Prostředkem vesmíru po světle hvězd
pluj, loďko, vezmi nás kam nebývá cest.
Tam, kam nesměle zamíří ptáci,
když domů se ze země před zimou vrací.
Vzducholodě se mihotají před očima.
Ztrácejí se v mracích a mnohdy jako by tam byly i nebyly zároveň. Jen někdo má dar je spatřit a ještě méně z lidí se dostane na jejich palubu. Na jednom místě nevydrží věčně, neváhejte tedy. Lodní kormidelník už se těší až zase bude smět sledovat střelku kompasu. Hvězdáři v lidském světě chybí hvězdy a i ten leštič podlah si již zvykl na vesmír natolik, že loď opouští jen nerad. Přesto vzducholodě dál přelétají nad obydlím toho a toho člověka, který vyzařuje dostatek síly, jakou potřebují. Právě ti, kteří mají nejsilnější duše, je drží nad zemí. Cestují v čase i prostoru. Jednou jsou tu, podruhé tam. Nikdy nepoznáte v jakém čase a kde se objeví. Však každý je vidí jen jednou za život a nesmí propást svou příležitost.
Pluj, ty jež bloudíš mlhovinou,
ty která plápoláš v bouřkovém mračnu.
Dovez mě za srdcem a pověz jinou
mi k cestě pohádku...
Kapitánka z jedné z lodí se prochází po palubě a shání se po dalekohledu.
Sotva ho najde, rozhlíží se. Kde nic tu nic. Ale cítí. Každý z kapitánů cítí energii, která může lodi něco dát.
Zavelí a na lodi zavládne zmatek. Již dlouho nepřistála a teď je to pro všechny nové. Ten vytahuje plachty, ten zase stojí u kormidla. Tamta utíká do kuchyně a ta malá v koutě si hraje s panenkami jako kdyby se nic nestalo. Po palubě pobíhá i psík. Zaštěká a rozběhne se. Obojek, na kterém mu cinká miniaturní zvoneček vysílá všem signály nabádající ke spánku. Uspáváček. Kapitánka zívne, ale zažene spánek. Soustředí se a čeká. Hledá, co potřebuje. Jako kdyby byla v té chvíli duchem nepřítomna. Kormidelník zatím opatrně sfoukne svíčku a následně se knotu znovu dotkne a zapálí ho. Pouhým dotekem špiček prstů. Kouzlo? Kdepak! Schopnost, která se u něj probudila. Kapitánka pootevře jedno šedé očko a následně otevře obě. Další rozkazy už nepůsobí zmatek, jsou známé. Loď se zcela uklidní. Stmívá se, nastává její čas.
Má drahá, proč jsi zastavila?
Kam schováš se, když pouze snít
a smět se ze snů neprobouzet
bys přála si mít psané krví?
Nač zakotvit a snu se vzpouzet?
Před lodí se to hemží lidmi.
Kdy dorazila k pevnině? Nikdo se toho nevšiml. I posádka lodi se zdá netečná. Jen kapitánka se právě teď začíná probouzet. Šeptá si cosi, čemu není rozumět a nakonec přejde k nejbližšímu člověku. Dívá se mu svýma šedýma očima až do duše. Ustoupí a ukáže k palubnímu můstku. Člověk, kterého právě přijala na svou palubu. Ano, její člověk. Věnuje mu ještě povzbudivý úsměv. Ano, ostatní již nechá tam. Uslyší výkřik, ale nevěnuje mu pozornost. Zjevně se již projevila jeho schopnost. Každý, kdo vkročí na její loď nějakou získá. Někdo hned po příchodu na palubu, někdo po letech. Sto, dvě stovky... Tisíc let. Na tom nezáleží. Důležité je, že si loď vždy najde místo, kde jsou lidé, kteří si zaslouží být na její palubě. Kapitánka je spokojená. Jeden přírůstek na palubu její vzducholodi stačí, ale pro jistotu čeká celou noc. Čeká jestli se objeví někdo další. Kdokoliv se ponoří do snu se objeví před její lodí a pak zase zmizí, neuzná-li ho hodným.
Ponoř se hluboko do sametu.
Vyčkávej, možná přijde snění!
Jak motýl, jež má sílu květů
měl by jít příkladem.
Tobě, jež sílu ze snů máš.
Noc skončila a loď zase vyráží.
Vydá se na cestu hvězdami. Lidé na její palubě postupně objeví své schopnosti a použijí je k prozkoumání hvězd, ke kterým se chystají. Vzducholodi skýtají mnohá dobrodružství pro ty, kteří nemají strach usnout. Spánek přináší sen. A sen je síla, která pohání vzducholoď. Přestaneš-li snít, propadneš se. Mnoho lidí zmizí ze zemí a planet, které vzducholodě navštíví... Mnoho lidí zmizí z jejich palub proto, že zapomenou snít.
Avšak mnohem víc lidí zůstane. Neprožij svou příležitost v realitě... Když i ona je poskládána ze snů. Existuje mnohem víc věcí, na které můžeš narazit.
Ta loď má duši, jak by žila.
Ta loď je tvojí, pojď k ní blíž.
Ta loď ti, Snílku, život přislíbila.
Kapitánka se prochází po palubě sotva se loď objeví ve hvězdách.
Bůh ví, co umožňuje všem na palubě dýchat. Kapitánka ví. Kontroluje pasažéry, občas s někým prohodí pár slov a pak znovu určí kurz. Je čas doplnit zásoby. Pak bude čas vyrazit na průzkum. Určitě se objeví něco, co její posádku zaměstná do doby než loď zatouží po novém přírůstku. Bude to možná trvat. A nebo to bude již zítra. Kapitánka nad tím nepřemýšlí, zvykla si. Opře se o zábradlí lodi a pozoruje hvězdy.
Předmět: ÚVOD DO PŘÍBĚHU VZDUCHOLODÍ 
Je to fórum, jde o to dění, ne o dokonalost. Sny taky nejsou vždycky dokonalé.
Těší mě, když se nápad líbí xD