________________________________Začátek příběhu:________________________________
Narodila jsem se 18. března a postupem času jsem si právě na narozeniny začínala uvědomovat, jak je svět deštivý. Tenkrát v březnu pršelo a máma říkala, že jsem jako noční pták. Narodila jsem se v sedm hodin večer a už jako malá jsem zůstávala vzhůru do té doby než mě poslali spát. A čím starší jsem byla, tím déle jsem zůstávala vzhůru. Seděla jsem na posteli a dívala jsem se do prázdna. Nic víc.
Do společnosti jsem nechodila.
Pamatuji si, že se o mě tenkrát strachovali a nepustili mne na krok. Pak přišla školka, škola... Měla jsem strach otevřít dveře do třídy, když byly zavřené. S mrazivým pocitem jsem mnohdy raději utíkala. Vlastně jsem před světem utíkala vždy. Před realitou. Až později jsem si uvědomila, že i realita je jen iluze stvořená ze soukromých světů všech okolo mě. Škoda, že ta má část je jen malá. Jen malá a pouze v koutku.
Netrvalo dlouho a poztrácela jsem i ty přítele, které jsem měla.
Večery, které jsem proseděla před zrcadlem v podobě okna a tmy za ním, se prodlužovaly. A prodlužovaly... Nevadilo mi to. Už jsem je netrávila tak prázdné, začala jsem psát. Propisky docházely a večery se zase začaly krátit. Pomalu jsem se vracela do reality. Nestačilo mi to, ale nedalo se to změnit.
________________________________Vzhled:________________________________
Tmavě hnědé až černé vlasy mám dlouhé přibližně kousek pod ramena, ale vzadu, kaskádově sestříhané, spadávají přes lopatky. Ofinka spadává přes pravou část tváře a mnohdy až do očí. Ve vlasech mám červené a bílé proužky. Červená mnohdy přechází v růžovou, z čehož mívám těžkou hlavu a vždy doufám, že si toho nikdo nevšimne.
Oči mívám obtáhnuté černou tužkou a kolem nich střídám červeno-oranžovou a modro-šedou barvu očních stínů. Řasenku jsem si nikdy neoblíbila a ani ji příliš nepoužívala, ale skrz zvyk ve světě lidí je pro mne používání kosmetiky vlastně uklidňující. Je těžké přestat se schovávat.
Častokrát mám černě nalakované nehty, přívěšek ve tvaru křížku na krku a delší elegantní kabát.
Pokud jde o formální záležitosti, je samozřejmostí těsné sáčko. Pokud o neoficiální, zastihnete mne většinou v nařasené sukni přes rifle a krátkém černém tričku.
_____________________Schopnost - Zaplétání myšlenek:_____________________
Někdo říkává, že přemýšlím až příliš. Právě od toho se však vyvíjí má schopnost.
Doprovází jí omdlévání a především bolest. Fyzicky bolest hlavy a psychicky jednoduše bolest. Po použití schopnosti jsem prvně většinou sedávala několik hodin jako v transu na posteli a nehýbala jsem se.
Je to ale pro dobrou věc. Dokáži u lidí dotykem vyvolat příjemný pocit nebo jim pomoci přemoci bolest. Mohu i v léčit a jednou možná i v ovládnout záporné pocity a způsobit svými myšlenkami bolest. Jednoduše je zaplétám. Zaplétám a přenáším kousek dál. Zřejmě proto jsem částečně blázen. Pomocí tohoto dokáži i přenést své myšlenky do něčí hlavy. Slyší je, jako kdybych mluvila. Ale i to bolí a každé zamyšlení, každá myšlenka vytváří vlastně něco mezi bolestí a euforií. Jejich spojení pro mě vytváří bolest. Prozatím.
_____________________Jak jsem se dostala na vzducholoď::_____________________
Jednoduše. Připlula, odplula. A já na její palubě.
V té chvíli jsem byla zoufalá. Má schopnost se neobjevovala. Jen mne čím dál častěji bolela hlava. Rozvíjela jsem své myšlenky a zjistila, že si je dokáži přesně vybavit. To byla má schopnost. Při bolesti stačilo někomu přiložit dlaň na čelo. Jednoduchá technika, ale bolí. To jsem pochopila již při prvním použití a od té doby jsem se raději do dalších pokusů nepouštěla. I tak jsem přemýšlela a byla tím trochu daleko od ostatních.
Milovala jsem obzvláště osamělé večery, kdy jsem stávala opřená o zábradlí a pozorovala hvězdy.
A pak se ze mě stal kapitán.
Ani jsem nechápala jak, svou schopnost jsem nepoužívala ráda. Má úloha na lodi se pozměnila, ale pořád jsem ji milovala. Loď, má Destiny, byla nejkrásnější bytostí na světě. Jistě, měla svůj vlastní život.