoholu, a ráno pak se všichni tvářili, jako by se nic nestalo. Nikdy jsem to nepochopila.

"Předpokládám, že bychom měli najít zbytek posádky a Bereniku a oznámit, co se stalo. Nebude se jim to líbit. Loď už není bezpečná", povzdechla jsem si.

Už zase se mě zmocňovala bezradnost. A zároveň vztek nad tím, jak nikdo nic neví. Přeci musí existovat někdo, kdo ví, jak s můrami bojovat. Nikdo není nepřemožitelný. Musí existovat způsob...

Zahleděla jsem se do krbu a bezděčně jeho směrem pozvedla ruku. Ve vzduchu jsem s ní pak udělala pohyb nahoru a dolů a plameny ten pohyb poslušně následovaly. Usmála jsem se. Tohle mě skutečně uklidňovalo. Ale nebylo času nazbyt.

Překulila jsem se z postele, protáhla se a jala se odtahovat nábytek. Přitom jsem se modlila, ať za dveřmi nestojí nic s červenou barvou.

Rázným krokem jsem mířila chodbami mezi pokoji.
Cítila jsem to. Už zase. Jen jsem netušila, kde. Destiny to věděla, ale měla vztek. Nebyla klidná. Jednoduše mohla změnit kurz, aniž bysme o tom věděli. Nedalo se předpokládat, co bude dělat. Jedna z těch nepředpokládaných věcí byla, že mě přestala navádět. I přesto někde na palubě bylo nebezpečí.

Zarazila jsem se a vrátila o pár kroků zpět, když jsem zaslechla jakési vrzání. Jako kdyby někdo posouval nábytek. Vrátila jsem se chodbou kus zpět a zastavila se u dveří, za kterými měl být prázdný pokoj.
Čekala jsem.

Skutočne bláhové nápady. Odbarikadovávať to práve v takúto chvíľu. Tiene doposiaľ nevedeli, kde presne sa nachádzali, no ako náhle M. urobila to, čo urobila, spomínaná prítomnosť nočnej mory v nej zasa raz zobudila nepríjemný, nijakým spôsobom neutíchajúci strach.

Tiene začali prostredníctvom miest, kam padalo svetlo, vystupovať a získavať abstraktné podoby. Nebolo ale nemožné prehliadnuť, že sa pohybovali len tam, kde bolo možné spomínaný tieň vytvoriť. Žeby slabina, na ktorú čakali? Každopádne, aj keby opätovným zabarikádovaním zasa raz znemožnili prístup svetla, ako dlho by v tejto miestnosti vydržali len tak nečinne sedieť a čo viac, kto by varoval posádku? Zdá sa však, že inú možnosť v momentálnej situácii nemali.

Vedľa kapitánky Bereniky, ktorá práve dorazila na scénu, tak isto akoby zo zeme vyskočila jedna nočná mora s očividným zámerom ju napadnúť...

((jaký furt světlo, sakra, dyť je na lodi furt tma XD))

Přišlo to jako ledová sprcha. "Ne!", zakřičela jsem zběsile. Do místnosti začaly pronikat stíny (tolik k mé teorii o dnu a noci). Momentálně nebylo kudy utéct, tak jsem udělala to jediné, co mě v danou chvíli napadlo. Začala jsem hlasitě křičet "pomoc" v naději, že to někdo uslyší - kajuty ostatních jsou přeci tak blízko. Očima jsem pak v jediné nanosekundě střelila k stále plápolajícímu krbu a pak směrem ke stínům. Plameny můj pohled následovaly, nafoukly se a vzápětí se řítily směrem ke stínovým bestiím.

Odtaženou komodu jsem okamžitě začala strkat zpátky ke dveřím. Když je to zadrželo v noci, třeba i teď nám to poskytne šanci.

Bola to nepochybne veľmi nepríjemná skúsenosť. Tiene nestrácali na svojej krvilačnosti a ako náhle na nich M. použila svoju ohnivú techniku, vzhľadom na to, že šlo len o rank II, ju tieň obklopil a absorboval. Minimálne ho tak dostatočne spomalila, no do útoku sa hneď dali zvyšné tiene, útočiac odzadu jak na Ryuujiho, tak na M. Pôsobilo to skoro, ako keby boli zohranou partiou. Nanešťastie pre v miestnosti prítomných, nemali žiadnu techniku, ktorou by ich boli schopní definitívne zlikvidovať. Pre túto loď je ešte priskoro, takúto vojnu nie je možné vyhrať...

(Situáciu u Bereniky zatiaľ nebudem opisovať, kým na ňu nezareaguje ona. )

Prudce jsem se otočila.
Minule jsem je přinutila zaútočit. Špatně!
Pár kroků dozadu mi dalo pár vteřin na přizpůsobení se nepříjemnému pocitu. Destiny zuřila víc než předtím a mě jako kdyby to rvalo na kusy. Propojení lodi s kapitánem jsem poprvé proklínala.
Pokud bych změnila... Zase špatně! Mysli, Ber, mysli...
Docházelo mi, že nemyslí. Ale pořád ještě mohu změnit jejich podvědomé vnímání. Alespoň jsem v to doufala. Museli ho mít.
Stačí použít techniku tak... Aby měnila mnohem složitější příkazy než jsem zvyklá. I když svým způsobem je vnímání světla a tmy zcela automatické. Co vidí, to vnímá. Moment... Co vidí stín?

Myšlenky probíhaly mou hlavou jako splašené.
Nedokázala jsem se udržet v klidu. Přiložila jsem dlaň ke spánkům a doufala, že budu rychlejší než útok stínu. Pocit strachu, který svíral všechno ve mě mi zabraňoval v obvyklém soustředění. Ne, na tohle se nikdo nedokázal připravit, ani kapitán lodi. Destiny mi svým rozzuřeným přístupem soustředěnost také neusnadňovala.
"Surudoi shikō," zamumlala jsem a doufala, že to bude fungovat.
Mezi nitky vnímání stínů měly vniknout mé myšlenky a poupravit je tak, aby stíny mysleli, že je všude okolo jasné světlo. Všude. Takové, které zcela vymazává existenci stínů, přes které nemohou. Bolest v hlavě jsem prozatím ignorovala a snažila se dál soustředit.
Světlo... Všude kolem nich jako kdyby bylo světlo. Zkrátka řečeno jsem se snažila v jejich automatickém vnímání změnit tmu na světlo.

Hrůza v mém nitru se ještě znásobila, když stín žár mé jediné zbraně bez problémů "spolkl" a dál se k nám blížil. Obklopoval nás, kudy se dalo... moment... "Kudy může!", vykřikla jsem najednou nahlas zdánlivě nesmyslnou myšlenku. Už nebylo jiné cesty, a tak jsem se chopila poslední zoufalé naděje, která mi zasvitla ve chvíli, kdy jsem si všimla, že stíny se pohybují přesně těmi místy, kam dopadá plápolající světlo ohně a tlumený svit zpod dveří. Okamžitě jsem strhla z postele dva polštáře a hodila je na mezeru pode dveřmi, kterou způlky odtažená komoda nezastínila. Prsty volné ruky jsem si přiložila ke spánkům, které mě už pěkně bolely, a z posledních sil jsem všechny zbývající plameny zhasla. "Bylo mi ctí, veličenstvo", vydechla jsem. Už nebylo úniku. Nebylo cesty. Nebylo šance. Nebylo ničeho. A najednou byla tma.

(to M. Phoenix - ona vie za čo -: V predchádzajúcom komentári som vám nepriamo, no predsa len presne napísal, čo sa proti ním dá robiť.
Úprimne, za celý čas, čo som hral textové hry - a že je to už nejaká doba - som sa s podobnou reakciou nestretol. - neber to v zlom - To nie je len o vystrelení techniky, musíš uvažovať, tvoriť, vymýšľať. Vonkoncom, je to stále hra a hoci sa na nej hraje prostredníctvom písania textov, je o prekonávaní prekážok. Vašou výhodou je navyše pravidlo, ktoré tvrdí, že bez súhlasu hráča nie je možné postavu zabiť... v podstate je to hra s predom určeným víťazstvom "dobrej strany", no hádam si nemyslíte, že to budete mať tak jednoduché.
P.S. obe spôsoby fungujú, keďže v oboch prípadoch tiene zmiznú. )

Pomohlo to. Tiene sa nedokážu pohybovať na miestach, kam nedopadá svetlo, preto po nastolení tmy zo strany M. skutočne došlo k ich zmiznutiu. Ako dlho ale v tej miestnosti vydržia? Vonkoncom stačí iskrička, a nepriateľ ich bude mať v hrsti.

Medzitým u Bereniky, jej technika tak isto mala svoj účinok. Predsa len je vidieť, že ide o kapitánku lode. Hoci šlo o viacmenej nemysliace bytosti, niečo pripomínajúce pud sebazáchovy v nich ostalo a preto okamžite potom, ako im Berenika čiastočne pozmenila myšlienky, čo najrýchlejšie zmizli. Každopádne, takýmto spôsobom umrieť nemôžu. Tak ako M., i Berenika nedocielili nič viac, než len získanie času, ktorý očividne toľko potrebovali...

(Ten spam v závorkách mažu, nemáte-li nic proti xD )

Ovládla jsem třas v rukou, jež jsem pořád měla blízko spánků a pomalu je spustila dolů. Zhluboka jsem se nadechla. Nakonec to nebylo tak těžké. Bolest hlavy tentokrát se nerovnala té v přístavu. Ale příjemná také nebyla. Podrážděně jsem sykla a opřela jsem se o stěnu.
Ne, na to není čas...
Nepříjemný pocit zmizel, ale potřebovala jsem vědět, jestli jsou všichni v pořádku. A ten šramot za dveřmi předtím rozhodně nebyl nic, co by způsobila sama Destiny. Zaklepala jsem. Nepříliš nahlas a jednou dlaní jsem se stále opírala o dřevo. Snažila jsem se získat rovnováhu a nedat znát bolest hlavy.